Nad zapomenutou fotografií s 87letou paní, která přežila holokaust rychnovských Židů
Na snímku z roku 1928 je na společné fotografii 3. třídy rychnovské dívčí školy Hanička Fischerová (*1920), jedna z mála, která přežila holocaust rychnovských Židů. Byl jsem za ní v červnu 2008 v Jablonci nad Nisou, kde žije, a tak po způsobu starých lidí zeširoka, ale snad užitečně, podávám svědectví.
Před rychnovskou synagogou je památník 58 rychnovským židovským občanům, obětem holocaustu. Autorem bronzové textové desky je Zdeněk Kolářský z Kostelce nad Orlicí, práce se dřevem jsou dílem jeho syna Petra Kolářského. Kolem jsou dvě zídky v kombinaci pískovec, dřevo a prvky ostnatého drátu, které symbolizují zdi koncentračního tábora. Vnitřek tvoří zeleň s dlažbou a lavičkami. Vlastní pultový památník s deskou češtině, angličtině a hebrejštině má text Toto jsou jména rychnovských Židů, našich spoluobčanů, kteří byli povražděni německými nacisty v koncentračních táborech v letech 1939–1945. Tak přestala existovat zdejší židovská obec. Na vybudování tohoto artefaktu, který byl odhalen v květnu 2001 při 4. poláčkovském sympoziu, se podílelo město Rychnov nad Kněžnou a tehdejší okresní úřad.
Hned za ním ve zrestaurované synagoze, nyní Židovském muzeu Podorlicka a Památníku Karla Poláčka, jsou soustředěny památky na Židy z tohoto regionu; ze židovské komunity Podorlicka byli i Korbelovi, rodiče bývalé americké ministryně zahraničí Madelaine Albrightové; ti jsou pohřbeni na židovském hřbitově v nedalekém Vamberku a její strýc Josef Spiegel z Kostelce nad Orlicí zahynul v koncentračním táboře. Nu a první poschodí je věnováno Karlu Poláčkovi a k vidění tu je i Řád T. G. Masaryka, který byl udělen tomuto spisovateli in memoriam prezidentem Havlem. Přijměte prosím fakt, že jsem ho z pověření dcery Karla Poláčka Jiřiny Jelinowiczové a jejího syna Martina Jelinowicze, oba žili v Kanadě, převzal 28. října 1995 z rukou prezidenta Václava Havla.
Přejděme k 30. červenci 1997, kdy se konala v této synagoze tryzna za oběti holocaustu – to se stalo u příležitosti vydání publikace Holocaust Židů okresu Rychnov nad Kněžnou v letech 1939-1945 a 55. výročí transportů Židů z Rychnovska, které připadlo na prosinec toho roku. V této synagoze, v níž byla za Protektorátu střelnice Hitlerjugend a za předlistopadového režimu – taky úděsně - sklad sice topného, ale přece jen plynu (většina těchto obětí zahynula v plynových komorách), se pietního aktu zúčastnily čtyři desítky lidí.
Byl jsem při tom jako novinář, a tak z počítače překopírovávám svoji zprávu: Přítomno bylo několik přímých účastníků holocaustu, mezi nimi i 75letá Hana Dobešová Müllerová, původem z Betenglovy ulice v Rychnově nad Kněžnou. Byli tu vrchní zemský rabín Ephraim Karol Sidon, představitelé městských úřadů z Rychnova a okolí i autoři publikace dobrušský Radovan Dražan a ředitel rychnovského archivu Josef Juza. Tryznu zahájil vrchní zemský rabín židovskou modlitbou a o transportech Židů z Rychnova promluvil tehdejší tajemník městského úřadu Jaroslav Kos; ten zdůraznil, že z odtransportovaných jich nepřežilo 60. S delším proslovem vystoupil Radovan Dražan, sám vězněný po několik let v koncentračním táboře jako příslušník sokolského odboje.
