Èo, alebo kto je Boh?
Datum:
01.02.2018 17:19
Od:
oto (anonymní u¾ivatel)
Název:
Re: Èo, alebo kto je Boh?
Kde se vzal duch èlovìka? Poznávejme sami sebe, svùj pùvod a svou cestu!
Duch èlovìka je jiskra nesmrtelnosti, která se skrývá v ka¾dém z nás. Ale pozor! Tato jiskra je pouze potenciálem nesmrtelnosti! Pouze mo¾ností jejího rozvinutí, co¾ znamená, ¾e pokud v sobì tento potenciál plnì neaktivujeme a nerealizujeme, zahrabeme to nejcennìj¹í, co máme. Promrháme toti¾ svou ¹anci na dosa¾ení nesmrtelnosti ducha tím, ¾e svùj ¾ivot promarníme honbou za vìcmi druhoøadými a podru¾nými. Za vìcmi hmotnými.
Odkud se ale vzal v èlovìku tento poklad? Odkud pochází ona drahocenná perla duchovního potenciálu nesmrtelnosti, která se skrývá v ka¾dém z nás, i kdy¾ ne ka¾dý z nás ji v sobì plnì rozvine?
Lidský duch! U¾ tento pojem samotný nám napovídá, ¾e jeho pùvod je v øí¹i Ducha. Èili v duchovní øí¹i, která je toto¾ná s královstvím nebeským, nebo s rájem.
Podívejme se na celou vìc nejdøíve zdola, od pozemského èlovìka smìrem nahoru. Pokud ¾ijeme na zemi ve fyzickém tìle, disponujeme v sobì tøemi slo¾kami. Tìlem, du¹í a duchem.
V køes»anství je za¾itý pojem takzvaného oèistce, to jest urèité úrovnì bytí, ve které na¹e du¹e, smrtí zbavena fyzického tìla tráví krat¹í, ale zpravidla del¹í dobu za úèelem potøebného oèi¹tìní a zdokonalení do takové míry, abychom byli nakonec schopni vstoupit do øí¹e ducha. Oèistec je tedy jakýmsi pøechodným místem, nebo jakousi mezi úrovní mezi hmotností a øí¹í ducha. Do oèistce tedy vstupuje èlovìk ve své èistì du¹evní podobì po odlo¾ení fyzického tìla. Je tomu tak proto, ¾e po fyzické smrti je málokdo duchovnì natolik rozvinutý, aby mohl jít pøímo do øí¹e ducha, èili do ráje.
Taková je cesta lidské bytosti smìrem zdola nahoru. A nyní se podíváme na její cestu shora smìrem dolù, abychom pochopili, odkud se vzal ná¹ duch.
Duch ka¾dého z lidí ¾il ve vìèné duchovní øí¹i v jakémsi nevìdomém stavu. Ve stavu nevìdomého duchovního zárodku, nebo nevìdomé duchovní jiskry, která projevila touhu po plném sebe uvìdomìní. Tímto prvotním popudem vìèné jiskry na¹eho ducha, touto prvotní touhou po sebe uvìdomìlém bytí zaèíná duchovní pou» ka¾dého z nás.
Na základì toho tedy malá jiskøièka svìtla, jiskøièka ducha tryská z vìèné øí¹e Ducha smìrem dolù do hmotnosti. Rodí se do hmotnosti, aby v ní rostla a sílila, prostøednictvím rozvoje vysokých a vzne¹ených hodnot Ducha. Hodnot spravedlnosti, cti, dobra, nezi¹tnosti, ohleduplnosti a mnoha jiných. Tím se z malé, svìtlé jiskøièky stává stále jasnìj¹í plamen dozrávající duchovní osobnosti, která se má rozvinout a¾ do takové míry svìtlosti a duchovní zralosti, aby mohla nakonec vstoupit do ráje a ¾ít tam, jako vìdomá osobnost.
Toto je úèelem zrození duchovního zárodku do hmotnosti. Toto je skuteèným smyslem bytí ka¾dého z nás. Máme se, podobnì jako bájný pták Fénix, vznést jako záøiví duchové z hmoty do království nebeského.
Ale vra»me se k sestupu duchovního zárodku z duchovní øí¹e do hmotnosti. Pøi jeho sestupu to není hned hmotnost nejhrub¹í, ale nejdøíve ta jemnìj¹í, kterou je proto mo¾né nazvat jemnohmotností. Svým vstupem do jemnìj¹í hmotnosti si duchovní zárodek obleèe jako ¹aty jemnohmotný obal. A tento obal se nazývá du¹e. No a potom, v dal¹ím sledu se onen duchovno du¹evní èlovìk zrodí na zemi ve fyzickém tìle.
