Vánoce skončily, Nový rok je již také trochu větší mladík, (to aby stihl zestárnout do prosince) ale přesto my postarší a mírně pohybově nadaní se můžeme jen tak procházet a se smutkem koukat, jak se kolem nás ženou lyžaři na hory a nebo z hor. No co, když to šlo, tak jsme se také trochu na těch prkýnkách svezli. Jen že co s načatým dnem? Sednu do křesla, na kolena položím dobro (hudební nástroj) a snažím se vyloudit staré písničky.
„Mám já rád to krásné děvče za řekou“ . Hezké. Ale je tu otázka, za kterou? Já mám samozřejmě jako prioritní řeku Sázavu. Za prvé, je to řeka u které jsem se narodil, několikrát se topil a nakonec jsem se v ní naučil plavat. Bylo to krásné mládí, ve kterém jsem se mimo již zmíněného topení a plavání, naučil námořnickému řemeslu, v podobě dálkových plaveb od jezu k jezu. Pirátské přepady pobřežních osad a jejich plundrování (zahrady) posléze vyústilo ve výuku plavby. Vycházeli jsme z toho, že pokud mají necky dna, není třeba plaveckého umění. To ale nebyla jediná řeka v mém životě. Další byla Rolava. Pokud by jí chtěl někdo hledat, tak musí začít v Karlových Varech a postupovat k severu. Není to žádný veletok a také se řítí z hor a proto nevyniká zrovna teplotou. Mám podezření, že se v ní asi málokdo naučil plavat také proto, že by si odřel břicho. Přesto má tato řeka svoje kouzlo. Pramení u hranic a protéká loukami a lesy, které připomínají rozsáhlé pláně v Kanadě. Tam jsem nikdy nebyl a tak si to jenom představuju. Pak se protahuje údolím přes N.Hamry, Nejdek a potom se spořádaně poflakuje až do Karlovarského předměstí v Rybářích. Po dvaceti letech jsem se s ní rozvedl a vyměnil jsem jí za další „pořádnou“ řeku.
Jizera. Řeka, která také začíná v horách stejného jména a pak se také protahuje nádhernými údolími, kouzelnou krajinou od pramene až do Turnova. Pak se z ní stává řeka povalující se placatou krajinou do Labe. Abych nepomlouval, občas má i hezké břehy, ale kopce jsou kopce. Jizera se stala mou druhou láskou. Hlavně horní tok, ba dá se říci potok. Rozsáhlé pláně mokřiny a rašeliniště, meandry, ze kterých by se i hadovi zamotala hlava a hlavně obtížná přístupnost. O nalezištích drahých kamenů nebudu mluvit.
Tak a teď mi řekněte, za kterou řekou mám to děvče hledat? Tuto písničku jsem se učil jako mladý kluk z učebnice „ na kytaru bez not“ a tam bylo povídání o tom jak se z jedné chajdy chlapci plavili na kanoi k dívčí partě na druhou stranu řeky. Nemám kanoe. Tak asi žádné děvče nemám. Vlastně mám a vždyť bydlela na druhém břehu řeky. Teď bydlí už drahné roky se mnou a tak budu muset začít s jinou písničkou. Pokud skleróza dovolí, tak si na nějakou vzpomenu. Třeba, „ Cesta má přede mnou v dáli mizí“. Fuj, to svádí k morbiditě. Tak radši budu hrát moderní hudbu, která teda rozhodně k ničemu nesvádí a pokud ano, tak k jejímu urychlenému vypnutí. Tak tedy vypínám a jdu spát.
