Velikost textu: normln | zvtit | zmenitInternetov magazn nejen pro seniory  

Navigace

Svtek
Dnes slav svtek Albta,
ztra Nikola.

Mete jim poslat elektronickou pohlednici.

Klub
Uivatel: nepihlen

Vce informac o klubu a lenstv v nm se mete dozvdt na strnkch naeho klubu.

Anketa
Nvtvnci strnek - vk nvtvnk. Dkujeme za hlasovn!
 
 
 
 

E-mail
Nemte-li zde svou e-mail schrnku (adresu), mete si ji zdarma vytvoit.

Statistika



Podporuj ns
OSTRAVA!!!


MOAP


Nadace OKD


SENSEN


SeniorTip.cz,
ISSN 1801-9900
Vydv: Spolenost senior o.s.

Createt by NETtip 2006
Webhosting SvetHostingu.cz

O létání
 
Létám ráda a dá se íci, e i asto. Tato moje záliba je asi njaký pozstatek zálib(y?) z minulého ivota, i ivot. Jako malá holka jsem sedla u okna v Praze – Podolí, koukala jsem na kopec naproti a snila o tom, e jsem letcem a létám nad ním. Pozdji jsem na kopci trávila spoustu asu, a ji sama zasnná nebo s partou výrostk, kdy jsme si tam hráli swingové desky našich rodi na penosném gramofonu. Museli jsme toit klikou, vymovat jehly, ale to vbec nevadilo, byli jsme odvázaní a písnika Goody, Goody znjící na louce poblí místa, kde je dnes Plavecký stadion, mi bude navdy splývat s tímto místem kousku mého mládí.

Jednou, kdy mi bylo asi 5 let, se tatínek nemohl dívat na moje divoké vlasy a pravil “Eviko, hezky se umej, oblíkni a po snídani pjdeme k holii na stíhání.” Poslechla jsem, ale jaksi mechanicky, kam jdeme mi bylo jedno, nemohla jsem pustit z hlavy svj krásný sen, který mne navšítvil k ránu. Scházela jsem v nm po schodech v našem dom. Zastavila jsem se na posledních pti schodech, které jsou nad vchodem do domu. Uvidla jsem dokoán otevené dvojdílné vchodové dvee. A pak jsem rozpáhla ruce, zamávala jimi a skoila. Pravda, e to plachtní, které asi ve snu následovalo, si nijak vybavit nedovedu. Ale to, co se stalo ráno opravdu, to ano. Stála jsem na tom pátém schod a uívala si ten krásný pocit štstí, který  jsem v tu chvíli cítila. Tatínek šel za mnou a pomalu si zapaloval cigaretu. Já jsem rozpáhla ruce, zamávala “kídly” – a skoila… Pistála jsem hlavou na elezné míi, která chránila sklo vchodových dveí. Místo k holii jsme s tátou jeli na pohotovost. Ale a poté, co mi pispchavší maminka ovázala hlavu a umyla to krvavé nadlení na chodb v dom.

Kdy jsem po létech kdesi na Východním Slovensku pijala na pár týdn “práci vychovatelky” tídy 5. b z Prahy, která tam pijela na tzv. školu v pírod, pochopila jsem, e jsem v minulém ivot musela býti ptákem. Ne njakou vlaštovkou i brabcem s tepotavými kídly. Ale velkým plachtícím. Však jsem také o tom mla od dtství sny. A tady, na Slovensku na skále zvané Sivec, jsem to pocítila velmi siln.

Po stedn dlouhém, ale pro dti jist uiteném stoupání do vrchu (kdy odmyslím milostnou dvojici leící pikrytou dekou na tráv a ekající, a se všech 120 dtí posune z dohledu, kdy se jich z tch 120 alespo 50 zlomysln zeptalo, co tam ti lidé dlají a jestli jim není zima) jsem se ocitla na skalním výbku asi 1×1 m a pode mnou hluboké údolí s íkou vinoucí se kolem skal jako modrou tkanikou a silnikou vinoucí se dole jako bílou tkanikou. A s rozhledem do široširého okolí hor, údolí a les. Bylo to pro mne fascinující. Ale za mnou stálo tch 120 dtí a kadé se chtlo podívat. Mohl se ke mn posunout vdy jenom jeden po druhém. Dti byly také fascinovány tou výškou a pohledem dol, vi ale asi mén ne já, která jsem to absolvovala 120krát. Mla jsem tehdy co dlat, abych nerozpáhla ruce a nevrhla se do volného prostoru. Tak silný to byl létací pocit.

