Velikost textu: normální | zvìt¹it | zmen¹itInternetový magazín nejen pro seniory  

Navigace

Svátek
Dnes slaví svátek Marcela,
zítra Alexandra.

Mù¾ete jim poslat elektronickou pohlednici.

Klub
U¾ivatel: nepøihlá¹en

Více informací o klubu a èlenství v nìm se mù¾ete dozvìdìt na stránkách na¹eho klubu.

Anketa
Náv¹tìvníci stránek - vìk náv¹tìvníkù. Dìkujeme za hlasování!
 
 
 
 

Statistika



Podporují nás
OSTRAVA!!!


MOAP


Nadace OKD


SENSEN


SeniorTip.cz,
ISSN 1801-9900
Vydává: Spoleènost senior o.s.

Createt by NETtip 2006
Webhosting SvetHostingu.cz

Zápis do školy
 
Týden utekl a to ji¾ dìti byly zaøazeny ve škole, vìdìly, kde jsme, kde se dá nakupovat a jak vypadá okolí. Ve škole pøi zápisu mne vyslýchala podivná uèitelka, mo¾ná to byla dokonce øeditelka, to u¾ si nepamatuji. Ptala se mì, odkud pocházíme a jak mluvíme. Odpovídám, ¾e jsme z Èeskoslovenska a ¾e mluvíme èesky. Dívala se na mì nechápavì a zaèala mi vysvìtlovat, ¾e ona je Australanka a ¾e mluví anglicky. No a já znovu, ¾e jsem Èeška a mluvím èesky. Dávala mnì další pøíklady, ¾e Francouz mluví francouzsky atd. to u¾ jsem nechápavì zírala já a pøipadala jsem si, ¾e jsem nìkde na psychiatrii a ¾e si zøejmì podle výrazu ve tváøi a mluvy takové jednání zaslou¾ím. Ta vzdìlaná uèitelka nevìdìla, ¾e Èeskoslovensko existuje a navíc nìjaká èeská øeè. Myslím si, ¾e potøebovala hodiny zemìpisu.
 
V budoucnu jsme se víckrát setkali s lidmi, kteøí také nevìdìli, nebo nás zamìòovali za Jugoslávce. Zní jim to podobnì: Èechoslovakia – Jugoslávia.
 
Nyní nám ji¾ chybìla práce. Goèe zašel s Vladimírem do blízké slévárny hliníku, kde právì hledali lidi na odpolední smìnu. Lidé byli za tuto nezdravou, namáhavou práci a riziko odmìòováni odpoledními pøíplatky. Vladimírovi to v této chvíli bylo úplnì jedno. Pøíjem jsme potøebovali, a tak ¾e prý to zkusí. Nastoupil hned další týden.
 

* * *
 
George & Stella
„unisex salon“

 
Jedno odpoledne mne Goèe vedl na nákup a posléze ho napadlo, kdy¾ jsme zrovna stáli spolu na chodníku pøed holièstvím, ¾e bychom se tam mìli jít zeptat na moji práci.
 
Vidìla jsem pøes výlohu støíhat jenom jednoho pána, ale sedaèky plné lidí, kteøí èekali, a¾ na nì pøijde øada. Vešli jsme tedy dovnitø a Goèe se za mì informoval na mo¾nosti práce. Holiè si mì prohlí¾el od hlavy a¾ k patì, co¾ mne velice znervóznìlo a zaèala jsem netrpìlivì pøešlapovat z nohy na nohu. Holiè vzápìtí pokynul do rohu salónu, kde na lavièce sedìla silná, pohledná ¾ena a vedle ní ještì stará paní obleèená v èerném i s èernou pokrývkou hlavy. Taková balkánská babièka, matka té silné paní, ¾eny onoho holièe. Zvedla se a ptala se mì, kdy bych mohla pøijít na zkoušku. Domluvily jsme se na sobotu. V sobotu jsem tedy nastoupila. Dámské kadeønictví se tam zatím neprovozovalo, pouze se støíhalo a to samí chlapi a nebo dìti.
 
