Velikost textu: normln | zvtit | zmenitInternetov magazn nejen pro seniory  

Navigace

Svtek
Dnes slav svtek Artur,
ztra Xenie.

Mete jim poslat elektronickou pohlednici.

Klub
Uivatel: nepihlen

Vce informac o klubu a lenstv v nm se mete dozvdt na strnkch naeho klubu.

Anketa
Nvtvnci strnek - vk nvtvnk. Dkujeme za hlasovn!
 
 
 
 

E-mail
Nemte-li zde svou e-mail schrnku (adresu), mete si ji zdarma vytvoit.

Statistika



Podporuj ns
OSTRAVA!!!


MOAP


Nadace OKD


SENSEN


SeniorTip.cz,
ISSN 1801-9900
Vydv: Spolenost senior o.s.

Createt by NETtip 2006
Webhosting SvetHostingu.cz

Jak se mro z Prahy do Visly dostal (2/4)

Z knihy Václava idka „Sám ve víru zdymadel“
 
Hned v pondlí ráno jsem se rozjel do centra Varšavy, abych vyhledal njakou redakci polských novin. Mohlo být nco po desáté dopoledne, kdy jsem zaklepal na dvee redakce deníku Przeglond Sportowy.

„Sháním zástupce šéfredaktora pana Zmarzlíka,“ ekl jsem sekretáce a musel se pousmát nad tou souvislostí jména s mou záleitostí.

„Posate se, prosím. Hned se po nm podívám.“

Po njaké dob vešel do místnosti mu stedních let, sportovního typu, obleený do pestrobarevného svetru a bylo na nm znát, e má naspch. Pedstavil jsem se a hned spustil:

„Urit jste slyšel o sportovním otuování a plavání v zim. U nás v eskoslovensku je na ticet pt oddíl, zabývajících se tímto sportem. No a já jsem lenem jednoho z nich, praského oddílu. Jist jste taky slyšel o vánoním plavání na Vltav v Praze, kterého se zúastují nejlepší otuilci z celé republiky. A já bych rád nco podobného uspoádal za úasti vašich sportovc tady ve Varšav na Visle. Vaši redakci bych chtl poádat o patronát.“ Vyslechl moji nabídku i ádost a jako by se zamyslel. Po chvilce ticha ekl:
„Fakt je, e to tu ješt nebylo a mohlo by to být zajímavé – praský mro ve Varšav…  Ale je tu jeden ne malý problém, vzhledem k tomu, e naše redakce má v této chvíli omezené finanní prostedky a je konec roku, nememe se této akce ujmout.  

Ale poradím vám. Vyhledejte redakci týdeníku Sportowiec a redaktora Olszaského. eknte mu, e vás posílám. Redakce Sportowiec má takových sportovních akcí víc a drí nad nimi patronát. Urit vás neodmítne. Ulice Motokowská, íslo pt.“

Ani nevím, jak jsem se ocitl ped redakcí na chodníku, proplétal se mezi lidmi, obalenými nákupními taškami a balíky, které oznamovaly píchod vánoc. Byl jsem tak trochu zklamán a uvdomoval si, jak rychle a chyte se m zbavili, a já vypadnul jako namydlený. Co se dalo dlat, u jsem byl venku.

Motokowská byla úzká ulika, tvoená nízkými inovními domy. Došel jsem skoro a na její zaátek. Dm íslo pt. Plechová tabule Redakce Sportowiec, IV. patro. Prošel jsem úzkým prjezdem pedváleného domu a po starých kamenných a prošlapaných schodech vystoupil do tvrtého patra. Minul jsem výklenek ve zdi, v nm byla za sklem soška Panny Marie s Jezulátkem na ruce. Jediné, co mi trochu pipomínalo souasnost, bylo elektrické osvtlení, tajemn ozaující sousoší. Všechno mlo nádech neho dávného. Ve tvrtém poschodí byla na zdi tabulka s názvem redakce. Vešel jsem a pozdravil. Sekretáka zvedla oi od textu, který opisovala. Oznámil jsem jí, e pocházím z eskoslovenska, a e bych rád mluvil s redaktorem Olszaským. Zmizela za jednmi dvemi, pak se vrátila.

