Velikost textu: normální | zvìt¹it | zmen¹itInternetový magazín nejen pro seniory  

Navigace

Svátek
Dnes slaví svátek Valérie,
zítra Rostislav.

Mù¾ete jim poslat elektronickou pohlednici.

Klub
U¾ivatel: nepøihlá¹en

Více informací o klubu a èlenství v nìm se mù¾ete dozvìdìt na stránkách na¹eho klubu.

Anketa
Náv¹tìvníci stránek - vìk náv¹tìvníkù. Dìkujeme za hlasování!
 
 
 
 

Statistika



Podporují nás
OSTRAVA!!!


MOAP


Nadace OKD


SENSEN


SeniorTip.cz,
ISSN 1801-9900
Vydává: Spoleènost senior o.s.

Createt by NETtip 2006
Webhosting SvetHostingu.cz

Alfréd Nobel
 
Vzpomínku na významnou osobnost, která má právì dnes výroèí narození (21. øíjna 1833 - 10. prosince 1896) berte jako pøipomenutí a zajímavý pøíbìh, který jsem si pøeèetl a dávám rovnì¾ k dispozici. Nejsem historik a za to, ¾e se to tak pøihodilo nedám ruku do ohnì, ale pìknì se to ète.
 
 
Pøíbìh vìdce, který je svou smrtí slavnìjší ne¾ ¾ivotem. Jeho jménem se u¾ nìkolik desítek let známkují nejvìtší vìdci.
Umíral ve svém paláci docela sám, uprostøed noci 10. prosince 1896. Ten palác na italském pobøe¾í v San Remu si Alfréd Nobel pojmenoval Mio Nido, Mé hnízdo. Našli ho tam a¾ dlouho po smrti, chladného, s tváøí sešklebenou bolestí na podlaze laboratoøe, pod zkumavkami s novou zlou trhavinou, na ní¾ pracoval do posledního dechu.
Nemìl ¾enu ani syna, kteøí by tu nad ním  stanuli ve smutku. Jenom vzdálení pøíbuzní laènì èekají na jeho odkaz, na jeho bohatství. Pohøbili ho o Vánocích do zmrzlé hrobky u Stockholmu. Nikdo z prostých lidí ho tehdy ještì neznal podle jména, teprve týden po svém pohøbu zaèal Nobel ¾ít slavnì. Jako by jeho sláva vstala z mrtvých.
 
 
Stockholmský notáø Peterson mìl na Nový rok 1897 projednávat Nobelovu závì». Ta le¾í na stole v zapeèetìné obálce, vedle nù¾, kolem stolu buší srdce dvanácti vzdáleným pøíbuzným. Komu z nich ten starý podivín odkázal bohatství ze svých pracháren, munièek, zbrojovek? Kdo zdìdí zlato z dynamitu?
Teï koneènì láme notáø peèe» a ète: „ Já podepsaný Alfréd Nobel, odkazuji celé své bohatství tìm, kteøí nejvíce pomohli svými objevy lidstvu; tìm, kteøí se nejvíce zaslou¾ili o sbratøení národù; tìm, kdo bojovali za mír…“
„Neuznávám,“ pøeruší ho výkøik. A druhý:“Protestuji“. Tøetí:“ Chce si ten blázen vykoupit  své svìdomí?“
Nìkolik let se táhly soudy s dìdici, kteøí vyšli s prázdnýma rukama. Teprve roku 1901 mohly být udìleny první Nobelovy ceny. Vìdcùm, básníkùm, bojovníkùm za mír. Ceny placené z trhavin. Bylo to jen tøináct neš»astných let pøed sarajevským atentátem, po nìm¾ vypukla první svìtová válka.
 