®el hmotnost, èili ta hrubá v její fyzické rovinì, nebo ta jemná v její du¹evní rovinì, se v¹ím co nabízí, se stává lidským bytostem pastí, ve které zapomínají na to, kým jsou, odkud pøi¹li a proè pøi¹li. Zapomínají na to, ¾e jsou duchovní jiskry a ¾e jediným smyslem jejich bytí je plné rozvinutí vlastního svìtelného duchovního potenciálu.
Lidé se tedy stávají pouze lidmi du¹evno tìlesnými, kteøí berou ohled pouze na tyto dvì slo¾ky své osobnosti. Pouze ty rozvíjejí a jejich potøeby naplòují.
V tìlesné oblasti to zahrnuje obrovské mno¾ství uspokojování hmotných potøeb a hmotných po¾itkù. V du¹evní oblasti to zahrnuje uspokojování potøeb du¹evních, jako je tøeba hudba, literatura, dramatické umìní, výtvarné umìní a podobnì.
Skuteèným smyslem celého na¹eho bytí je v¹ak jedinì ná¹ rozvoj duchovní. Ten musí být proto v¾dy na prvním místì!
Pokud si ale pøestaneme být tohoto vìdomi, pokud zapomeneme na svùj cíl, kterým je opìtovný návrat do øí¹e ducha, stáváme se lidmi mrtvými. ®ijeme sice na úrovni tìla i na úrovni du¹e, ale duchovnì jsme mrtví, proto¾e nás zajímají pouze vìci hmotné. Vìci hmotné z hlediska dobra na¹eho fyzického tìla, nebo vìci jemno hmotné z hlediska dobra na¹í du¹e.
Kdy¾ ale èlovìk nehledí na zájmy svého ducha, kdy¾ se nezdokonaluje ve ctnostech a nezbavuje nectností, kdy¾ neustále nezhlí¾í ke Svìtlu a k jeho Zdroji, kterým je vìèný Bùh, kdy¾ se nesna¾í poznávat Vùli tohoto Jediného a neusiluje se podle ní ¾ít, kdy¾ ¾ije jen ¾ivotem tìla a du¹e, podle svých vlastních pøedstav a podle své vlastní vùle, kdy¾ ¾ije pouze ve svìtì hmoty hrubé a hmoty jemnìj¹í a jedinì v tìchto hranicích se pohybuje v¹echno jeho my¹lení, v¹echny jeho touhy a v¹echny jeho cíle, kdy¾ iluzi ¾ivota v hmotì pova¾uje za skuteènou realitu a naopak, skuteènou realitu vìèného bytí v øí¹i ducha za iluzi, musí to mít pro nìj katastrofální následky.
Hmota toti¾, a» ji¾ ta hrubá, nebo i ta jemnìj¹í, jako v¹e co je hmotné, podléhá kolobìhu vzniku a zániku. Tak je to s ka¾dým tìlem, tak je to s na¹í planetou a tak je to i s celým na¹ím okolním hmotným vesmírem. A to i z jeho jemnohmotnou èástí.
A ty katastrofální následky spoèívají v tom, ¾e pokud vèas nestihneme rozvázat v¹echny své vazby s hmotou, pokud vèas nestihneme duchovnì dozrát a vstoupit do øí¹e ducha, budeme muset být podrobeni zániku v¹eho hmotného, se kterým zùstáváme svázáni. Tenhle nezbytný zánik osobnosti ka¾dého èlovìka, svázaného s hmotností je toto¾ný s vìèným zavr¾ením.
Èlovìk je tedy urèitou jiskøièkou svìtla a tato jiskøièka v nìm je tím nejvìt¹ím pokladem, jaký má. Je ale jeho povinností rozzáøit ji. Rozjasnit ji v záøivé svìtlo èistoty a u¹lechtilosti ctnostné bytosti ducha, která se tak mù¾e vrátit zpìt do øí¹e Svìtla.
Èlovìèe, buï jsi tedy tohoto stále vìdom! Jednej podle toho v ka¾dé chvíli a bude¹ ¾ít!
Pokud v¹ak zapomene¹, odkud jsi, zahyne¹! Zahyne¹ v hrùzách rozkladu hmoty, kterou jsi pova¾oval za to jediné a proto s ní zùstane¹ a¾ do samého konce pevnì svázaný! Tuto pevnou vazbu, která tì bude táhnout k definitivní záhubì mù¾e¹ pøetnout jedinì tehdy, pokud pozná¹ odkud jsi a ze v¹ech sil se vynasna¾í¹ dostat tam, odkud jsi pøi¹el. Dávej si v¹ak dobrý pozor èlovìèe, aby si to nakonec stihl!