Velikost textu: normální | zvìt¹it | zmen¹itInternetový magazín nejen pro seniory  

Navigace

Svátek
Dnes slaví svátek Rostislav,
zítra Marcela.

Mù¾ete jim poslat elektronickou pohlednici.

Klub
U¾ivatel: nepøihlá¹en

Více informací o klubu a èlenství v nìm se mù¾ete dozvìdìt na stránkách na¹eho klubu.

Anketa
Náv¹tìvníci stránek - vìk náv¹tìvníkù. Dìkujeme za hlasování!
 
 
 
 

Statistika



Podporují nás
OSTRAVA!!!


MOAP


Nadace OKD


SENSEN


SeniorTip.cz,
ISSN 1801-9900
Vydává: Spoleènost senior o.s.

Createt by NETtip 2006
Webhosting SvetHostingu.cz

ZAPOMENUTÉ OSUDY - 8
 
INSPEKTOR  BREJCHA 
 
Kdy¾ zaène bývalý detektiv Brejcha vzpomínat, vystoupí mu na èele ¾íly a hlas se brzy pøesmykne do mohutného fortissima.Chytit facku jeho medvìdí tlapou, to musel být kdysi stejný pocit jako dostat zadkem od vozu. Brejcha, kterému všichni známí øíkají Láïa, aèkoliv je køtìný Radislav, si otøe kapesníkem temeno hlavy, kde je jenom sem tam nìjaký vlásek a dává na vìdomí: zde bývala kdysi hustá kštice.
 
Nerad, velice nerad se vrací Radislav Brejcha ze svého nìkdejšího revíru. Není divu, robustní inspektor, plný sil, vyzbrojený svou metodou ("...všechno vám musí øíct lidi!"), sklízel tehdy zaslou¾enou slávu. "To všechno u¾ je pryè," máchne Brejcha ztì¾ka rukou. Za pìtadvacet let slu¾by je to asi deset tisíc lidí, které pøivedl do vyšetøovací vazby. Nìkteré z nich i dvacetkrát. To obnášelo stovky probdìlých nocí, trochu toho lidského nevdìku, všechny vlasy a dvì kulky z revolveru; jedna z nich prolétla plícemi, druhá se zavrtala tìsnì nad kotníkem do pravé nohy.
 
Z velkého mno¾ství pøípadù  svìøil se pan Brejcha s tím, jak se ztratil a znovu nalezl krejèí. Dlouhá praxe úøedníka pra¾ské kriminálky vyjádøila vytrvalý ¾enský pláè nakonec jen nìkolika vìtami. "Josef Štìpán, krejèí z Havelské ulice, odešel  15.listopadu 1938  z domova neznámo kam. Od té doby je nezvìstný, popis a fotografie pøilo¾eny... Zapsáno 19.listopadu 1938. A zatímco paní Štìpánová opouštìla "ètyøku", zapisovali úøedníci pohøešovaného krejèího do své evidence. Na celém území republiky zaèalo pátrání. Hlášení se objevilo i v policejním vìstníku. O ètrnáct dní pozdìji pøinesla paní Marie na kriminálku korespondenèní lísek  a pohlednici. Obojí bylo podepsáno Josefem Štìpánem a odeslané z Kolína. Prý si tam chce pár dní odpoèinout u svých pøíbuzných.
 
Revírní Brejcha však mìl v této dobì docela jiné starosti. Èíšníci v restauraci U Jirákù, personál U staré paní, U Vocílkù a U Mrázù mu dali hlášku, ¾e se u nich v lokálech pravidelnì objevuje nosatej Tonda. V jedné hospodì prý dokonce mìnil pìtitisícovku. Nosatej Tonda, ve styku s úøady Antonín Plach, byl v roce 1936 zatèen pro øadu podvodù a tak se na nìj teï Brejcha zvláš» soustøedil. Tu a tam s ním dokonce postál u nálevního pultu a poptal se, jak jdou kšefty, Tonda si nestì¾oval. Pomáhal ka¾dé ráno trhovcùm pøipravovat krámy, veèer zaase uklízet ulici.
 
