Velikost textu: normální | zvìt¹it | zmen¹itInternetový magazín nejen pro seniory  

Navigace

Svátek
Dnes slaví svátek Rostislav,
zítra Marcela.

Mù¾ete jim poslat elektronickou pohlednici.

Klub
U¾ivatel: nepøihlá¹en

Více informací o klubu a èlenství v nìm se mù¾ete dozvìdìt na stránkách na¹eho klubu.

Anketa
Náv¹tìvníci stránek - vìk náv¹tìvníkù. Dìkujeme za hlasování!
 
 
 
 

Statistika



Podporují nás
OSTRAVA!!!


MOAP


Nadace OKD


SENSEN


SeniorTip.cz,
ISSN 1801-9900
Vydává: Spoleènost senior o.s.

Createt by NETtip 2006
Webhosting SvetHostingu.cz

Nezkrotná Dášenka aneb Ty svinì jedna, já tì zabiju!

Na vesnici se ¾ije pøece jenom trochu jinak ne¾ ve mìstì. Pravda, je tady víc práce a tvrdší podmínky, ale to mi nikdy nevadilo. Všechno jsem dìlala ráda, jenom na seno jsem si nikdy nezvykla. Jen jsem se podívala na hrábì, u¾ jsem mìla ruce plné puchýøù. K tomu se pøidali komáøi, mouchy a podobná havì», kterou pot pøitahoval. Prostì nemìlo to chybu. Jen¾e seno byla doména naší babièky, a kdyby padaly trakaøe a na chleba nebylo, seno se prostì pro klid v domì udìlat muselo. A nejlépe hned teï, proto¾e vèera bylo pozdì. Sušení sena jsem z hloubi duše nenávidìla, vadilo mi, ¾e je ho všude plno. Hlavnì tam, kde nemá co dìlat. Ale pivko, na které se po práci pravidelnì chodilo do hospody, to chutnalo znamenitì. Kdy¾ však bylo hotovo, to u¾ byla jiná. Seno bylo ulo¾eno na pùdì, krásnì šustilo a vonìlo na dálku sluníèkem, létem a modrou oblohou. A kdy¾ mì potom man¾el popadl a hodil láskyplnì do té voòavé nádhery, bylo všechno zapomenuto. Musím však pøiznat, ¾e kdy¾ nám po èase naši ušáci navzdory oèkování a novým, vybíleným králíkárnám jeden po druhém hromadnì vychcípali a seno se tak stalo zbyteèností, co¾ musela uznat i babièka, spadl mi kámen ze srdce.

Penìz nebylo nazbyt, a proto jsme si koukali pomoci co nejvíce vlastními silami. Dali jsme se i na chov prasátek. Prvotní dùvod byl samozøejmì ekonomický, ale u¾ili jsme si s nimi i spoustu legrace. Hlavnì s jednou sviòkou, s Dášenkou. Man¾el, jako zamìstnanec JZD, fasoval obilí a brambory, na poli se po sklizni napabìrkovala kukuøice, tak¾e vy¾ivení pašíka u¾ nestálo tolik. I pøesto, ¾e jsme vykrmili asi šest prasat, zùstaly naše zoologické zkušenosti mizivé. Jednou se dokonce stalo, ¾e jsme selátku dali ¾enské jméno a a¾ pøi zabíjaèce se zjistilo, ¾e to byl kanec. Jména naše selátka dostávala hned pøi pøíchodu do naší rodiny a podle toho, kdo mìl ten den podle kalendáøe zrovna svátek. Pøi vybírání jmen je navíc spousta mo¾ností. Tøeba soused se neøídil kalendáøem, ten prasátko pojmenoval podle svého pana šéfa – vznešeným jménem Viktor. A kdy¾ se sousedovi v práci nìco nepovedlo nebo mìl pan šéf jenom špatnou náladu a pøenášel ji zákonitì dále na své podøízené, tak se mìl chudák Viktor zle. Se ¾rádlem dostával i š»ouchance lopatou s patøièným komentáøem. Pøesto se zabíjaèky ve zdraví do¾il. Ne tak tomu bylo u nás. Naše pìknì kynoucí a rù¾ovouèká Dášenka se jí málem ani nedo¾ila.

To všechno bylo tak. Jednou pøi krmení mi Dášenka náhodou z chlívku utekla a na volném prostranství na oddìleném dvorku s králíkárnami a slepicemi se jí velmi zalíbilo. Vùbec se nehodlala vrátit do svého pøíbytku. Radostnì pobíhala po celém prostoru a zryla rypákem všechno, co se dalo. Ne¾ se mi povedlo nahnat ji zase zpátky do chlívku, staèila udìlat poøádnou spouš». Pøesto¾e to byla jenom chvilka, byly výsledky jejího øádìní zdrcující. Místo tou¾ebnì oèekávané nedìlní siesty a kafíèka u televize jsem dávala ten binec do poøádku. Milanovi jsem pochopitelnì nic neøekla, darmo by si ze mì dìlal legraci. Dášenka pìknì rostla, pøibývala a blí¾il se datum zabíjaèky. Všichni jsme se u¾ tìšili na èernou polévku, øízky, ovárek, tlaèenky, jitrnièky a další dobroty. Já byla spokojená a v duchu jsem vidìla nacpaný mrazák a pár bezstarostných mìsícù. Jen¾e man¾el ne. Ten nemìl tak pøízemní zájmy, jako já. Chtìl náš chovatelský úspìch pøivést k úplné dokonalosti a zaèal usilovnì pøemýšlet. Doufala jsem, ¾e ho nic nenapadne, ale ejhle!

