Velikost textu: normln | zvtit | zmenitInternetov magazn nejen pro seniory  

Navigace

Svtek
Dnes slav svtek Milan,
ztra Leo.

Mete jim poslat elektronickou pohlednici.

Klub
Uivatel: nepihlen

Vce informac o klubu a lenstv v nm se mete dozvdt na strnkch naeho klubu.

Anketa
Nvtvnci strnek - vk nvtvnk. Dkujeme za hlasovn!
 
 
 
 

E-mail
Nemte-li zde svou e-mail schrnku (adresu), mete si ji zdarma vytvoit.

Statistika



Podporuj ns
OSTRAVA!!!


MOAP


Nadace OKD


SENSEN


SeniorTip.cz,
ISSN 1801-9900
Vydv: Spolenost senior o.s.

Createt by NETtip 2006
Webhosting SvetHostingu.cz

Píhody Pošlýho ibida (7)
 
Ješt jsem vás neunavil?
 
Chodil jsem také velmi rád do pírody. Bylo mn tam vdy nesmírn krásn, nejen proto, e neumla nadávat a vymýšlet si všelijaké posmšky. Miloval jsem istý vzduch, bzuení hmyzu, krásn zbarvené tepetající se motýly a vbec vše ivé, na em se mohly moje oi pokochat a z eho se i upímn radovaly.
 
Rád vzpomínám na jeden vandr, který ml být pvodn ve dvou, ale protoe do toho kamarádovi na poslední chvíli pišla nepíjemná rodinná záleitost, vyrazil jsem tedy sám a zail jsem vci takové, e kdy na n v souasné dob nkdy vzpomínám, pipadá mn to, e jsem si to snad vysnil, ale moc dobe vím, e ne.
 
To, e jsem tehdy zabloudil i s mapou v ruce, pro m moc dobrá reklama sice není, nicmén je to pravda a to, e jsem se prodíral všerzným porostem, také. Dokonce jsem se dostal do jakési bainy a jen s obtíemi hledal malé ostrvky, abych se zcela neponoil a v této zoufalé chvíli, kdy pede mnou zcela jasn vytanuly scény z filmu Král Šumavy, m pojednou zachránil mj sluch, který v uritých chvílích zachytil jakési tóny a já se instinktivn vydal oním smrem a ty jednotlivé hudební variace se po urité dob spojily v hudbu a ta m dovedla a k malému venkovskému hbitovu, kde byl obad ji v plném proudu a já celý rozradostnn tím, e jsem opt v zajetí civilizace, se k nmu potichu pidal, abych tím podkoval nebotíkovi, který m vyrval ze spár nepíjemného ivlu, jen m zcela promáel a notn zašpinil.
 
Jakýsi neznámý lovk, který stál opodál, se na m podezírav zadíval, hned jak jsem pišel, a zjevn jsem se mu nelíbil, zvlášt pak asi to moje ustrojení hodící se všude mon jen ne na smutení obad.
 
Po chvíli pistoupil ke mn.
 
„Vy jste byl v njakém píbuzenském pomru?“ a oima sjel na mé promáené kalhoty a zablácené kanady.
 
Já se na nj podíval co nejupímnji a na chvíli se zamyslel, protoe jsem si zaal uvdomovat svoji trapnou pítomnost.
 
„Je mn ho líto,“ ekl jsem tiše doufaje, e jej tím uklidním.
 
„Tak to nebyla vaše píbuzná!?“ konstatoval a pohrdliv se na m zadíval. „Vy se vetete na poheb, špinavý s prominutím jako prase a ani nevíte, e zesnula ena a ne mu. Styte se pane!!“ zvýšil hlas.
 
„Prosím za prominutí,“ odvtil jsem polohlasem smíliv. „Jsem tu pouze náhodou… já toti zabloudil tady nedaleko v jakémsi moále a sem na tento kopec m dovedly tyto chmurné tóny a tím m, dalo by se íci, zachránily a já chtl jen vzdát poslední poctu nebotíkovi, i kdy jsem ho neznal, ale mn v této chvíli velmi pomohl. Omlouvám se, pjdu pry, nechtl jsem…“ a otáel se k nmu zády.
 
