Velikost textu: normální | zvìt¹it | zmen¹itInternetový magazín nejen pro seniory  

Navigace

Svátek
Dnes slaví svátek Marcela,
zítra Alexandra.

Mù¾ete jim poslat elektronickou pohlednici.

Klub
U¾ivatel: nepøihlá¹en

Více informací o klubu a èlenství v nìm se mù¾ete dozvìdìt na stránkách na¹eho klubu.

Anketa
Náv¹tìvníci stránek - vìk náv¹tìvníkù. Dìkujeme za hlasování!
 
 
 
 

Statistika



Podporují nás
OSTRAVA!!!


MOAP


Nadace OKD


SENSEN


SeniorTip.cz,
ISSN 1801-9900
Vydává: Spoleènost senior o.s.

Createt by NETtip 2006
Webhosting SvetHostingu.cz

Pamìtníci, vzpomínejte!
 
Vzpomínky, které nosíme v hlavì mají jednu nevýhodu, dokud je nenapíšeme na papír nebo nevyprávíme, nemù¾e do nich nikdo nahlédnout. Je velká škoda  odcházejí-li do nekoneèna s námi, ani¾ by pouèení èi radost odevzdaly jiným. V této rubrice se sna¾íme zabránit jejich ztrátì. Spolu s vámi popisujeme dìjiny všedního dne obyèejných lidí od dìtství, pøes poznávání svìta a¾ po pøeká¾ky, které pøípadnì museli pøekonávat.
 
Tìšíme se na pøíspìvky, které posílejte na info@seniortip.cz Nemáte-li autorské vlohy, nevadí, vaše pøíspìvky redakènì upravíme tak, aby byly ètivé.
 
Do jedné vzpomínky se teï s námi pøeneste.
 

My cizinou jsme bloudili (2/2)
 
Jak zní otøepaná fráze „èas trhnul oponou“ a pro mì nastal (témìø pøed deseti lety) èas uva¾ovat o odchodu do penze a souèasnì pravý èas uskuteènit dlouho plánovanou Velkou Cestu, na kterou bìhem pravidelného zamìstnání nebyl nikdy èas. I zasedl jsem k poèítaèi a pomocí mého Excelu jsem zaèal stavìt „vzdušné zámky“. Do první kolonky jsem napsal jména míst, která bych chtìl se ¾enou Janou navštívit a do další kolonky odhad-rozpoèet, kolik to asi bude obnášet v tìch zatrolených dolárcích. A vìøte, ¾e tìch míst, která jsem tou¾il navštívit, nebylo právì málo a byla rozseta po tøech kontinentech. Nakonec jsem po¾ádal poèítaè, aby mi laskavì seèetl ty mnou odhadované polo¾ky a kdy¾ jsem vidìl koneèný souèet, tak jsem zaèal s krvácejícím srdcem moje plány dramaticky redukovat. Sbohem Kanado, USA i Ji¾ní Afriko, kde jsem mìl pøátele, které jsem chtìl navštívit a i starý kontinent jsem sestøíhal na pouhých pìt zemí, rodnou vlast nepoèítaje.
 
Zmínil jsem se ¾enì, ¾e bych rád navštívil zemi, kde jsem jako dítko školou povinné strávil témìø pùl roku. Jak milé by bylo setkat se se èleny rodiny, jí¾ jsem byl hostem. Od té doby však uplynulo padesát ètyøi let a tak jsem nemìl pøedstavu, jak dávno pøerušený styk obnovit. Moje ¾ena Jana to však pova¾ovala za dobrý plán a zaèala trvala na tom, abych se pokusil najít schùdnou cestièku do míst, mnou více jak pøed pùl stoletím navštívených. Prvním krokem bylo, ¾e jsem zatelefonoval na Švédský konzulát v Sydney s dotazem, jak se nazývá ve Švédsku instituce podobná radnicím v Èesku, pøípadnì councilùm u nás v Austrálii. Prý „Community“ byla odpovìï, pokud si správnì pamatuji. I napsal jsem jim zdvoøilý dopis, kde jsem vysvìtlil moji situaci a po¾ádal o informaci o rodinì Uhlénù. Musím ale pøiznat, ¾e jsem si u¾ nebyl jist jak se jméno rodiny správnì psalo, ani adresu, kde bydleli. Ovšem køestní jména dìtí  jsem si pamatoval a do ¾ádosti napsal.
 
A potom mi, asi po dvou, nebo tøech týdnech pošta doruèila obálku s mojí adresou, napsanou mnou neznámým rukopisem. A jaké milé pøekvapení to bylo. Dopis byl od nejstaršího „bratra“ Bengta, kde psal, ¾e sice ji¾ ne¾ije v Hälleforstu, ale v asi sto kilometrù vzdáleném mìstì Karlstadu. Hned jsem vyu¾il toho, ¾e kromì zpáteèní adresy pøilo¾il i své telefonní èíslo, které jsem okam¾itì vyvolal a po tìch mnoha letech opìt mluvil s Bengtem. Jak jsem se dozvìdìl, nìkdo z jeho pøátel stále pracoval na zmínìném úøadì v Hälleforstu a kdy¾ si pøeèetl køestní jména, která jsem v dopise uvedl, odeslal dopis správným smìrem. Seznámil jsem Bengta s naším plánem navštívit Švédsko a podívat se do Hälleforstu a domluvili jsme se na datu naší návštìvy.