„Mete dál, pan redaktor vás oekává,“ ekla. Jednání s redaktorem Olszaským – mohlo mu být nco pes tyicet – bylo pekvapující. Kdy jsem vypovdl, jak se jmenuji a pro picházím, ekl zistajasna: „Budete mít naši podporu. Te zaídíme potebné.“

Zaal vytáet njaké telefonní íslo. Nevil jsem svým uším a oím. To snad není moné… „Bu zdráv. Sportowiec, Olszaský. Poslouchej, ale nejdív se posa. U sedíš? Tady v kancelái sedí jeden sportovec z eskoslovenska a pišel nám nabídnout svoje vánoní vystoupení. Plavbu napí Vislou. Ano, v plavkách, slyšíš dobe. Naše redakce si vezme nad touhle plavbou patronát a ješt pibudou další. Co ty na to? Bereš to pro vysílání?“
Nestail jsem zírat. Vytáel další íslo a jen mi oznámil, e to byla polská televize. Jako další v poadí byly redakce Expres Wieczorny a Standart Mlodych. Redakce pistoupily na spolupráci.
„Jako patrony budete mít tyi redakce a ješt je poteba hlavní organizátor. Tím nejlepším by byl WOPR. To je Vodní dobrovolná záchranná sekce tonoucích. Nevím, jestli vám to nco íká?“

Rychle jsem zalovil ve svých vdomostech z historie otuování.

„Ano, nco podobného zaloil u nás v roce 1923 podle vzoru severních zemí Alfred Nikodem. Jmenovalo se to Zimní záchranná sekce tonoucích. Vzniklo to pi plaveckém klubu APK-Praha.“

Redaktor mezitím vytáel další íslo.  

„Ne pro vás pijede vz, meme probrat njaké podrobnosti.“

Nevycházel jsem z údivu. Vz, a pro mne? To se mi snad zdá… Tolik pozornosti jen proto, e jsem se rozhodl k nemu, co u nás dlají stovky lidí?

 

„Jestli vám dobe rozumím, chtl byste plavat, jako v Praze, o vánoních svátcích.  Já bych ml jiný návrh. Vzhledem k tomu, e vtšina lidí o svátcích ráda zstává doma a tko je nkdo nkam dostane, navrhuji jiné datum. Prvního ledna a v pravé poledne. Co tomu íkáte?“

Moc se mi to nehodilo. Nevhodný termín kolidoval s mým úmyslem odjet s rodinou prvního ledna zpátky do Prahy. Nasadil jsem proto manévr.

„Mám váné obavy, pane redaktore. Tím, e se plavba posune, budeme riskovat, e Visla zamrzne. To, e te je zima mírná, neznamená, e taková bude prvního ledna. Do toho data schází osmnáct dní.“

„To pece nic neznamená. Od eho tu máme enisty? Ti nám cestu pes Vislu prolomí.“

Na tenhle argument m u nic nenapadlo, navíc pijel idi a odvezl nás do Saské Kenpy, kde sídlil WOPR.

Bez vtších problém jsme s jeho tajemníkem dohodli podrobnosti plavby: Bezpenostní zajištní motorovými luny, monou spoluúast polských špikových plavc, publicitu. Nabídli mi i úast na polském mezinárodním maratonu, nazvaném Maraton Morski, který se plave v Pucké zátoce a jeho délka je od osmnácti do ticeti kilometr. Maraton v moi? – S radostí jsem pijal.
Bylo dohodnuto také místo mých trénink pro peplavání Visly. Stal se jím Praský pístav. I to se mi zamlouvalo – nebudu sice o vánocích plavat v Praze, zato mohu trénovat v tom ase v Polsku v Praském pístavu. Jako start plavby byla stanovena plá Saská Kenpa. Cíl si mohu urit sám podle toho, jak dlouhou vzdálenost hodlám uplavat. Vybral jsem si tra dlouhou 600 – 1000 metr, co odpovídalo cíli u mostu Poniatowského, kde budu muset podplavat pod prvním nebo druhým obloukem, v místech, kde má Visla velmi silný proud. Jistit m budou rychlé luny, akci ml být pítomen parníek pro novináe, fotografy a kameramany. Vymínil jsem si, e pípadní spoluplavci se zúastní všech mých trénink, abych je vidl a pezkoušel si je ve vod. Tréninky zanou hned zítra a budou obden – samozejm po posouzení zpsobilosti k plavb svými trenéry.

Rozcházeli jsme se pozd odpoledne a já byl spokojen.

Píští den cestou do Varšavy sedla ve vlaku i moje ena Ela. Pi jeho prjezdu nad Vislou jsem jí ukázal místo plánovaného startu a cíl. Pohled z mostu na zkalenou a širokou Vislu nebyl píjemný ani pro mne. Voda se blázniv drala korytem a na mnoha místech byly vidt mohutné víry. A tady za pár dní poplavu. To jsem si vymyslel vc…Co se dá dlat, couvnout u nemohu.

