Velikost textu: normln | zvtit | zmenitInternetov magazn nejen pro seniory  

Navigace

Svtek
Dnes slav svtek Milan,
ztra Leo.

Mete jim poslat elektronickou pohlednici.

Klub
Uivatel: nepihlen

Vce informac o klubu a lenstv v nm se mete dozvdt na strnkch naeho klubu.

Anketa
Nvtvnci strnek - vk nvtvnk. Dkujeme za hlasovn!
 
 
 
 

E-mail
Nemte-li zde svou e-mail schrnku (adresu), mete si ji zdarma vytvoit.

Statistika



Podporuj ns
OSTRAVA!!!


MOAP


Nadace OKD


SENSEN


SeniorTip.cz,
ISSN 1801-9900
Vydv: Spolenost senior o.s.

Createt by NETtip 2006
Webhosting SvetHostingu.cz

Píhody Pošlýho ibida (6/7)
 
Zaala dosplá etapa mého soukromého ivota.
 
Jist by vás zajímalo, jestli mé kroky zkíila ješt nkdy njaká ena. Ano i ne, by znla moje odpov. Nikdy jsem neml v plánu dret celibát a ani jsem ho nedrel. Pece jen to druhé pohlaví patí neodmysliteln stejn k ivotu, jako teba Slunce a Msíc. Ani bez jednoho z toho by to nemohlo být ono, protoe to patí ke šastnému ití. Ale ádný trvalý vánjší vztah jsem si ji nikdy nevybudoval, a tudí jsem se ani neoenil. Nelituji toho, nebyl jsem pro to zejm zrozen… dti mám rád, to ano, nevadí mn jejich divoké hry doprovázené nadšeným kikem, v kterém se velmi rády pedhánjí. Mám radost, kdy ony ji mají také a jsem šastný, kdy vidím v jejich rozzáených oích to svtlo ivota, které dovede tak krásn potšit. Není nic krásnjšího na dtech ne jejich niím nepedstíraná touha a moment, kdy se jim splní jejich tajné pání, to dokáí tak emotivn vyjádit a je to ta nejvtší odmna pro  jejich rodie, kteí si tak moc páli jim tu radost udlat. Ano tento pocit, ten sám na vlastním dítti ji nezaiji, lovk se však musí s takovýmito vcmi dokázat smíit a nepodlehnout jejich destruktivnímu protipólu špatné nálady. Je nutné si v ivot dokázat uvdomit hranice svých moností a zbyten se nepouštt na nesmyslné výlety, které postrádají svj hluboký význam a vícemén jsou to obyejné pytlácké pokusy v njakém cizím, nám zapovzeném revíru.
 
Jedna ena však ale za zmínku rozhodn stojí a delší chvíli pro m pedstavovala uritou svtici, ne snad proto, e by byla ješt stále poctivá tlem, ale proto, e byla naopak poctivá svojí duší a její opravdová nebezpenost byla pímo v jejím dokonalém pohledu na svt. Ne pro m, já jsem si s ní velmi rozuml a ml jsem ji také rád, ale osud tomu chtl, e jsme se do sebe vzájemn vbec nezamilovali, i kdy jsme spolu strávili skoro dva roky, tém by se dalo íci spoleného ivota.
 
Ptáte se, jak je to vbec moné? Mohu vás ujistit, e je. Fyzická láska nemusí být vdy láskou zcela úpln dokonalou, se vším všudy, kdy jeden nkam odchází a druhý se o nj automaticky zaíná bát, aby se mu snad po cest nco zlého nepihodilo, nebo aby ta cesta, kterou práv podniká, nebyla zbytená a vše, co potebuje, se mu vydailo. Ano, tady ji nám podává ruku ta láska opravdová, ta která ani svého Amora nepotebuje, protoe je natolik silná, e ji neme od sebe oddlit vbec nic… a kdy myslím vbec nic, tak tedy ani smrt. Je to cit, který mohu zaívat i se svými vcmi a také je, kdy se opotebují, nebo rozbijí, nepjdu vyhodit do prvního kontejneru, který mn padne zrovna do oka. Ne, já si je ponechám i nadále, jen tak pro svoji potchu, pro pocit, e m stále neopustily a budu je nadále hýkat ve svých myšlenkách a ony v nich budou mít to svoje stálé místeko, pkn v teplíku u krbu rozjímání, který kadý sice vlastníme, ale ne kadý s ním umíme patin zacházet.
 