A tu se objevila na scénì nová postava. Zelináøka, klterá stavìla den co den svùj krámek mezi krejèovský závod pana Štìpána a mezi dùm umìleckého truhláøe Aloise Horuba, si všimla, ¾e nìkolikrát za den pouští paní Štìpánová ze svého okna "prasátka" do dílny umìleckého truhláøe. A kdy¾ zvedl oèi od své práce, posílala mu slamìná vdova vzdušné polibky. A pak vyšlo najevo, ¾e Plach je švagrem umìleckého truhláøe a ¾e ho dokonce velmi èasto navštìvuje.
 
Brejcha to zkusil po dobrém. Vysedával s ním dlouho do veèera ... a stále se nemohl zbavit dojmu, ¾e Plach nad nìèím pøemýšlí a proto tolik pije. Svou chvíli vycítil Brejcha v ten den, kdy se Tondovi narodil kluk. Revírní zpil Placha tak, jak se patøí na tuto slavnostní chvíli v ¾ivotì ka¾dého mu¾e. Nosatej se hned smál, hned breèel, jak to lidé v tomhle stavu obyèejnì dìlávají. A pak to najednou bylo venku.
"Pane revírní, vìøte mi to, já ... já ho nezabil. Já ho praštil jen dvakrát a kdy¾ zaèal øvát, tak jsem utek pryè. Horub a vona ho pak dotloukli  špringlí od svìráku."
Tak se tedy na pra¾ské "ètyøce" dozvìdìli, ¾e se vra¾da odehrála 15.listopadu v Horubovì dílnì a ¾e si Placha najali za patnáct tisíc.
 
Snad stojí za zmínku, ¾e mìl krejèovský mistr v té neblahé chvíli na hotovosti celých sedmnáct tisíc korun a na spoøitelní kní¾ce dalších osmdesát. Aby si Plach aspoò èásteènì zaslou¾il svou odmìnu, donutili ho, aby vystrojil Štìpánovi pohøeb. Zabalil mu hlavu ruèníkem, navlékl na mrtvého zimník a pytle od uhlí a potom ulo¾il bezvládné tìlo do èerstvì dokonèeného prádelníku. Pak se s pøipraveným nákladem vydali na dvoukolové káøe k holešovickému pøístavu. Cestou je dvakrát zastavila jízdní policie, proto¾e nemìli vùz osvìtlený a dvakrát za to zaplatili pokutu.
Štìpánová i Holub všechno popøeli. A kdy¾ se policie vydala do Horubovy dílny, aby objevila stopy krve, nalezla jen èerstvì nalakovanou podlahu. Mìla po celé ploše èervenohnìdou, skoro rezavou barvu.
 
Horub zatím všechno popíral ... k pletkám s paní Štìpánovou se nehlásil. Nemohl ovšem tušit, ¾e si Brejcha opatøil u¾ hezkou øadu svìdkù, kterým umìlecký malíø   ¾enu svého souseda u¾ dávno pøedstavoval jako budoucí man¾elku. Jediným dùkazem, z nìho¾ mohla být upletena oprátka, byla mrtvola. Jen¾e se psal leden roku 1939  a Vltava byla zamrzlá ... a pøece se mrtvý znenadání objevil. V holešovickém pøístavu  rozsekali ledy a zakrátko se sem vydal z pra¾ské "ètyøky" šedivý anton se všemi delikventy. Na místì posledního odpoèinku staromìstského krejèího se zhroutila koneènì i  Marie Štìpánová. A pozdìji i Horub.
 
Zbývá u¾ jen dodat, ¾e profesor Flanderka, znalec písma, nezvratnì dokázal, ¾e oba lístky psala sama sobì paní Štìpánová. A zatímco první hra spoèívající v zoufalém pláèi pro uklidnìní sousedù, druhé pøedstavení se zprávami z Kolína mìlo uklidnit samotnou policii. "Ale nebýt toho, ¾e nám tenkrát pomohla všímavá zelináøka a nìkolik èíšníkù," vysvìtluje Brejcha, "kdoví, jak dlouho by ještì tenhle pøípad zùstal otevøený."
 