 
A tak trénuju, ale jsme vlastn ti: Já plavu, jeden vesluje, tetí se veze a hlídá m, zachumlaný v kabát s koešinovou podšívkou. „Není vám zima, pane?“ ptá se s úsmvem. Pipomnlo mi to jeden kreslený vtip. Úpln nahý mu si pod tatranským vodopádem dává ledovou sprchu, a náhodn kolemjdoucí, teple obleený turista, se ho táe: „Není vám zima, pane?“ A mu pod vodopádem mu odpovídá:  „Je, pro se ptáte?“ Nco se vn opakuje, a to je vlastn dobe. Pi pohledu na nehybn sedící postavu na loce mi vystal obraz praských rybá na Vltav v zim. Bylo naší obligátní zábavou si z tchto teple obleených, a pitom zmrzlých rybá, utahovat. Plavali jsme tak blízko, aby vdy slyšeli náš strašný údiv, jak je nezdravé v takové zim chytat ryby. Rybái nedlali, e neslyší – k našemu potšení zaali vdycky nadávat.  

Zhruba po tech stech metrech tady v zátoce Visly jsem obrátil ke behu a plaval nazpátek. V šatnách bylo pár fotoreportér, uvnit v klubovn sedla Ela a pánové od novin, fotograf a redaktor Standartu Mlodych. Mli spoustu dotaz a chtli vdt nco víc o otuování. Vyprávl jsem jim tedy o Alfredu Nikodemovi, zakladateli sportovního otuování u nás. Naposledy se zúastnil   vánoního vystoupení ve Vltav, kdy mu bylo vaaosmdesát let. To bylo v roce 1945. Ješt za jeho ivota pevzal vedení praského oddílu Oldich Liška. V té dob to byl jediný oddíl v echách a na Morav, a Liška byl zakladatelem mnoha sportovních akcí – Lipenského maratonu nebo plavání v íce Punkv v Moravském krasu, tedy v jeskyních. Njakou dobu po druhé svtové válce se toti nkde v novinách doetl, e íkou Punkvou pod zemí proplaval ruský voják. A my nic?! ekl si. Ani by se manelce zmínil o svých úmyslech, spojil výlet do Moravského krasu se zámrem íku probádat. Projel se svou paní celou trasu na loce, tak jak se na turisty slušelo, a pak enu nechal venku, aby se mohla kochat krásami pírody s tím, e on si jde jen nco zaídit. Potají se vrátil s plavkami, teplomrem a dvma krabikami cigaret. Pitoil se k jednomu zamstnanci, co tam hlídal lod, s prosbou, jestli by si sml v íce zaplavat. Odpov byla pochopiteln záporná, to vbec nepipadá v úvahu, jak ho mohlo nco podobného napadnout?! – Ovšem dv krabiky cigaret rozhodnutí zízence zmnily. Liška se pevlékl do plavek a šup s teplomrem do vody.

 

Zpoátku plaval jenom na kraji, ale kdy vidl, e se hlída otoil, nabral to do jeskyn. Byl nkolik metr uvnit, kdy slyšel zdšený hlas: „Co to dláte? Vrate se! Kam plavete? Vy jste se zbláznil!“ – A snad, aby ho donutil vrátit se, zhasl hlída všechna svtla v jeskyni. To bylo zase nco pro Lišku.

Zaal kiet: „Já nevidím, rozsvite!“ – a plaval poád dál do jeskyn. Svtlo se zase rozsvítilo a vyplašený chlapík naskoil do lodiky. Kdy Oldicha dostihl, ten u ml vodu zmenou a plaval nazpátek. Voda mla pt stup Celsia. Od zízence dostal vynadáno, oblékl se a šel do kanceláe správce jeskyní. Tam se pedstavil, piznal co provedl a ekl, e by ml v úmyslu plavat v íce kadý rok první nedli v msíci íjnu. Správce Tunal Karel Divíšek si Lišku pamatoval a poznal ho jako osobu v tomhle sportu populární a váenou – a plavání pod zemí dal zelenou. Sám se zúastnil nkolika roník jako plavec, a to velmi svérázný. Po nm se také plavba podzemím nazývá Memoriál T. K. Divíška.

