Velikost textu: normln | zvtit | zmenitInternetov magazn nejen pro seniory  

Navigace

Svtek
Dnes slav svtek Milan,
ztra Leo.

Mete jim poslat elektronickou pohlednici.

Klub
Uivatel: nepihlen

Vce informac o klubu a lenstv v nm se mete dozvdt na strnkch naeho klubu.

Anketa
Nvtvnci strnek - vk nvtvnk. Dkujeme za hlasovn!
 
 
 
 

E-mail
Nemte-li zde svou e-mail schrnku (adresu), mete si ji zdarma vytvoit.

Statistika



Podporuj ns
OSTRAVA!!!


MOAP


Nadace OKD


SENSEN


SeniorTip.cz,
ISSN 1801-9900
Vydv: Spolenost senior o.s.

Createt by NETtip 2006
Webhosting SvetHostingu.cz

ZAPOMENUTÉ OSUDY - 5
 
JAROSLAV  KINKOR   detektiv
 
eská detektivka nemla a dodnes nemá Sherlocky Holmese, ty genie, kteí se zloinem zaobírají jako pozoruhodnou šachovou partií. Je to zejm tím, e eská detektivka je ve svých lepších dílech vrna dobré tradici literárního realizmu a erpá motivy opravdu ze ivota. To potvrzuje na píklad portrét Jaroslava Kinkora, nkdejšího detektiva proslulé praské tyky, pozdji majora kdysi Veejné bezpenosti. V dob, kdy jsme ho s fotografem Kockem navštívili, byl u ovšem majorem v.v.
 
Našli jsme ho v nenápadném domku na okraji Prahy. Zahrada, spousta zeleniny. Kdy jsme zavolali pes plot, narovnal se nad záhonem starý pán a byl to najednou poádný chlap. Jaroslav Kinkor i se svými osmi kíky se drel zpíma. íkávali mu "lord praské kriminálky" a my jsme vidli, pro asi. Tak to je tedy on, bývalé eso. Pípad, na který starý pán vzpomíná, není nijak sensaní, není v nm ani vrada ani divoká honika; zkušení kriminalisté vám potvrdí, e vypátrat vraha není to nejtší.
 
Stalo se, e jednoho dne volal zdšen na kriminálku slavný písniká, pan Karel Hašler: "Mé paní ukradli butony s diamanty, dlejte nco!" "V jaké cen, miste?" "Za dvst tisíc!"  To byly tenkrát velké peníze i pro úspšného skladatele, a pesto, vdom si své popularity, dával Kinkorovi, který s ním a jeho paní sepisoval protokol, jedovat najevo svou nedvru v dobrou povst policie. Pesn tohle mli matadoi praské "tyky" rádi ze všeho nejmén. Náušnice s ohromnými diamanty jen tak v kabelce v tlaenici Staromstské trnice; paní a pán kteí se cítí doteni, e se jich na to všechno vyptáváte. Krom toho spoleenské styky, které mohou pinést všelijaké intervence nebo pozvání na kobereek u vrchnosti. A popularita, která sem brzy piláklá smeku reportér z veerník a zvláštních vydání. No tbh!
 
Tady nemeš dlat ádné ohromující dedukce, tady musíš makat. A rychle! Kinkor vyráí s pomocníkem na obchzku po známých praských kapsáích. Tak co, kdepak jsi byl vera a o butonech paní Hašlerové e nic nevíš? e nevíš, co jsou to butony? Náušnice jako hrom kamaráde a tyhle byly s velkými diamanty. Nevíš ... no dobe si to rozmysli, nebo bude zle, znáš m!
 
Dokazovat nco kapsái, kterého nechytíš za ruku v cizí tašce nebo kapse, to není ádná legrace.
 
Nakonec zbývá v seznamu jediná neodškrtnutá známá firma, Tanclová.  Poslední dobou ila na divoko se satkovým podvodníkem Kindlerem, taky pedním   odborníkem ve své specializaci. Jenome doma nebyli. Domovnice je vidla naposledy ped temi dny, jak kamsi vlekli hromadu kufr. Kam to tak mohlo být, neíkali. Ale nkdy mluvívali o Klánovicích.
 