Vlastníci salónu George a Stella mì pøijali, a tak se stalo, ¾e jsem dostala práci zatím na tøi dny v týdnu a a¾ si získám více zákazníkù, bude mi nabídnut plný úvazek.
George byl na støíhání zatím sám a Stella se starala o papírování a zaøizování, které s busnissem souviselo. Její matka, øecká vdova, chodila všude se Stellou a také ¾ila spoleènì s nimi, jak je zvykem.
 
Hroznì moc se mnì v novém pracovním prostøedí líbilo. George byl velice kamarádský a byl to vynikající holiè. Díky jeho zkušenostem a praxi, kterou rád pøedal, jsem za pár mìsícù støíhala perfektnì a rychle jako on. Práce nám šla od ruky a málo kdo èekal. George byl také se mnou spokojený a øíkal, ¾e u¾ to mìl dávno takhle udìlat, ¾e neví, proè se tak sám hroznì dlouhá léta døel. Mìli také tøi dìti a velice dobøe si díky svému businessu vedli. Mimo jiné kupovali nemovitosti a to hlavnì obchody kolem dokola. Vlastnili asi tøi nebo ètyøi další. V blízkosti jejich businessu mimo jiné stavìli nový dùm v jedné z pìkných ètvrtí v Melbourne. 
 
George pøišel do Austrálie s rodinou, kdy¾ mu bylo asi osmnáct let a to z ostrova Lemnos ve Støedozemním moøi. Velice pìknì na svùj pùvodní domov vzpomínal. Bylo zajímavé ho poslouchat a v¾ívat se do charakteru tìchto lidí. To mnì velice šokovalo. Georgova rodina pøišla do Austrálie za prací, za lepšími ¾ivotními podmínkami. Stella s rodièi a bratrem emigrovali do Austrálie z úplnì jiného dùvodu ne¾ její man¾el. ®ili v Egyptì v Alexandrii.
Kdy¾ pùvodní egyptská vláda pøevzala vedení v této èásti, kde dlouhá léta ¾ila spousta Øekù, museli se z Alexandrie vystìhovat.
 
Stella byla velice jemné povahy, pùsobila zranitelnì, George byl však veselý, z oèí mu sršela radost ze ¾ivota. Hroznì rád tancoval a hrál fotbal. Proto¾e v té dobì, kdy¾ jsem je poznala, George mìl asi 43 let a trávil hodnì èasu na høišti jako trenér mladé generace hráèù.
 
Samozøejmì, ¾e nejradìji tanèil øecké tance, a tak se Stellou pøi ka¾dé vhodné pøíle¾itosti tanèili tyto pùsobivé tance. Jejich obchod byl opravdu autentický. U¾ od rána tam vyhrávala muzika. Kolem magnetofonu vyskládané pásky s øeckým folklorem. Zaèala jsem si zvykat na muziku s øeckým nástrojem buzuky,který v tìchto melodiích vyniká. U¾ dávno pøed emigrací jsem obdivovala Demise Rusose, a tak mì ta muzika tak neznámá zase nebyla.
 
Do práce jsem se velice tìšila. Ka¾dý den jsem tam pro¾ila spoustu legrace a mìla hodnì zá¾itkù. Písnièky jsem si prozpìvovala spoleènì s magnetofonem, a¾ to jednou George pøekvapilo, ¾e dobøe vyslovuji øecká slova. Zákazníci byli rùzných národností, samozøejmì asi 30% øeckých. Nìkteøí ¾ili v Austrálii spoustu let, ale angliètina jim stále dìlala potí¾e. Nebylo divu. Po Athénách nejvíce øecké populace ¾ije v Melbourne. Mìli zde u¾ v té dobì (1982) mnoho øeckých klubù, restaurací, vydávali øecké noviny, které také bylo mo¾no zakoupit v ka¾dém novinovém stánku. V jejich novinách si ka¾dý øecký business inzeroval svoje nabídky, a tak mnoho z tìchto lidí se vùbec mezi Australany nezapojovalo.
 
George však k tìmto lidem nepatøil, umìl komunikovat s ka¾dým a vìdìl, co si ke komu smí dovolit a podle toho svùj humor vùèi zákazníkùm pou¾íval, ani¾ by se to nìkoho dotklo.
 
