Náruč až příliš širokou
má Eliška Krejčíčková - umělecká vedoucí Lašského souboru písní a tanců ONDŘEJNICA.
Soubor Ondřejnica patří do Staré Vsi nad Ondřejnicí, do vesnice, kterou musíte projet, když se chcete z Ostravy dostat do Příbora. Váš pohled nutně zavadí - ve dne i v noci, kdy je vždy slavnostně osvětlen, o renesanční zámek, který byl vystavěn v 16. století a patřil rodu Syrakovských. Netušili zakladatelé, že ještě za několik století bude jejich sídlo žít, že mnohokrát do roka jej ozdobí pestrá paleta krojů, jejichž některé prvky nosili už kdysi dávno obyvatelé podzámčí. A že tam bude znít hudba a písničky, které si zpívávali. Je pravda, že na tom všem má zásluhu soubor Ondřejnica, ale hlavně žena, která se narodila ve vsi vedlejší, ve Staré Bělé, ale celých třicet roků ze svého života mu věnovala. A v myšlenkách ji ono slovo provázelo a provází neustále. Její Ondřejnica.
K písničkám a tancování tíhla už od malička. V jedenácti letech donesla ze školy dotazník Slezského studijního ústavu, který se týkal nářečí. Zpovídala rodiče, hlavně bábinku a dědečka (ten uměl tancovat a zpívat a byl první, koho se ptala). Vyplnila několik stran, protože navštívila ještě další pamětníky.
Bylo jí osmnáct, když se spolužačkou z gymnázia se pokusily nacvičit tance pro hasičský ples. Inspirací jim byl zápis významné národopisné pracovnice Marie Bohušové, která vedla soubor Opavica.
Po maturitě – bylo jí také osmnáct – začala učit na základní škole ve Staré Bělé. Chtěla studovat, ale rodinné poměry a v tom čase ještě příznačný názor, že pro děvčata z vesnice vysoká škola je nepatřičná, musela se studia vzdát. Udělala zkoušky, ale ještě před tím založila národopisný kroužek – nejdříve v roce 1956 ve škole, ale už za dva roky byl dospělý a jmenoval se Bělan. To byla radost, kterou si kompenzovala dálkové studium na Pedagogické fakultě v Ostravě.
Učila matematiku a chtěla být moc vzdělaná, aby vše mohla předávat dětem.
Mezitím se také stačila vdát, porodit a vychovávat dva kluky a říkala si, jak skončím studium, skončím i se souborem. Jenže Eliška mínila a šedesátý osmý rok měnil. Když se vrátila po studijním volnu do školy, pověsili na ni funkci předsedkyně „Závodní rady“ a po problémech, které vznikly po okupaci, najednou nebyla pro vesnici dost dobrá a místo pro ni nebylo. Odložili ji na Hukvaldy – hrůza, jak dojíždět, když doma měla dvě malé děti. Jela se na Hukvaldy představit a jen náhodou se na zpáteční cestě zastavila ve Staré Vsi nad Ondřejnicí. A po různých peripetiích – jedna učitelka odcházela do důchodu, místo dostala.
Blížil se rok 1977. V tom roce zemřel významný sběratel lidových písní a sbormistr dr. František Lýsek. A narodil se soubor Ondřejnica, který od té doby kráčí v jeho šlépějích. Eliška Krejčíčková zapomněla na všechna příkoří a s vervou jí vlastní se vrhla na místní kulturu. Založila na škole soubor a v lednu 1977 ji škola vyslala na soutěž. V únoru byla soutěž okresní, a po ní krajská a tam všechny soubory měly jméno. A děcka přišla na to, že si budou říkat Ondřejnica. Copak tenkrát tušila třináctiletá děvčátka, že budou členkami souboru třicet let. Že povedou nejmenší děti – jako Jolana Tomečková, či vedoucí taneční skupiny dospělých Yvona Voráčová! Seznam členů, kteří prošli souborem, či jsou dosud jeho členy, vydá na několik stránek. Jedni odcházeli, i na věčnost, jiní se vdávali ženili a dnes má soubor od těch maličkých až po „dospěláky“ sto členů. Z dětského souboru vyrostl soubor dospělých a neustále se zvětšuje. Tři dětské skupiny mají šedesát pět dětí. Jsou jako jedna veliká rodina, které dala základ kdysi ve škole Eliška Krejčíčková a dodnes ji přes svůj vysoký věk vede. To ona vymýšlela repertoár, choreografie tanců, starala se o zájezdy a o všechno ostatní.
