Velikost textu: normální | zvìt¹it | zmen¹itInternetový magazín nejen pro seniory  

Navigace

Svátek
Dnes slaví svátek Jiøí,
zítra Marek.

Mù¾ete jim poslat elektronickou pohlednici.

Klub
U¾ivatel: nepøihlá¹en

Více informací o klubu a èlenství v nìm se mù¾ete dozvìdìt na stránkách na¹eho klubu.

Anketa
Náv¹tìvníci stránek - vìk náv¹tìvníkù. Dìkujeme za hlasování!
 
 
 
 

Statistika



Podporují nás
OSTRAVA!!!


MOAP


Nadace OKD


SENSEN


SeniorTip.cz,
ISSN 1801-9900
Vydává: Spoleènost senior o.s.

Createt by NETtip 2006
Webhosting SvetHostingu.cz

Na kafíèku v Americe (26)

„Nerozumím anglicky, mluvíš èesky?“

V pátek ráno, ještì døíve, ne¾ se probrali Pavel s Mary, jsem vybìhl do ulice, abych zkusil svou poslední mo¾nost k získání vlajky, která mì pøi ka¾dém procházení kolem prodejny indiánských suvenýrù nesmírnì drá¾dila. Tøepetala se na ¾erdi tak nízko, ¾e pøi ka¾dé cestì do práce èi z práce mnì v¾dy “laškovnì” naèechrala vlasy. S blí¾ícím se koncem mého pobytu a snad také to, ¾e sestra se nechala velice rychle odbýt majitelem, kdy¾ prosila o nìjakou slevu, mi nedalo spát. “Ètyøicet dolarù bych za ni nedal. I dvacet se mi zdá mnoho. Co se tak propracovat na nìjakých deset – to by byla koupì!”

Zaèal jsem se cestou pøipravovat k zaútoèení na majitele prodejny. Slo¾il jsem si po cestì z pár slovíèek, která jsem znal, vìtu, s kterou jsem se pøipravil vyrukovat na prodavaèe. Vstoupil jsem a slušnì pozdravil. Byli jsme sami dva a já spustil: “Jsem z Èeské republiky. Máš venku hezkou americkou vlajku s indiánem. Já bych ji chtìl jako suvenýr. Já mám posledních deset dolarù. Kolik stojí?” Naše pohledy se setkaly. Mùj plný napìtí, jakou cenu vysloví, a jeho, naprosto nechápavý, ¾e si vùbec nìkdo dovolil pøát si tak velkou slevu. Následovalo nìjaké vysvìtlování v angliètinì, z kterého jsem pochopil, ¾e trvá na cenì dvaceti dolarù. Já však stále opakoval: “Nerozumím anglicky. Mluvíš èesky? Já mám posledních deset dolarù.” Jakmile mávl rukou a odebral se ven, bylo vše jasné. Vítìzství bylo na mé stranì. Vlajku mi hezky zabalil a s pøáním “Hodnì štìstí” jsme se rozlouèili. Nikdo doma tomu nechtìl vìøit.

“Bráško, co se ti povedlo, je pøímo neuvìøitelné. Tady není nikdo zvyklý na smlouvání o dané cenì.” A já pak musel ještì mnohokrát vyprávìt, zejména na rozluèovacím veèírku se zamìstnanci, o své koupi a hlavnì pøesnì doslova opakovat tu “kouzelnou vìtu”, která mi otevøela cestu k levnému nákupu.

Dnešní den jsem mìl pøed sebou poslední výlet do “The Hous on the Rock” (Dùm na sklále), kdy mi spoleèníky byli Pavel s Mary, kteøí ovládali pouze angliètinu, a já z ní znal nìkolik výrazù, pochycených v práci. Pøesto jsem se na tento výlet tìšil a nepøipouštìl jsem si starosti, ¾e bychom se nìjak nedomluvili. Konverzace cestou bylo spíš vzájemné o»ukávání. Chtìli si také udìlat pøedstavu o mých znalostech angliètiny. Postupnì se však z Pavla a Mary “vyklubali” velice ohleduplní a citliví prùvodci, kteøí mì trpìlivým vysvìtlováním dokázali seznámit i s tou nejtajuplnìjší záhadou. A tìch zajímavostí a nepochopitelných pøedmìtù, s kterými jsme se setkali v Domì na skále, bylo nepøeberné mno¾ství.

