Èo, alebo kto je Boh?
Datum:
29.03.2019 17:43
Od:
oto (anonymní u¾ivatel)
Název:
Re: Èo, alebo kto je Boh?
Dva dùkazy toho, ¾e jsme bytostmi citu
Existují miliony lidí, kteøí jsou pøesvìdèeni, ¾e se máme øídit pøedev¹ím rozumem. ®e právì rozum v nás má být to nejdominantnìj¹í a nejvíce rozhodující. Jsou toho názoru, ¾e cit je cosi pøíli¹ neurèité a nespolehlivé, o co se nelze s jistotou opøít. A navíc je¹tì existují také city nízké, jako napøíklad závist, nenávist a podobnì, tak¾e tvrzení, ¾e èlovìk je bytostí citu a má se jím proto ve v¹em øídit dostává vá¾né trhliny.
Jak je to tedy? Více, ne¾ slo¾ité vysvìtlování poslou¾í pøíklady. A my se proto nyní podívejme na dva z nich.
Prvním je existence lásky. Lásky, jako èehosi nehmotného a neuchopitelného. Jako èehosi obtí¾nì definovatelného, ale pøesto tak silného a zásadního, ¾e to rozhodujícím zpùsobem ovlivòuje celý ná¹ ¾ivot. Na základì lásky uzavírají lidé partnerství a na základì lásky pøicházejí na svìt dìti, které milujeme celý ¾ivot.
Proè je láska tak silná a co je to vlastnì láska? Láska je cit a cit je projevem na¹eho ducha. Je projevem na¹í nejvnitønìj¹í duchovní podstaty, která se projevuje citem.
Nejdøíve si nìco øeknìme o lásce pravé. Èili o lásce, která skuteènì pochází z na¹eho ducha. Její poznávacím znakem je u¹lechtilost a kdy¾ vznikne, obdarovává èlovìka tìmi neju¹lechtilej¹ími vlastnostmi a ctnostmi.
Jednou z nich je napøíklad nezi¹tnost. Nezi¹tné dávání ve vztahu k tomu, koho milujeme. Jde o ctnost nezi¹tnosti, bez vypoèítavého kalkulování co za to a kolik za to, jak jsme dnes zvyklí.
Jinou ctností je ochota ke slu¾bì. Ke slu¾bì milované, nebo milovanému a¾ do takové míry, ¾e jsme jim ochotni snést by» i modré z nebe. Prostì, ¾e jsme pro nì ochotni udìlat cokoliv.
No a snad tou nejzásadnìj¹í pozitivní vlastností, kterou v lidech vzbuzuje pravá láska je schopnost popøít vlastní ego tím, ¾e dobro na¹ich milovaných stavíme vý¹, ne¾ své vlastní. Tak èlovìk pøekonává své dávné, ¾ivoèi¹nì egoistické sobectví a stává se koneènì lidskou bytostí, zapomínaje na sebe ve slu¾bì jiným.
O takové lásce se pí¹e také v evangeliích. A sice, ¾e èlovìk musí odumøít sám sobì, aby nakonec sám sebe na¹el. To znamená, ¾e èlovìk musí odumøít svému vlastnímu, egoisticky ¾ivoèi¹nému, sobeckému já, aby na¹el vzne¹enou velikost vlastního lidství, spoèívající v zapomínání na vlastní já ve slu¾bì, v pomoci a podpoøe jiných. A tuto velkou duchovní ctnost zcela automaticky, a jen jakoby mimochodem generuje pravá láska.
U¹lechtilá láska je toti¾ základní kvalitou ducha a probouzí se v nás èistým citem lásky k partnerovi, k partnerce, k dìtem, k sourozencùm, k rodièùm, k pøátelùm, k vlasti a podobnì. A tento silný cit lásky, aèkoli nehmatatelný a neuchopitelný, ale pøece tak neuvìøitelnì reálný, formuje v lidech ty neju¹lechtilej¹í vlastnosti, zmínìné vý¹e. Taková je tedy láska, kterou se prostøednictvím u¹lechtilých citù projevuje na¹e nejvnitønìj¹í duchovní podstata.
Ale pozor! Láska mù¾e být také padlá, neèistá, ¾árlivá, sobecká, nebo prodejní. Jak je to ale mo¾né a kde se v èlovìku bere tento zka¾ený druh lásky?
