Velikost textu: normální | zvìt¹it | zmen¹itInternetový magazín nejen pro seniory  

Navigace

Svátek
Dnes slaví svátek Rostislav,
zítra Marcela.

Mù¾ete jim poslat elektronickou pohlednici.

Klub
U¾ivatel: nepøihlá¹en

Více informací o klubu a èlenství v nìm se mù¾ete dozvìdìt na stránkách na¹eho klubu.

Anketa
Náv¹tìvníci stránek - vìk náv¹tìvníkù. Dìkujeme za hlasování!
 
 
 
 

Statistika



Podporují nás
OSTRAVA!!!


MOAP


Nadace OKD


SENSEN


SeniorTip.cz,
ISSN 1801-9900
Vydává: Spoleènost senior o.s.

Createt by NETtip 2006
Webhosting SvetHostingu.cz

O divadelnících a divadle
 
Ctitelé a fandové Josefa Hlinomaze se èasto zajímají o to, jak to chodí v zákulisí? Tak i já jsem se Mistra zeptal - jak to chodí v zákulisí?
 
Otázka padla ve stísnìném prostoru Hlinomazovy garsoniery, kam se právì z výstavy v Montrealu vrátily postavy z jeho obrazù. Byly namalované na pøekli¾ce a poté vyøezané v "¾ivotní velikosti". Z bezradnosti, co s nimi v tom malém byteèku, jsme spolu s fotografem Bedøichem Kockem nìco málo popili a bylo nám nakonec veselo, jak je z obrázkù patrno.  

Nehraji divadlo, pravil Mistr. Ale scházím se namátkovì s herci všech divadel. A tu, nepracujeme-li právì - v šatnách, maskérnách, na chodbì, si povídáme. V divadle o ostatních. Ka¾dý ví všechno o všech a já se tak dovím všechno o všech ze všech divadel. Drby, drby, drby. Ach, kde¾e napøíklad loòské drby jsou! Pova¾uji se tak trochu za odborníka. A kdy¾ jsi mi, milý Slávku polo¾il svùj dotaz - co soudím o divadelních a jiných drbech, zaèal jsem o drbání hned populárnìvìdecky uva¾ovat a došel jsem k názoru, ¾e drbání bli¾ních je jedna z rozkoší, které nám ¾ivot poskytuje a ¾e bez drbání je ¾ivot nepøedstavitelný, a hned jsem si taky polo¾il otázku PROÈ. A tady je výsledek.
 
Èlovìk je tvor nedokonalej a ponìvad¾ ka¾dý více ménì ví o svých chybách, kouká po jiných lidech a tou¾í po tom, aby všichni ostatní byli zrovna tak nedokonalí jako on a pokud mo¾ná ještì nedokonalejší. A proto¾e ka¾dý èlovìk je více ménì taky smìšný, tou¾í po tom, aby ostatní byli pokud mo¾no smìšnìjší ne¾ on. A kdy¾ se mu zdá, ¾e je nìkdo dokonalejší ne¾ on a eventuálnì ménì smìšný, trochu mu nutnì závidí a hledá na tom dokonalejším nìjaké nedokonalosti a smìšnosti. A k tìm, co se mu zdají smìšnìjší a nedokonalejší ne¾ je sám, je buï shovívavý, anebo nemilosrdný, to zále¾í na povaze a tedy na stupni dokonalosti toho drbajícího jedince. Výsledek? Ka¾dý drbe ka¾dého, jinak to nejde.
 
A je to správné, proto¾e drbání tøíbí ducha. Ne ovšem takový to pavlaèový. Myslím teï na drby na vysoké úrovni spojené s duchaplností, drbání provozované fair-play. Pøedstavme si, ¾e se dva dokonalí pánové zamilují do rovnì¾ relativnì dokonalé dámy, to jest do dámy, která jsouc objektem kusanec zvaným, má ještì tu vlastnost, ¾e není úplnì blbá, jak by se nìkdo mohl domnívat, vida její fascinující zjev. Naopak je to dáma oplývající duchem. A ti páni usilují o její pøízeò a vzájemnì si lezou do zelí. To tedy potom nejde, aby jeden pán pøišel a øekl té dámì o tom druhém pánovi na pøíklad, ¾e je vùl a hotovo. Mù¾e to ovšem øíci, ale musí to svým zpùsobem dokázat, a musí do toho dùkazu investovat veškerého ducha, kterého má k dispozici. A ten druhý pán se musí pak takové pomluvì bránit rovnì¾ pomocí mozkových závitù. A celá taková situace se mù¾e - navzdory pøírodì - odehrát bez násilí. Je to pokrok. Proto¾e nedojde k souboji a pora¾ený soupeø pak musí svého ducha uplatnit na jiné duchaplné krasavici se slabším soupeøem.
 