Tato ena byla v mém nepíliš pestrém ivot druhou enou, samozejm opt po mamince, která, kdy jsem se jí pedstavil, se nesmála. Pouze tázav pozvedla mlky své pírodní neupravované oboí a zeptala se: „Ván?“ a bylo to za námi, to, z eho jsem ml strach, se vbec nekonalo a tím mm snad tak uarovala. Ne, nebyla to nikdy ádná krasavice, ale zásady, podle kterých se ídila, nebyly sice ádné biblické desatero, ale byl to její vlastní prchod realitou, kterou si podle své poteby upravovala. Ale tak zvláštn vnitn srdcem, protoe kdy vidla, e nastal nkde njaký problém, který se musel ešit, postavila se mu elem a já za celou dobu, co jsem s ní il, jsem nepoznal ani jeden jediný okamik, kdy by nad ní zvítzil. Ano nkolik pat, ty si pamatuji, ale totální fiasko to nikdy. 
 
Jmenovala se tak krásn osvícen, Dorotka, a já jí s oblibou íkával Dobrtka a ona tak skuten i dokázala chutnat. Mnohdy jsme sedli sami naproti sob v potemnlém byt a nepotebovali jsme si nahlíet do tváí a zkoumat jejich mimiku, my mysleli city i potm, nás osvtlovalo nco zevnit a vbec jsme to nedlali z njakých šetrných dvod, to práv naopak, kdy jsme potebovali svtlo, svítili jsme klidn a do východu Slunce, které nás svými paprsky oblailo a tahle moje Dobrtka, kdy projevila touhu po milování, tak to z ní vyzaovalo na metr daleko a byla jako nístj vysoké pece, ekající na odpíchnutí.
 
Já ibid a moje Dobrtka, kterou jsem tak rád ochutnával na všechny zpsoby a pak, kdy jsme si navzájem leeli bezmocn v náruí, oba vyerpaní a dokonale odšavnni, tak se nás obou zmocovala nadpozemská síla, která nám umoovala se znovu probudit do dalšího rána, které se dokázalo usmívat a my do nj radostn pímo vskoili, protoe jsme se báli, e nám nco z jeho kouzla unikne a u to nestaíme zachytit a navdy pijdeme o ten jedinený pocit, kdy ospalost z celého okolí opadává postupn jako voda pi odlivu, a tak jsme byli dychtiví kadé vteiny, abychom byli svdky úpln všeho.
 
S touto enou, jak jste jist poznali, to nemohl být vbec nijak fádní ivot a také samozejm, e nebyl. Ona byla svá a dokázala být i silná, nebo by se snad dal pouít pímr, e myslela rychleji.
 
Stáli jsme jednoho dne v jakési celkem nepodstatné front a uvaovali s Dobrtkou po svém, po tom našem zpsobu myšlení, kdy jsme chvílemi íkali pouze jednotlivá slova, která jsme doplovali vzájemnými dotyky a byli jsme taková zvláštní souhra pírody, která by mohla vše nazvat plnými jmény, ale my nechtli, my si hráli se svojí fantasií a náš rozhovor pipomínal práv vznikající kíovku, které chybla napsaná legenda, ale pitom byla pítomna, jen nebyla pouze vidt… no byla a nebyla. My ji vidli, cítili, tvoili a luštili zárove, stalo se z nás duo, které se snaí pedehnat ve svých myšlenkách jednoho ped druhým a tak to bylo a do našeho vzájemného rozchodu.
 
Ale k té front.
 
Dopedu se zaal drát celkem neurvalým zpsobem jakýsi nevychovanec, který se pouze snail všechny ostatní odstrašit svojí mohutnou postavou a svérázným postojem ke svému okolí.
 
„Kam se cpeš chlape,“ ekl jsem mu jenom tak mimochodem, protoe jsem musel zrovna elit Dobrtiným hbitým prstíkm, které m drádily. „Ani jeden z nás tady nestojí jenom proto, e by nemohl spát, a nebo se doma nudil…“ dodal jsem a povaoval celou vc za vyízenou.
 
Ten lovk se pojednou zarazil, protoe evidentn nebyl zvyklý na njaký vánjší odpor a ani zde nepedpokládal, e by na nj narazil, a najednou sám nevdl, jak se má vlastn zachovat, protoe jeho povaha neznala pocit, který by se snad dal nazvat nností.
 
„Coe?!“ ekl nevýrazn a otoil se jako Golem v Rudolfínské dob a z jeho rozšklebených úst se mu linula pímo ta dobová alchymie, které bylo najednou všude okolo docela plno.
 
„To ekl kdo?!“ zeptal se výhrun a pojednou, jak u je to mezi našinci zvykem, ml a píliš mnoho prostoru.
 
„Já,“ odvtil jsem a díval se do jeho nepíliš bystrých oí.
 
„To je kdo já?!“ mlel stále strojovji dokola.
 
„ibid Pošlý,“ odpovdl jsem stále stejným tónem.
 
„Cha,cha,“ vybuchl kolohnát. „Mn tady nebude ádnej ibid…“ a to bylo všechno, co stail vyslovit, protoe v tom okamiku m posunula moje Dobrtka kousek stranou, rozmáchla se a do té jeho smjící se huby se opela takovou silou, e se silák jen mírn pootoil a tmi svými rozesmátými ústy se zaboil do betonového soklu, který byl tsn pede dvemi.
 