Velmi krátce - s židovskou pokrývkou hlavy - promluvil i přednosta rychnovského okresního úřadu Petr Narwa. Ocitoval svoje slova z úvodu této publikace: “Tato kniha je pomníkem našim sousedům, spolužákům, přátelům. Defilé němých tváří, nekončící bolesti. Snad nelze více učinit než nezapomenout.“ Doplňme, že v originální podobě - v úvodu k této publikaci - se pod tato slova podepsal jako Petr ben Pynches Narwa a že přítomen byl i jeho otec. Tehdy jsem se ho zeptal, proč se tak podepsal, a jeho odpověď byla přímá: „Petr ben Pynches Narwa? To je velice jednoduché. Ben znamená syn a můj otec je Pynches Narwa (a ukázal na přítomného otce) a já jsem Petr, syn Pynchese Narwy. Cítím se spoluúčasten některých osudů těchto lidí, celého židovského lidu, i když - sám za sebe - definice Žida v současné době má několik různých podob a ortodoxní pohled praví, že bych se nemohl nazvat tímto pojmem. Ale já to beru spíš jako handicap než jako něco jiného. Ale cítím se velice blízce účasten osudů těch lidí.“
Mezi 270 těch, kteří jsou uvedeni v této publikaci a nepřežili, najdeme i jméno Karla Poláčka (bydliště měl v Praze v Truhlářské ulici a do transportu šel 5. července 1943), publikovány tu byly i tehdy nejnovější údaje o konci jeho života (poslední stopa končila v koncentračním táboře Dora v lednu 1945) a jeho manželky do roku 1939 Adély Poláčkové (po rozvodu se z Prahy odstěhovala do Rychnova, kde pracovala jako hospodyně u vdovce Karla Lederera, který vlastnil dům vedle radnice; do transportu šla s rychnovskými Židy 14. prosince 1942). Z těchto 270 lidí, mezi nimiž bylo 23 dětí do 16 let, se dočkalo osvobození jen 22, z dětí jen Tomáš Lederer, narozený 1932.
V této souvislosti nechť je uvedeno jméno Honzíka Deutschmanna (jeho rodiče měli továrnu na dnešním náměstí Karla Poláčka), který jako židovské dítě nesměl chodit do školy a měl tajně – stejně tak jako jeho sourozenci - domácí učitelku, které dětsky říkal paní Učáková, my si domyslíme, že onu Hanu Fischerovou. Chtěl od ní vždycky půjčit její židovskou hvězdu, a i když mu vysvětlovala, že ji může – vlastně pak musí - nosit až od svých šesti let, tak mu ji pokaždé na doma půjčovala.
Vracím se k naší paní Učákové, i ona byla tehdy v roce 1997 mezi účastníky tryzny. A taky primář Rudolf Pivec, který se tu s ní, svou studentskou láskou Hanou, setkal. Tehdy mně řekla, že on byl jediný, kdo se s ní, Židovkou, 13. prosince 1942 v den jejích 22. narozenin, kdy odjížděla s transportem, přišel na rychnovské nádraží rozloučit, jinak že se každý k nim bál chodit, protože by z toho byly jen – cituji ji - nepříjemnosti. A k tomu tehdy dodal Rudolf Pivec: „Přišel jsem se s ní rozloučit, poněvadž Hanka odjížděla do Terezína. Nikoho z Rychnováků jsem tam neviděl, zřejmě ale někdo byl v čekárně, pozoroval to a přišlo na mě udání hejtmanu Krzepinskému. Ten si mě zavolal a upozornil, kdo mě udal, a ať si na ty lidi dám pozor.“