Pøíroda byla pøekonána, proto¾e proces neprobíhal jako u jelenù, kde vítìz i pora¾ený odcházejí s parohy ponìkud pocuchanými. V našem pøípadì dochází nìkdy i k pøímému slovnímu utkání a to za pøítomnosti lanì, a jsou-li oba soupeøi na výši, je to koncert pro poslouchající kibice, kteøí nemají nadìji na uplatnìní u onoho objektu, který jsa kusancem, pøipadá si pøesto jako laò, o ni¾ se bojuje na ¾ivot a na smrt. Pøedpokládejme ještì, co¾ je samozøejmé, ¾e oba soupeøi mají auto, pokud lze nové, a jeden z nich potom s krasavicí odjede do svého bytu, o nìm¾ je známo, ¾e je tam bar s Napoleonem a s whisky Johny Walker. Ten druhý, ten pora¾ený, aèkoliv má taky byt s Napoleonem a whisky, dozví se pak od kibicù, co ten první o té krasavici druhý den vyprávìl, jak to všechno bylo. Lidi si pro sebe nic nenechají a ti ovšem, kterým se nìco vypráví, to vyprávìjí hned dál a nìco si ještì pøidají a dávají tomu pora¾enýmu mo¾nost, aby na krasavici znovu zaútoèil tím, ¾e jí sdìlí, jak ji ten první zesmìšòoval a tím ona mù¾e i tøeba zjistit, ¾e ten první milovník je vlastnì pacholek a syèák. Jak to všechno nakonec dopadne, to nám mù¾e být jedno. 
 
Jde o to, ¾e ti ostatní kolem, co nemají šanci tu krasavici získat, a pøitom by rádi, mají, jak øíkají vìdci, komplex ménìcennosti neboli mindrák. A proto¾e nepøicházejí v úvahu jako zápasníci o pøízeò, zaènou pomluvami celou zále¾itost shazovat a narazí to všechno na mravnost a rozhoøèují se, ¾e je to vlastnì otøesné a údìsné, ¾e se vùbec nìco takového dìje, ale u¾ je to tak, ¾e ta jejich morálka nepochází z touhy po èistotì a mravnosti nýbr¾ z kyselých hroznù, proto¾e ka¾dej si zkrátka takovou vylomeninu nemù¾e dovolit, a kdy¾ nìkdo jiný dìlá nìco, co já nemù¾u, je to údìsné a otøesné a nìkdy dokonce fujtajbl.
 
A tak asi vìtšina drbù pochází z kyselých hroznù, vèetnì tìch pavlaèových. Ti, co nemají nìjakou mo¾nost, obyèejnì pomlouvají ty, kteøí tu mo¾nost mají. Drby mezi umìlci bývají pøece jen na vyšší úrovni.
 
 Teï bych mìl mluvit i o hereèkách, ale to snad nebudeme rozebírat ani populárnì, ani vìdecky, nýbr¾ necháme si to na jindy, proto¾e pøece jenom kdo s kým, jak, co, kterak, a tak podobnì, je konec koncù ze všeho nejzajímavìjší. Ale ¾e jsou drby jako takové, to je dobøe. Co bysme dìlali s mindrákama a vùbec, co bysme to byli za lidi?
 
Dobøe, kdy¾ ne o hereèkách, o divadle snad ještì nìco vyslechnout mù¾eme?
 
Divadlo... kdy¾ je øeè o divadle, pozor na tu hromadu superlativù! Fantastickej výkon, skvìlá re¾ie, kouzelný pøedstavení, nìco nádhernýho. Anebo nìco neuvìøitelnýho, otøesnýho, strašlivýho, fantasmagorie, nìco šílenì blbýho. A mezitím seriozní pøedstavení a úsmìvná komedie, jinými slovy, ne zas tak nudné, aby se muselo odejít a komedie, kde tý legrace moc není. A tak to jde poøád dokola. Kdybych se znova narodil, chtìl bych být zase divadelním hercem. Moøe opravdu fantastických zá¾itkù. Ale...divadlo ¾iví se èasem a je nena¾raný. A divadelní herec je otrok. Ne ka¾dý a ne v¾dycky. A potom - nìkteré otroctví mù¾e být sladké a posti¾ený o nìm neví. Nebo ví a dìlá, ¾e neví. Otrok mindrákù a sebevìdomí, nebo» v divadle panuje jen zdánlivá rovnost, volnost a bratrství, proto¾e pøes den herci chodí v civilu a bez distinkcí. Má ale jeden ka¾dý pøesné vìdomí, na které pøíèce ¾ebøíku se nalézá. Ten nahoøe tak trochu a ne v¾dycky pøedstírá rovnost s tìmi pod sebou a ti v suterénu, v pøízemí a v podzemí dìlají, ¾e nevìdí, kde jsou a sami sobì nìkdy i celý ¾ivot namlouvají, ¾e nemìli pøíle¾itost. I tak to mù¾e být, i zde jsou š»astlivci a smolaøi.
 