Od Dany jsem byl pøedem informován, ¾e jedeme do nìèeho, co se dá nazvat muzeem nebo spíš sbírkou stro¾itností a kýèù z Ameriky a z celého svìta. Pøedem mì varovala: “Brácho, abys nebyl zaskoèen. Asi v roce 1940 nìjaký pan Alex Jordan z Madisonu zalo¾il na skalnatém útesu muzeum sbírek staro¾itností z celých Spojených státù. Postupnì, ka¾dý rok nìco pøistavìl nebo vykutal pár místnosti ve skalách, které vzájemnì propojoval, a svá¾el tam rùzné krámy z celého svìta. Dnes, pokud si chceš všechno projít a podrobnì prohlédnout, pak to trvá asi osm hodin. Nìkdo to odsuzuje, nìkomu se to moc líbí. Já tam ještì nebyla, ale nemá to prý na svìtì obdoby a byla bych ráda, abys to vidìl.”

Vyzbrojeni touto základní informací jsme zastavili s Pavlem a Mary na jednom z mnoha parkoviš» pøed pokladnou vstupenek. Tento malý nenápadný domeèek a všechna ta parkovací místa, rozmístìná terasovitì v lesních prùsecích, byly umístìny na vrcholu skály, odkud byl hezký výhled do èlenitého údolí. Kolem dokola jenom lesy, lesy a sem tam se z údolí tyèil k oblakùm obrostlý skalní útvar. Trochu mi to pøipomnìlo pískovcové skály u nás. Proto¾e jsem nevidìl nikde ¾ádné budovy, bylo mi jasné, ¾e za pokladnou hned vstoupíme do podzemí muzea. Ještì ne¾ jsme opustili vstupní halu, prostudovali jsme s Pavlem plánek celého areálu. Byl to soubor ètrnácti výstavních prostor propojených chodbami, ale nadalo se z nìj vyèíst, jak jsou rozsáhlé, které jsou pod zemí a které na povrchu a jak velký výškový rozdíl budeme muset pøekonávat. Bylo nám jasné, ¾e pravými dveømi se vchází a levými vyjdeme ven. Vstoupili jsme. Chodba, velmi úzká, vytesaná ve skále, svým osvìtlením a z povzdálí se linoucí hudbou navozovala jakoby atmosféru staré Èíny. A skuteènì jsme se postupnì nacházeli v místnostech vybavených dobovým èínským nábytkem, porcelánem a vším, co do takové domácnosti patøí.

Procházelo se chodbièkou a vstoupilo do velké jeskynì, zaøízené jako obývák, další chodbièkou do kuchyòky, pak následovala knihovna, další pokoj a postupnì se støídaly místnosti a s nimi i vybavení. Døevìné pøedmìty ruènì vyøezávané, porcelán ruènì malovaný, látky ruènì tkané a vyšívané. Vše bylo sporadicky osvìtlené, asi aby nebyl vidìt prach. Ke ka¾dému celku, v tomto pøípadì oblast Èíny, patøila místnost vyèlenìná pro orchestr. Staèilo vhodit “ètvr»ák” a orchestr zahrál skladbu, která mìla jistou spojitost s pøedmìty èi byla vázána k urèitému èasovému období nebo byla charakteristická pro tu zemi, která vystavovanými pøedmìty v pøíslušném oddìlení byla zastoupena.

