Domov s pěti hvězdičkami.
Osobní zážitky a postřehy z tzv. „Domova pro seniory“(DS) hlavního města Prahy, v Heřmanově Městci, kterému tzv. „Asociace Poskytovatelů Sociálních Služeb“ České Republiky (APSSCR) „udělila nejvyšší ocenění pět (5) hvězdiček, za dlouhodobě vysokou kvalitu poskytovaných sociálních služeb“.

Po čtrnácti měsících „proleželých v hrůzných podmínkách“ v tzv. „Léčebnách dlouhodobě nemocných“(LDN), bez jakékoliv rehabilitace, s výjimkou „obětavosti“ rehabilitační sestry v LDN v Dačicích, která „pomoc starým, nemocným a postiženým považovala za své poslání“, jsem se dověděl, že mám být „umístěn v Domově důchodců“.
V první LDN v Humpolci, kam mně krátce „po amputaci“ a ještě „pod vlivem silných sedativ a léků proti bolesti převezli, mně tamější sociální pracovnice „přinesla k podpisu nějaký papír – žádost, na základě které budu později někde ubytován“. Nic víc jsem se tehdy nedověděl.

Když jsem se v dubnu 2006 ocitl v „Domově důchodců“ v Heřmanově Městci, později přejmenovaného na „Domov pro seniory“(DS), jehož „zřizovatelem“ je Magistrát hlavního města Prahy (MHMP), nevěděl jsem vůbec „do čeho jedu“.
Myslel jsem však, že v nějakém „důchoďáku“ dlouho nezůstanu. Dám se co nejdřív do pořádku, najdu si práci a jiné „bydlení“. To jsem však vůbec netušil, co mně čeká a že všechny ty „oficiální proslovy o možnostech zdravotně postižených v České republice jsou pouhé KECY“.
Doufal jsem taky, že budu mít už „nárok“ na invalidní vozík a že mně budou po 14 měsících „konečně“ odstraněny zbytky stehů a „pahýl“ nohy bude upraven tak abych mohl nosit protézu. Lékaři v LDN mi „tvrdili“, že „na invalidní vozík v LDN nemám nárok a pahýl nohy mi bude upraven, až budu trvale umístěn v nějakém Zařízení, protože taková operace se musí dlouhodobě naplánovat“.

V „Domově“ jsem byl ubytován na malém pokoji s vlastním WC a sprchovým koutem, kam se však člověk-klient na inv. vozíku nedostal, takže nezbývalo nic jiného než si dojít na společné WC na chodbu, případně „na malou použít bažanta“.
„Spolubydlící“, který byl v mém věku a podobně tělesně postižen jako já, se taky pohyboval na inv. vozíku. Takže když chtěl jeden ven z pokoje, druhý musel vyjet taky, nebo „zalézt“ na postel. To byla taky „jedna z věcí, které nepřispívali k dobrým vztahům na pokoji“.
Další, daleko závažnější byla skutečnost, že tento „klient“ byl „závislý na alkoholu“. „Vypil půl litr Vodky bez mrknutí oka a bez toho aby flašku odtáhnul od úst“. Spolu s léky, které užíval, to z něj dělalo „nepříčetného tvora, který napadal každého, kdo se na něj podíval a přitom vykřikoval, že jemu se nemůže tady nic stát, protože už byl dvakrát v Blázinci“.
Nejvíc jsem to samozřejmě „odnášel“ já. „Vyhrožování napadením a zabitím byli na denním pořádku“. „Aby svoje výhrůžky zdůraznil, oháněl se proti mně nožem“, který pak nechával ležet na stole.
Po těchto jeho „alkoholových opojeních“ byl od něj pokaždé skoro celý pokoj „pozvracený a podělaný od jeho výkalů“. „Úklid“ takového „pokoje“ se nechával pokaždé až na „druhý den“, kdy přišla uklízečka, takže většinu nocí kdy jsem s tímto „klientem“ na jednom pokoji „bydlel“, jsem ve skutečnosti „probděl“ na židli v jídelně „kvůli smradu a obavám o svůj život“. Pokoj se pak uklízel většinou tím způsobem, že „se vyměnilo to jeho ložní prádlo, které bylo nejvíc znečištěné a podlaha se vytřela akorát tam, kde to bylo vidět“. Takže i když bylo okno na pokoji otevřeno „ve dne v noci, smrad tam byl pořád“.
Přestože, personál, staniční sestra i vedení „věděli o jeho chování“ už od předcházejícího spolubydlícího, „neudělali vůbec nic proto, abych jsem se mohl aspoň v klidu vyspat“.
Naopak, začal jsem být jimi „obviňován, že si pořad stěžuji a oni s tím nemůžou nic dělat, tak to v takových Domovech chodí a já bych se měl tomu přizpůsobit“!
Tady bych chtěl podotknout, že už tehdy jsem byl několik let „abstinent a nekuřák“.
Podobných „alkoholiků“ je tady mezi klienty víc. Podle toho co jsem slyšel, tak „některým, kteří nemohli chodit, kupoval alkohol personál, když dotyčný neměl nikoho jiného po ruce“.
Asi po dvou měsících „ohrožení života“, jsem byl přestěhován na jiný pokoj, kde byl „podobný klient“. Ten však už nebyl tolik „agresívní“ a taky „tolik nepil, protože už mu to jeho „zdravotní stav nedovoloval“.
Byl jsem přestěhován proto, že jsem vedení DS „důrazně upozornil, že se obrátím o pomoc na Televizi, protože už dál nemůžu snášet takovéto utrpení“!
Nějakou dobu „po přestěhování, poté co jsem se dal psychicky trochu do pořádku“, jsem se sám „zapojil“ do jedné ze zdejších „aktivit“, výroby drobné keramiky. Zhruba za měsíc, jsem se díky zaměstnankyni DS, která měla kromě jiného „na starosti“ i výrobu keramiky, přestěhoval do nového objektu DS, do Vily.
To je však „další samostatná kapitola, která si zaslouží zvláštní pozornost“.
O tom zase příště