Chytil m za rukáv.
 
„Kdy je to tak,“ ekl ji tiše, „klidn zstate,“ dodal a znovu se zaposlouchal do faráových slov.
 
A já byl vdný a rozhlíel se kolem sebe a poprvé v ivot m zaujalo toto, jinak tiché, prostedí. Najednou jsem si povšiml té nevšední upravenosti a zmocnila se m dosud nepoznaná úcta, která m zasáhla tak mocn, e jsem pozdji zaal sám vyhledávat podobná místa, abych se mohl znovu vnoit do tohoto neopakovatelného pocitu, dalo by se íci, e se pro m zaínal stávat opravdu dokonalou drogou.
 
Onen mu, který si m jako jeden z mála povšiml, se mn potom pedstavil a dali jsme se spolu do ei. Byl to vnuk té paní, kterou pochovávali, a já byl nakonec pozván i na smutení hostinu, kde se sešlo asi ticet lidí v takovém velkém venkovském stavení a mn ta trachta pímo pipomínala hostinu svatební spojenou s njakou velkou zabíjakou. Nechyblo zde vbec nic, dalo by se dokonce íci, e zde bylo vše, na co mohl mít lovk chu.
 
A vte nebo nevte, já se stal hlavní postavou této plaící spolenosti.
 
Ten pán, odhadoval jsem ho tak njak pes ticet, m zavedl do koupelny a napustil mn vanu, donesl mn jedny šaty a istou košili a já mohl ty svoje mokré svršky alespo nechat uschnout.
 
Kdy m potom pivedl mezi ostatní, poplácal m po rameni.
 
„Pojte, pedstavím vás své truchlící rodin,“ poznamenal smutn.
 
A od té chvíle, co jsem se pedstavil, nebyla to ani v nejmenším truchlící rodina, ale rodinný rozesmátý spolek, který se bavil tém a do rána a na práv zasypanou neboku si z nich ji, krom m, nikdo nevzpomnl.
 
Nebýt tohoto mého jména, byl by mj ivot zejm zcela fádní, ale otcv nápad mn ho tak nevšedn sám zpestoval, a jsem mu byl chvílemi i vdný.
 
Kdy jste vydreli a sem, dovolte mn ješt jednu malou píhodiku a pak u toto své vyznání, k potše mnohých z vás, rád ukoním.
 
Bylo to ješt za soudruha a jednoho dne jsem zail velmi ertovný píbh, nebýt ovšem toho jeho drahého konce.
 
Celkem náhodou jsem se zastavil na ulici Pekaské na dv piva a pedstavte si, e i to v té dob stailo, aby vás úedn prohlásili podnapilým. Já neídil ádné vozidlo, já jen pišel na ostrvek k Fakultní nemocnici, abych zde pokal na tramvaj. Pesn na ten perón, který se potom zanedlouho propadl a nenávratn v hlubinách brnnského podzemí zmizela jedna paní spolen s njakým pánem, kterému se nakonec podailo zase vyšplhat zpátky nahoru. Moná byl nemocný, ale rozhodn ml štstí…
 
A tam v té tm plakala dívka, která sedla na kraji zastávkového stojanu a m nenapadlo nic lepšího, ne ji zaít utšovat. A pi bliším pohledu jsem zjistil, e je trochu jiné národnosti. Mému srdci však byla blízká svojí lítostí, a tak jsem se k ní pidal. Pedstavil jsem se jí, doprovodil její údiv nkolika dalšími veselými slovy, a ne jsem se stail nadát, bylo nás tam najednou dohromady asi šest a já vbec netušil, odkud se ti ostatní mezitím vyrojili a skutenost, e se mezi sebou bavili velmi podivným jazykem, byla dost na pováenou.
Netrvalo to dlouho a stal jsem se stedem jejich pozornosti.
 
