Představujeme „Redakční radu“
...aneb rozhodli jsme se, že představíme lidičky, kteří pro vás píší a vymýšlejí  glosy, zajímavosti, zprávy či opravdové rozhovory se zajímavými lidmi.
Protože u někoho musíme začít, začneme osobou velmi známou a to Pavlou Pešatovou, televizní, rozhlasovou hlasatelkou, režisérkou… Bylo by toho ještě mnoho, ale v základním výčtu to snad stačí. Další novinářské žánry si prosím doplňte sami, určitě je na našich stránkách najdete, stejně jako seznámení s dalšími členy Rady v příštích rozhovorech;

…takže Pavly Pešatové se ptá Ludmila Holubová…

 Moje první otázka je zcela obligátní; Kdo jsi?
Přece seniorka, přesné datum narození nenapíši, stejně už takový den neslavím a ze čtenářů mi určitě nikdo kytku mých oblíbených konvalinek nepošle.

Vzpomínᚠráda na dětství?
Určitě ráda, i když ne všechny vzpomínky jsou radostné. Rozdílné vnímání dětství jsem snad měla díky tomu, že nacisté přišili mé babičce Davidovovu hvězdu. Také jsem nežila v přebytku hmotných statků, protože mojí rodiče nebyli ani zdaleka tak bohatí. Nicméně  byli vysokoškolsky vzdělanými lidmi, čímž byli pro komunisty stejně podezřelými  jako lidé bohatí. Ve svém důsledku to znamenalo složitější život, hlavně při snaze dostat se třeba na vysokou školu.

Ale ty před jménem titul máš!
K tomu jsem ale přišla dost kuriózním způsobem. Po letech strávených v různých zaměstnáních; např. jsem stanovovala důlní ovzduší na polarografickém přístroji, práci v propagaci Nové huti, či jako úřednice. V Divadle hudby jsem se dostala k práci, která mne bavila a kterou jsem chtěla kdysi i studovat. Nastoupila jsem jako hlasatelka do rozhlasu, kde jsem to znala od dětství. Vždy mi spolužáci záviděli, že jsem spíše v rádiu, coby představitelka dětských rolí, než ve školní lavici. Jenže na konci šedesátých let to bylo ostře sledované místo, které znamenalo každoroční  absolvování tzv. komplexního hodnocení. A tak jednoho krásného dne bylo rozhodnuto,  že i my, nestraníci musíme do ŠPUKU (škola pro udržení koryt), tedy VUMLu. Toto „vzdělání“ trvalo tři roky, tam jsem se rozhodla, že zkusím štěstí na skutečné univerzitě. Opět to nebylo tak úplně jednoduché, nicméně po pěti letech, za pomoci svého muže, který převzal starost o domácnost, dva syny a psa, jsem vysokou dokončila. Když už jsem zmínila manžela, ten dodnes v rodině vypráví o tom, jak při promoci, když se ohlásilo datum mého narození, prý „nastalo oživení v sále“. Byla   jsem o generaci starší, než moji spolužáci, dálkaři.

Bylo ti studium k něčemu?
Bylo i nebylo. Krátce před jeho ukončením emigroval můj bratr do Kanady, a to znamenalo konec mé externí spolupráce s televizí, kde jsem začínala jako historicky druhá ostravská hlasatelka (po Evě Mudrové) a pokračovala jako moderátorka mnoha programů; dětských (zajíček Ušáček), hudebních (uvádění spousty koncertů veškerých žánrů) i zábavných seriálů (Můj táta byl, Dobrá parta, ostravských Silvestrů atd.). Vedení rozhlasu tenkrát rozhodlo, že sestra emigranta nemůže působit u mikrofonu, a že musí být alespoň uklizena, když ne přímo vyhozena. Bylo paradoxem doby, že jsem byla vlastně vykopnuta nahoru, protože jsem se stala režisérkou. K mikrofonu jsem se vrátila až v roce 1989, i když ani s režií jsem se poté tak úplně nerozloučila.

Dnes jsi v důchodu?
Ano, ale odcházela jsem nerada. Snad jsem něco málo znamenala ve svých profesích hlasatelských, konferenciérských či jak se dnes říká moderátorských. Myslím si, že by se mohlo našich zkušeností využít třeba mezi novými moderátory, ale také třeba politiky i manažéry, zejména těmi ostravskými. Překvapuje mne, kdo dnes učí rétoriku, práci s mikrofonem nebo vystupování na veřejnosti.

Tak co tedy dnes děláš? Jsi aktivní?
Je-li aktivitou občasné hlídání čtyř vnoučat, jízda na kole, plavání, údržba malé chaty, starost o domácnost, návštěva divadel a koncertů, nevím (?), asi ne. Pokud je aktivitou psaní do SeniorTipu, občasné úpravy textů či režie dabingových filmů, stejně jako práce pro jednu pražskou firmu, pak snad ano. 

Co tě těší nejvíce?
Obligátně; zdraví mé široké rodiny, méně už zdraví vlastní a pak cestování. Cestování po zemích a místech, které jsem ještě neviděla. A těch je!

Tak taková je dnes  Pavla Pešatová !

Poznámka redakce: Pro nᚠSeniorTip připravuje např. seriál rozhovorů „O lidech dotýkaných Ostravou“. Tedy o lidech, kteří se zde narodili, žijí tady nebo naopak, jsou už rozeseti po světě a něco, nebo spíše hodně toho vykonali pro společnost a  slávu svého rodiště. A město o nich leckdy ani neví! Mimochodem, byla by o nich pěkná a zajímavá knížka.
Pokud o takových rodácích víte, napište nám info@seniortip.cz
Když budou daleko,  s mikrofonem se za nimi asi nevypravíme, ale při dnešní technice to přece není vůbec žádný problém. Díky Internetu vlastně vzdálenosti neexistují.