Konferenèní stolek byl ka¾dý den plný èerstvých plátkù novin australských i øeckých. V zadní místnosti za salónem jsme zákazníkùm vaøili kávu. Èerné lógrovce øíkal „øecká káva“, i kdy¾ to byla typický turecká, tìšilo ho však, ¾e rozumím, co tím myslí, a tak Øekùm øecká, Australanùm a ostatním se vaøilo neskafe s mlékem nebo èaj.
 
Nìkteøí øeètí zákazníci pøicházeli za Georgem pravidelnì nìkolikrát týdnì pøeèíst si noviny a vypít oblíbenou èernou kávu. Mluvili spolu øecky. Èasem jsem vycítila, co spolu mluví, a tak si prý bude muset dávat pozor, a¾ mì bude pomlouvat.     Vùbec mu nevadilo, ¾e za èas se o mnì dovìdìla èeskoslovenská komunita a zaèali se chodit do salónu støíhat. Mluvili jsme èesky a slovensky a to vedle George s jeho øeètinou. Pozorovanému by z toho tøeštila hlava, ale George byl rád, kdy¾ byl ka¾dý spokojený, a to ho nejvíc tìšilo.
 
V té dobì byl jejich salón nejvíce zaneprázdnìný. V té¾e ètvrti bylo asi šest dalších salónù, a kdy¾ šel èlovìk kolem, vidìl, ¾e nemají do èeho píchnout. Není divu, ¾e v našem salónì to bylo jako v restauraci na ostrovì Lemnos, avšak místo výhledu na krásné Støedozemní moøe, byl výhled na frekventovanou ulici a chodník, kde se hem¾ila spousta lidí. Obchod mìl amplion zabudovaný i venku, tak¾e øecká muzika se ozývala kolem dokola.
 
Stella s maminkou pøicházely také pravidelnì do salónu a nìkdy tam strávily dvì a¾ tøi hodiny. Australané obdivovali evropskou náturu a hlavnì jihoevropanù, a tak se stávalo, ¾e nejen Øeci, ale i pár Australanù pøišlo za zábavou a kávou do salónu, ani¾ by potøebovali ostøíhat.
 
Jednoho dne pøinesla Stella do salónu v tašce ¾ivé kraby a ¾e je budou mít k veèeøi. Štítila jsem se toho a hrozila se, ¾e to budou jíst. To je tak pøekvapilo, ¾e se Stella rozhodla a z domu pøinesla velký hrnec, uvaøila kraby ve slané vodì v kuchyòce za salónem a uèili mì, jak se to jí.
 
Nebyli to jenom krabi, nauèili mne vychutnávat všechny ostatní moøské ¾ivoèichy, které jsem dosud nemìla mo¾nost poznat. Øeci jsou na to odborníci. Díky jim jsme se nauèili chodit do øeckých restaurací a u¾ívat si pochoutky jako jsou chobotnice - øecky kalamary apod.
 
Nìkolikrát nás Stella a George vzali na øeckou zábavu jako hosty. Bylo neuvìøitelné, jak se o nás všichni zajímali. aA po pár sklenièkách øeckého vína Retsina jsem zvládla s Vladimírem i tanec „Zorba the Greek“
 
Mentalita tìchto lidí se mi tak líbila, ¾e jsem zaèala srovnávat a øíkat si, proè my, Èeši, jsme sice švejkovci, ale stále si na nìco hrajeme. Proè nejsme tak otevøení, radostní a s temperamentem našich bratrù ji¾anù. Komunismus nás poznamenal, to je ono. Stále nás nìkdo omezoval, usmìròoval a to generaènì zapùsobí.
 
Tito nespoutaní lidé tento problém nikdy nemìli. Mají k sobì blí¾, nìco je stále k sobì táhne – oproti nedùvìøivosti a samostatnosti èeského jednotlivce, který bojoval za svobodu a svá práva, která se mu léta nedostávala.
 
Jana Gottwaldová
* * *
Zobrazit všechny èlánky autorky


Komentáøe
Poslední komentáø: 06.10.2017  10:14
 Datum
Jméno
Téma
 06.10.  10:14 Svatava
 05.10.  18:44 Von