Velikost textu: normální | zvìt¹it | zmen¹itInternetový magazín nejen pro seniory  

Navigace

Svátek
Dnes slaví svátek Valérie,
zítra Rostislav.

Mù¾ete jim poslat elektronickou pohlednici.

Klub
U¾ivatel: nepøihlá¹en

Více informací o klubu a èlenství v nìm se mù¾ete dozvìdìt na stránkách na¹eho klubu.

Anketa
Náv¹tìvníci stránek - vìk náv¹tìvníkù. Dìkujeme za hlasování!
 
 
 
 

Statistika



Podporují nás
OSTRAVA!!!


MOAP


Nadace OKD


SENSEN


SeniorTip.cz,
ISSN 1801-9900
Vydává: Spoleènost senior o.s.

Createt by NETtip 2006
Webhosting SvetHostingu.cz

Horeènaté sny
 
Krásnìjší ráno si nedovedu pøedstavit. Pomeranè vycházejícího slunce nahlí¾í do otevøeného okna, jím¾ do pokoje zní tisícihlavý koncert zpìváèkù nebeských. Le¾ím na snìhobíle povleèené posteli, mám pøivøené oèi a vychutnávám si a¾ neskuteènou atmosféru okam¾iku.
 
V polospánku vnímám slabounké vrznutí dveøí… vchází krásná rusovláska. Blí¾í se ke mnì… naklání se… zøetelnì cítím vùni jejích vlasù… upøe na mne veliké hnìdé oèi…
Vtom na mne namíøí pistoli… zmáèkne spouš»!
Výstøel se ale neozval. Suše mi sdìlila: „Tøicet šest sedm.“ Proè mi, proboha, sdìluje rá¾i své zbranì?
Odvrátila se ode mne a odešla.
Zùstal jsem v nejistotách: byl to jen sen, nebo jsem mrtvý?
 
Opìt le¾ím v bílé posteli. Zase vchází mladá krásná dívka, tentokrát blondýna s postavou modelky a chùzí gazely. Bílou blùzku má pøes oblá òadra tak vyšponovanou, ¾e èekám, zda knoflíèek uletí a uvolní to, co bych tou¾il pøinejmenším vidìt. Naklání se nade mne a výmluvným gestem a jemnou pobídkou ruky naznaèí, abych se otoèil na bøicho. Stahuje mi slipy a na celou délku šikovného ukazováku v chirurgické rukavici mi neuvìøitelnì hluboko zasunuje dva glycerínové èípky.
 
®e se mnou bude provozovat homosexuální praktiky, jsem neèekal. Za okam¾ik se dostavil velmi silný orgasmus. Dvì hodiny jsem se z nìj uklidòoval na záchodì.
 
„Tak se musíme pøipravit!“ pravila pevným hlasem dáma s drdolem. „Svléknìte se!“
 
Nahý chlap po šedesátce je vskutku komická figura. Pøed touhle antisexuální paní to ale zas tolik nevadilo. Aby toho nebylo dost, obandá¾ovala mi nohy obinadlem. Pøi pohledu po tøetinách odspodu vypadám jako nedokonèená egyptská mumie, pomník nad hrobem padlého bojovníka a ksicht vydìšenýho blba.
 
Hodila mi zelený hábit ke skrytí mé srandovní nahoty. „Zavazováním dozadu!“ pokárala mì sledujíc mé bezradné poèínání. Proto¾e na plandající šòùrky vzadu nedosáhnu, opouštím pokoj s holou prdelí. Naštìstí na chodbì èeká Gustav Frištenský s tetovanými pa¾emi pøevleèený za zøízence, jemu¾ jsem naskoèil na vozík. Pøevezl mne výtahem nìkolik pater – zda dolù èi nahoru mi zùstalo utajeno.
 
V jakémsi pøedpokoji ji¾ na jiném vozíku le¾ela èernovlasá ¾ena, její¾ tìlo se pod prostìradlem rýsovalo do šíøky a výšky a¾ neuvìøitelné, dokonce po stranách vozíku mírnì pøetékalo. Oblièej mìla bledý, nehýbala se. „Asi spí!“ myslím si, i kdy¾ nìkde vzadu v mozku hlodá myšlenka, ¾e je mrtvá. Navzdory tomu se za pøivøenými dveømi odehrává veselá estráda.
 
„Znáte tenhle?“ slyším pøíjemný hlas, ne nepodobný hlasu televizního hlasatele Reye Korantenga. „Pøijde chlap k lékaøi a øíká: Pane doktore, úplnì mi zezelenalo pøirození. Starý obvoïák se podívá a diví se: Za tøicet let praxe jsem nìco podobného nevidìl! Studuje v chytré knize a po chvilce listování ète: Modrý pohlavní úd – léèba nemo¾ná, do týdne upadne. Èervený pohlavní úd – léèbu ani nezahajovat, do dvou týdnù upadne. Zelený pohlavní úd – léèbu antibiotiky zahájit… No vidíte, nasadíme antibiotika… jo…aha… tady to ještì pokraèuje na následující stránce. Upadne rovnì¾, ale platí to pojiš»ovna.“
 
Ozývá se nìkolikanásobný ¾enský hlasitý smích. Dveøe se otevírají, nìjaká zakuklená ¾ena mi vkládá do úst odpornou lentilku… vše kolem mne se rozmazává… propadám se kamsi hlu… bo…ko…
 
Kdy¾ jsem se probudil, jakoby z velké dálky jsem uslyšel:…nasadíme antibiotika…“
 
„Po nalo¾ení distraktoru jsme pomocí frézy provedli dislektomii disku, vlo¾ili jsme plotýnku a dvìma vruty ji pøišroubovali.“
 
„Co mi to tady ten øemeslník vykládá o opravì nìjakého sporáku?“ myslím si. V hlavì mi šumí, jakoby ten údr¾báø zapomnìl zavøít vodu.
 
„Probuïte se!“ slyším tentokráte ¾enský hlas. Otevírám oèi. „No koneènì, trochu jste si ty sny protáhl. A¾ se úplnì vzbudíte, tak na mne zazvoòte. Tady tím tlaèítkem… Jo a tady máte ba¾anta!“ dodala pøi odchodu trochu rozostøená ¾ena v bílém.
 
„Nevím, proè bych mìl k vám chodit domù na návštìvu… a zvonit. A proè bych mìl s sebou ještì brát hrabavého ptáka… i kdy¾ … samci mají pìkné peøí, zvláštì jde-li o ba¾anta diamantového èi zlatého…“ bì¾í mi hlavou a znovu upadám do polospánku.
 

Teprve po dalších dvaceti minutách se zcela probírám. Silný tlak v moèovém mìchýøi mì vrací do reality. Okam¾itì je mi jasné, proè mne ta nezøetelná ¾ena upozoròovala na ba¾anta. Pøi jeho pou¾ití pøichází uspokojivé zjištìní, ¾e mi kupodivu, kromì jiných orgánù, funguje v pøedchozích devíti mìsících témìø nepohyblivá pravá ruka, a tupá bolest v pátém krèním obratli pøipomnìla, ¾e se právì dokonèená operace mé páteøe lékaøùm zdaøila.
 
Jan Øehounek
* * *
Zobrazit všechny èlánky autora


Komentáøe
Poslední komentáø: 25.04.2019  10:33
 Datum
Jméno
Téma
 25.04.  10:33 Václav Pokorný Skvìlí autoøi na "vlnách" ST
 25.04.  08:54 zdenekJ
 25.04.  01:43 Ivan