Tatínkoviny - část šestá

Maminčina představa o životních nákladech nás, zbytku rodiny, byla značně zkreslená. Několikrát jsme se snažili o vzpouru, vždy však byla tvrdě potlačena. Jednoho dne však nastala krutá skutečnost, maminka musela na týden odjet. Musela nás nechat s tatínkem samotné, a musela - chtě nechtě - přidělit adekvátní část finančních prostředků na živobytí na týden do tatínkových rukou.

Viděla jsem lesk v tatínkových očích, když přebíral sto korun  československých v pondělí ráno do své péče. Maminka odjela, a tatínek se rozhodl, že se budeme mít dobře. Dostávali jsme příděly - jedno jablko denně, bylo přesně naplánováno, co budeme večeřet, a kolik toho můžeme sníst. Sladká byla naše pondělní pomsta! Tatínek nakoupil takové dobroty, které jsme sice vídaly, ale okusiti nemohli.

Ananas - to byla vzácnost! Pomeranče. Čokoládu, párečky - byli jsme jako v ráji! Cpali se párečky, zapíjeli je sodovkou, což bylo už tak zlotřilé, protože u nás se navařil každý den takový velký červený hrnec kávy Melty, a tím byl náš pitný režim zabezpečený.

Usínala jsem s pocitem, jak krásně se dá žít za sto korun! V úterý jsme ještě dojedli, co nám zbylo ze včerejška, ve středu však nastala krize.

"Půjdeme na návštěvu k babičce", prohlásil rozverně tatík. Načasovali jsme si to tak, aby ještě nebylo po obědě, a do večeře strašně daleko. Babička nás viděla ráda!

"No že jste se taky přišli na mně podívat!", tetelila se radostí nad naším zájmem o ni. Poptali jsme se po zdraví, pochválili zahrádku, a pokukovali po plotně. Tam bylo podezřele pusto.

"Právě jsem se chystala k Apoleně, pozvala mně na oběd! Má zabíjačku..", zcela nevinně babička ševelila, a líčila, co všechno Apolena má. Tlačenku, jelítka, ovarovou polívku, jitrničky, a podhrdlí - to bylo na tatínka už moc. Miloval podhrdlí! Šel by za ním světa kraj! Polykali jsme na prázdno, před očima nám tančila hnědá jelítka a bílé jitrničky, nad nimi se usmívala tlačenka, a vše bylo zalito září z ovarové polévky. V žaludku však začala pravá válka žaludečních šťáv o svá práva.

"Nebudeme tě zdržovat, babi", hrdinně jsme oznámili. Za toto prohlášení bychom si zasloužili státní vyznamenání za statečnost a chrabrost. Babička šla za Apolenou, my směrem domů.

"Kam bychom zašli", přemítal nahlas tatínek. Druhá babička už byla na nebesích, tetičky daleko. Litovali jsme, že nemáme více příbuzných, kteří jsou po ruce, a dají s radostí najíst hladovým.

"Jarmila má čtyři babičky!", vyčítala jsem tatínkovi. "A čtyři dědečky, a dva tatínky!", stupňovala jsem svá obvinění.

Odpovědí mně byl jen hluboký povzdech.

Dorazili jsme domů zasmušilí. To by však nebyl tatínek, aby nevzal věci z té humornější stránky.

"Jde se dělat průzkum zásob!", zavelel. V ledničce byla tři vejce, kousek špeku, máslo. Ve špíži toho bylo hodně, ale většinou neupotřebitelné věci. Mouka, cukr, sůl, rýže, nudle, a spousta zavařenin. Brambory se také tvářily, že potřebují péči, než se dají pozřít. Nejdříve jsme vyřadili potraviny, se kterými se musí něco dělat. Buď je dát vařit, nebo - při nejhorším - ještě oškrábat. Ani tatínek ani já jsme vařit neuměli. Maminka nás do svého království nikdy nepustila. Protože jsme jednak vařili prý draho (toho odpadu, a spotřeba vody, a vůbec - třeba se to ještě nepovedlo), jednak kouzlila s potravinami neuvěřitelným způsobem. Vždy se použilo maso o jeden stupeň míň kvalitní, takže dusilo se hovězí přední, a polévka se dělala z kostí. Místo ořechů se používaly vločky, a mléko se ředilo.

Pak nám došlo, že zde není bdělého oka našeho Harpagona, a že  můžeme i plýtvat!

Vyjedli jsme, co se dalo. Pravda, poměrově  asi 50% věcí skončilo v kontejneru jako zcela nepoživatelné. Hladem jsme však neumřeli. Párečky byly dávnou minulostí, když jsme polykali nudle, které měly tvar placky. Nějak se nám to scuclo v tom hrnci dohromady. Byli jsme však stateční. Nestěžovali si - nebylo také na koho. Krupice se dala krájet nožem, a brambory byly před vložením do hrnce velikosti hrášku, jelikož jsme  je krouhali necitelně,  otesávali slupky s nadhledem zbohatlíků, osekávali, osekávali -  až zbylo pět malých kuliček.

Kromě rýže, která se opravdu nedala požít (navíc sebou vzala při své likvidaci i hrnec,nedali se od sebe rozdělit! Pevně a nerozborně spojeni až na věky.) jsme slupli těstoviny, brambory, vajíčka, špek, a v pátek už obědvali jen zavařené hrušky.

"Ne, abys řekla, že jsi měla hlad!", varoval mne tatínek. "Tvař se zcela spokojeně, a můžeš dokonce prohlásit, že tak přežraná jsi ještě nebyla!".

Sice to bylo těžké, ale při příjezdu maminky jsem se zdržela, a nevrhla se na ni s prosbou - "Jíst, prosím jíst"!.

Maminka obhlédla zbytek zásob, pozvedla pravé obočí, ironicky se usmála ( to od ní nebylo hezké.) a blbě se zeptala:

"Konečně víte, co ve mně máte! Aspoň si toho budete více vážit! Jste trpěli, co?"

Kdyby mně střeva začala tančit tango, nepřiznala bych to, a hrdě jsem z posledních sil pronesla: "Kdepak, my jsme se měli báječně, každý den jsme měli doopravdické hody!"

Maminka se urazila a k večeři byly  topinky. S česnekem.

Zbylý chleba jsme zapomněli použít. Vůbec jsme toho hodně zapomněli! Třeba na naši sousedku všetečku, která podala vyčerpávající hlášení o našem týdnu plném gurmánských specialit. Z odpadků, které jsme produkovali, zcela přesně mamince vylíčila náš jídelníček, a nezapomněla ani na rýžový hrnec. Ten nám maminka neodpustila nikdy.