 
Nobel se narodil v roce 1833. Stalo se tak na smùlu, kdy jeho rodièe bankrotovali. Otec byl do té doby stavebním podnikatelem ve Stockholmu, ale v ten den, kdy jeho ¾ena èekala svou tì¾kou chvíli, vzplanul po¾ár ve velkém skladišti døíví a celý majetek shoøel na prach. Dùm zaèali obléhat vìøitelé. Synek se tedy narodil špatnì, ostatnì byl odmala nemocný, ¾ádné z dìtí si s ním nechtìlo hrát.
Aby otec Nobel unikl dluhùm, pøesedlal na nebezpeèné povolání. Zaèal vyrábìt støelný prach, ale pøi neš»astném výbuchu poboøil nìkolik domù a musel utéct ze Švédska do Petrohradu. Tam si vypùjèil peníze, zalo¾il zbrojovku a rychle rozšiøoval výrobu.
„Andrietto“, psal pyšnì domù,“pøedstav si, u¾ jsem najal sto zamìstnancù“! A ona mu také jen v dopisech odpovídala:“Našeho synka nevzali pro slabost vùbec do školy…“ „U¾ dovede poèítat…“.“Chce být stavitelem jako ty…“.“U¾ se poprvé zamiloval…“Vysvìtlila mu, ¾e ta dívka je chudá, a ¾e budoucí bohatý stavitel si ji nemù¾e vzít… Pochopil to, ale u¾ prý nikdy nikoho nebude mít rád.“
„Andrietto“, psal otec domù, „pøijeïte, víte pøece, jak vás mám rád. Daøí se mi teï skvìle. Ostatnì bude válka.“
Kdy¾ se spatøili, otec syna nepoznal. Vedl ho pyšnì továrnou, „ tam v té hale vyrábím støelný prach…tam miny…tam granáty – deset tisíc dennì. Zítra zvýším výrobu, na Krymu vypukla válka. Musíš mi drahý synu, pomoci. Proto jsem tì zavolal“.
„Ne nemohu, nechci“! Mladý Nobel tehdy ještì psal básnì, studoval Kanta a jiné velké filosofy. Nakonec ho stejnì otec pøinutil, aby pracoval v tovární laboratoøi.
„Máš na chemii velký talent, mùj chlapèe“.
Pøi krymské válce 1853-1856, kde se støetly zájmy nìkolika velmocí, bylo zabito na ètyøi sta tisíc lidí a Nobelova firma skvìle prosperovala. Ale pak pøišel mír a otec Nobel bankrotoval podruhé. Opìt hledal záchranu.
V té dobì konal v Petrohradì profesor Zinin riskantní pokusy s nitroglycerinem, který dvacet let pøed tím vynalezl italský lékaø Ascanio Sobrero. Nitroglycerin brzy vypálil nìkolika chemikùm oèi: nikdo netušil, kdy a proè vybuchuje. Dvacet let jej lékaøi pøedepisovali nemocným v nepatrných dávkách proti chorým srdcím. Kdekdo mìl z té látky dìsivý strach.
Jen Nobelové ne. Pøišli k profesoru Zininovi, poznali výbušnou sílu glycerínu a vraceli se k domovu obléhaném exekutory.
„Zaènu a výrobou nitroglycerínového prachu. Pomù¾eš mi“? ptal se otec.
„Ne, nepomohu“.
„Proè“
„Chci ho vyrábìt sám. Rozumím u¾ chemii lépe ne¾ ty.“ Odpovìdìl syn.
Tehdy se mezi nimi rozpoutal konkurenèní boj o nebezpeènou výbušninu, oba ji chtìli svìtu prodávat, ale ka¾dý k jinému úèelu. Otec rychle poèítal, kolik nitroglycerínu bude potøebovat  dìlostøelectvo a kolik za to zaplatí.