Nepál bych vám vidt jeho oi, byly v té chvíli úpln prázdné. I ten chabý náznak civilizace se pojednou vytratil neznámo kam, on se postavil jako malý zpráskaný uliník a beze slova opustil toto bojišt, kde ji mezitím i ta fronta pestala existovat, protoe my nejsme národ hrdin, kde, kdy je poteba, zastane se jeden druhého… no a moje Dobrtka, díky této národní zbablosti, si vyslouila první místo v této front a i ti, co se nakonec vrátili zpátky, se neodváili poádat ji, aby by je pustila ped sebe, protoe tam u jednou stáli.
 
Moje Dobrtka chtla hned na poátku našeho divokého vztahu vidt mého camprdlíka, neml jsem problém se studem a rád jsem jí vyhovl, ji to sice potšilo, ale na expozici do muzea by to asi nebylo. Nejsem výstavní, jsem pouhý ibid a to, co ke mn pichází z celého mého okolí… cítím to v sob, ale pojmenovat to pímo nedokái, ale vím, e nco pichází samo. Plíí se to jako stín v horkém lét a má jednu ošklivou vlastnost, e se mn to chce naervit do myšlenek. Jsem šašoun, dívám se okolo sebe poád dál a vykládám ty moje ostrosti… Kdo byl špatn pojmenován, nauil se ít s posmchem, který pro nj je denní krajíc chleba, obyejný suchý, místy i okoralý, ale tak u ostatn chutná posmch. To není ádný salámek i paštika, to je drása dásní do krve. Mám sílu v sob a ona sama vrhá nco, co metá m proti ní, nevím však, jak zachovávat se mám, a pokud to ivot dovolí a dá, tak budu svj, jen si peji, a to píliš nebolí. Moje hlava je restaurant na úrovni fantasie, kde veškeré úvahy jsou plaché a mnohdy se schovají do houští, kde je vtviky poškrábají a také polechtají.
 
S touto enou, jak jste jist poznali, to nemohl být vbec nijak fádní ivot. Samozejm e nebyl, ona byla svá a dokázala být i silná, nebo by se dalo íci, e myslela o moc rychleji, ani ne hloup, ale nkdy to byla docela fuška ty její myšlenky stíhat. Já se pouze plouím pohledem, který není niím jiným, ne moje soukromá fikce. Vidím Dobrtku a vidím její vrásky, ale v tch vráskách je taková zvláštní moudrost, e si zachovávám pohled na tu její skutenost, protoe kdybych se ml pedstavovat kadý den, tak ta moje fantasie, kde se toí koleka proti smru hodinových ruiek, to jen pro pípad, aby to nebylo fádní, a proto se také mnohdy tak asto zastavují. Pemýšlet nad vcí je mým údlem, s kterým jsem se narodil… prost se to stalo. Pichází krok a jeho dsledek je šlépj, ta, která není mnohdy vbec vidt, ovšem o to více dokáe bolet tím, e ji nikdo nevnímá.
 
Za celou dobu, co jsem s touto enou strávil spolený ivot, jsem nebyl nespokojený a jist se mnohý z vás zeptá, co e m vedlo k tomu, abych ji opustil. Ale tak to nebylo, náš vztah byl jako pneumatika, která se jednoho dne stane nepouitelnou, sjede se a zaíná ohroovat svoje okolí. I to byl náš pípad. My ovšem prost tuto situaci ešili zpsobem, kde jsme si podali vzájemn ruce, dali si poslední polibek a otoili se k sob zády. ádná ostrá slova, ádné emoce, nic, co by pipomínalo tu hrzostrašnou scénu, kde se tesou celé zdi a iní rozbíjející se nádobí. Tomuto my jsme se vyhnuli velikou oklikou a myslím si, e jsme udlali dobe, hlavn pro sebe.
 
Dobrtka se ode m odsthovala a já jí pomohl zabalit všechny její vci a doprovodil jsem ji na vlak, který ji unášel do místa jejího narození, kde chtla zaít úpln nový ivot. Povaovala tuto naši spolenou kapitolu za uritý pínos, ale s dodatkem, e se ítila do njaké slepé uliky, z které není na konci ádného úniku, a proto radji vycouvala, dokud to ješt nezaalo být sloité. A já na ni dodnes rád vzpomínám, procházím se mezi náhrobky a toto spoleenství je nyní moje obecenstvo, které se mn nikdy nesmje.
 
Poraování píšt...
 
Vladimír Korbika
* * *
Ilustrace © Martin Velek

Zobrazit všechny lánky autora  


Komente
Posledn koment: 27.05.2019  09:14
 Datum
Jmno
Tma
 27.05.  09:14 Von