„íká e je ibid,“ ukázala na m Cikánka a m se dotklo, e vyslovuje moje jméno zpsobem, jako já sám ve svých dvou letech.
 
„Jsem ibid!“ poopravil jsem ji drazn.
 
„To je jedno. Také udné meno móe ma len pitomý pojebaný gado!“ osopil se na m jeden její spoleník bezdvodn a stril m do kolejišt.
 
Zalitoval jsem chvíle, kdy jsem se rozhodl obveselit neznámou dívku, a znovu odhodlan vstoupil na ostrvek a odstril pro zmnu já jeho.
 
Ostatní jen postávali okolo a ekali, jak se situace vyvine.
 
On taky odskoil, ovšem na druhou stranu do vozovky, kde se bohuel opel o práv projídjící auto hlídky VB a rázem bylo nadláno na pkný pršvih. Zbytek této podivné sestavy se vypail ješt díve, ne se soudruzi staili vymotat ze svého vozu, a na scén jsme zstali jen já a ten, co se do m zaal bezdvodn naváet. Ten se jim odrazil od kapoty, a ne se stail postavit na svoje pekvapené nohy, u ho jeden drel za kídlo.
 
„Obanský prkaz!“ vmetl mn jeden uniformovaný i se svojí slinou do mé udivené tváe. Rychle jsem zašátral v kapse a podal mu jej.
 
Zálibn v nm listoval a, opený o své sluební lutobílé auto, se jenom pochechtával. Zpoátku mírn, ale jeho smích neustále sílil, a se z nj stal docela obyejný záchvat.
 
Je to dobré, pomyslel jsem si, pobavilo ho, jak se jmenuji a jist na celou vc docela rád zapomene. Nevypadá na nikoho pomstychtivého, uklidoval jsem sám sebe v duchu.
 
„Poj sem,“ zavolal na toho druhého, který se mezitím vnoval tomu tmavšímu. Ten na tom byl podstatn he, protoe ádný doklad nevlastnil a veškeré jeho píbuzenstvo, které mu alespo njakou totonost mohlo dosvdit, se zbable rozprchlo, take toho u si pkn posadil do auta a šel za svým smjícím se kolegou.
 
„Piš,“ ekl ten, co drel mj obanský prkaz.
 
„ibid Pošlý,“ ekl a znovu se nezadriteln rozchechtal.
 
„Jak?“ zeptal se jeho kolega nevícn.
 
„No vdy ti to íkám jasn…,“ ale smíchem to nedokázal znovu peslabikovat, a tak mu podal moji obanku. Jene ten druhý se zaal rozilovat.
 
„A jak to mám dlat zaráz, íst a ješt zapisovat?! Diktuj,“ osopil se na svého rozesmátého, o jednu hvzdiku chudšího, spolupracovníka.
 
„ibid Pošlý,“ vykuckal ze sebe konen mezi jednotlivými výbuchy smíchu píslušník veejné bezpenosti. Ten druhý jen nechápav kroutil hlavou a potom rozhodl.
 
„Takovou blbost nemu napsat do ádnýho protokolu… je to vbec pravý?“ zapochyboval a ukázal na kníeku v ervených umlohmotných deskách, na které vévodil vylisovaný orámovaný dvouocasý lev s hvzdikou nad hlavou. „Dej mu dejchnout,“ ekl bezradn.
 
No a tak jsem se poprvé seznámil s trubikou a balónkem. Tak jak se dalo pedpokládat, trubika po dvou pivech zezelenala a oni m také naloili do auta a pro opilství a následné výtrnictví zavezli do ernovic na záchytnou stanici.
 
Léka, který m tehdy pijímal se na m soucitn dlouze díval.
 
„love nešastný,“ ekl po dlouhé dob, „kdybych se takhle jmenoval, tak do hospody vbec nepjdu a koupím si radji dom lahvový…,“ a pak nco zapisoval do pijímacího protokolu. Potom ješt pozdvihl oi, zadíval se do mých a dodal: „A po setmní nevylezu z domu.“
 
Nevšední záitek, e? I na tehdejší dobu ovšem pomrn drahý.
 
