Vzpomínky, které nosíme v hlavě mají jednu nevýhodu, dokud je nenapíšeme na papír nebo nevyprávíme, nemůže do nich nikdo nahlédnout. Je velká škoda odcházejí-li do nekonečna s námi, aniž by poučení či radost odevzdaly jiným. V této rubrice se budeme snažit zabránit jejich ztrátě. Spolu s vámi budeme popisovat dějiny všedního dne obyčejných lidí od dětství, přes poznávání světa až po překážky, které případně museli překonávat. Těšíme se na příspěvky, které posílejte na info@seniortip.cz Nemáte-li autorské vlohy, nevadí, vaše příspěvky redakčně upravíme tak, aby byly čtivé.
Do jedné vzpomínky se teď s námi přeneste.
Záhada
"Raději tři kluky, než takovouhle dívku" řekla babička, když mne uviděla ve dveřích. Vrásky její tváře se poskládaly do obrazu křivdy a hlubokého nesouhlasu s mým zjevem. Nijak jsem se nedivila. Tepláky obalené hlínou, otřepenou dírou vyčuhující loket, ani bláto rozmazané po obličeji nemohly mou pořádkumilovnou babičku nadchnout.
Stála jsem mlčky, dávno vědouc, že pojmy jako romantika a dobrodružství jsou naši bábí vzdálenější než souhvězdí Casiopey. Copak by pochopila jak je Pepík správnej? Že jsme na tu skálu prostě lízt museli jako ten ...nó...co jsme o něm tuhle četli v knížce o horolezcích. Jak měl to lano, skoby a karabinky a vítězně zdolal severní stěnu Eigru?
Pepík taky není žádné mejdlo. Má děsně senza nápady. Jako zrovna tenhle. No, že to moc nevyšlo...stejnak je to k nepochopení. Vybavený jsme přece byli perfektně. Prádelní šňůra se nám hned zdála tenká a tak jsme ji chytře spletli natřikrát, přesně tak, jak nosí copánky ta načančaná Manča z třetí bé. Karabinku jsme odepli Brokovi od obojku a dvě krásný skoby jsme štípli školníkovi, když je zapomněl u tý nový vitríny. (Konečně, bez pověšený výstavky vycpaných drobných opeřenců se škola taky může obejít.)
"Umejt a spát!" přerušil mé nehlasné rozjímání babiččin příkaz. "A bez večeře". Ále, čert vzal večeři, když mne trápí jiná věc. Kde jsme jen udělali chybu?
A tak už ležím, vydrhnutá pod duchnou, bříšky prstů bezděčně hladím natlučenej loket a dumám, co jsme jen mohli zvorat, že jsme na tom vrcholu vítězně nestanuli.
Skálu jsme si vybrat nemohli - je v celém městečku jediná, porostlá stromky, křovím a také tím zatraceným mechem.... Že musej lidi stavět ty svý usedlosti zrovinka pod skalama...no nástup nebyl špatnej, pak ten dlouhej traverz doleva a v pohodě vzhůru... a pak přišla ta mechovatá plotna.
Jistila jsem Pepču o břízu a on tloukl ty skoby do skály...za moc tedy nestály, fungl nový a ohnuly se jak papírový...a pak se Pepovi vysmekla ta sekyrka z ruky a jak po ní hmátnul do prázdna, tak se cuk, ztratil balanc a Brokova karabinka se natáhla jak vařená nudle. To se také divím. Broka v pohodě u boudy udrží a to je ňákej hafan...no a Pepík chudák proplachtil tou stříškou pašíkova chlívku. Musel se dost leknout ten čuník, když vyběhnul zavřenejma vrátkama a vzal to přes kurník rovnou k řece. Peří chumelilo a slepice startovaly jako kdyby do teplejch krajin.
Vrhla jsem se do tý vřavy kvapným "slaněním" po zadku a loktech a přistála v záhoně kedlubnů a mrkve. Mínila jsem za Pepou, ošetřit ho a tak, ale z chalupy se vyřítil starej Rambousek a v domnění, že mu tu ourodu hodlám "votočit", otočil on mne - zádelí k nebesům a zmydlil mne jako čokla. Taková nespravedlnost, když mrkev nerada !!
Ještě že Pepa byl OK. Až na ty odřený záda od střešní krytiny prasečího útulku...klika, že se sestávala jen z dehetpapíru a poloshnilejch prken... A ten dědek nerudná, sotva pustil mne, seřezal i nebohýho Pepu do modra.
Ach jo, lezení je tvrdej sport - bolí celýho člověka...budu teď asi pár dní muset spát na břiše...a babičce zejtra vytřu chodbu...fakt.
Ale stejně mi hlava nebere, proč se nám ten prvovýstup nepovedl…
Věra Heroutová
Dovětek k foto:
To je skála zmiňovaná
od roští dnes odrbaná.
Spáchali tu obrodu
z bezpečnostních důvodů.
Je to fakt autentické foto. Za mého ranného dětsví vypadala jinak jak skála, tak chalupa...;-))) Věra
Pamětníci, vzpomínejte!