Když byl nacvičen program, potřeboval muziku, jako první zaskočil kolega ze školy – hrál v cimbálovce na Pedagogickém institutu. Učil také ve Staré Vsi, měl malou hudební skupinu s houslemi a harmonikou, ale bohužel brzy odešel. A přišel čtrnáctiletý Dalibor Plaček ze sousedního Krmelína, jsou-li noty po bývalé muzice, že by to zkusil. Zkusil to výborně a primášoval až do odchodu na vojnu – i tam to zúročil – hrál v souboru Ondráš. Soubor doprovázela málem celá rodina Plačkových, ale za ty dva roky se odtáhli a přešli do rodiny Šperlinových. Dnes už je to muzika Šperlinových, existuje samostatně i mimo soubor. A Dalibor Plaček hraje v muzice Technik u Jana Rokyty.
Začátky souboru byly opravdu těžké – nestačilo umět zpívat, tancovat, mít doprovodnou muziku, ale bylo také třeba předvést krásu krojů. Ještě souboru Bělan radila vynikající odbornice z Českého Těšína Jiřina Králová. Samozřejmě, že své vzácné rady předávala pak i souboru Ondřejnica. Potom dr. Jitka Noušová a paní Máchová z Nové Bělé. Ta vytáhla z truhly své svatební šaty a Jiřina Králová podle nich rekonstruovala kroje pro soubor. Jiřina Králová byla vzácná žena a nejlepší poradkyně. Na košile se spotřebovaly stovky metrů plátna, všechno stálo moc peněz. Kroje šila Divadelní služba v Praze, ale zaplatilo to družstvo Odra. Soubor jezdil účinkoval na Zemi živitelku a rád se přiklonil k družstvu, protože na vesnici moc peněz nebylo, nebyly ani Závodní kluby a Osvětová beseda také neměla žádné prostředky.
Dlouhý je seznam vystoupení souboru – z rodné Staré Vsi nad Ondřejnicí putoval po celé republice, i na Slovensko, když pro nás ještě nebylo cizinou. Dnes už se řadí k těm cizím zemím, které tleskaly Ondřejnici: Polsko, Francie, Turecko, Anglie a další. Je to mnoho hodin zkoušek, mnoho odříkání, mnoho hodin strávených v autobusech a na podiích. Je to mnoho společné krásy, společného vnímání světa a společné radosti podmíněné společnou dřinou. A to všechno má už třicet let pod palcem drobná a usměvavá blondýnka, které život napočítal už celých sedm desítek let. Podporovaná výborným rodinným zázemím, manželem a do roku 2003 i maminkou - souborem žila a žije celá rodina - neustále vymýšlí a kontroluje ty, které už vyučila.
Ve škole učila třicet osm let a vychovala mnoho výborných žáků, doma vychovala dva syny, a v souboru Ondřejnica vychovala tanečníků a zpěváků nepočítaně. Tak vrchovatě naplněný život by už někdo zabalil. Ale ona ne. Připravuje Festival Poodří Františka Lýska. Ten letošní, čtvrtý je věnován 30. výročí jeho úmrtí.
„Z vlastního nitra růst, přesvědčení se nezříkat, neplahočit se za uznáním,ale vždycky svou hřivnou přispívat, aby vzkvétalo to pole, jež je nám usouzeno“ – bylo heslo hukvaldského rodáka, rodu věrného Lacha, hudebního skladatele a ctitele Lašska Leoše Janáčka. Elišce Krejčíčkové se usouzené pole rozlilo do velikých a vzkvétajících lánů.
Hana Juračáková
Foto František Řezníček:Tanečníci souboru Ondřejnica před Staroveským zámkem