Za pár dnù nato pøišel další dopis, tentokrát z Nìmecka, z Wiesbadenu, tentokrát od stejnì jako já starého „bratra“ Björna. Vysvìtlil mi v dopise, ¾e ¾ije v Nìmecku, kam se o¾enil. Èasto prý ale jezdí do Švédska, ale nasmùlu v dobì naší plánované návštìvy u¾ má zaplacenou dovolenou, cestu lodí po norských fjordech a tak ¾e se bohu¾el neuvidíme. Také pøipojil k dopisu èíslo telefonu a tak jsem ho informoval, ¾e mnì tak snadno neunikne, ¾e jedeme navštívit pøátele do malého mìsteèka Merenberg, které le¾í nedaleko Wiesbadenu.
 
A tak jednoho dne, bìhem návštìvy našich nìmeckých pøátel, zastavilo pøed jejich domem støíbøité Volvo s Björnem a jeho pùvabnou ¾enou Renatou. Podnikli s námi jednodenní výlet podél Rýna, ukázali Lorelei, které kanou slzy do øeky (ani¾ bychom byli seznámeni s dùvodem jejího pláèe) a po návštìvì jejich útulného domova nás odvezli zpìt do Merenbergu.
 
Za nìkolik týdnù po setkání s Björnem a jeho ¾enou Renatou jsme na Ruzyòském letišti nastoupili do letadla smìøujícího do Stockholmu, kde jsme pøespali a druhý den ráno si vyzvedli malé, kompaktní Volvo a vypravili se do Hälleforstu, kde jsme se mìli sejít s Bengtem. Dorazili jsme pøesnì na èas a objali se s „bratrem“ Bengtem, který tam u¾ na nás èekal. S ním také èekala reportérka místních novin, která s námi udìlala rozhovor a poøídila øadu fotografií.

 

Zajeli jsme na místní høbitov, kde jsem mohl polo¾it kytièku na hrob „Pappa Uhlén a Mamma Uhlén“, jak jsem jim kdysi, pøed dávnými lety øíkal. Dùm, na který jsem mìl mnoho vzpomínek byl v té dobì prázdný a Bengt zaøídil, ¾e agent, který mìl od domu klíèe, pøijel a dùm otevøel. A tak jsem se po tìch mnoha letech ocitl v mé bývalé lo¾nici a opìt pozoroval, jako tehdy, veverky, skotaèící na vìtvích stromù pod okny. Také mi to nedalo a šel jsem se podívat k øece, kde jsme kdysi kladli vrše na raky. Obával jsem se, ¾e jak to u¾ bývá kdy¾ navštívíme místa našeho dìtství a vìci, které nám tehdy pøipadaly veliké, se náhle podstatnì smrsknou, bude to tak i s mojí øekou. Kdepak, pamì» mì nezklamala, nebyl to pouhý potùèek, jak jsem se obával, ale skuteèná øeka. Jen na chytání rakù jaksi nezbyl èas, museli jsme se pøemístit do Karlstadtu, kde nás ji¾ oèekávala Bengtova ¾ena Gerd, na které bylo na první pohled vidìt, ¾e je bývalou modelkou a ¾e Bengt má vynikající vkus.
 
Bengt se ¾enou ne¾ijí pøímo ve mìstì, ale na malé farmì. Pár kilometrù od Karlstadu odboèuje ze silnice úzká lesní cesta, která asi po nìkolika stech metrech ústí do kruhového pozemku, kde má Bengt pohodlný dùm, ustájení pro konì (Bengtovo hobby) a stodolu na jejich krmivo. Pozdìji potom pøijela Bengtova velice pohledná dcera Kristina (tmavovláska?) a její dvì mladší dcerky, typické blonïaté Švédky, které s otevøenými ústy naslouchaly mému (trochu pøehánìjícímu) povídání o klokanech,  koalících, vombatech, ale i o ¾ralocích a krokodýlech.
 
Nad sklenièkou Becherovky, kterou jsme jako dárek pøivezli (alkoholické nápoje jsou ve Švédsku v porovnání s ÈR velice drahé) jsme se dozvìdìli, ¾e Bengtova dcera Kristina je právì po velice nepìkném a bolestivém rozvodu a tak jsem, patrnì trochu pod vlivem chutného moku z Karlových Varù prohlásil, ¾e nejlepším lékem na bolesti srdce by byla návštìva Austrálie. Bengt s mým názorem vøele souhlasil, ale øeèi se vedou a pivo se pije, jak se øíká. A tak jsem byl, ale musím zdùraznit velice mile pøekvapen, kdy¾ jsem za nìkolik mìsícù po návratu do Austrálie dostal Bengtùv dopis s dotazem, zda jsem to pozvání pro Kristinu myslel doopravdy. Kdy¾ jsme ho ubezpeèili, ¾e ji nejen rádi uvítáme, ale ¾e se o ní i dobøe postaráme, tak ji „pøechodnì svìøil do našeho opatrování“. Tuším, ¾e to bylo v únoru, kdy australské sluníèko pìknì høeje a dívka ze zemì dlouhé a tuhé zimy u¾ívala vyhøátého bazénu a coctailù, které jsem jí pilnì míchal a k bazénu pøinášel.
 
A tak nejen ¾e nás její návštìva opravdu potìšila, ale získal jsem i pocit, ¾e jsem alespoò do jisté míry splatil dávný dluh. 

My cizinou jsme bloudili... 1/2

 
Zdenìk Reich


Komentáøe
Poslední komentáø: 22.10.2019  12:54
 Datum
Jméno
Téma
 22.10.  12:54 Vesuvjana díky
 22.10.  10:50 Von