„Mùj nitroglycerín nebude zabíjet“, øekl syn.“Bude pomáhat stavìt silnice, ¾eleznice, tunely, prùplavy, bude trhat skály. Vynálezce musí mít nìjakou myšlenku, poslání, musí vìdìt, komu chce pomoci. U¾ jsem našel cestu, jak vyrábìt nitroglycerín ve velkém.“
„Ale já jsem za¾ádal o patent. Nehraj si!“ vyhro¾oval otec.“Kdy¾ s tím zaèneš, za¾aluji tì jako ka¾dého jiného. Nabídl jsem u¾ svùj prach armádì“.
Stárnoucí otec však nové chemii nerozumìl. Jeho nitroglycerínový prach byl k nièemu, zpùsobil mu jen ostudu. Pøesto však otec hnal syna k soudu, kdy¾ ten zaèal výbušninu vyrábìt. Bezhvìzdnou petrohradskou nocí jde mladý mu¾, schovává se do stínù, poslouchá ticho, pak se zastaví na bøehu nìvského kanálu. Znovu poslouchá a koneènì zapálí doutnák, odpoèítá a hodí nálo¾ do vody. Vytryskl gejzír, mina vybuchla. To Alfréd Nobel vynalezl svou rozbušku, která spolehlivì roznìcovala nitroglycerín.
„Od objevu støelného prachu je má rozbuška nejvìtším vynálezem“, napsal pozdìji. Bylo mu tehdy tøicet let a vìøil, ¾e je vítìzem nad vybuchujícími látkami. Náhle uvidìl, jak na povrch hladiny Nìvy vyplouvají bílé skvrny. Byla to bøicha roztrhaných ryb – prvních Nobelových obìtí. Zaèínal teprve kvìten 1863.
Tehdy se mladý Nobel vrátil z Ruska domù do Stockholmu a najal si starý barák è. 763. Tam uprostøed domù , kdy bydleli lidé a kde si na dvorku hrály dìti, zaèal vyrábìt nitroglycerin. Aby ho nevyhnali, dal své továrnì falešnou firmu; Alfréd Nobel, továrna na léky.
Nový „lék“ šel rychle na draèku, zaèaly se s ním skuteènì  stavìt cesty, ¾elezné dráhy, lámat útesy a dobývat horniny a uhlí. Brzy se mu øíkalo Nobelùv olej.
A pak pøišlo poledne 4. záøí 1864. Svítilo slunce. Alfréd Nobel vyšel ze své prosperující továrny, zapadla za ním vrata s podivným nápisem Továrna na léky, ¾ivotu nebezpeèno.
Za chvíli se otøásla zemì. A pak znovu, znovu. Kolikrát ještì ta propašovaná sopka uvnitø mìsta vybuchne? Kolik nálo¾í falešných lékù vylétne do povìtøí?Tam uvnitø byli Nobelovi nejbli¾ší lidé. Nikdo ty mrtvé, roztrhané, spálené u¾ nenašel. Zùstal tam jeho bratr Oscar, pøítel Hartmann i další. A Nobelovo svìdomí.
Po výbuchu továrny se proti Nobelovi bouøil celý Stockholm. Mìstská rada ho ihned vypovìdìla z mìsta. Co teï udìlá Nobel?
Koupil si napùl shnilý vrak a vyplul s ním na moøe. Tam, uprostøed širé hladiny zaèal znovu vyrábìt svùj výbušný olej. Musel mìnit polohu, aby ho nevyslídili, mizel a objevoval se v jiných zátokách. Nikdo se neodva¾oval k jeho vraku pøiblí¾it, na palubì bylo stále nejménì padesát sudù nitroglycerínu. A staèí jediná kapka…
Zatím agenti tajnì rozprodávali Nobelovy dodávky; podnikatelé ze staveb a dolù se o nì drali. Pašované sudy s nitroglycerínem putovaly z pustého moøe mezi lidi na staveništích. S Nobelem se brzy spojily nejvìtší bankovní domy, pùjèily mu deset milionù na stavbu jeho nové továry a taky nìkolik tisíc na podplacení novin, aby umlkl hlas veøejnosti.
 