 

Vybavila se mi vzpomínka redaktora brnnského rozhlasu Lva Vašíka, který v dopise Oldichu Liškovi mimo jiné napsal:
T. K. Divíšek se narodil v Brn, v roce 1902, v rodin poštovního tajemníka. Tunal si zaal íkat jako dít a u mu to zstalo. Jeho rodie patili mezi první brnnské a vbec moravské sportovce a vedli k tomu i své dti. Tunalova sestra Marie, pezdívaná Pua, byla výborná atletka, ale pstovala i plavání, bruslení, lyování, házenou a šerm, reprezentovala eskoslovensko na hrách v Monte Carlu a vbec nejlepších výkon dosáhla v atletice. Sám Divíšek zaal s atletikou v Moravské Slavii, kde psobil v mnoha funkcích jako jeho otec, a na svou dobu bhal v dobrých asech stední trat. Brzy ale pesedlal na motorismus a tady dosáhl opravdu mezinárodních úspch, zejména na vozech brnnské Zbrojovky. Souasn úspšn a závodn létal, dokonce ve vlastním letadle. Jako blízký spolupracovník profesora Karla Absolona, objevitele jeskyní Moravského krasu, a taky dík své plavecké zdatnosti, ml jako potáp mimoádné zásluhy na objevech Punkevních jeskyní a mnoha dalších podzemních prostor. Nakonec tu byl trvale zamstnán jako správce, kdy byla znárodnna jeho škola pro idie v Brn na Cejlu. Z Divíškovy speleologické innosti vyplynulo i jeho psobení mezi otuilci pi plavbách íkou Punkvou. Po plavb v roce 1956 se nastudil pi przkumné práci, byl postien leukemií a bhem trnácti dn zemel. V brnnském krematoriu se s ním louil profesor Absolon s pipomínkou, e se, bohuel, splnilo proroctví cikánky, která ekla Divíškovi, Ondrouškovi a Henychovi (Absolonovým spolupracovníkm pi výzkumech), e je profesor Absolon všechny – i kdy byli o generaci mladší – peije. Stalo se tak.

Také Divíškova dcera, známá hereka praského inoherního klubu, Nina Divíšková, vzpomínala pi našem setkání na svého otce s obdivem a láskou:
Tatínek byl fantastickej. Jedna z mých ivotních výher je to, jakého jsem mla tátu. To vdycky dti ovlivní a je nesmírn dleité; to je jakési vyzaování, protoe on byl charismatický lovk. Jeho nejbliší kamarádi sami íkali, e Tunala lidi bezmezn milujou. A nepátelé, ti snad byli jenom dva, ho zase z hloubi duše nenávidí, protoe malé povahy nesnesou, aby je nco, nkdo, o tolik pevyšoval. Jako dít jsem ho strašn obdivovala a kvli tomu litovala, e nejsem kluk. Chtla jsem být úpln jako on, ve všem všudy. Krom toho, e ml nádhernou, pímou, pátelskou a optimistickou povahu, byl to i renezanní lovk, který obsáhl obrovský akní rádius všemoných inností. Kdy pišel do místnosti, bylo to, jako kdy pijde deset lidí naráz, respektive všichni ostatní jakoby vymizí a je tam jen on. Teprve po velmi dlouhé dob jsem si uvdomila, jak skvle se v nm spojovalo sportovní chlapství s dtskou duší. Proto taky nesmírn miloval dti a zvíata, a ony milovaly jeho. Kdy pijídl dom z autoškoly ve lutém americkém sportovním jeepu, který koupil od Amerian a pak v nm v autoškole uil, sebhli se kluci z celého okolí. Naskákali mu do auta i na auto a on nikdy, i kdyby ml sebemí asu, nelenil, a udlal s nimi rallye: po ulicích, po polích i po schodech. V Brn je toti ulice, kde jsou jen schody, taky se jmenuje Schodová, take sjel jeepem i se šastnými kluky dol a zase vycouval navrch, dokonce nkolikrát. Kdy autoškolu znárodnili a zrušili, odešel pracovat do Moravského krasu, a tím pádem byl pes týden od rodiny, od nás. Stal se správcem Moravského krasu, a protoe ml obrovský smysl pro humor (jak sám íkal, za kus srandy šel svta kraj), dlal si legraci a íkal, e je na stará kolena akademikem, akoli ml potíe s maturitou. Jeskyn Moravského krasu toti  spadaly pod Akademii vd.