Tak hurá do Klánovic, vlakem; praská kriminálka nemá auto pro kadého detektiva. Pánové Kinkor a Dlask prosmejili celé Klánovice, ale Tanclová, ani její partner nikde. Ale kdo se ptá, nkdy se doptá. Podaená dvojice sem asi vbec nepijela, zato vlak vyklopil na nádraí ty kufry a balíky. Ale ješt tého dne pišel píkaz, aby se kufry vrátily na Masarykovo nádraí. A tam zas mli poznamenáno další místo urení, byla to obec na Litomicku. Znovu do vlaku!
 
Na stanici v té obci u Kinkor zachytil zcela zetelnou stopu. V hájovn je tu provdaná sestra Tanclové. Hledaná dvojice tady skuten byla, detektivové je zastihli práv u obda. První výslech na míst ale nevede k niemu, ani jeden z páru nesedí ped policistou poprvé, jenom chudák hajná je z toho celá pry, sbírá špinavé nádobí a ruce se jí tesou, prásk, je po talíku. Kinkor je rád, kdy to všechno konen posbírá a odchází s tím vedle do kuchyn.
 
Prohlídka, obvyklá rutina. Skín, peiny – nic. Zavazadla a šaty podezelých, zase nic. Kinkor ví, e je na dobré stop, ale zatím se neme opít o nic, ne o tu víru. A víra u se taky malinko viklá. Ale, kdo se dal na vojnu, musí bojovat. "Tak, Tanclová, ádné ei, obléknout, jedete s námi do Prahy. A vy taky!"
 
Nekonené výslechy. Hodina za hodinou, Tanclová zvláš, Kindler zvláš, pak zase oba dohromady. Oba vdí své: e by se musely na stole objevit ty butony, aby jim bylo opravdu zle. Vypadá to na ostudu, ješt tak aby o tom Hašler sloil písniku ... brrrr!
 
Kinkor se v myšlenkách znovu a znovu vrací proti proudu asu. Nkde musí být chyba, nkde... A najednou to má, hajná pece! Vdy udlal chybu, kterou by nkterému mladému detektivovi omlátil o hlavu ješt s patiným komentáem: pustil sestru podezelé bez prohlídky s nádobím z místnosti ven! Tak tedy hajná jako poslední nadje. Rejstík? Má ho istý. A vypadala docela prosouce? Prosouce – zkusíme to! Telefon: "Pane rado, poteboval bych vz. Na Litomicko. Ano já vím, ale to hoí, to jsou ty butony, vím, e to mám. Ano, ano ... spolehnte se pane rado, dkuji!"
 
Kinkor pokládá sluchátko a velí svému pomocníkovi: "A sem v tu ránu nakufruje ten nový, jak se jmenuje – Sala! Toho ješt nikdo nezná." Vz zastaví v lese pkný kousek od hájovny. Zbytek pšky lesem, jen ádný rozruch. Na dvee u klepe Sala sám. Hajná je nedvivá, u ví své o tch, kteí se jí ptají na sestru. Ale tenhle na fízla nevypadá a mluví taky drobet jinak. e prý ho ráno pustili z lapáku, e se tam setkal s Kindlerem, kterého léta zná a ten ho posílá se vzkazem: chlupatý urit ješt pijdou, tak a hajná ty oringle poádn schová. I pro ni z toho kouká pár tisíc. Jo a jestli nemá   pro hosta nco k sndku, vyhodili ho bez snídan a od té doby nejedl.  Chléb se špekem mu jede. Nedvivost hajné roztává, chlap se na nic neptá, neslídí. Teprve a dojí, dkuje a jen tak mezi eí prohodí: "Ale jen jestli jste to dobe schovala, paní? Kindler ví, e u to njak udláte!"  "Bute bez starosti, mladej!"
"Já vím, ale byl by pech, kdyby vám to vyfoukli. Kindler íkal, e to má mít ohromnou cenu. e se všichni budeme mít dobe, i mn slíbil, kdy prej se to podaí. Paní, voni vlezou všude, aby vám to nenašli!"
 