Nová velká továrna nestaèila krýt ani pìtinu objednávek; ve Švédsku stavìli ¾eleznice, Anglie hloubila prùplavy, Sasko kopalo doly, Holandsko vysoušelo ba¾iny, v Egyptì se budoval Suez, všichni potøebovali Nobelùv olej. Zaèal stavìt nové a nové továrny od Ruska a¾ po San Francisko. “Má vlast je tam, kde pracuji. A já pracuji všude“
Bez Nobelova oleje by civilizace šla dopøedu mnohem pomaleji. To nikdo nepopøe. Ale…
Tak tøeba Panama, v jejím¾ pøístavu Aspinwall zakotvil parník European. Byl napìchovaný sudy, podle úøedních papírù šampaòského. Èerní pøístavní nosièi zaèali sudy vykládat, snad jeden z tìch mu¾ù klopýtl. Nad pøístavem se pøehnal uragán. Telegrafy celého svìta hlásí: Pøístav Aspinwall znièen… poèet mrtvých se zatím nedá odhadnout!
To byl jen první krùèek, a pak znovu a znovu: Sydney, Austrálie. Nobelovo skladištì støelného oleje vylétlo do povìtøí… San  Francisko. Další exploze v Nobelových docích… Krummeln u Hamburku. Prusko- Hlavní bašta Nobelovy svìtové výroby rozmetána explozí. Pod troskami le¾í hromady mrtvých.
Koneènì v Hamburku zahájili pøístavní nosièi stávku, v Londýnì odmítli vykládat, v Liverpoolu vylili tisíc sudù do moøe. Pod tlakem veøejnosti Francie zakázala dopravu Nobelova oleje. Anglie odøekla dodávky; i ostatní zemì se vzpíraly dalšímu hazardu. A mladému Nobelovi najednou hrozí úpadek. Jeho nejschopnìjší agent Paul Barbe marnì vyjednává v Londýnì, jednání v Paøí¾i konèí krachem. Pak odjí¾dí do Pruska, odkud píše Nobelovi: Tady zbývá jediná nadìje na rychlý a obrovský zisk. O deset tisíc tun Vašeho oleje se zajímá pruský ministr války“.
Jak na to odpoví Nobel, kdy¾ mu teï hrozí bankrot? Od té doby u¾ v¾dycky dodával pøedevším válce, smrti. Ta se výbuchùm vzpírala. „Chcete mì tedy ob¾alovat? Chcete jen ze mne udìlat toho èerného?“ Nobelova tváø naplnìná v¾dy tragickým smutkem na nás hledí z dávné fotografie a mluví: Vìdci objevují prostøedky k lidským èinùm, ale nerozhodují , zda se pou¾ijí k dobru èi zlu. O tom rozhodujete vy, lidé. ®elezo nemù¾e za to, ¾e do sebe vrá¾íte bodáky.“
Ka¾dý má právo na obhajobu – i kdy¾ tím nevykoupí svou vinu.
 