Pøípad, zøejmì nejvìtší, jaký inspektor Brejcha øešil, se udál v šestatøicátém roce, pátého prosince. V povìstné ètyøce v Bartolomìjské ulici èekala unavená slu¾ba na vystøídání, venku pøituhovalo .. Tu se otevøely dveøe a v nich èlovìk, zelený jako sedma: "Hrozná vìc ... to je neuvìøitelné ... doèista oloupen ... zlato, šperky všechno pryè. Slu¾ba se probrala z ospalosti a sáhla po papíru: "Vaše jméno?" - "Freud ... Hugo Freud pøece ... dnes v noci v mé vile v Bubenèi ...  z pancéøového vozu ... do posledního prstýnku ...
Hugo Freud, jeden z hlavních velkododavatelù zlata pra¾ským klenotníkùm a nejen jim, proclíval také pro celou republiku drahokamy a nìkde na severu mìl také jakousi továrnièku. Rezolutnì ¾ádal hovor s komisaøem dr.Mokrým. Ten si udìlal semtam poznámku. "Jste pojištìn, pane továrníku?" - "Pøirozenì, pane komisaøi. V mé bran¾i by to byl jinak neodpustitelný hazard." "Od pojiš»ovny byste dostal plnou náhradu, pane továrníku?" - "To není tak jednoduché, pane komisaøi, a toho handrkování s pány od pojiš»ovny, neumíte si pøedstavit tìch komplikací! Kdybyste mi tak dokázali zítra nebo pozítøí ty šperky vrátit, bylo by to nejjednodušší," dodal s úsmìvem. "Obávám se, ¾e pro nás to tak jednoduché nebude," zatváøil  se komisaø mírnì skepticky.
 
Jakýmstakýms záchytným bodem mohlo být vyprávìní Hugo Freuda, který celkem struènì a plynule øekl zhruba toto:  Loni na podzim  zase sklátila pana Eislera, ta jeho ka¾doroèní angina. Pan Eisler byl v jeho závodì nìco jako prokurista, nìco jako tichý spoleèník. Trochu do vìtru, jako všichni ti mladí dneska, ale jinak spolehlivý chlap. A tak místo Eislera musel do Èeské Lípy po dlouhé dobì sám Freud. V èerném fordu, který byl docela slušnì opancéøován. Kdy¾ se vracel zpátky z Lípy, bylo to u¾ pozdì veèer, v autì mìl zbo¾í asi za pùldruhého milionu korun, bylo mu nápadné, ¾e ho nìkolikrát pøedjela – a po pár kilometrech se zase nechala pøedjet – tmavomodrá tatra. Mìla pra¾ské èíslo, které zaèínalo P 25 ... ne, na další èíslice si u¾ zaboha nevzpomene. Pár kilometrù pøed Novým Borem musel šlápnout hezky zèerstva na brzdu. U pøíkopu stála ta tatøièka, neosvìtlená a pøed ní le¾el na silnici èlovìk s rozhozenýma rukama. Kdy¾ k nìmu Freud dobìhl, "ranìný" vyskoèil jako srnka, mignul po nìm francouzákem, trefil ale jenom do ramene a rychle bì¾el k Freudovu vozu a zaèal se do nìho dobývat. Freud se na chvíli odmlèel a pak se zeptal: "Co byste dìlal vy, pane komisaøi, být tak na mém místì?" Dr Mokrý  zamumlal nìco o výhodách brovninku. Hugo Freud se na nìj vyèítavì podíval: "To bych musel nejdøív nìjaký mít, pane komisaøi ... já jsem zaèal jednoduše øvát. Mo¾ná jako blázen, nebo jako kluk, kterému berou nejmilejší hraèku, nabo jako ranìné zvíøe. Hulákal jsem, div jsem si neroztrh plíce. A vidíte, pomohlo to. Chlap zmizel nìkde v polích.
 
Loupe¾ se tedy pøipravovala dlouhou dobu pøedem. A zøejmì šlo o amatéra, jak ukazuje pøíhoda pana Freuda. Nìco, co by policii urèitì zajímalo, vìdìl majitel té tmavomodré tatry s èíslem P 25... Samozøejmì jen v tom pøípadì, ¾e èíslo nebylo falešné. A jestli se vùbec ta pøíhoda udála. Ne, tahle stopa zatím nikam nevedla. Ale byly tady jiné. V Badeniho ulici ve vile èíslo 400, kde bydlel Hugo Freud.
Inspektor Brejcha, kterému byl pøípad svìøen, se na místì èinu dozvìdìl, ¾e pan prokurista Eisler postavil ve ètvrtek veèer opancéøovanou fordku se zlatým nákladem do gará¾e jako obvykle, všechno øádnì zamkl a šel domù. Slyšel ještì, ¾e zahradník pustil obì psí potvory. Dvì staré dogy le¾ely teï na betonu pøed gará¾í, zuby mrtvolnì vycenìné a ještì teï z nich šla hrùza. Otrávené maso.
 