Hajná u nemá ani za nehet podezení. "Kde to je, tam oni to hledat nebudou", libuje si. Sala se tváí pochybovan a má to úspch, hajná se neudrí a máchne rukou k holubníku. Pár minut na to je tu Kinkor, ebík a honem na holubník, te, nebo ... butony tam jsou. Oba i s diamanty. Nový výslech v Praze. Tanclová a Kindler se tváí sebejist, u jen ekají, kdy je odtud pustí. Kdy je zábava v nejlepším, vyhodí Kinkler butony na stl a dá od vedle zavolat hajnou.
 
Pan Hašler, který zprvu sebejist oznail jako skoro jistého pachatele jednoho mladého mue z píbuzenstva, je trochu na rozpacích. Kabaretní písnika z toho nebude.
 
Tak vidíte, ádný mrtvý, ádné sensaní rozuzlení, jenom taková ernota, tká, nevdná. Kolik takových pípad, i daleko sloitjších, dovedl inspektor kriminálky a k úspšnému konci? Ani neví. Bylo jich za ta léta moc. Na píklad "Rastry fotografa Bílého": to u je ale opravdu dávno. Psal se rok 1913, v kancelái editele poboky Rakousko-uherské banky se konala válená porada. Pedsedal jí sice sám pan generální, ale hlavní slovo ml pan Maus, odborník na padlky. A pak vysoké šare z praského policejního aparátu. V jejich rukou kolovala desetikorunová rakousko-uherská bankovka. Pan Maus, akoli jeho jméno, peloeno do eštiny znamená "myš", choval se spíš jako koka, které se podailo po delší námaze dostat do svých dráp práv zvláš chytrou myš. Celý zrovna záil.
 
"Jste si naprosto jist, e jde opravdu o padlek?", mnul v rukou desetikorunu šéf bezpenostního oddlení. "Naprosto, pane rado, omyl je vylouen".
"Nechcete nám, Maus, u konen íci, o opíráte tu svou naprostou jistotu?", poznamenal trochu rozmrzele editel praské poboky.
"K slubám, pane generální ... Tedy papír ... dá se opravdu dost tko poznat ... ale pro znalce pece jen to jistý signál je ... ponkud tuší ... a taky gramá, tu jsem pekontroloval v laboratoi ... je vyšší. Barva ... všechna est ... vodotisk ... tomu by se dalo taky málo vyítat..."
 
Pochyby pán, tlaících svá bicha o okraj elipsovitého stoly rostly adou geometrickou. Maus to vidl; nechtl je zbyten drádit, chtl pouze ve vhodný okamik oslnit svým objevem. "Prosím, podívejte se na rub bankovky, kde je nápis DIE NACHMACHUNG DER BANKNOTEN WIRD GESETZLICH BESTRAFT. A pohlete na maarský peklad oné vty: Padlání bankovek se trestá podle zákona."
 
Oi pana generálního se zavrtaly do jazyka, který snad s výjimkou finštiny nemá s ádným evropským jazykem vbec nic spoleného. Do slov ei, která je na mezinárodní výrazy chudá jako Sahara na vodu. Co na ní chcete: pouliní dráha se v ní neekne ani elektrika, ani tramvaj, ale naprosto nepochopiteln - villamos. Maarský nápis A BANKJEGYEK UTANZÁSA A TÖRVÉNY SZERINT BÜNTETTETIK, pipadal sice editeli podezelý, ale spíš jenom pro maarštinu ne pro cokoliv jiného. Pokril rameny. "Tak ho porovnejte s textem na normální desetikorunové bankovce, kterou máte v penence, uvidíte jednu zajímavost." editel poboky nebyl nikdy korektorem. Nevidl nic.
 
"Pánové, na padlané bankovce," zaal Maus pomalu a vítzoslavn, div e neslabikoval, "na padlané bankovce chybí nad slovem UTÁNZÁSA, co znamená PADLÁNÍ, nad prvním A árka ... já vím, co chcete íci ... tiskárnu jsem navštívil a zjistil jsem, e matrice, ze kterých se bankovky této serie tiskly, jsou v naprostém poádku."
"A kolik mají tch bankocetlí, pane Maus?" "Zatím jen jedinou, pane rado. Ale sám víte, e se jich mohou kadou chvíli objevit tisíce."
"A váš názor na penzokazeckou dílnu?" "S devtadevadesátiprocentní pravdpodobností pochází tenhle kousek z Anglie, pane rado," odpovdl suverénn Maus.
 
