Pamětníci, vzpomínejte!

Vzpomínky, které nosíme v hlavě mají jednu nevýhodu, dokud je nenapíšeme na papír nebo nevyprávíme, nemůže do nich nikdo nahlédnout. Je velká škoda odcházejí-li do nekonečna s námi, aniž by poučení či radost odevzdaly jiným. V této rubrice se budeme snažit zabránit jejich ztrátě. Spolu s vámi budeme popisovat dějiny všedního dne obyčejných lidí od dětství, přes poznávání světa až po překážky, které případně museli překonávat. Těšíme se na příspěvky, které posílejte na info@seniortip.cz Nemáte-li autorské vlohy, nevadí, vaše příspěvky redakčně upravíme tak, aby byly čtivé.

Do jedné vzpomínky se teď s námi přeneste.

Stopování

Bylo to kdysi na začátku sedmdesátých let, tedy v době tak zvané normalizace, když za mnou přišel předseda jisté mládežnické organizace. Přiznám se, že v tu dobu již o mě v SSM pro věk, zájem nebyl, a tak mě jeho návštěva docela zarazila. Říkejme mu třeba Václav. Václav vznesl dotaz, jestli, jako člověk obeznámen s místopisem a řečí bratrské ciziny, bych se nechtěl zúčastnit výpravy po stopách Slovenského národního povstání. Pozvání samozřejmě platí i pro mou ženu. Desetidenní výlet do hor v režii zprofanované organizace nebyl k zahození. O dítko se nám postarala moje nadřízená a tak jsme mohli vyrazit směrem k dobrodružství.

Že je nás poloprázdný autobus, jsem kvitoval s povděkem. Že je za autobusem zapřažena kára na lodě, se mi moc nelíbilo. Šlo o půlku května a představa horských řek a teploty jejich vod, se mi zdála poněkud katastrofální. Měl jsem pravdu. Měl bych dodat, že se zatím pohybujeme v karlovarském okrese. V zápětí se přesouváme o mnoho set kilometrů na východ a aspoň jeden na horu. První zastávka o které stojí za to mluvit, je na Podbánském. Zdejší tábořiště na břehu vysokohorské říčky svádí vodáky k odzkoušení lodí. Podotýkám, že jsme tam dojeli v podvečer. Zatím co většina pasažérů onoho autobusu konzumovala alkoholické vytápění před blížící se chladnou nocí, první průkopníci se ponořili do vln. Doslova. Po zbytek noci se nedělo nic zajímavého. Pouze před jedním stanem byl ráno kravinec. Jak se tam dostal, nikdo nemohl pochopit. Nenacházela se v něm žádná lidská stopa a přesto se nocležníci do stanu dostali, ale ven už to tak hladce nešlo. Taková drobnost, jako že je již dávno dobytek na pastvě nás v první chvíli nenapadl.

Kdo by neznal ranní probuzení pod horami. Pro neznalce podotýkám, že se jedná o nedostižný zážitek. Průzračný vzduch, i v deset hodin poměrný klid a hlavně ta rosa. Bosá noha se do ní zaboří a její chladivý dotek je balzámem na duši. Proto se, po jinak prázdném tábořišti, jako opilí potácí horda stopařů. Václav usoudil, že dnes již na pomyslnou besedu s Láďou Leninů je asi pozdě a tak se na Rysy půjde až zítra. Dnes se vydáme na aklimatizační výstup na Soliska. Proč tam stoupat pěšmo, když je v provozu lanovka. Než jsme se dostali k lanovce, bylo některým stopařům horko a tak se s údivem dívali, jak si se ženou navlékáme dlouhé kalhoty a svetry, zatím co oni je sundávají. V půlce trasy lanovky se divit přestali…Nahoře se, pokud ještě vládli končetinami, začali honem oblékat. Zarputilé pohledy a výtky jsme odráželi s dovětkem „dítě si také musí sáhnout na plotnu, aby vědělo, že to pálí“. A bylo hůře. Druhý den jsme vyrazili Mlýnskou dolinou směrem na Rysy. Třeba tam Lenin také zanechal stopu. Počasí bylo krásné a na začátku cikcakového stoupání za Popradskou boudou se statní členové vydali kolmo vzhůru. To kličkování je prý jen pro staré. (kradmé pohledy na mě a mou ženu) Nahoře jsme ale my byli na té správné straně plesa, avšak oni jej museli celé obcházet. Jaksi podcenili orientaci a zkušenost „starců.“ Do chaty v sedle Váhy jsme dorazili ve zmenšeném počtu. Chatárku udivilo, že někteří chodci mají v sandálech, od sněhu prodřené ponožky na patách. Přesto a nebo snad právě proto nám nabídla pravý tatranský čaj v přepočtu na dnešek asi za 300 korun hrneček. Ujistila nás, že Lenin tam na Rysech již dávno nesedí a tak jsme se zase vrátili do civilizace. Ztráty na životech nebyly, ponožky se koupily nové a tak byl den prohlášen za úspěšný. Jedině předseda Václav nedokázal pochopit, že nedošlo ke splnění hlavního cíle a to návštěvy místa, kam šel i Vladimír Ilji. Ten ale chodil i na jiná místa a ta jsme navštěvovali každý další den. Druhá část výpravy, vodáci, neměli téměř žádné pozoruhodné zážitky a tak se těšili na přejezd do Slovenského ráje. Tam je vody dost. Tam se vyřádí. To si ale nechám na příště. Dnes ještě na závěr. Zkoušeli jste někdy zapsat svojí návštěvu někde do žuly? A tak jsme si odskočili na Teriho chatu, o které jsem věděl, že tam mají krásné pamětní knihy. Že to bude mít neblahé následky jsem netušil. Náš dvorní kreslíř tam nakreslil symbol Nejdku (skálu s věží) a pod ní umístil baráček s nápisem“Zvláštní škola“. Podpisy byli samozřejmě označeny jako účastníci zájezdu zvláštní školy v čele s panem učitelem Václavem.

Mirek Herout