Dotýkaní Ostravou - Vlasta Pavelcová
Není první „divadelnicí“ v našem miniseriálu slavných občanů nebo dokonce ostravských rodáků, ale zcela určitě je první tanečnicí, chcete-li baletkou, vlastně primabalerinou, kterou prosím, aby se tentokrát nevyjadřovala ladnými pohyby, jak si je všichni pamatujeme, ale vyprávěním.
VLASTA PAVELCOVÁ - Nositelka prestižní ceny Thálie za celoživotní mistrovství za rok 2002.
Přiznám se, že jsem paní Vlastu chvíli sháněla a pak se zas trochu bála, zda přijme mé pozvání k povídání. Předcházela ji totiž pověst, že se straní jakékoliv publicity. Pak jsme se sešly v trochu neútulné kavárně. Záviděníhodně štíhlá, v elegantních šatech, úsměv na rtech i když jí byla zima. Tak jsme si daly červené svařené pro zahřátí a já se mohla ptát…
Mám doma memoárovou knížku „V hlavní roli Emerich Gabzdyl“ a v jmenném rejstříku publikace má vaše jméno snad nejvíc odkazů. Legendární bývalý šéf nejen ostravského baletu ovšem nepíše o tom, jak jste se k tanci dostala.
Když si vzpomenu jaká jsem byla jako malá holčička, tak musím říci po pravdě, že jsem byla hodně živá a že jsem tancovala snad už v tom maminčině bříšku.
V patnácti letech jsem si prosadila u rodičů, že smím navštěvovat baletní studio Mistra Gabzdyla. Moc mne to chytilo a o rok později už jsem bojovala o to, abych tanec mohla dělat jako povolání. Jenže tatínek byl proti tak moc, že jsem dokonce před ním klečela a plakala, až maminka se přimluvila a já mohla v divadle nastoupit jako elévka poté, co jsem prošla velmi krátkým školením a zkouškami v Praze. Začátky v divadle nebyly lehké, ale pomáhal můj první učitel, rádce, šéf i choreograf a také kamarád v jedné osobě Gabzdyl.
Do dneška na něj s láskou a úctou vzpomínám, vždyť on to byl, kdo mě, devatenáctiletou tanečnici, obsadil do role Odetty v Labutím jezeru.
A co tatínek? Smířil se s tanečnicí?
Smířil, přišel do divadla, zažil můj první obrovský úspěch, uvědomil si mou píli, dřinu a lásku k tanci a nakonec byl spolu s maminkou mým nadšeným divákem. Dodnes uchovávám jeho nadšený a srozuměný dopis, který jsem tenkrát po představení doma našla na stole.
První úspěch byl zmnožený jistě i dalšími rolemi. Na které ráda vzpomínáte?
Byla jsem tanečnicí klasického baletu a nastudovala jsem snad všechny důležité role, co jich divadlo má. Ráda vzpomínám na Sulamit z Legendy o Josefovi R. Strausse, získala jsem za ni ve Vídni čestné uznání. Byla jsem Paní Měděné Hory v Kamenném kvítku i Zaremou v Bachčisarajské fontáně, tančila jsem v baletních 
pohádkách i ve Slovanských tancích A.Dvořáka. Ale uplatnila jsem se i v moderních baletech třeba ve Špalíčku B.Martinů, v Bažantově Maryčce Magdónové a ve Viktorce Zbyňka Vostřáka jsem byla titulní hrdinkou. A tančila jsem i na hudbu Jaroslava Ježka. Těch představení a premiér bylo moc a tenkrát nebyly tak časté jako dnes alternace.
Na vlastní kůži jako moderátorka jsem párkrát zažila to pověstné „okno“, tedy zapomněla jsem text. Jak je to v baletu, může se najednou zapomenout ten předem naučený pohyb?
(Usmívá se). Stává se to, samozřejmě, hlavně při tanci s partnerem. Mne to postihlo jen jednou při sólovém tanci při hudbě L.van Beethovena. Vešla jsem na jeviště a nenapadl mne ani jediný správný po-hyb, tak jsem improvizovala. Poznal to okamžitě pan Gabzdyl a něco se nezdálo panu dirigentu Vašatovi. Ale pokutu jsem neplatila.
Zmínila jste, že jste vlastně moc tanečních partnerů nevystřídala, možnost vyjet se sólovým tancem jste také neměla, když pominu hostování ostravského divadla ve „spřátelené“ cizině, ale nechala jste si ujít něco jiného.
Vaším idolem je ruská tanečnice Maja Pliseckaja. Přestože je starší než vy, snad do dneška tančí, kdežto vy jste v roce 1975 rolí Ingrid v Peer Gyntovi skončila svou kariéru.
Myslím si, že člověk má skončit na vrcholu, a to jsem udělala. Žila jsem krásný život s manželem, synem, prací na beskydské chatě a její zahradě, řezbařím a divadlo a tanec mi nechybí. Zajímám se o život kolem sebe, dokonce i internetu přicházím na chuť, potěšila mě Thálie jako uznání mé práce. Jen jsem moc smutná, že už pár let jsem bez svého milovaného muže.
Ale i slavné primabaleríny se stanou babičkou…
Nu nejdřív jsem se stala mámou syna, který odmítl chodit i do tanečních a po tátovi zdědil profesi lékařskou i když ne stomatologickou. Určitě jsme mohli mít víc dětí, jenže to se opravdu příliš neslučovalo s našimi profesemi, vídali bychom se jen „mezi dveřmi“. Ale dnes se chlubím vnukem a vnučkou. A musím říci, že ta je velmi pohyblivá, hyperaktivní, umí se půvabně už dnes pohybovat, a to má necelé tři roky.
Tak mám pocit, že se naše povídání dostalo do toho pověstného kruhu: byla byste ráda, kdyby se z té malé holčičky stala jednou první dáma ostravského baletu?
Byla bych šťastná, uvítala bych to. Tanec je nádherný, povolání baletky je veliká řehole, ale kdybych se já po druhé narodila, opět bych chtěla být tím, čím jsem byla, a to v Ostravě.
Pavla Pešatová
PS: U dam se neprozrazuje věk, i když paní Vlasta se k tomu svému hrdě hlásí. Tak jen oznamuji, že vloni v létě jsme jí mohli blahopřát k půlkulatým narozeninám.