Válená porada toho dne rozhodla, aby šéf bezpenostního oddlení rada Protivenský peplaval Kanál a zabušil na vrata Scotland Yardu s ádostí o vypátrání pachatele. Vrátil se s píslibem, e anglití kolegové ...  všechno co bude v jejich silách ... atd. Jak se v takových pípadech íká. Jene v roce trnáctém zaala první svtová válka a kdy skonila, nebylo u rakousko-uherské mocnáství a o trochu pozdji nebylo ani rakousko-uherských penz. Kdo by se staral o njakou padlanou desetikorunu. Ješt snad tak pan Maus se svou profesionální vášnivostí. Ale kdepak byl panu Mausovi konec!
 
Jednoho ervencového dne tyiadvacátého roku pinesl dom Pešl junior divné kovové desky. Sebral je s kamarády z vyschlého vltavského koryta. Ovšem Pešlovi seniorovi se desky pranic nelíbily. Pro, to nevdl. Ml jen jakési tušení. Desky byly pokryté sítí jemných teek, celou soustavou njakých ar, moc se to rozluštit nedalo, vltavská voda na tom udlala své, ale podezelé to bylo. A tak s tím šel na etnickou stanici. "Njaký rastry, vypadá to jako ... ale to snad ne," pedávali si tam desky z ruky do ruky.
 
Druhý den ml ty záhadné vciky na stole Kinkor s píkazem zjistit, o vlastn jde. Inspektor chodil od erta k áblu, vyptával se známých v tiskárnách, ale vlastn vdl ím dál mí. A v jednom reprodukním závod na Smíchov narazil na jistého pana Hrdinu, který si vzal na tu sple teek a ar poádné zvtšovací sklo. Po chvíli je pistril Kinkorovi pod nos: "Vidíte ty cifry? To je vlastn kestní list toho rastru. Nic bych za to nedal, e se z toho tiskly prachy nebo njaké ceniny ... Jene to víte asi sám taky a proto to sháníte, e jo? Kinkor neekl ani a ani b."Opište si ty ísla. Tyhle rastry vyrábjí, aspo co já vím, na svt jen dv firmy. Jedna v Nmecku, druhá v Americe. A v tch fabrikách by vám taky mohli íct, komu je prodali.
 
Za 14 dní došla odpov z Nmecka. Záporná. Za dva msíce pišlo psaní z Ameriky.
Americky struné, o to však vcnjší: v roce 1913 jsme uvedené rastry zaslali na adresu: Mister Josef Bily, Photograph, Jung Bunzlau. Inspektor Kinkor si sml tentokrát vzít sluební auto; zbyten. Mister Josef Bílý v Mladé Boleslavi u neil. Pesthoval se do Prahy, bydlel v Dejvicích a pracoval v Neubertov tiskárn na Smíchov.
 
Plán byl jednoduchý. Jeden detektiv s úedníkem, který umí stenografovat, zajdou ráno k Neubertovm, nebudou dlat ádný rozruch, najdou si njakou záminku a vytáhnou Bílého ze zamstnání. Naloí ho do vozu a pijedou s ním do dejvického bytu. Tam u na n bude ekat Kinkor.
 
Jene kdy ti dva pijeli k Neubertovm, Bílý nikde. Zato Kinkorovi na zazvonní neotevela paní, jak pedpokládal, ale sám Bílý. Prý si vzal zrovna ten den volno. Inspektora to vyvedlo trochu z míry. Ukázal policejní prkazku, ale pravý dvod své návštvy prozradit nemohl. Musel ekat, a pijde kamarád Kíek se stenografem, aby zapsal kadé slovo.
Ti dva nešli a inspektor u byl jako na trní. Ale fotograf byl na tom ješt h. Pak u to nemohl vydret: "Pane inspektore, já mám v temný komoe ve vývojce pár desek a jestli je hned nevytáhnu, budu je mít úpln zabetonovaný ... A zoufale se díval na obrovské náramkové hodinky. Kinkor nechtl být nelida, ale na druhé stran nemohl tušit, co me mít fotograf za lubem. I jeho paní se po nm tak divn dívala. Po chvíli se pece jen rozhodl: "Dobe, ale já tam pjdu s vámi. A tady paní zamkneme pro jistotu v kuchyni" Fotograf pikývl.
 