Otroci fermanù. Ferman je lejstro, které ti na týden dopøedu øíká, kde kdy budeš a co budeš dìlat. Otroci autorù, nebo» autor je pán, který ti naøizuje, o èem budeš mluvit a jaký budeš mít charakter pøes den a jaký veèer. Otroci re¾izérù, nebo» re¾izér je pán, u nìho¾ nejdùle¾itìjší jsou povahové rysy, a jak se vyspal. Mù¾e mít sklony despotické nebo humánní a mù¾e se vyspat dobøe nebo špatnì. Nejinak má se to s panem øeditelem, je dobré být s ním zadobøe. Protagonistovi ovšem mù¾e být všechno šumafú.
 
Samozøejmì jde to i bez otroctví. Kdy¾ je parta. Mohou se hádat a tøeba i semtam támhleten nemluví s tímhletím. To bylo v Satiøe na Malé Stranì. Prvnì a naposled. Kdokoliv mohl tam kamkoliv poslat kohokoliv bez urá¾ky a pøed slovo vole dávalo se tenkrát ještì pøedjméno ty, nebo» všichni si tykali. Bohu¾el tato idyla trvala jen nìkolik mìsícù.
 
A tak støídavì divadlo je peklo a ráj. A vìøte tomu, není to tak zlý. V šatnách je krásný posezení. Vyprávìèi a srandisté jako nikde. Vzájemnì se napadající a pomlouvající, poèítající s tím, ¾e pomlouvaný se hned všechno dozví a všechno všichni si hned odpouštìjí. Nikdo nikomu neujde a všichni o všech všechno vìdí. A ka¾dý postøeh je ocenìn, nebo» herec je také nejlepším posluchaèem a divákem. Herci milují legraci, vyrábìjí ji ustaviènì a ze všeho a sami ze sebe nejvíc. A to je na nich krásný.
®ijí v ustavièném a pro jiné smrtelníky nepøedstavitelném fofru, proto¾e mají být zároveò na deseti místech najednou. Dopoledne mají zkoušku v divadle, ze které uteèou v pøípadì, ¾e se jim podaøí ukecat re¾izéra, aby je pustil. Utíkají do rozhlasu, do televize, dabovat film, filmovat nebo recitovat. Kdy¾ nìkdy veèer nehrají divadlo ve svém divadle, hrají nìkde jinde v jiném divadle jiné divadlo, nebo nìco jiného, na estrádì, ve Viole nebo v jiném mìstì ještì jinaèí divadlo nebo jiný rozhlas, nebo jinou televizi v jiném prostøedí s jinými kolegy z jiných divadel. V noci pak filmují tam, kam je odvezou v jiném filmu, ne¾ který toèili ve dne, chvilku si doma nebo nìkde jinde zdøímnou nebo taky ne a ráno to zaène zkouškou v divadle a všechno se jinak a na jiných místech opakuje jako vèera. Kdy¾ nìkterý herec ¾ije delší dobu v tomto fofru, kolegové jeden za druhým nenápadnì se ho zaènou vyptávat kolik vynáší to hlášení odjezdù vlakù po pra¾ských nádra¾ích a jestli to všechno stihne a jestli je to placený aspoò tak, jako reklamy.
 
 A lid zvaný obecenstvo své herce miluje a chodí na nì do divadla. Bìda však hercùm v divadle, kde obecenstvo chodí na re¾izéra. Nìkdy se nacvièuje divadlo jako vojenské cvièení. Semtam nastává u nás popuklaèní exploze "svìtových" re¾izérù. Rostou jako houby po dešti v umìlé líhni svìtovosti. Kdy¾ re¾írují, zemìkoule se pøestává toèit. Všechno je k prasknutí nacpaný zodpovìdností. Jde o ¾ivot. Pøestává hra a nastupuje umìlecká øehole. V divadle geniálního umìlce-kaprála je setsakramentská døina, v¾dy» umìní døina je. Jen¾e, ¾e to byla døina, se má umìlec dozvìdìt, a¾ kdy¾ je dílo hotovo a kdy¾ odpoèívá. Jinak hra pøestává být hrou a na plakátech mìlo by stát: Epilepsie o tøech jednáních. - A vìøte tomu, premiéra, která by šokovala mléènou dráhu natolik, aby pøišla vo mlíko, tu ještì nebyla. Nebo» v tomto fochu všechno upadá v rychlé zapomenutí a ze sebeslavnìjších jmen stávají se jen jména v archivech divadelních vìdcù a historikù. Tím pádem i galaxie a mlhoviny zachovávají si svoji a» u¾ mlíènou èi jinou fazónu. Tak jakýpak copak.
 
Slavomír Pejèoch Ravik
* * *
Zobrazit všechny èlánky autora


Komentáøe
Poslední komentáø: 06.01.2018  09:30
 Datum
Jméno
Téma
 06.01.  09:30 ferbl
 06.01.  08:32 Ivan
 05.01.  09:11 Von
 05.01.  06:08 miluna