 
 
„Víš co, Hani,“ øekl jednou opìt v nedìli odpoledne po poøádné bouøce, „ona by se Dášenka potøebovala probìhnout. Pohyb je pøece zdravý a jenom jí prospìje. Poèkej, jak bude potom ještì lépe ¾rát.“

V tu ránu jsem si vzpomnìla na svùj zá¾itek a pøebìhl mi mráz po zádech.
„Nedìlej to,“ varovala jsem ho, „nech ji tam, kde je. Nepouštìj ji, nevíš, co ti udìlá. V¾dy» i takhle je dost pìkná.“
On se však odradit nenechal, kdy¾ u¾ mìl takovou vznešenou myšlenku. Po zralé úvaze se v bílém nátìlníku, trenýrkách a pantoflích vypravil za Dášenkou, aby jí dopøál zdravotního probìhnutí. Vidìla jsem, ¾e komu není rady, tomu není pomoci, a u¾ jsem se proto dál nijak neanga¾ovala. Byla jsem však škodolibì zvìdavá, jak se bude Dášenka chovat, a tak jsem se šla také podívat. Oddìlený dvorek s Dášenèiným chlívkem mìl vydlá¾dìnou jenom pøístupovou cestièku. Jinak tam byla jenom hlína a ta po dešti pod nohama jenom mlaskala.
„Jen pojï, Dášenko, pojï se probìhnout, to ti udìlá dobøe!“ pravil mile man¾el a s vybízejícím úsmìvem otevøel dveøe chlívku.

Dášenka vystartovala jako støela a to co, provedla pøed nedávnem mnì, nebylo nic ve srovnání s tím, jak se pøedvedla teï. Mìla k tomu ovšem daleko lepší podmínky a opravdu se sna¾ila. Zaèala rozrývat a bourat, co se dalo.

„Tak to ne, Dášeno,“ sna¾il se situaci zachránit Milan, „koukej mazat zpátky!“ Zaèal ji nahánìt, ale kdepak by se mu to povedlo. Dášenka byla o hodnì rychlejší a jemu se navíc v tom marastu pìknì smekaly pantofle a nìkolikrát skonèil tvrdì na zemi. A kde se nestaèil zmazat tímto zpùsobem, tam pomohly pantofle. Za chvilku se ani nepoznalo, ¾e patøí k bílé rase. Dášenka radostí kvièela a lítala kolem dokola jako divá. Poslední døevìný chlívek a kurník pro slepice padly jako domeèek z karet. Pøi jedné parádní otoèce se trochu více opøela do králíkárny a ta se okam¾itì porouèela k zemi i se svými obyvateli. To u¾ pán tvorstva nervovì nevydr¾el, popadl ohromnou sekeru a zaèal øvát:
„Ty svinì jedna, já tì zabiju hned teï a nebudu ani èekat na øezníka!“

 
 
Byl to nezapomenutelný pohled. Man¾el, jako zuøivý èernošský bojovník, mával hrozivì sekerou nad hlavou, honil Dášenku po celém dvorku, a kdyby ji dostihl, urèitì by svou hrozbu naplnil. V tom marastu se nedalo ani chodit, nato¾ bìhat. Tam se dalo u¾ jenom klouzat a dávat si pozor na pády a pøípadné zlomeniny. Bláto støíkalo na všechny strany, Dášenka hbitì uskakovala, neustále si udr¾ovala patøièný náskok a Milan nadával, jak jenom umìl. A umìl to dobøe a nahlas. Mezi tím lítaly podìšené slepice, menší kusy z rozbitých chlívkù a všelijaké krámy, které se na ka¾dém vesnickém dvorku v¾dycky vyskytnou. Prostì nedìlní idylka jako vyšitá, která vylákala ven i sousedy. Nakonec se Dášenka asi pøece jenom unavila a zabìhla sama do svého chlívku. Moje lepší polovièka, bláto nebláto, s neuvìøitelnou rychlostí pøiskoèila a chlívek s viditelným ulehèením poøádnì zavøela. U¾ se zdálo, ¾e vše š»astnì dopadlo. Dášenka skonèila ¾ivá ve svém zdìném chlívku, králíkárna to ustála na tøech nohách a ušáci nestaèili utéct, slepice nám sousedi vrátili a man¾el si pøi pádech naštìstí nic nezlomil. Jen¾e to bych nebyla já, abych si do nìj nerýpla a neocenila jeho výkon. A tak jsem na dovršení vyhraného boje u vrátek pronesla s roztomilým úsmìvem okøídlenou vìtu, která u nás potom zdomácnìla. Øíkala se v¾dycky, kdy¾ se nìkomu nìco nedaøilo udìlat a druhému šikovnìjšímu se to povedlo hned na poprvé:
„Tak vidíš, táto, kdy¾ to umíš, je to brnkaèka!“

Ovšem radìji jsem ihned vyklidila bitevní pole, proto¾e rozzuøenému man¾elovi se sekerou v ruce bylo v té chvíli jedno, jestli je to sviòka anebo já. ®enská jako ¾enská. Milan se po hodné chvíli ve vanì a po dobré veèeøi trochu uklidnil a já byla ráda, ¾e jsme s Dášenkou sváteèní odpoledne obì ve zdraví pøe¾ily. Tím u nás bylo zdokonalování chovu prasátek pomocí zdravého pohybu definitivnì odzvonìno.

 
Hana Štainerová
* * *
Ilustrace © Roman Kelbich

Zobrazit všechny èlánky autorky


Komentáøe
Poslední komentáø: 11.03.2021  19:02
 Datum
Jméno
Téma
 11.03.  19:02 chdfnpaytf xtortgtmrd