Velikost textu: normální | zvìt¹it | zmen¹itInternetový magazín nejen pro seniory  

Navigace

Svátek
Dnes slaví svátek Valérie,
zítra Rostislav.

Mù¾ete jim poslat elektronickou pohlednici.

Klub
U¾ivatel: nepøihlá¹en

Více informací o klubu a èlenství v nìm se mù¾ete dozvìdìt na stránkách na¹eho klubu.

Anketa
Náv¹tìvníci stránek - vìk náv¹tìvníkù. Dìkujeme za hlasování!
 
 
 
 

Statistika



Podporují nás
OSTRAVA!!!


MOAP


Nadace OKD


SENSEN


SeniorTip.cz,
ISSN 1801-9900
Vydává: Spoleènost senior o.s.

Createt by NETtip 2006
Webhosting SvetHostingu.cz

TV Šlágr – pro radost nejen seniorùm
 
A» si øíká kdo chce co chce, televize Šlágr své pøíznivce má a proè kritizovat nìco, co druhému pøináší radost a pohodu… A pøesnì to jsem øekla panu Peterkovi, kdy¾ jsme spolu vedli rozhovor- a pøedstavte si, po telefonu.
 
„Pro mì je to tak nejlepší,“ vysvìtloval, „já Vám mù¾u odpovídat na otázky a pøitom ještì tady hrabat v papírech.“ Asi opravdu neví, co dìlat døív a já jsem byla velmi ráda, ¾e byl vùbec ochoten si se mnou povídat… Øíkala jsem si, ¾e to bude asi hodnì drahé, ale jako by slyšel, co mi prochází hlavou, hned dodal, ¾e samozøejmì zavolá on mnì, proto¾e má neomezený tarif a telefonuje celé dny.
 
Ka¾dý rozhovor, který jsem kdy vedla, mám v pamìti spojený s nìèím- nìjakou zvláštností, nìjakými tøeba legraèními vzpomínkami. Tento byl mùj první a zatím jediný telefonický rozhovor. A tak jsem si sedla doma za stùl, dala jsem si diktafon ke sluchátku a èetla pøipravené otázky.
 
Mo¾ná se u¾ nìkteré okolnosti, na které jsem se ptala, zmìnily, ale to hlavní urèitì zùstalo – pracovitost pana Peterky, jeho neuvìøitelné vytí¾ení a radost z toho, ¾e jejich diváci a posluchaèi- pøedevším z øad seniorù- si je našli.
 
Rozhovor vyšel v èasopise Doba seniorù v èísle 7 z roku 2014.

 
* * *
 
TV Šlágr – pro radost nejen seniorùm
 
„Jsme obyèejní, normální, na nic si nehrajeme – jako bychom sedìli u vás v obýváku,“ øíká ten, kdo má všechno na starost. Karel Peterka (63).
 
Je jen málo seniorù, kteøí tuto televizi neznají. Navzdory všem kritikùm, kteøí nešetøí pohrdlivými odsudky, vìrných divákù pøibývá. Jak to celé zaèalo, na to jsem se pana Peterky jménem našich ètenáøù zeptala.
 
Pane Peterko, jak vznikl nápad „rozjet“ TV Šlágr?
Takovým prvním zastavením bylo narození našeho nejmladšího syna Káji, dnes u¾ je mu dvacet jedna let. Tenkrát jsme se rozhodli, ¾e mu nemù¾eme udìlat to, co jeho starším sourozencùm – odjí¾dìt od nìj témìø dennì na vystoupení a nechávat ho chùvám. Øekli jsme si, ¾e s koncerty konèíme. Pøemýšleli jsme, co dál. Koupili jsme chalupu v Køenovicích, vybudovali studio a zalo¾ili jsme vydavatelství Èeská muzika. Pùvodnì jsme mysleli, ¾e tam budeme jezdit na dva tøi dny v týdnu a zùstaneme bydlet v Praze, ale èas ukázal, ¾e tak by to nešlo. Pøestìhovali jsme se tam nastálo, je to u¾ dvacet let.
 
To byl zaèátek vašeho zájmu o dechovku?
Naše muzika není jen dechovka, i kdy¾ to tak nìkteøí souhrnnì nazývají. Je to alternativní muzika, kterou si lidé zpívají na zábavách èi u ohòù. Tady na venkovì jsem zjistil, ¾e renomovaní zpìváci mé sousedy pøíliš nezajímají a jen tak, z pøátelství, jsme nahráli písnièky skupiny Voraøi – starších pánù s heligonkami… Byl to takový dárek pro potìšení našim známým a oni byli nadšeni. Pochopil jsem, ¾e tohle lidé potøebují – vyhledávají obyèejné pøíjemné písnièky, které si mohou také zazpívat.
 