Bydlel tam sám, ale protoe ml opravdu široký akní rádius, ml smysl i pro hezké bydlení, take tohle svoje   provizorium petvoil na nádherné prostedí. Tehdy lampa nebo komoda stála ticet korun, nkdy to lidi pímo vyhazovali, tu sekretá, tu idli, a on z toho vybudoval svoje zázemí. Jezdili jsme za ním, jak jsme mohli, a on nám tam pedvádl svoje kousky, nejen potápské. Napíklad jako jediný ml tehdy povolení chytat v Punkv pstruhy. Ovšem krom toho, e ml zásluhu na jejím objevení, odplaval si tam i kus zdraví, práv v dsledku potápní v tehdejších nepíliš dokonalých skafandrech i bez nich. Pouštl se prost do všeho, plaval potm, podplavával útesy a stropy, lovil ze dna pedmty. Samozejm jsem se taky snaila a uila potápt, a kdy m chtl trošku vyprovokovat, hodil nco do vody, abych to vylovila. Pro maminku urit nebylo snadné ít s takovým muem, protoe teba dostala zprávu, e se na závodech v aut vyboural a ani nedal vdt, e to peil. Jene ona íkala: Vdla jsem, koho si beru. Vzala jsem si dobrodruha, v jistém smyslu šílence s oslabeným pudem sebezáchovy, a nemohla jsem si tudí myslet, e vedle nj proiju klidný ivot. Vdla taky, e kdyby tátu chtla zmnit, zlomila by jeho osobnost, a to nechtla, protoe jejich manelství bylo krásné. Respektovala tuhle souást jeho osobnosti a dokázala s tím ít. Navíc zlomit ho by se nikomu nepodailo. Ale strachu si zaila urit dost.

Jednu vzpomínku na tátu mám ale i mimosportovní: Kdy jsem za ním jezdila do Krasu, pedvádl tam jakási vystoupení veverek. Snad je ml ochoené, denn je krmil, a kdy písknul, veverky piskákaly a k oknm. A pak se stalo nco a metafyzického; kdy ml poheb v brnnském krematoriu, objevila se v ten den na hbitov spousta veverek; jakoby se s ním pišly rozlouit. Dodnes si to pamatuji, i kdy jsem tenkrát byla v šoku, protoe odešel naprosto neekan a rychle, v plných silách. O prázdninách ho trošku zaalo bolet rameno, ale myslel si, e to je idiská nemoc, ofouknutí okýnkem auta, ale to u se moná hlásilo nco nedobrého. Pak dostal jakoby banální chipku a upadl do bezvdomí. Ukázalo se, e je to leukemie, a tehdy nebyly ádné úinné léky na tak akutní pípad. Navíc táta nikdy a zásadn k doktorovi nechodil, i kdy jich ml mezi kamarády fru, protoe on by neuml stonat a ztrácet síly, omezovat se, poslouchat, jeho povaha by to nesnesla. Kdy u neskonil njakým tkým i smrtelným úrazem na závodech pod vodou nebo ve vzduchu – co je podivuhodné – tak i tahle rychlá smrt byla symbolická. Jen mohla pijít o spoustu let pozdji.

 

Manelka T. K. Divíška, paní Elmarita Divíšková, ijící v Brn, mi v jednom dopise napsala:
Dálkové plavby nebyly oborem mého manela. Byl sice výborným plavcem – kdy nkde skoil do vody, doplaval pod vodou vdycky tak daleko, e u diváci nevdli, kde jej hledat. Poprvé se stal otuilcem u za svých studentských let pi plavb Napí Vltavou. Pak u obas a jen tak mimochodem vylovil nkomu z pehrady hodinky, ztracené pi koupání. Kdy se Oldich Liška se svou partou objevil v Krasu, pesn nepamatuji, snad v roce 1949. Prost se jednoho krásného dne celá skupina pihlásila, vyádala si od správce jeskynního provozu, tedy manela, povolení a domluvili se, e je doprovodí na podzimní pístavišt, odkud mli plavat k výtoku Punkvy. Manel, který ml vdy smysl pro legraci, a pro kterého taková podzemní plavba jist nebyla prvním záitkem, je doprovodil ve svém manestrovém jeskynáském obleení a ke startu, kde se pak všichni hosté dkladn rozcviili, namastili a – velice se divili, kdy se manel beze slova, bez rozcviování a mazání svlékl do plavek a skoil s nimi do pro n tajuplné vody. Od té doby se stal samozejm pravidelným úastníkem jejich podzimních plaveb podzemím. jen v roce 1956 to nevyšlo. Všichni u na nj v jeskyních ekali, a on nikde. Kdy pak zatelefonovali do Brna, musela jsem jim sdlit, e náhle tce onemocnl. To u bylo bez legrace.

Vzpomínkami na tyhle dva bájené lidi, Lišku a Divíška, jsem se probíral i veer doma.

Pokraování  píšt...
 
Václav idek 
* * *
Koláe © Olga Janíková
Fotografie z archívu © Václava idka

Zobrazit všechny lánky autora


Komente
Posledn koment: 12.08.2020  07:01
 Datum
Jmno
Tma
 12.08.  07:01 Vclav Podkovn
 11.08.  10:23 olga jankov
 10.08.  08:34 Von
 10.08.  05:51 Richard