Nebyl to však obyèejný orchestr. Orchestøištì vypadalo, jako by si hudebníci odskoèili na pauzu a odlo¾ili své nástroje na stojany èi ¾idle. Ka¾dý hudební nástroj mìl na sobì mechanismus, který jej ovládal dle programu na poèítaèi. Strunné nástroje mìly tolik smyècù, kolik mìly strun, a místo hudebníkových prstù ovládala stupnici jakási pøítlaèná kladívka pohánìná stlaèeným vzduchem. U dechových nástrojù nepatrné zaøízení ovládalo tlaèítka, u bicích pohybovalo palièkami a klavír, ten hrál sám, neb ovládání bylo umístìno uvnitø. Ty hudební nástroje skuteènì hrály. Pohybovaly se, jako kdyby je ovládala lidská ruka, dokonce kdy¾ mìly ve skladbì sólo trubky, natoèily se smìrem ke stropu, rozsvítilo se na nì bodové osvìtlení a pøi troše fantazie si mohl ka¾dý divák za tímto nástrojem pøedstavit toho svého oblíbeného hudebníka. Jediné co jsem v tomto dokonalém “orchestru” postrádal, byl dirigent a automatické otáèení notových listù. Jak jsme postupnì procházeli jednotlivými oddíly podzemí, nechávali jsme si v¾dy zahrát charakteristickou naprogramovanou skladbu.

Z prostorù pøedstavujících návštìvníkùm starou Èínu jsme se ocitli ve velké hale s denním svìtlem. Vnikalo sem otvorem o prùmìru asi pìt metrù, který byl prora¾en pøi stavbì, a proto¾e se nalézal nad hlubokým údolím, byl zde do skály zakotven sto dvacet metrù dlouhý vyhlídkový most. Nebyl to vlastnì most. Byla to vysunutá konzole ze ¾eleza a skla uchycená pouze ve vstupním prostoru do skalního masivu. Byla urèena jako vyhlídková terasa pro návštìvníky. Pohled do lesnatého údolí jistì tolik nenadchl jako obdiv nad dílem, které vytvoøila lidská ruka.

 

“Pojï odtud pryè. Mnì se dìlá špatnì.” Pochopil jsem strach Mary spíš z její gestikulace, ne¾ ze slov, s kterými se obrátila na Pavla. Mostovka se opravdu nepatrnì houpala následkem nárazových vìtrù, prohánìjících se údolím tìchto skal. Odtud nám stavitelé tìchto jeskynních prostor umo¾nili po nìkolika schodech se nadýchat èerstvého vzduchu a rozhlédnout se z nejvyššího bodu po celém okolí.

Stanuli jsme na støeše lávky a mohli se rozhlédnout po celém areálu. Všude dokola, z údolí, které bylo kompletnì obrostlé stromy, vyènívaly jednotlivé homoly skalních útvarù, v kterých se skrývala celá ta “krása”, kterou jsme mìli dnes navštívit. Napoèítal jsem pouze tøi budovy, které byly na skalách nalepeny jako vlaštovèí hnízda. A¾ teprve po projití celého komplexu jsem si uvìdomil, ¾e devadesát procent výstavních prostor je vybudováno ve skalních masivech.

Z nejvýše polo¾eného místa jsme postupnì scházeli úzkými schody a tìsnými chodbièkami do nejni¾ších míst. Zde jsme prošli malým útvarem deš»ového pralesa a ocitli se v nìjakém strašidelném domì. Nepochopil jsem, co touto sbírkou “chtìl básník øíci”. Ale to nebylo asi podstatné. Nechápalo to více lidí. Byly zde v pološeru ve vitrínách staré palné zbranì, v jeskynním prostoru se postupnì otevíraly rakve a v nich se posazovaly mumie, vedle pak klapal starý vodní mlýn.

 

Pak jsme vstoupili do nejvìtšího podzemního prostoru. Svou rozlohou a vnitøním uspoøádáním ochozù ve tøech patrech mi okam¾itì pøipomnìl Technické muzeum v Praze. Ne¾ jsme sem vstoupili, upozornil mì Pavel: “Tady bude vše o vodì a o moøi.” Myslím, ¾e nebylo tøeba ¾ádné bli¾ší vysvìtlování. Celý ten vnitøní prostor vyplòovala maketa obrovské velryby v moøských vlnách, tyèící se ze dvou tøetin své délky nad hladinou oceánu. Její hlava, která byla témìø u stropu, ve výši asi dvaceti metrù, vyjadøovala otevøenou hubou, z které koukaly zbytky rozkousnuté rybáøské loïky, ¾e zde došlo k souboji. Rybáøe u¾ mìla zøejmì v ¾aludku. Ostatní prostory, respektive pouze vitrínky na ochozech, byly zaplnìny modely rùzných plavidel z celého svìta, ze všech mo¾ných dob. Nic víc zde nebylo. Dokonce ani orchestr.

