Máte doma malé chlupaté (2)

(pokračování)
Jelikož jsem do tohoto dne o kočky nejevila žádný zájem, (naopak - nebyly mi sympatické nikdy) první den byl snůškou nedorozumění. Netušila jsem, zda kočky pijí vodu, z pohádek jsem jenom věděla, že mají rády smetánku či mlíčko. Ráno jsem tedy opětovně nalila do kompotové misky šlehačku - aby si holka pošmákla. Strašně se mě bála, tak jsem odešla s pocitem, že tam bude celý den sedět někde za křeslem vystrašená a zděšená.
Zděšená jsem byla já po příchodu z práce. Zděšená a blbaňa, jak jsem sama sebe okamžitě diagnostikovala.
Kočka je živý tvor, který nejen potravu přijímá, ale také vylučuje. To by celkem byl fakt, kterého by si všiml průměrně inteligentní člověk bez toho, aby byl chovatelem koček. Mi  nějak nedošlo, že po mléku a šlehačce bude potřeba vylučování daleko razantnější.
Vešla jsem do svého čistého (předtím!) obýváku. Na zemi mám ( teda, hm - měla jsem.) kulatou bílou kožešinu, aby se lépe a měkčeji chodilo mým klenbově zborceným nohám.
Nebohý tvor, zatím beze jména, puzen svou přirozeností vyhledal místo, kam by se výkaly daly zahrabat. Jako nejvhodnější se jevila zřejmě inkriminovaná kožešina. Byla pěkně úhledně srolovaná do ruličky, ze všech stran. Chtěje ji narovnat, hmátla jsem do divné hmoty. Jauvajs!
Tuhé exkrementy ještě lze zvládnout. Průjmovitá hmota však ne.
Hluboce jsem povzdychla - kupodivu, ani žádné vulgární slovo jsem neutrousila vědoma si toho, že to nebyla zas až tak její vina.
Chlupatý tvor ovšem nikde v dohlednu.
Chvilka váhání, zda ji přece jen nemám vyrazit a v klidu dožít svůj už beztak pohnutý život, nebo jí dát, co žádá. To jsem ještě netušila co všechno bude žádat následně!
Jelikož jsem ji nezahlédla a v dostupných škvírách se nevyskytovala, vyrazila jsem na nákup. Nejdříve - jak je mým zvykem ve všech extrémních situacích, které mi život předestřel jsem navštívila prodejnu KNIHA.
Moje knihovna, která zabírá podstatnou část mého bytu, zcela jasně vypovídá o mém dosavadním životním kvapíku.
Rozdělena na několik částí - každá část znamenala tisíce šedivých vlasů, žaludeční vředy, migrénu, žlučníkové záchvaty a deprese:
Jak žít s alkoholikem
Duševně nemocní mezi námi
Vaše dítě je levák?
Deprese a jak ji léčit
Astma, alergie v rodině
Zařizujeme byt svépomocí
Krok za krokem ke kráse
Jak najít životního partnera?
Výchova dítěte v neúplné rodině
Lékařská literatura - dle diagnóz, které mne v průběhu života navštívily.
atd., atd., tedy, a tak dále!

Podstatnou část kdysi zabírala literatura, věnovaná pejskům. Tucty knih, několikero brožur, vázaných, volných, s barevnými obrázky, černobílé, narychlo ušité rady chovatelům - ale tato literatura šla společně s taškou výbavy a mým pejskem do "lepší" rodiny. Před pěti lety. Ještě že! Kdybych tak čerpala z moudrostí věnovaných psům, asi bych už nebyla mezi živými. Nebo tzv. normálními lidmi. I v psychiatrických léčebnách je určitě několik jedinců, kteří měli utkvělou představu, že pes i kočka jsou zvířata ze stejného hrnce a tudíž stejných potřeb. Ó přírodo! O babičko moje, která jsi kočky nenáviděla tak, že při své dobrotě jsi byla schopna je střílet ( kdybys ovšem měla revolver). Tak ti zbyla jen ústa a ta kdyby mohla střílet, nebylo by už koček mezi námi!

V prodejně KNIHA jsem ponechala část úspor, cca 500,- Kč. Abych věděla. Pak jsem zamířila do chovatelských potřeb. Šmarjá Josef! Já myslela, že psi jsou zvířata, která jsou rozmazlována a lze se jejich potřebami zruinovat. Nikdy jsem netušila, že totéž může postihnout majitele kočky.