A tak vznikla TV Šlágr…
To ještì ne. Zaèali jsme s poøadem Písnièky na pøání v TV Public. Ta ale po nìkolika mìsících zanikla a lidé, kteøí tam pracovali, za námi pøišli s návrhem, abychom spoleènì nìkam pøešli. ®e umìjí vysílat, ale nemají peníze. Zaplatili jsme satelit a zkusili jsme to. Zkušební vysílání bylo zahájeno v prosinci roku 2011, v únoru 2012 jsme zaèali naostro. Tenkrát pøi pøelaïování Skylinku si naše vysílání lidé našli a stali se našimi diváky. Pøijali jsme teleshopingový model, bez nìho¾ bychom naši televizi nemohli provozovat.
 
Byl jste první vysílací den nervózní?
A víte, ¾e ne? Televize je mùj svìt. Mìl jsem zkušenosti s teleshopingy na Novì, Primì i ÈT, u¾ døíve jsem se spolupodílel na poøadech Luïka Nekudy, pomáhal jsem psát pro Novu poøad Zlatá møí¾. Program pøipravit umím, novinkou pro mne byla technika, nevìdìl jsem, jak se vysílá. Vydali jsme se podobnou cestou jako v Nìmecku, které má ji¾ v alternativní hudbì tradice, je tam velmi populární.

 
 
Èím vy sám ve vaší televizi jste – øeditelem, zpìvákem, moderátorem, ekonomem?
Tím, co jste vyjmenovala a vlastnì vším, co je potøeba – a není mi to zatì¾ko. Na øeditele si nehraju, jsem normální muzikant se selským rozumem. Vím, ¾e dìlám spoustì lidí radost a vnímám to jako své poslání, které mì uspokojuje.
 
Bavila vás hudba u¾ od dìtství?
Hrál jsem dlouho na harmoniku, ale kdy¾ mi bylo ètrnáct, pøišla skupina Beatles. To byla láska. Harmoniku jsem vymìnil za kytaru, zaèal jsem se pøedvádìt pøed holkama, no mládí. Skládal jsem písnièky, psal texty – mám jich kolem tisícovky. Rodièe z mého smìøování ¾ádnou velkou radost nemìli, pøáli si, abych pracoval v nìjakém „solidním“ zamìstnání, nejlépe jako úøedník. Tím jsem také byl – ale jen rok. To nebylo nic pro mì. Od roku 1978 se ¾ivím hudbou. Musel jsem u¾ivit i lidi kolem sebe, nauèilo mì to zodpovìdnosti a pomohlo k tomu, abych si pozdìji troufl i na vìtší „sousto“, co¾ je TV Šlágr.

 

Kudy se vaše hudební cesta ubírala?
Jsem „Budìjèák“, zalo¾il jsem v Èeských Budìjovicích klub, který tam prakticky funguje dodnes. Vytvoøil jsem duo s Pavlem Steffalem, po roce jsme vyhráli Portu a po dalším roce jsme ji obhájili. Kdy¾ pak byla moje písnièka pøijata i na Bratislavskou lyru, rodièe koneènì uvìøili, ¾e se hudbou u¾ivím. Zaèaly pøicházet nabídky z celé republiky, mohli jsme vyrazit na koncerty. Své zpívání jsme prokládali i humorem, a to se lidem líbilo. Po èase se naše formace rozpadla a já jsem se svou ¾enou Janou, která pùvodnì zpívala s Františkem Ringo Èechem, a s naším kamarádem kytaristou Jirkou Bosákem zalo¾il skupinu Peterka a spol. Mìli jsme i dvacet pìt koncertù mìsíènì, a tak to bylo a¾ do roku 1993, kdy se narodil Kája, a my jsme s koncertováním pøestali.
 
Jak jste se dostal z Budìjovic do Prahy?
Svými písnièkami, politickými satirami, jsme do všeho ryli, a tak nám bylo v ji¾ních Èechách zakázáno vystupovat. Pomohl mi Ludìk Nekuda, který mì dostal do Prahy. Pøestìhovali jsme se a ¾ili tu, tenkrát jsem myslel, ¾e u¾ napoøád. Ale èlovìk míní… Byl jsem pøesvìdèený, ¾e bez Prahy nemohu být, ale i díky kontaktùm a zkušenostem, které jsem tam získal, se mi na venkovì ¾ije docela dobøe.
 