Přepisuji volně ze záznamníku na mobilním telefonu její vyprávění: Rozená Fischerová, ročník narození 1920, chodila do dívčí školy, pak až do septimy do rychnovského gymnázia, oktávu absolvovala roku 1939 v královéhradeckém dívčím gymnáziu. Chtěla se přihlásit na medicínu, to ale už začaly platit norimberské zákony. 1941 se provdala za rodáka z Litoměřic Müllera, který své město musel opustit po mnichovské konferenci kvůli německému záboru - a navíc byl taky Žid. Tento absolvent brněnské vysoké školy textilní působil jako designér v Čermné nad Orlicí, ale z funkce jako Žid musel odejít. Vztahovala se na něj pracovní povinnost, nejdřív stavěl silnici na Budíně (směr z Rychnova na Vamberk), pak byl nakomandován na lesní práce v rychnovských Borovinách, kde dobýval pařezy a likvidoval s ostatními Židy polomy. Pak už jim vzali i kola, a tak do práce chodili pěšky, nemluvě o tom, že jako Židé měli omezenou nákupní dobu, nesměli chodit do parků, měli omezený příděl potravinových lístků a žili z úspor. A jeho žena Hana? Učila soukromě ony děti Deutschmannovy. „Ty přede mnou učil student rychnovského gymnázia Olda Serbousek. Ale jako árijec k nim nesměl docházet, ostatně Židi jako podlidi nesměli navštěvovat školu, a tak jsem jim opatřila knížky - s Honzíkem jste mohl mluvit jako s dospělým. byl abnormálně nadaný, už počítal.“ „Do Terezína jsem přišla s rodiči a mužem 17. prosince1942, předtím jsme všichni z transportu byli na jedné ubikaci tři dny v karanténě v královéhradecké obchodní akademii. Po třech dnech nás časně ráno pod bodáky vedli esesáci na nádraží, dobytčí vagony byly za nádražím, a odvezli nás do Bohušovic. To ještě nebyla dráha do Terezína, odtud jsme šli v příšerné zimě pěšky, v Terezíně jsme se museli úplně vysvléct a z povolených padesátikilových zavazadel nám vzali, co se jim hodilo, a na ubikaci jsme měli jen to, co bylo na sobě. Těch 50 kg jsme nikdy neviděli. Dělala jsem tam ty nejhorší práce, jaké si dovedete představit, jedny z nejhorších bylo uklízení mezi blázny. Pak jsem pracovala na infekčním oddělení v nemocnici, kde jsem prodělala záškrt, ale čistě náhodou jsem přežila. Zavolali ke mně starého doktora, ten se na mě podíval - to mně řekli až dodatečně - a začal strašně plakat, že mám záškrt. Německy řekl: Já ji zachráním, mně tady dcera umřela, a ona jí je podobná. Dal mně nějakou injekci, já nevím jakou, a odvezli na marodku, byla jsem na umření. Ale přežila jsem a pokračovala v těch ošklivých pracích a můj muž dělal u vodohospodářské správy, byl tak chráněn před transporty. Nikdy jsme nevěděli, na koho to přijde, ale pořád jsme byli v Čechách, byli tam taky čeští četníci, jeden z Javornice – Škop se jmenoval, několikrát nám do Terezína tajně přivezl proviant, to byla otázka života a smrti. Pak tam byl ještě nějaký Toman od Žamberka, ten nám občas zprostředkoval nějaký ten dopis a jídlo. To byla údržba života. Měla jsem omrzlou nohu, čtyři dni jsem byla nemocná a mezitím se otvíralo – my tomu říkali - loupání slídy, výroba izolační hmoty pro rakety V2. Vyšlo najevo, že kdo bude plnit normu, bude chráněn před transporty a tam jsem se udržela až do konce. Opravdu to byly náhody… Do Rychnova jsem se vrátila 12. května 1945, přijel pro nás autodopravce Havel, zpunktovala to doktorka Ledečová, v Habrové měli textilní továrnu, jeho navlíkla do pyžama, aby vypadal jako vězeň. A pak jsem tam jela ještě jednou pro zbývající lidi, nechtěli nás tam málem pustit – byla karanténa, pan Kandler z Kyšperka dal auto. Ten pak měl později s komunisty strašné problémy. Moje maminka se odtamtud vrátila těžce nemocná, pracovala v šicí dílně, kde spravovala uniformy z