Pøivedli policejní psy. Pobíhali sem a tam a pak si to s nosem u zemì namíøili pøes zahradu a zaèali se sápat na ¾elezný plot. Kdy¾ je pøevedli na druhou stranu, bì¾eli ještì pár metrù a pak se beznadìjnì zastavili. Brejcha tedy udìlal jediný mo¾ný
závìr: pachatelé nalo¾ili koøist do auta a odjeli. Kam, to by inspektor sám rád vìdìl. Za této situace se Brejcha rozhodl obrazit v Bubenèi pár hospod. A vida! Kolem poledne se pøihnal do kanceláøe dr.Mokrého jako velká voda. Hned nato se rozbìhli detektivové, aby sehnali taxikáøe Antonína Malíøe, bytem v Bøevnovì, Polní ulice. Malíø míval stanovištì nìkde u Prašné brány a mìl se okam¾itì dostavit i s vozem pro nìjakou technickou závadu na komisaøství. Za hodinu vystupoval v Bartolomìjské z auta a kroutil nechápavì hlavou.
 
"Nic, pane inspektore," hlásili po slabé pùlhodince Brejchovi, "¾ádný zapadlý prstýnek nebo bro¾, ani stopy po nìjakém zlatì ... jen tyhle dvì gumièky." V Brejchovì tváøi, mrzuté zklamáním, se objevil najednou zájem: "Uka¾te!" Dva tenké prou¾ky gumy jakoby odstøihnuté z velocipedové duše. Brejcha div neøval nadšením. Takové gumièky pøece pøetahovali zlatníci pøes kazetky s náušnicemi, prsteny a ostatními zlatými krámy. "Kluci, a znova do toho! Sedadla ven! Rozdìlat výfuky, kdybyste mìli vlézt a¾ do karteru, nezapomenout na baterie, vylít, vysypat ... a reflektory!"
Zaèali tím posledním a víc hledat nemuseli. V ka¾dém svìtlometu bylo po dvou kilech zlatých pøedmìtù. Za hodinu taxikáø pøiznal, ¾e pomáhal pøi loupe¾i dvaadvacetiletému Bohdanu Rulcovi, nedouèenému pekaøi.
 
Na Prahu se zaèal snášet mikulášský soumrak, kdy¾ do vysoèanského kopce supìla dvì auta. Malíøova tatrovka a policejní škodovka. Projela Vinoøí, Brandýsem ... za Benátkami øidièi zpomalili a asi tøista metrù od køi¾ovatky, z ní¾ vede cesta do blízkých Dra¾ic, zastavili. Mu¾i s lopatami a motykami vešli do lesa a zaèali pøi baterkách kopat u smrku, který jim oznaèil Malíø. Kdy¾ rozbalili balík starých hadrù, objevila se automolbilová duše napìchovaná klenoty. Malíø se otoèil smìrem, odkud pøišli, ale Brejcha zavelel: "Poèkat, to není všechno!" "Ale je, pane inspektore, je, dy» sem to sem ráno pøivez, k svýmu velkýmu neštìstí, " div se nerozbreèel Malíø. "Povídám, ¾e to není všechno", trval Brejcha na svém. "Jak byste to moh vìdìt, pane inspektore, dy» ten seznam sme i s tìma kufírkama hodili do Vltavy". - "No, Malíø, na mì si nepøijdete, Freud mi dal od toho seznamu ještì kopii a strèil ji Malíøovi pod nos. Malíø kapituloval a s povzdechem oznaèil policistùm další místo.
 