Moje definitivní rozhodnutí zcela se vytratit z obanského ivota dozrávalo pomrn dlouho. Zaalo obyejnou myšlenkou, která m pitahovala ubíhajícím asem stále více a mé sny tomu dost dopomohly, nebo by se dalo íci, e zcela utvrdily mé pedstavy, a stal se ze mne hrobník.


Nyní stojím kadý den mezi kíi rozmanitých tvar a velikostí, všerzných náhrobk dle majetnosti jejich uivatel a sem tam se seznámím i s pravou nefalšovanou rodinnou hrobkou.
 
Procházím se zde v kadé roní dob a je mn zde mezi nebotíky krásn. Já respektuji jejich jména, která je za jejich ivota zdobila, a oni se mn ji pro zmnu zase nemohou smát. Jsem ibid a zstanu jím a do své vlastní smrti. Jméno si nechám vytesat k náhrobku svých rodi pro jistotu ješt za svého ivota, aby to potom nkdo dodaten nepopletl. Otec mn ho dal pi narození a umonil mn tím strávit celkem nevšední ivot a já jej nyní za odmnu nechám zvnit pod to jeho… ostatn to byl jeho nápad.
 
Je to klidná a tichá práce bez posmchu a na to, e se mn z ní nezvýší moje ivotní úrove… na to vbec nemyslím, protoe z práce se nebohatne, alespo v echách ne. Tady se bohatne trochu jinak, ekl bych netradin. Jsme stát, který je raritou bývalého východního bloku a reprezentuje ho v Evropské unii lovk jménem Špidla, který je tak bystrý, e se ani za dva roky nenauil anglicky… takhle se zvyšuje ivotní úrove. Nic neumt a pesto mít všechno…
 
Tady na hbitov je to však zcela jedno.
 
A i kdybych náhodou, o em si dovoluji s úspchem pochybovat, o tuto práci pišel, popojedu zcela jednoduše o kousek dále, protoe nebotík je dostatek všude. O svoji budoucnost se tím pádem ani v nejmenším nestrachuji, jsou to mí tišší spoleníci, mí souputníci ivotem, kteí jen odpoívají a já se jim o ten jejich zaslouilý klid rád starám. Našel jsem zde smysl svého ivota a nemíním ho ji mnit za ádnou cenu.
 
Potkávám zde denn návštvníky svých zesnulých a ti jen tiše pozdraví, já jim slušn odpovím a navzájem se nikdy nepedstavujeme. V tom je úel této mé nepopulární práce, ale nemyslete si, i vy jednou budete potebovat takového svého sluhu, jakým jsem nyní já. A vte, e vám bude úpln jedno, jak se ten lovk bude jmenovat.
 
Nejsem ádný Charón, já ji pracuji jen rýem, lopatou, krompáem, hrábmi a jiným podobným náiním. Jsou to moji kadodenní pomocníci, bez kterých bych se vbec neobešel.
 
Je mn jedno jestli prší, i padá sníh, nebo naopak je takový vichorec, e si dlá z listí malá soukromá tornáda, a nebo od ranního rozbesku praí sluníko bez pestání a za celý den se na obloze neukáe ani jeden jediný mráek. Jsem ve svém království ve tvaru lichobníku neskonale šastný, protoe ono je tiché za kadého poasí.
 
Pro mnohé je smutné, pro nkteré pímo dsivé jen pi pouhém pomyšlení, pro m však nezvykle krásné, protoe moc dobe vím, e tady budu jednoho dne také pochován a zanu zde tu svoji nekonenou pou.
 
Vladimír Korbika
* * *
Zobrazit všechny lánky autora
Ilustrace © Martin Velek 


Komente
Posledn koment: 18.06.2019  00:03
 Datum
Jmno
Tma
 18.06.  00:03 Alena
 17.06.  14:16 Bobo -:)))