Podobn jako v Paíi na kostela Notre Dam, kam jsem vlezla a na stechu, ale to mi ješt nestailo, šplhala jsem dále a na hromosvod. Kdo neví, mám z toho fotky. Byla jsem úpln oarována jako…jako pták nad Paíí. Ve svých 40 letech jsem poprvé (ano, a tehdy, protoe pedtím jsem hnila 40 let za eleznou oponou) letla letadlem. Bylo to se skupinou novináek z postkomunistických zemí, jich se ujala skupina en ze Západu sdruených v jakési dobroinné organizaci, aby je pouila o demokracii. Souástí bylo cestování letadlem do Bruselu, do Dublinu a do Athen. Fajn, sedla jsem do letadla byla jsem hodná. Ne, e bych se njak moc bála, to ne, ale pro jistotu jsem byla hodn pokorná.  Ale pitom i moc vzrušená, co jsem za chvíli dávala hlasit najevo, vstávala jsem ze svého sedadla a naklánla se k okýnku pes kolegyni, abych lépe vidla. Naše “vedoucí zájezdu” Kanaanka Laura to nevydrela a vymnila si se mnou místo u okýnka ka, e ona u je nalítaná dost a ješt lítat bude…

Pché, to netušila, ani nemohla, e v mé prozatím od létání odstrené bytosti se probudí cestovatel s velkým C… nicmén zaídila, abych na všech letech zmínného enského putování mla okénko. A nakonec, radovala se nahlas spolu se mnou, kdy jsme se vracely z Irska a díky bezoblanosti nad Šumavou a nad Vltavou jsem mohla cestující emotivn pouit, nad jakými krásnými horami, které tvoí naší hranici, to práv letíme, i pedstavit eku Vltavu a pak, kdy jsem pod námi objevila Karlštejn, nebyla jsem k zastavení a celé letadlo se dozvdlo kus historie o našem nejslavnjším hrad a Karlovi IV. Mla jsem tehdy úmysl napsat njakou cestovatelskou kníku z nebe, ale jaksi jsem nenašla nikde pochopení…. Myslela jsem, e by nejen mne, ale i ostatní cestující v letadlech mohlo zajímat, co je to za msto, nad kterým se zrovna vznášíme v Nmecku, co za eku obtékající horu na kraji Francie, i jezera v Anglii. O nádherných krajinných obrazech, které mi mé létání pozdji poskytlo, ani nemluv.

Kdy jsem na podzim 1996 letla do Austrálie s mezipistáním v Singapuru, byl tam zrovna svátek svtel. Jako korálky navleené na šrkách obepínající domky, lod a lodiky záila svtla a svtýlka bílá, lutá a barevná. Oi mi mohly vylézt z dlk nad tou roztomilostí. Po hodin zastávky v asi nejkrásnjším letišti svta (aspo co jsem spatila já) jsme vzlétli nad indonéské ostrovy. Byly hust zelené, moc zajímavé, ale mn se moc klíily oi. Ješt jsem staila zahlédnout to velkou  sopku na Timuru….??, ale pak jsem si opela hlavu.a zavela oi… jen jsem si v duchu poruila: vzbu se, a budeme pilétat nad zaátek Austrálie!  To nesmím propásnout!

A tak se také stalo.

 
 
Jakoby mne nco do víek tlailo… otevela jsem je ve chvíli, kdy se na obrazovce ped mnou objevila mapa s pobeím Austrálie a šipka našeho letadla se jí dotýkající…Promnula jsem si oi a stoila je dol. Ach, nikdy ped tím jsem nic takového nespatila! Modrozelené moe se dotýkalo hndozelenosvtlého behu. Ale co jsou ty jakoby ohromné hvdé vtve rozhozené po pláích? Nebo jsou modré? Slunce si ze m dlalo v tu chvíli legraci a mnilo barvy na krajin dole pod letadlem. Podle mapy jsem pak zjistila, e to zejm jsou zálivy ek.

Nebo let do Kanady pes Grónsko. Nikdy bych nevila, e takové syté a rznorodé barvy me lovk spatit na údajn nehostinné ledové krajin. Obrovitá hndá kola se zelenými a svtlými “jezery”, modré oblouky, luté a bílé nejroztodivnjšíc obrazce.

Urit u dnes exisuje spousta obraz a fotografií zmínných míst. Nicmén, kdy jsem se ped pár týdny vracela z druhého behu Atlantického oceánu a na kraji Francie jsem pod sebou vidla msto obtoené kol dokola modrou ekou, opt jsem zalitovala, e nikdo nemá zájem o moji mapu letadlového nebe. A dala bych do ní i ty dva ti rybníky, které vidí kadý lovk pistávající v praské Ruzyni. Vím, ke kterým obcím patí. Ale neeknu… a ve své letadlové kníce…

 
Eva Stíovská
* * *
Zobrazit všechny lánky autorky


Komente
Posledn koment: 03.08.2019  10:28
 Datum
Jmno
Tma
 03.08.  10:28 Von