Vzpomínky, které nosíme v hlavì mají jednu nevýhodu, dokud je nenapíšeme na papír nebo nevyprávíme, nemù¾e do nich nikdo nahlédnout. Je velká škoda odcházejí-li do nekoneèna s námi, ani¾ by pouèení èi radost odevzdaly jiným. V této rubrice se budeme sna¾it zabránit jejich ztrátì. Spolu s vámi budeme popisovat dìjiny všedního dne obyèejných lidí od dìtství, pøes poznávání svìta a¾ po pøeká¾ky, které pøípadnì museli pøekonávat. Tìšíme se na pøíspìvky, které posílejte na info@seniortip.cz Nemáte-li autorské vlohy, nevadí, vaše pøíspìvky redakènì upravíme tak, aby byly ètivé.
Do jedné vzpomínky se teï s námi pøeneste.
Vá¾ená redakce, u¾ delší dobu navštìvuji stránky Seniortipu a zdomácnìla jsem tu. Doposud jsem jen èetla a obèas napsala komentáø. S nadšením jsem se zaøadila do tøídy 3.b a vzdìlávám se v jazykovém koutku. Obdivuji všechny, kteøí do Seniortipu aktivnì pøispívají. Já jsem si zatím netroufla a nevím, jestli je vùbec mùj pøíspìvek vhodný. Jen to zkouším a pokud by se komukoliv z Vás zdálo, ¾e se ten text ke zveøejnìní nehodí, vùbec mi to nebude vadit a rozhodnì se nebudu cítit ukøivdìná. Opravdu je to jen pokus.
KOBRA 11
Moje tchynì byla rodilá Vizovjanka. Nemìla ustláno na rù¾ích.Man¾el jí brzy zemøel a zanechal velký dùm a dva nezvedené syny - jednoho adolescenta a o osm let mladšího puber»áka.
U¾ila si s nimi své a myslím, ¾e u¾ tenkrát ¾ehrala na osud, který jí nedopøál hodnou a milou „céreèku“.
Starší syn se o¾enil a mladá rodina brzy obdaøila babièku vnouèkem. Babièka ho pøijala s otevøenou náruèí a na holèièku zatím pozapomnìla. Opìt jí svitla nadìje, kdy¾ se o¾enil mladší syn. Èáp se však pøehmátl a pøinesl chlapeèka. Babièka u¾ skoro ztrácela nadìji, ale o tøi roky pozdìji se koneènì doèkala. Byla vyuèená švadlena a v duchu u¾ vidìla našeho blonïatého andílka s vlnitými vlásky obleèeného do bílých šatièek a punèošek, s lakovanými støevíèky na no¾ièkách. Tedy, ne ¾e by „andílek“ ¾ádné šatièky nemìl, my jsme se opravdu sna¾ili, aby to byla holèièka ka¾dým coulem, ale jinak se pøíroda hodnì sekla. Naše „hodná céreèka“ byla truc kluka. Kdy¾ jsme jeli k babièce na návštìvu, mìla na sobì tepláky a tenisky. Nemìli jsme auto, cestou jsme pìtkrát pøesedali a vystøídali vlak, autobus i trolejbus.
Náš andílek trávil cestu na sedadle jen zèásti, vìtšinou byl pod ním. Kdy¾ jsme se blí¾ili k domu, babièka u¾ visela na brance a vyhlí¾ela nás. Ještì jsme nebyli ani na doslech a babièka zdìšenì køièela na celou ulici: „Ty moja chuderko malá, to ti vaši nemìli co lepšího obléct?“
Naše „chuderka“ vyrostla a vdala se. Babièka se toho nedo¾ila, ale pokud kouká z obláèku, vidí, ¾e o nic nepøišla. Její vnuèka má dva kluky, pìkné raubíøe. Jsou po mamince. Teï jsem babièka já a kdy¾ jsou ti lotøíci u nás, docela si to u¾ívám. Mladší pøijde, vrazí mi do ruky pistoli a sdìlí: „Babi, ty budeš Semir a já Tom.“ Chce být ten vìtší. Hrajeme si toti¾ na Kobru11. Starší vnuk je šéfová a pošle nás do akce.Tak vtrhneme do obýváku, kde dìda – zloèinec a¾ do této chvíle èetl noviny. Teï má po klidu, musí prchat. My jsme ale zoceleni tvrdým výcvikem, tak ho dostihneme a zneškodníme.
Pøekroèíme chroptícího padoucha a opouštíme místo èinu. Pro mrtvoly není kam plivnout, ale co máme dìlat, kdy¾ je tolik zloèincù?
Obèas bych si taky radìji hrála s hodnou a poslušnou holèièkou s panenkami. Proto¾e ale máme dva raubíøe, uèím se lépe míøit a dìda klièkovat. Ono to má taky nìco do sebe. Komu se jen tak podaøí nìkolikrát za odpoledne beztrestnì zastøelit svého man¾ela?
Pamìtníci, vzpomínejte!