Misky, misečky. Na pití. Na granule. Na potravu vařenou, konzervovanou.  Obojek, tu před tím, tu před oním. Šampon (zhola zbytečný výdaj), kartáče (zcela zhola zbytečný výdaj!), granule, konzervy, hračky, záchůdek, škrabadlo, pamlsky. no ten chlap se zbláznil! Moje platební karta se už chvěla strachy, já tuhla údivem! Prodejce však vystupňoval své schopnosti, když přede  mne předestřel:

spray, který odrazuje zvířátka - : "Pani, když tym cokoliv postřikatě, tuž se temu to zviře vyhne a mate pokuj!", pravil ten bodrý Ostravák.  (200,- Kč)
Druhá lahvička:
"Ale to musitě mět! To zas je takové střikadlo a jak postříkatě tym to jeji zachodiště, bude to vonět a ona tam pujdě zas".
"Probůh, jaké záchodiště? To myslíte tu umělohmotnou bednu?"
"Ja, ale musitě kupiť do teho eště takové granule, aby to mohla zahrabavať, co ji od prdele odpadně!"
Další spray 250,- Kč, "výplň zachodiště " deset kg - dalších nějakých pár přes Kč 100.
Obtěžkána ze všech stran, auta nemaje a úspor už taktéž ne jsem kráčela s hlavou plnou starostí k domovu.
Přemýšlela jsem o své neskonalé dobrotě a neschopnosti postavit se životu čelem. Zase jsem podlehla! Že jsem opečovávala dva manžely, kteří měli zhruba stejné materiální potřeby, vysáli ze mně veškerý můj vydělaný peníz a že jsem je nevyhodila hned, ale až mi ruply nervy (trvalo to pár let.), to by se při mém tehdejším mládí dalo pochopit. Teď, ve věku zralé a tudíž moudré ženské bych měla mít rozum!
Téměř se strachem jsem odemkla, s obtížemi. Ruce končily kdesi u kotníků, po té cestě se poněkud protáhly pod tíhou absolutně potřebných věcí! Jak říkal ten pán.
TEN pán byl zřejmě velký znalec lidí. Jestli udělal někdy větší tržbu za měsíc, než tento památný den, nevím. Ale zcela precizně odhadl, že jsem ve znamení vah a patřičně toho využil.
Vyklopila jsem náklad v předsíni, sedla jsem si na zem a přemýšlela, zda bych se neměla přihlásit dobrovolně alespoň na ambulantní psychiatrii.
Sedím. Nohy před sebou, ruce rozprostřené do široka - cca 4 m - a čekám, až se vcucnou zpět. Zcela odevzdaná osudu a pomalu přivykající představě, že tuto sezonu budu opětovně chodit v tom šíleném kabátě, který, když ho vidím, mi způsobuje škytavku. No co, dám ho do čistírny. jestli na ni budu mít a v zimě je stejně tma. Utěšuji se. Marně.
V tom cítím takové nějaké něžné, vlhké a hebké šimrání. Pravda, ty vytahané ruce sahaly od vstupních dveří až téměř k WC, vzdálenému zhruba šest metrů  a bylo těžké je minout. Ale i tak! Takové malé chlupaté nic se připlížilo a začalo mi lízat ruku. Jazýček drsný jak šmirglpapír, očička to přivřelo a vrnělo a vrnělo. a já jsem roztávala, zapomínala na stav účtu, na starý blbý zelený kabát a ani se nepohnula. To malé chlupaté, bezejmenné, zatím bez určení pohlaví, vrnící se ke mně přitulilo, packami objalo zmoženou paži a vrnělo a vrnělo, a předlo a předlo.
Tady někde, v tomto momentě se začal rodit - pravda těžce - vztah ke zvířeti, které jsem doma nechtěla.
Den první, ano. Ale zdaleka ne poslední! Hodně věcí jsem se naučila, zjistila a už si mne téměř vychovala k obrazu svému. Nebazíruji už na načechrané kožešině a naaranžovaných pitomostech v bytě. Není důležité, zda je ve spíži chleba, ale nedej bože, nebyly by v zásobě konzervy či syrové masíčko.
Co JE a co NENÍ důležité mi bylo postupně implantováno v průběhu cca 3 let, co se toto malé chlupaté  rozhodlo, že teda - co se dá dělat - bude bydlet s námi.

Dagmar Jarošová