Na Brejchovì stole byla ve zlatých a støíbrných pøedmìtech pìkná pyramida. Vá¾ila malièkost – stotøináct kilo. Noviny se tenkrát pøedhánìly v pochvalách. "Zloèin objasnìn do 24 hodin", "Statisícová koøist nalezena v lese", køièely titulky. Národní politika, které nikdo neøekl jinak ne¾ èubièka, se pokusila dokonce dát odpovìï na otázku, jak se vlastnì pøišlo na první stopu.  Její fantazie však odmítl inspektor Brejcha energicky: "Pánové, vy vìøíte tìm kecùm co píšou noviny? Kdepak!" Vzal krabièku sirek a doprostøed dopravní znaèky tam napsal "P 25743. "Tak tohle jsem dostal od Tonky øeèené Zrzka, kdy¾ jsem šel onen pátek dopoledne obrazit ty bubeneèský hospody. Tonka byla povìtrná dáma a také moje pomocnice, dùvìrnice. Ve dvì hodiny v noci si vedla kolem Freudovy vily nìjakou pánskou návštìvu a všimla si, ¾e poblí¾ stojí au»ák s bì¾ícím motorerm a nikde nikdo. A taky se divila, ¾e dogy, které jindy vyvádìjí, jsou úplnì potichu. A tak si pro jistotu zapsala èíslo toho vozu na krabièku sirek. No a pak mi ji za oboustrannì výhodných podmínek pøenechala."
 
To by mohlo být v tomto pøípadu všechno, kdyby ! ... se v pondìlí ráno neobjevil u dr.Mokrého Hugo Freud ve stavu blízkém šílenství. Tì¾ce ze sebe vysoukal, na co si dnes ráno vzpomnìl ten pitomec Eisler. Ve voze kromì zlata, které bylo tak rychle vráceno – ještì jednou srdeèný dík – byly také dva pytlíky s ruskými diamanty, které firma proclívala pro èeskoslovenskou vládu. Minerály nebyly ještì broušené, ale i tak mìly cenu, nad kterou se i komisaøi Mokrému zatajil dech – dvaapadesát milionù korun. Co teï? Hrozilo nebezpeèí, ¾e Rulc s Malíøem tuhle koøist zapøou, odsedí si svých pár let a pak si ji potichouèku vyzvednou.
 
Kdy¾ se Brejcha to nadìlení dozvìdìl, øekl  ¾e se stále nemù¾e zbavit dojmu, ¾e ti chlapi jsou jenom amatéøi. A proto se rozhodl vsadit všechno na jednu kartu. Napínavost takové hry – hop nebo trop -  toti¾  pøímo miloval. Dal zavolat Malíøe i té¾ zatèeného Rulce a øekl jim: "Pánové, uznejte, ¾e jsem s vámi jednal fér. A stejný jednání bych rád vidìl i od vás. Za pár dní máte pøelíèení a budete moc potøebovat polehèující okolnosti. O jedný bych pro vás vìdìl. Tady pan Freud øíká, ¾e jsme mu nevrátili ještì všechno. Ten zbytek u¾ prý nemá ¾ádnou zvláštní cenu, jde o nìjaký Jablonec, ale to víte, poøádek dìlá pøátele..."  Rulc si okam¾itì vzpomnìl: "Jo, vy myslíte to sklo ... s tím jsme se neschovávali. Hned jsem vìdìl, vo co de. A tak jsem to hodil do roští, tam pøes zeï u Daliborky."
 
Panu Freudovi museli poslou¾it èpavkem. A pod Daliborkou lezli v roští policisté jako chrobáci od jednoho keøe ke druhému, s oèima vpitýma do ztuhlé pùdy. A¾ na nìjaký nepatrný zbytek, deset nebo dvacet tisíc, které se mo¾ná nìkomu z hledajících zadøely za nehty, dali dohromady celých dvaapadesát milionù.

"Nejbohatší pøípad inspektora Brejchy", psaly druhý den noviny... Starý detektiv si povzdechl: "No, nejbohatší pøípad to urèitì byl, ale nejvìtší ... to máte tì¾ký.  Tihle páni klenotníci a celá jejich bran¾e, ti byli v¾dycky dobøe pojištìný, ale kdy¾ nìkdo vybral chudákovi byt, jako to udìlal ten mizera Beran jednomu nezamìstnanýmu z Vršovic a já  pak našel v jejich suterénní místnosti ètyøi dìti kolem vychladlýho bubínku, nad kterým se sušila jediná pánská košile ... to pak do vás vjel strašnej vztek a hrozná síla jít za tím mizerou, který dokázal sáhnout a¾ sem a docela ho znièit, hajzla hajzlovskýho.
 
Text: Slavomír Ravik
Foto: Bedøich Kocek
Kolá¾e: Olga Janíèková
* * *
Zobrazit všechny èlánky autora


Komentáøe
Poslední komentáø: 18.04.2018  11:01
 Datum
Jméno
Téma
 18.04.  11:01 ferbl
 18.04.  09:22 Václav
 18.04.  08:16 Von