 
V øíši kancléøe Bismarka, uprostøed své polorozboøené velkofabriky u Hamburku, sám o nocích ve své laboratoøi, Nobel zaèal hledat bezpeènìjší výbušninu. Nitroglycerín se nedal spoutat, pùsobil katastrofy pøi pøepravì, proto¾e leptával nádoby. Nobel se proto sna¾il jej pøemìnit v tuhou látku, mísil ho s pískem, marnì, s døevìným uhlím, s pilinami , marnì.
Jednoho dne roku 1867 rozleptal také nitroglycerín nádobu  také v laboratoøi a pramínek zaèal vytékat na podlahu. Takový pramínek zabil u¾ stovky lidí, ale Nobel nic netuší, bezstarostnì šlape po této nasáklé zemi. Náhle pramínek zpozoroval, znehybnìl, èekal, kdy zlovìstný olej pod ním vybuchne, kdy skoèí proti svému pánu. Ale podlaha zùstala klidná, mohl po ní dupat.Ta nitroglycerínem nasáklá zemì byl vlastnì u¾ dynamit.
Nádoba stála náhodou na zvláštní hlince, která olej sála a zároveò jakousi silou spoutávala. Nobelùv slavný dynamit není nic jiného ne¾ nitroglycerín nasáklý do infusiorové hlinky. Ještì té noci s ním Nobel vykonal øadu pokusù“ dynamit snesl oheò, mráz, nechal do sebe tlouci. Nic. Jen kdy¾ vynálezce pou¾il rozbušku, nastala okam¾itá exploze. Obrovská síla nezmizela, jenom ji Nobel podøídil své vùli.
Všechny státy, které ho nedávno hnaly pøed soud, se najednou tahaly a tuny dynamitu. Za sedm dalších let postavil Nobel patnáct továren ve tøinácti zemích . Dynamit zaruèuje sílu. Dynamit zaruèuje bezpeènost!
Ne tak docela. Ale Nobel se pyšní: „Máme skvìlé výsledky. Na patnáct tisíc tun v prùmìru jen jeden – jak my odborníci øíkáme- smr»ák“.
Pøi horeèných dodávkách se však nedodr¾ují pøedpisy a v pøístavu u Limy v Ji¾ní Americe u¾ zase vylétl do povìtøí parník se dvìma sty sudy, všichni námoøníci mrtví. A pak dynamitka u Prahy, všichni dìlníci mrtvi; a prachárna v Krummeln, zase všichni na kusy.
Ale Nobelùv obchodní øeditel Paul Barbe mìl svùj názor“ všechno potøebuje reklamu“. I smrt potøebuje reklamu. Nic nezaruèí dynamitu vìtší odbyt ne¾ tyhle – bohu¾el – „skvìlé“ katastrofy. Dodáváme pøece armádám!
Nìkde za tìmi výbuchy se však také skrývá èlovìk Nobel. Jaký byl? Co si myslel?
„Já pøece chápu, matko, ¾e nemohu mít ani rodinu jako ka¾dý èlovìk. Nikdy nevím, zda budu ještì veèer mezi ¾ivými. Dìti, ¾ena a má práce, to pøece nejde nijak k sobì.“
A pøece: „Velmi bohatý, èestný pán hledá vzdìlanou dámu, kterou pøijme jako paní domu…“ Tenhle inzerát si Alfréd Nobel jednou zaplatil v nejlepších novinách hned v nìkolika zemích najednou.Mezi mnohými mu odepsala také ¾ena s èeským jménem, narodila se v Praze a byla to komtesa Kinská. Pøijela za ním do Paøí¾e.
„Nobel je malý, ani hezký ani ošklivý, má èerný plnovous, hledí vìtšinou do prázdna, jeho hlas zní hned hoøce, hned se bodavì vysmívá a hned zase upadne do hluboké melancholie“
„®iji madame, docela opuštìn, vìnuji se jen svým knihám a pokusùm“.
„Stále poutavì vypráví o nejhlubších filosofických problémech.“
„Podporuji, madame umìní… vlastnì umìlce. Mám heslo“ lepší je dát ¾ivému kumštýøi najíst ne¾ mrtvému postavit pomník“.
„Je duševním po¾itkem s Nobelem promlouvat o tajemství svìta… o èase… vìènosti… o osudech lidstva.“