Máte vùbec èas u¾ívat si venkovského ¾ivota – chodit do lesa, pracovat na zahrádce, starat se o zvíøata?
To víte, ¾e nemám. Ráno v osm odejdu do studia, veèer v osm se vrátím domù a do jedenácti vyøizuju poštu, telefonuju, pøipravuju program na pøíští dny. A tak to jde den za dnem. Nìkdy si pøipadám jako robot – ale mì to prostì baví, mám radost, kdy¾ všechno „šlape“. Nevìdìl jsem, do èeho jdu, ale práce mì teï úplnì pohltila – ¾ene mì kupøedu, nenechá mì odpoèinout.
 
Dovolte, abych se vás zeptala i na vaše soukromí. Kolik máte dìtí?
Pro nás oba s Janou je naše man¾elství druhým v poøadí. Já jsem si s sebou pøivedl dvì dcery, Jana syna. Všechny jsme brali jako „naše“ dìti. A kdy¾ se narodil Kája – máme ètyøi dìti. Naše televize je takový „rodinný podnik“ – všechny dìti se do jeho budování zapojily a moc nám pomohly. Nedávno se nám narodila nejmladší vnuèka. Její maminka tu s námi do poslední chvíle pracovala.
 
Nemìl byste nìjakou rodinnou „veselou pøíhodu“ – tøeba ze svatby?
Svatbu jsme mìli a¾ po sedmiletém sou¾ití a pojali jsme ji velmi civilnì – jen my a dva svìdci bìhem koncertní šòùry. Jana vìøí numerologii, rozhodli jsme se pro datum 11. 11. 1991. Velmi jsme se divili, ¾e v Uhøínìvsi, kde jsme zrovna koncertovali, ten den ¾ádná další svatba nebyla. Proè to tak bylo, jsme pochopili a¾ o pár let pozdìji, kdy¾ jsme si dìlali poøádek v dokladech. Zjistili jsme, ¾e naše svatba se neodehrála 11. 11., ale 1. 11., tedy na Dušièky. Prostì jsme to spletli, dny na koncertních šòùrách se podobají jeden druhému. To se mohlo stát jenom nám…
 
Èeská muzika patøí k nejvìtším hudebním vydavatelstvím jak v Èechách, tak na Slovensku.  Dají se ohlasy èeských a slovenských fanouškù nìjak porovnat?
Nedají. Ani tady ani tam nemù¾eme projít samoobsluhou, ani¾ by nás lidé zastavovali a vyjadøovali nám svou podporu. Sympatie posluchaèù jsou naprosto hmatatelné a ¾ádné rozdíly nevidím. Dennì nám pøichází kolem stovky dopisù. Není v našich silách na jednotlivé odpovídat, ale neztratí se ¾ádný z nich. Nejvíce høejí ty, a jsou jich desítky, v nich¾ nám diváci dìkují za to, ¾e jsme jim pomohli postavit se na nohy. Píší nám z nemocnic, léèeben, vìøí, ¾e je naše muzika uzdravila a my z toho máme radost.
 
Ve vaší televizi hrají hudebníci slavní, ale i docela neznámí, kteøí dostali pøíle¾itost jen díky vám. Jak jste je hledali?
Vím ze svých dlouholetých zkušeností, ¾e kdo umí hrát tak, aby to lidi bavilo, neztratí se. Vìdìl jsem, ¾e takových skupin je hodnì, jen se o nich neví – pokusil jsem se je vytáhnout na „svìtlo“. Co funguje místnì, to funguje i celostátnì èi „dvojstátnì“ – a to se potvrdilo. Na zaèátku jsme pozvali ty, které jsme znali z našeho vydavatelství a postupnì jsme objevili své „hvìzdy“. Kdo znal ještì pøed nedávnem duo Jamaha? Hrávali na svatbách na Záhoøí, dnes jsou jejich koncerty vyprodané všude, kam pøijedou. Toté¾ tøeba Kollárovci, Veselá trojka a další.
 