fronty. Na otce jako vojáka v 1. válce zpočátku platilo, že byl chráněn před transporty, ale v roce 1944 všechny tyto výhody padly a všichni muži – i můj manžel – šli do transportu, ten poslední odjel 28. října 1944 do Osvětimi. Z 90 tisíc v Terezíně nás přežilo 9 tisíc. A Karel Poláček? Do Terezína přišel se svou přítelkyní Dorou Vaňákovou, to byla velká láska, a odjížděl do Osvětimi stejným transportem jako můj otec 16. října 1944. Já jsem ho viděla těsně předtím, než nastoupil do transportu, byl tak zuboženej, když odjížděl, kost a kůže, to byla ruina. On už do Terezína nepřišel v nějaké velké kondici, nebyl nijak sportovně založený, byl to člověk, který věčně seděl v kavárně nebo něco psal, nebyl sportovec. V Terezíně měl přednášky, na několika jsem byla, dokonce mně dvakrát poskytl lísteček, že můžu do sprch. On byl v Terezíně mezi Čechy jako spisovatel známý a oblíbený, ostatně tam byly světové kapacity, a dělaly nejhorší práce. Třeba docent Stern už tenkrát operoval oči, to se dělá teď, nebo chirurg Löwy. Z nich se nevrátil nikdo.“
Závěrem našeho rozhovoru vzpomněla i svého švagra brigádního generála Jana Kratochvíla. Toho přece jmenovala československá vláda ve Velké Británii velitelem 1. československého armádního sboru, ale druhý den po nasazení na frontě v dukelské operaci ho maršál Koněv zbavil na místě funkce (Koněv tak zrušil smlouvu mezi ČSR a SSSR) a nahradil Ludvíkem Svobodou. Ale to už je jiná historie.
Masaryka, který byl udělen tomuto spisovateli in memoriam prezidentem Havlem. Přijměte prosím fakt, že jsem ho z pověření dcery Karla Poláčka Jiřiny Jelinowiczové a jejího syna Martina Jelinowicze, oba žili v Kanadě, převzal 28. října 1995 z rukou prezidenta Václava Havla. 
Ale já to beru spíš jako handicap než jako něco jiného. Ale cítím se velice blízce účasten osudů těch lidí.“
taky primář Rudolf Pivec, který se tu s ní, svou studentskou láskou Hanou, setkal. Tehdy mně řekla, že on byl jediný, kdo se s ní, Židovkou, 13. prosince 1942 v den jejích 22. narozenin, kdy odjížděla s transportem, přišel na rychnovské nádraží rozloučit, jinak že se každý k nim bál chodit, protože by z toho byly jen – cituji ji - nepříjemnosti. A k tomu tehdy dodal Rudolf Pivec: „Přišel jsem se s ní rozloučit, poněvadž Hanka odjížděla do Terezína. Nikoho z Rychnováků jsem tam neviděl, zřejmě ale někdo byl v čekárně, pozoroval to a přišlo na mě udání hejtmanu Krzepinskému. Ten si mě zavolal a upozornil, kdo mě udal, a ať si na ty lidi dám pozor.“
nejdřív stavěl silnici na Budíně (směr z Rychnova na Vamberk), pak byl nakomandován na lesní práce v rychnovských Borovinách, kde dobýval pařezy a likvidoval s ostatními Židy polomy. Pak už jim vzali i kola, a tak do práce chodili pěšky, nemluvě o tom, že jako Židé měli omezenou nákupní dobu, nesměli chodit do parků, měli omezený příděl potravinových lístků a žili z úspor. A jeho žena Hana? Učila soukromě ony děti Deutschmannovy. „Ty přede mnou učil student rychnovského gymnázia Olda Serbousek. Ale jako árijec k nim nesměl docházet, ostatně Židi jako podlidi nesměli navštěvovat školu, a tak jsem jim opatřila knížky - s Honzíkem jste mohl mluvit jako s dospělým. byl abnormálně nadaný, už počítal.