„Já vím madame, ¾e mì ¾ádná ¾ena nemù¾e milovat, já vím jak jsem odpuzující, ale mohu se vám komteso k nìèemu pøiznat? Jsem také tak trochu básník“.
„Èetl mi pak svou poemu o smrti…“
Ne, komtesa Kinská u Nobela dlouho nezùstala. Brzy odtud odešla s jiným mu¾em, baronem Suttnarem. S Nobelem pro¾ila jen krátkou epizodu. Baronka Suttnarová, rozená Kinská pozdìji obdr¾ela jednu z Nobelových cen míru. Se svým mu¾em organizovala – jistì s dobrou vùlí, ale dost naivnì – mírové hnutí ne¾ jim to pøekazila válka.
Kdy¾ zaèínala se svými mírovými akcemi, prosila Nobela o finanèní pomoc.
Poslal jí ze svých tøinácti dynamitek dva tisíce frankù, aby ho zapsala za zakládajícího èlena mírového svazu. Napsal k tomu: „Poslal bych víc, paní baronko, ale nejsou to peníze co vám chybí. Chybí vám správná myšlenka“.
Nobel majitel pracháren, mìl svou myšlenku jak odvrátit  válku. To u¾ byl tì¾ce nemocný, èekal smrt. „Doktore mùj stav byl dobrý , ale srdce mám špatné“.
Pøesto se vrhl do svého nejvìtšího podniku. Prodal všechny akcie svých munièních koncernù a zalo¾il zbrojaøské podniky v Molnu. Postavil laboratoøe, koupil støelnice a zaèal na pásech vyrábìt dìla, mo¾díøe a prach.
A hlásá svou myšlenku: „Musím vymyslet zbraò tak strašnou, tak vyhlazující, aby vydìsila celé lidstvo. Mé továrny uèiní konec válkám. Ve chvíli, kdy se dvì armády budou moci navzájem znièit v jedné vteøinì, všechny civilizované národy ustoupí a vojska se rozejdou. Jestli¾e se ale nepodaøí brzy lidem nahnat dost strachu z války, pak se celé lidstvo u¾ v pøíští generaci vrátí k barbarství.“.
Hle, Nobel chce vyrábìt strach. Jeho mír má být naplnìn hrùzou.
Je to plán zoufalce, který sám stojí tìsnì pøed mrtí. Chce si i v poslední hodinì zachovat své zisky, a pøece doufá, ¾e se svou zvrácenou myšlenkou obhájí a vyèistí své svìdomí. Ne, pane Nobel, tenhle hazard, která jste skoro pøed stoletím bohu¾el pøedpovìdìl, je jen údìsná hra, do které jste vlo¾il v sázku ne sebe, ale miliardy nevinných lidí. A ka¾dý z nich, i ten poslední, chce ¾ít. Co kdy¾ nìjaký šílenec pøece spustí? Zastavte pane Nobel!
Za ostnatými dráty své zbrojovky Nobel teï vynalézá svou poslední zbraò. Posledním Nobelovým patentem èíslo 13 755 byla raketa. Ulétla tøi kilometry.
Kdo to tam le¾í zasa¾en? Škube sebou v køeèích, zakrývá si oèi? V¾dy» to jste vy, Alfrede Nobeli. Nezasáhla vás vaše støela, to jen uprostøed pokusù s raketami vás ranila srdeèní mrtvice.  A teï tu do ticha naposledy šeptáte: „U¾ nedokonèím své dílo. Komu je odká¾u? Byl jsem zbloudilec bez kompasu, rozbitý vrak, ztroskotanec bez rodiny, bez jediného èlovìka… U¾ jsem nestaèil vynalézt dost strachu. A pøece ho teï v sobì cítím. Roste, já se celý mìním v strach. U¾ vím, kolik je potøeba mrtvých, aby se èlovìk zaèal hroznì bát. Staèí jeden smr»ák. Kdy¾ je to on sám“.
Našli ho  na zemi laboratoøe, chladného s tváøí zkøivenou bolestí. O vánocích roku 1896 pohøbili jedno drobné tìlo do zmrzlé hrobky u Stockholmu.   
 
Dušan Herfort
(zdroj:Pøemo¾itelé èasu)


Komentáøe
Poslední komentáø: 21.10.2010  15:46
 Datum
Jméno
Téma
 21.10.  15:46 Libor
 21.10.  15:01 lu¹titel
 21.10.  14:52 Ivo
 21.10.  10:29 Jaroslav
 21.10.  10:00 Pavel