Vzniká v nás tak, ¾e v na¹em nitru zaène pøeva¾ovat rozumová slo¾ka na¹í osobnosti a spolu s pudy a ¹patným chtìním strhne pravou lásku z její pùvodní duchovní u¹lechtilosti. Tak je potom perla èisté lásky nahrazena city neèistými.
Jako konkrétní pøíklad nám mù¾e poslou¾it tøeba prostituce, která je parodií na lásku. Je výsmìchem lásky. Prostituce je toti¾ èistì rozumovou kalkulaci s nejni¾¹ími pudy a jejím úèelem je finanèní zisk. No a symbolem takovéto padlé a nízké lásky bývá èervené neonové srdce nad vchodem do nevìstince.
Srdce je v¹ak symbolem citu. Je symbolem citovì duchovního èlovìka, jeho¾ pravá láska obdarovává svìt tìmi neju¹lechtilej¹ími lidskými vlastnostmi.
Jakmile v¹ak lidé zaènou ve svém nitru stavìt do popøedí rozum a postaví ho na nejvy¹¹í místo své osobnosti, chladnì racionální vládce rozum strhne èisté cítìní èlovìka dolù a s pravé, u¹lechtilé lásky vytvoøí její rozumovì pokøivenou verzi. Tak pak vzniká láska ¾árlivá, láska zvrhlá, láska sobecká, nebo láska pudù.
A tato neèistá láska, vytvoøena ¹patným chtìním a nadøazením rozumu, sahá pak svýma ¹pinavýma rukama také na symbol duchovnosti èlovìka, kterým je srdce. A v podobì neónového srdce nad vchodem nevìstince z nìj dìlá symbol zvrhlosti a nízkosti.
Pravá láska je postavena na principu dávání a láska str¾ena dolù a zmaterializovaná rozumem chce pøedev¹ím brát. Toto je nejjednodu¹¹í kritérium pro odli¹ení pravé lásky od lásky padlé a zka¾ené.
A mimochodem, kdy¾ mluvíme o srdci, a» si ka¾dý ètenáø právì v této chvíli, pøi vyslovení slov: "to jsem já" dobøe v¹imne, kam bude smìøovat jeho ukazováèek. Se stoprocentní jistotou právì do oblasti srdce. Do oblasti solar plexus, nazývané také sluneèní pleteò, kde skuteènì reálnì sídlí na¹e pravé já. Na¹e duchovní jádro, komunikující s námi a projevující se v nás u¹lechtilými city. A tedy také u¹lechtilou láskou.
Pokud ale chceme své duchovní jádro vnímat a øídit se jeho impulsy, mìli bychom dbát na tøi vìci.
V první øadì bychom nemìli dopustit, aby se rozum stal pánem na¹í osobnosti, proto¾e postupnì zdegraduje v¹e citové v nás tak, jak jsme si to ukázali na názorném pøíkladu lásky. To znamená, ¾e z lásky èisté a u¹lechtilé udìlá lásku sobeckou, neèistou, ¾árlivou a podobnì.
Zadruhé bychom mìli dbát, aby na¹e chtìní bylo v¾dy jen dobré, no a zatøetí, aby na¹e my¹lenky byly v¾dy jen u¹lechtilé.
Pokud splníme tyto tøi body a budeme je stále dodr¾ovat, umo¾ní nám to v ka¾dé chvíli jasnì vnímat impulsy na¹eho èistého citu, které k nám vysílá na¹e nejvnitønìj¹í duchovní podstata. Tak se pak staneme lidmi ducha, lidmi citu a lidmi èisté lásky. Tak se pak staneme skuteènì lidskými bytostmi, ke kterým se nikdo z nás nemù¾e poèítat, dokud nezaène naslouchat impulsùm vlastního ducha a øídit se jimi.
A uka¾me si nyní je¹tì jeden pøíklad velikosti citu a malosti rozumu. Bude jím umìní. Konkrétnì hudba. Tøeba hudba Vivaldiho, Bacha, nebo Mozarta. Jde o hudbu nadèasovou, v ka¾dé dobì nádhernou, a dá se øíci vìènou.