Ta nejzajímavìjší èást, alespoò pro mne, v Domì na skále sousedila s tímto “rybáøským koutkem”. Ve velkých tunelech zde byly postaveny celé ulice znázoròující Ameriku nìkdy ve dvacátých letech. Øíkám-li celé ulice, pak tedy opravdu se vším všudy. Nejvýše dvoupatrové domy s mo¾ností nahlédnout na vybavení tehdejších bytù a v pøízemí obchody s výlohami plnými dobového zbo¾í. Ulice s vydlá¾dìnými chodníky a nefalšovaným poulièním osvìtlením. Mohlo se nahlédnout do hasièské zbrojnice, do ordinace zubaøe nebo vstoupit do noèního baru. Nakoupit se nedalo, neb atmosféra naznaèovala pozdní noèní dobu, co¾ dokladovaly i poulièní hodiny. Vystavené zbo¾í bylo stejnì souèástí muzeálních sbírek. Ulice však byly plné lidí – souèasných návštìvníkù. Byl to ve své podstatì americký skanzen pod zemí.

Doprovázeni hudbou z dvacátých let jsme se klikatými chodbami blí¾ili k další atrakci. Podzemí plné kolotoèù. Ten nejvìtší, jeho¾ kruhová podesta mìøila ve svém prùmìru skoro pasesát metrù, i ten nejvyšší, kolem jeho¾ tøech pater se postupovalo po ochozu, byly v plném provozu. Zábradlí chránilo tyto historické atrakce pøed zvídavými návštìvníky. Jistì mnoho dìtí opouštìlo zdejší prostory s jistým zklamáním ve tváøi. Vše bylo pestøe natøeno a osvìtleno tisíci ¾árovkami. Hudební nástroje, z kterých znìly typické “kolotoèové odrhovaèky”, provázené neustálým bubnováním a cinkáním zvonkù, ovládaly sošky malých andìlíèkù, jejich¾ rozmístìní v celém skalním kráteru bylo úèelové. Zadíval-li se èlovìk vpravo na sólo deseti trubaèù, vzápìtí ho zleva vyrušilo silné bubnování deseti bubeníkù. Celý asi padesátièlenný orchestr byl rozmístìn po stìnách skalního útvaru a ovládán poèítaèovou technikou.

Ocitl ses pøímo v kolotoèovém “kotli”, kde to vøelo, a¾ šla z toho hlava kolem. To bo¾ské ticho v sousední jeskyni jsme s Pavlem a Mary opravdu nadšenì uvítali, øekl bych víc jak celé její vybavení. Jeskynní prostor, do kterého by se schoval snad pìtipatrový dùm, byl protkán chodníèky, pøechodovými i podchodovými lávkami v nìkolika patrech. Pokud jsi chtìl, mohl jsi zde obdivovat “všehochu»” snad z celého svìta. Vedle obrovských kotlù na vaøení whisky ses zde setkal s porcelánovými izolátory pro vysoké napìtí, ale také s malými nebo i pìtimetrovými d¾bánky vyklepanými z mosazi. Byl zde pøes tøi metry vysoký parní válec, ale také nìkolik dìtských koèárkù. Vše bez ladu a skladu, nic co by spolu nìjak souviselo, nìkteré pøedmìty staré sto i více let, jiné z pováleèné doby. Nazval bych to obrovskou sbírkou veteše.

Pokraèování pøíštì…

 
Text: Jan Kurka
Ilustrace: Aleš Böhm
* * *
Zobrazit všechny èlánky autora


Komentáøe
Poslední komentáø: 19.10.2021  11:29
 Datum
Jméno
Téma
 19.10.  11:29 Danu¹e
 19.10.  11:15 Jaroslava
 19.10.  10:27 Vesuviana díky
 19.10.  09:53 zdenekj
 19.10.  05:26 KarlaA