Kdy vešli do temné komory, ml u Kinkor odjištnou pistoli a snail se rozpoznat nco v tom mizerném erveném svtle. Bílý opláchl ve vod pár desek a stril je do nádoby s ustalovaem. Oba si oddechli.
Kinkorovi kamarádi práv dorazili od Neubert a vypadalo to, e chtjí zbourat celý barák. V kuchyni jeela paní Bílá.
"Objednával jste si v Americe rastry?"  "Ano, pánové."  Bílá tvá byla v naprostém souladu s jeho jménem.  "Hodil jste je do Vltavy?"  "Ano, pánové."
"K emu jste poteboval ten rastr? K padlání našich bankovek, co? Jen to vyklopte!"
"Ano, vlastn ne, pánové ... našich ne ... to bylo ješt za Rakouska ... udlal jsem si klišé na desetikorunu ... to piznávám, pánové."
 
Takhle snadné to snad Kinkor v ivot neml. Víc a víc se ho zmocoval pocit, e má co dlat s pouhým amatérem. Pi prohlídce našli však u Bílého runí lis, na kterém se padlky daly docela dobe tisknout. To stailo, aby ho zatkli a aby po njaké dob stál fotograf ped soudem. Kategoricky popel, e by padlal eskoslovenské peníze. Policie nesehnala ani jediný dkaz, který by otásl tímto tvrzením. Na otázku, pro se stal padlatelem a kolik falešných desetikorun dal do obhu, odpovídal se svšenou hlavou a velikými rozpaky: "Jedinou ... jednu jedinou ... písahám pi zdraví svých dtí ... Chtl jsem, já vím, e se mi budete smát, dokázat sám sob, e taky jednou svedu nco poádnýho. Znáte ten pocit ... léta ubíhají a lovk stále nic, na co by mohl být hrdý..."  Fotograf pohlédl ze svého místa na soudce. "Promite, já vím, e je to takové zmatené, ale já vám to vysvtlím ..." A pak u celkem souvisle vypovdl soudu o výstav v roce 1912, kam ho jeden známý vzal s sebou.
 
Byla to výstava padlaných bankovek. Na tuhle výstavu se kadý jen tak nedostal.  Pár lidí, kteí s tím mli co dlat, pár prominent a sem tam njaký jejich známý. V jedné takové skupin byl i bankovní úedník Maus, vyhlášený specialista na padlky. "Pánové, tohleto je samý majstrštyk," plesalo v nm srdce odborníka.  A u ukazoval: toto je istá vídeská škola ... a pan profesor, který ji zaloil, má dneska za sebou asi dva roky, šest mu jich ješt zbývá. A tady ten krásný exemplá je z Francie! To v další vitrínce vytiskli a za moem. Taky solidní práce. Jene, kdy se ta jejich firma dala na dolary, ty se jim tak nepovedly. Zmákli je a pi prohlídce našli i tyhle naše peníze. Posluchai panu Mausovi pikyvovali a pokorn v duši piznávali, e oni by ty padlky od pravých bankovek vbec nerozeznali.
 
Pak se nkdo zeptal, co je na výstav od nás? Ale to se pan Maus shovívav usmál. Kdepak z ech! Tady je pehlídka jen samých tch majstrštyk. Padlky našich padlatel rozpozná vtšinou kadá hokyn.
 
Toto pohrdavé vyjádení nedalo panu Bílému spát. Do roka byla na svt jeho desetikoruna! Ke štstí mu staila jen ta jediná!
 
Slavomír Pejoch-Ravik
* * *
Zobrazit všechny lánky autora


Komente
Posledn koment: 11.02.2018  17:43
 Datum
Jmno
Tma
 11.02.  17:43 Vesuvjana dky
 11.02.  17:23 Von
 11.02.  08:20 DuanH