Máte doma malé chlupaté? (3)

Moje kočička neumí mňoukat.

Moje kočička mluví.

Těžko tomu uvěřit, ale škála zvuků, které vydává se nedá nazvat jinak než slovní zásoba. Při boji jestli se já naučím kočičinsky nebo ona česky vyhrála.

Nebyl to její  první vítězný boj, ale bohužel, zřejmě, ani  boj poslední.

Tvrdošíjně trvá na tom, že pánem, tedy paní domu bude ona. Nevím jak je to možné.

Je menší, má nižší vzdělání a ani  neplatí daně.

Buď je ona silná osobnost nebo jsem já slaboch.

Bitvu o dorozumívací jazyk vyhrála na tři sety, přičemž během dvou posledních už jsem  se nezmohla ani na průměrné podání. Kdyby byla kočička  trochu velkorysejší mohly jsme mluvit jazyky dvěma. I v Evropské unii uznávají více než jeden jazyk. I když jsem vyhlásila doma referendum, projela jsem ho. Nezískala jsem potřebný počet hlasů.

První ranní "povídání" nastává kolem čtvrté hodiny za úsvitu.

Jsem zatím normální, stařecká nespavost mne ještě nepostihla a ráda spím.

Čičinka také ráda spí, ale vždy tehdy, kdy já se s ní chci mazlit nebo povídat.

Toto je jen jedna z jejich už profláklých zbraní. Zatím nedobojovaná bitva o její místo v mé posteli i během noci trvá. Její taktika je již několik týdnů stejná.

Ve čtyři hodiny ráno začne činit nájezdy na dveře mé ložnice. Ozývají se duté rány v pravidelných intervalech. Zřejmě se snaží strefit na kliku a je jen otázka času, kdy tuto bitvu prohraji. Zatím se tvářím, že spím. Doslova. Pevně zavřená víčka a i když mne za dveřmi nevidí, snažím se jako v dětství předstírat tvrdý spánek (když se začalo po obědě rachotit v kuchyni a chystalo se k činnosti, kterou dodnes nenávidím, a kterou je mytí nádobí, vždy jsem neomylně tvrdě usnula na gauči.). Zhluboka a pravidelně oddechuji, ani se nehnu.

Tyto útoky trvají přibližně pět až deset minut. Podle toho, jak dlouho jí trvá, než mne dokonale vzbudí.

Já se tvářím, že spím, ona za dveřmi čeká, až už mé předstírání bude neudržitelné.

Pak začne zoufale, ale zoufale plakat:

" Jsem nebohá a velmi smutná kočička, jen dva prstíky tam strčím a hned zase půjdu..", to je úvod.

Když se nic neděje, přitvrdí.

Táhlé a srdce drásající vytí, hodné šakala.

To ještě stále odolávám.

Po dalších pěti minutách začíná boj vrcholit.

Začne zpívat!

Bydlím v paneláku a je mi líto sousedů.  Předvolání na úřad pro rušení ranního klidu jsem ještě neobdržela, ale co není, může být. Obávám se také nějakého člena klubu ochránců zvířat.

Nikdy bych jim nevysvětlila, že kočičku ani nepeču, ani netopím, že jí neporcuju zaživa, leč pouze nechci vpustit do mé ložnice.

Úpěnlivý zpěv, černošský spirituál žalující na nepochopení celého světa a plným srdcem vyjadřující všechny hrůzy, které kdy byly jménem lidství spáchány (náboženské spory, očisty ducha, za čistotu rasy, územních nároků, bojů menšin, bojů za spravedlnost, socialismus, komunismus, kapitalismus, zrušení otroctví i nevolnictví..)

Jde do tuhého a já v duchu  odhaduji, kolik toho ještě mojí sousedé vydrží. Začnu tedy zpívat i já a doufám, že tento náš duet je aspoň o trochu přijatelnější než její samostatné kvílící sólo. Jelikož já jsem už zcela probuzena a nic nenasvědčuje tomu, že bych mohla znovu upadnout do milosrdného spánku, vstávám.

Tvářím se, že je normální ráno, že je sedm hodin a že PROTO otevírám dveře.

Nemohu jí přece dopřát tak laciného vítězství!

Její "obličej", její mimika mne však přesvědčuje, že jsem naivní, ne-li zela pomýlená.

Můj obličej a moje mimika vyjadřuje zoufalství, odhodlání, poraženectví i snahu zachovat si tvář coby hlavní dirigent naší domácnosti.

Vše vypadá drasticky, ale jednu výhodu to bezesporu má.

Od doby, kdy začala podnikat zákeřné útoky na moji ložnici, odcházím z domova uklizeného, prádlo vyprané a pověšené, postele vyvětrány a ustlány. Jsem také PO SNÍDANI, což do té doby byla záležitost mého zaměstnavatele, jelikož jsem už dvacetpět let snídala až po příchodu do práce. Napadlo mne, že bych mohla brát díky tomu mimořádné prémie.

Do práce přicházím již zcela probuzena, po aktivním úklidovém ránu, bohaté snídani, po shlédnutí "velmi ranních" programů prvního programu ČT a jsem již v čele peletónu. Rozespalí kolegové se pomalu trousí do práce a já čile všechny zdravím: "Dobré ránko, jak jste se vyspali?" Mručení,  brblání, dospávající lidé mužského i ženského pohlaví mne v tuto chvíli určitě upřímně nenávidí.

Nemají doma kočku!

Jen v koutku duše si rvu vlasy jak jsem byla bláhová, když jsem byla majitelem psa a bědovala, že s ním musím každé ráno ven. Prší, vítr, vedro, sucho, mokro, vždy! Pes vydržel  do osmi ráno ve dny všední, v sobotu,  v neděli a svátky trpělivě čekal až se probudím.

Do osmi ráno!

To v současnosti už čtyři hodiny kmitám po bytě, jsa provázena děsně potutelným a smějícím se tvorem. Ať prší, je vedro, sucho, mokro.

Dávám si maximálně dva tři týdny.

Ale už dneska přemýšlím jestli bude spát na polštáři nebo jen v mých nohách.

Bitva o můj polštář mne čeká.

Dagmar Jarošová