“ „Do Terezína jsem přišla s rodiči a mužem 17. prosince1942, předtím jsme všichni z transportu byli na jedné ubikaci tři dny v karanténě v královéhradecké obchodní akademii. Po třech dnech nás časně ráno pod bodáky vedli esesáci na nádraží, dobytčí vagony byly za nádražím, a odvezli nás do Bohušovic. To ještě nebyla dráha do Terezína, odtud jsme šli v příšerné zimě pěšky, v Terezíně jsme se museli úplně vysvléct a z povolených padesátikilových zavazadel nám vzali, co se jim hodilo, a na ubikaci jsme měli jen to, co bylo na sobě. Těch 50 kg jsme nikdy neviděli. Dělala jsem tam ty nejhorší práce, jaké si dovedete představit, jedny z nejhorších bylo uklízení mezi blázny. Pak jsem pracovala na infekčním oddělení v nemocnici, kde jsem prodělala záškrt, ale čistě náhodou jsem přežila. Zavolali ke mně starého doktora, ten se na mě podíval - to mně řekli až dodatečně - a začal strašně plakat, že mám záškrt. Německy řekl: Já ji zachráním, mně tady dcera umřela, a ona jí je podobná. Dal mně nějakou injekci, já nevím jakou, a odvezli na marodku, byla jsem na umření. Ale přežila jsem a pokračovala v těch ošklivých pracích a můj muž dělal u vodohospodářské správy, byl tak chráněn před transporty. Nikdy jsme 
nevěděli, na koho to přijde, ale pořád jsme byli v Čechách, byli tam taky čeští četníci, jeden z Javornice – Škop se jmenoval, několikrát nám do Terezína tajně přivezl proviant, to byla otázka života a smrti. Pak tam byl ještě nějaký Toman od Žamberka, ten nám občas zprostředkoval nějaký ten dopis a jídlo. To byla údržba života. Měla jsem omrzlou nohu, čtyři dni jsem byla nemocná a mezitím se otvíralo – my tomu říkali - loupání slídy, výroba izolační hmoty pro rakety V2. Vyšlo najevo, že kdo bude plnit normu, bude chráněn před transporty a tam jsem se udržela až do konce. Opravdu to byly náhody… Do Rychnova jsem se vrátila 12. května 1945, přijel pro nás autodopravce Havel, zpunktovala to doktorka Ledečová, v Habrové měli textilní továrnu, jeho navlíkla do pyžama, aby vypadal jako vězeň. A pak jsem tam jela ještě jednou pro zbývající lidi, nechtěli nás tam málem pustit – byla karanténa, pan Kandler z Kyšperka dal auto. Ten pak měl později s komunisty strašné problémy. Moje maminka se odtamtud vrátila těžce nemocná, pracovala v šicí dílně, kde spravovala uniformy z fronty. Na otce jako vojáka v 1. válce zpočátku platilo, že byl chráněn před transporty, ale v roce 1944 všechny tyto výhody padly a všichni muži – i můj manžel – šli do transportu, ten poslední odjel 28. října 1944 do Osvětimi. Z 90 tisíc v Terezíně nás přežilo 9 tisíc. A Karel Poláček? Do Terezína přišel se svou přítelkyní Dorou Vaňákovou, to byla velká láska, a odjížděl do Osvětimi stejným transportem jako můj otec 16. října 1944. Já jsem ho viděla těsně předtím, než nastoupil do transportu, byl tak zuboženej,
když odjížděl, kost a kůže, to byla ruina. On už do Terezína nepřišel v nějaké velké kondici, nebyl nijak sportovně založený, byl to člověk, který věčně seděl v kavárně nebo něco psal, nebyl sportovec. V Terezíně měl přednášky, na několika jsem byla, dokonce mně dvakrát poskytl lísteček, že můžu do sprch. On byl v Terezíně mezi Čechy jako spisovatel známý a oblíbený, ostatně tam byly světové kapacity, a dělaly nejhorší práce. Třeba docent Stern už tenkrát operoval oči, to se dělá teď, nebo chirurg Löwy. Z nich se nevrátil nikdo.“