Proè je tomu tak? Proto¾e v umìní, a zvlá¹tì v hudbì je dominantní cit. Proto¾e hudba je nìèím, co oslovuje zejména ná¹ cit. A nádherná a u¹lechtilá hudba vzniká tak, ¾e se autoøi pøi jejím komponování zamìøili právì pøes své cítìní smìrem nahoru, a ve své inspiraci zachycovali tóny vy¹¹ích sfér. Zachycovali sférickou hudbu ducha, znìjící ve vý¹inách, kterou pak zhmotnili a zmaterializovali do notové partitury.
No a taková hudba, pøijatá prostøednictvím citu pak automaticky pùsobí právì na city posluchaèù, a tedy na jejich ducha. Rozechvívá v nich cosi krásného, povzná¹ejícího a dává jim procítit a pro¾ít nádheru vysokých úrovní univerza, které nás svou nádherou volají k sobì.
A proto¾e duch je vìèný, propùjèuje hudbì také prvek vìènosti. A proto dobrá hudba nezestárne ani o sto, ani o pìt set, nebo tisíc let.
Pokud tuto skuteènost srovnáme tøeba s èistì racionálnì rozumovým výrobkem, jakým je automobil, jeho ¾ivotnost je podstatnì ni¾¹í. Zcela nové auto je po deseti letech ojeté a po tøiceti letech jde do ¹rotu. Jde toti¾ jen o rozumovì materiální výrobek, a proto¾e materie nemá v sobì prvek vìènosti ducha, smìøuje rychle k úpadku a zániku, který má ve své podstatì zakódován.
A proto racionalistický výrobek z kovu, plechù, skla a plastù, jakým je auto, má mnohem ni¾¹í ¾ivotnost ne¾ hudba, napsána prostým perem na papír, která v¹ak v sobì nese prvek vìènosti ducha a proto je aktuální a svì¾í i o tisíc let.
Samozøejmì, mù¾e být také hudba padlá, nízká a neu¹lechtilá. A to tehdy, kdy¾ je inspirace jejího autora str¾ena dolù jeho vlastní rozumovostí, jeho inklinováním k nízkým pudùm a jeho nízkým chtìním a nízkými hodnotami. Toto v¹e strhuje osobnost autora hudby dolù a on ve svém citovém zakalení èerpá prostøednictvím své tvùrèí inspirace z nízkých sfér univerza.
Na základì zmínìných dvou pøíkladù, èili na základì lásky a umìní mù¾eme tedy vidìt, jak vysokou hodnotu má v¹echno to, co je prodchnuto u¹lechtilým citem. U¹lechtilým citem, proto¾e jen u¹lechtilé city jsou projevem na¹í nejvnitønìj¹í duchovní podstaty. A kdy¾ její impulsy vlo¾íme do èehokoliv, a» u¾ do lásky, nebo do hudby, nebo kdekoliv jinde, v¾dy vznikne nìco krásné, u¹lechtilé, povzná¹ející a vìèné.
Pokud ale dopustíme zakalení svého u¹lechtilého cítìní tím, ¾e klademe pøíli¹ velký dùraz na rozumovou slo¾ku své osobnosti, nebo tím, ¾e podléháme pudùm, nebo tím, ¾e na¹e chtìní není dobré, zneèi¹»ujeme své cítìní tak, ¾e jeho vnìj¹í projevy jsou pak u¾ jen málo u¹lechtilé a jsou jen karikaturou toho, jaké by v¹e mìlo a mohlo být.
Usilujme proto, aby byl celý ná¹ vnitøní ¾ivot u¹lechtilý a aby z nás na základì toho mohla proudit smìrem zevnitø navenek pouze pùvodní u¹lechtilost a vzne¹enost na¹eho ducha, projevující se tøeba v pravé lásce, nebo v pravém umìní, jako¾ také ve v¹ech ostatních vìcech. Nebo» absolutnì v¹em vìcem je schopen dát ná¹ duch svou u¹lechtilostí mnohem vy¹¹í rozmìr, ne¾ je tomu v dne¹ní dobì.
Nebo» ¾el tisíce vìcí, vycházejících z lidí a vznikajících lidskýma rukama, nesou smutnou vnìj¹í peèe» zneèi¹tìní citové schopnosti jejich ducha. A to pøedev¹ím proto, ¾e lidé nedbají na èistou a u¹lechtilost vlastního vnitøního ¾ivota, ¾e podléhají pudùm a ¾e jejich chtìní není v¾dy bezpodmíneènì pouze dobré.
http://kusvetlu.blog.cz/ ve spolupráci s M.©