Jak vznikají vaše písnièky, podílí se na jejich vymýšlení i vaše ¾ena?
Ne, své „sranda písnièky“ vymýšlím sám, Jana v nich úèinkuje jako dobrá hereèka, ale do jejich vzniku nemluví. Byly doby, kdy jsem byl schopen novou písnièkou zareagovat na nìjaké nešvary okam¾itì, bìhem dvou tøí dnù. Kdy¾ jsme vystupovali v poøadu Zuzany Bubílkové, byla to jedna písnièka týdnì. Teï to bohu¾el šidím, nemám na to èas. Jana nedávno zaèala zpívat ve dvojici s Karlem Hegnerem, hezky jim to ladí, diváci jim posílají hlasy a posunují se v ¾ebøíècích nahoru. Mám z toho radost.
 
Písnièky, které ve vaší televizi vysíláte, pùsobí tak pohodovì, obyèejnì, nehrají si na velké umìní. Je to tak schválnì?
Ano. Poøady pøipomínající vesnickou tancovaèku, navozující dobrou náladu – takto vzniká alternativní hudba. V Nìmecku to probíhalo velmi podobnì – nìkteøí se jim smáli, pohrdali jimi. Dnes jsou vá¾ení, jejich poøady jsou populární v celé Evropì. Pomáhají mi, vìdí ze své zkušenosti, jaké jsou zaèátky tì¾ké a jak bylo jim pøed dvaceti lety, kdy¾ s podobným projektem zaèínali.

 
 
Které vaše poøady v TV Šlágr jsou nejúspìšnìjší?
To se nedá pøesnì øíci, velmi pìkné ohlasy mají všechny pravidelné poøady, které vysíláme – Písnièky na pøání, hitparády, Studio Šlágr i další. Hodnì zdaøilý byl podle divákù i loòský Silvestr. S psaním silvestrovských poøadù mám u¾ døívìjší zkušenosti, vìdìl jsem, ¾e se chytne a ohlasy potvrdily, ¾e jsem se nespletl. Nìkteøí diváci pøiznávali, ¾e pøepínali, hledali a nakonec „zakotvili“ u nás. Pomalu zaèínáme pøipravovat ten letošní, natáèet se bude v øíjnu.

Nedávno jste spustil druhý televizní kanál – mù¾ete nám ho trochu pøedstavit?
Jmenuje se Country no. 1 a je to úplnì jiná televize. Po krátkém zkušebním vysílání zahájila provoz letos 6. èervna. Je to muzika, kterou umím, kterou miluju. Vychází z country a folku, získali jsme výhradní práva na pravou moderní americkou country, ale i klasiku, k tomu budeme hrát i èeské i slovenské country, trampské písnièky, folk. Tyhle dvì televize – to jsou dva svìty, které bych ani nijak nespojoval. Šlágr vnímám jako slu¾bu pro radost druhým, Country no. 1 pro radost sobì.
 
Pane Peterko, co vám udìlalo v poslední dobì radost?
A mohu dvì? Potìšilo mì narození mé zatím nejmladší vnuèky Emmy. Nový ¾ivot, nový zaèátek – to udìlá radost v¾dycky. A druhá radost – náš syn Kája byl pøijat na presti¾ní výbìrovou školu v Londýnì, kde bude studovat skladbu a zpìv. Je z naší zemì teprve druhý po dceøi Lenky Filipové. Mìl by se vrátit jako dokonalý profesionál a já mu pøeju, aby si sám našel hudební cestu, na které bude spokojený.
 
Doba seniorù je hlavnì pro ètenáøe staršího vìku, pro nì jsou i poøady TV Šlágr. Co byste jim pøál, co poradil?
Mùj vzkaz bude struèný. Pokud je vám do sedmdesáti, urèitì to není vìk, v nìm¾ byste se mìli chovat jako penzisté. Ale i v daleko starším vìku by mìl mít èlovìk v¾dycky nìjaký program, by» i jen cestu do parku èi pøípravu obìda. Bez èinorodosti, aktivity a ka¾dodenních radostí by náš ¾ivot nemìl smysl.
 
Eva Procházková
Foto z archivu TV Šlágr
* * *
Zobrazit všechny èlánky autorky


Komentáøe
Poslední komentáø: 08.02.2016  17:10
 Datum
Jméno
Téma
 08.02.  17:10 ferbl
 07.02.  20:16 EvaP
 07.02.  17:02 janina
 07.02.  15:52 EvaP
 07.02.  15:07 kusan
 07.02.  14:20 zdenekJ
 07.02.  13:06 Mara
 07.02.  10:49 Blanka K.
 07.02.  10:27 EvaP
 07.02.  08:38 Von
 07.02.  06:45 Láïa