Velikost textu: normln | zvtit | zmenitInternetov magazn nejen pro seniory  

Navigace

Svtek
Dnes slav svtek Miloslav,
ztra Ester.

Mete jim poslat elektronickou pohlednici.

Klub
Uivatel: nepihlen

Vce informac o klubu a lenstv v nm se mete dozvdt na strnkch naeho klubu.

Anketa
Nvtvnci strnek - vk nvtvnk. Dkujeme za hlasovn!
 
 
 
 

E-mail
Nemte-li zde svou e-mail schrnku (adresu), mete si ji zdarma vytvoit.

Statistika



Podporuj ns
OSTRAVA!!!


MOAP


Nadace OKD


SENSEN


SeniorTip.cz,
ISSN 1801-9900
Vydv: Spolenost senior o.s.

Createt by NETtip 2006
Webhosting SvetHostingu.cz

ZATMNÍ  BOHA (2/2)

Druhým problémem, který trápí pochybovae – je nedostatek dkaz o existenci Boha. „Dej nám znamení“, volají, nebo „ui zázrak!“ My, kteí jsme Ho ji našli, víme, e nejde o eskamotéra, který by se ochotn pedvádl na nepatrném pozemském jevišti uprosted hlubinných dálav miliard vesmír. Teolog Buber, který ji na tchto stránkách promluvil, nám na dané téma zachoval tento vzkaz: „zázrak je nco, co se stane; ale pouze tehdy, kdy se stane lidem, kteí jsou schopni nebo pipraveni ho jako zázrak pijmout.“ Co ovšem není náš pípad – my se snaíme Boha pijmout jako mága, ani by výjev poznamenal náš náhled na ivot a vlastní poslání. ekáme jen na „áry máry fuk“, které bychom pojali jako kouzelnický trik, odmnný potleskem; pro nás osobn by ovšem tato podívaná nemla hlubší význam. Jeíšv as s adou významných zázrak byl ovšem spojen s vírou nešastník, e jim me být pomoeno. A také prození slepých, abychom si pipomnli jeden z píklad, pisplo k duchovnímu prození pacient. Navíc Jeíše provázel evangelista Lukáš, údajn léka, který se vnoval prbhu léení a anamnéze chorých. 

Své zetelné vysvtlení oekávaných znamení nám podal ve své Citadele Antoine de Saint Exupéry, kdy napsal: „Má samota mne, Pane, nkdy mrazí. A v poušti samoty si ádám njakého znamení. Tys mne však v onom snu pouil. Pochopil jsem, e jakékoli znamení je marnost, nebo kdybys byl z mé roviny, nenutil bys mne rst. A co bych si, Pane poal se sebou, tak jak jsem? A proto jdu a vznáším modlitby, na n není odpovídáno, a jsem tak slepý, e se musím ídit jen slepým teplem na uvadlých dlaních, ale Tebe, Pane, pesto chválím, e mi neodpovídáš, nebo kdybych našel, co hledám, u bych se nemusel uskuteovat.“

Ve skutenosti jsme všichni nedoslýchaví a nevnímáme mnohé, co je nám poskytováno. Drmolíme modlitby, ani bychom se ponoili do hlubin duše, ztišili se a ekali na odpov. Jsme vybaveni „anténkami“ na píjem, ale zahlceni šumem vlastních myšlenek jsme se stali nedoslýchavými. Jsme snad osmistou generací, piem mnoho jednodušších národ bylo a je stále, aspo u vynikajících jedinc, stále „na píjmu“. Mnozí misti výtvarných a spisovatelských profesí pijímají inspiraci jako dílo vlastního talentu, buší se nadut do hrudi, ani by pocítili by jen stín vdnosti. Nebo ne kadému bylo dáno…

Na zemi se pitom odehrává ada zvláštních jev – lidé nasbírali mnoho mystických proitk, absolvovali klinickou smrt se všemi prvodními jevy, lékai v odborných asopisech publikovali mnohé proitky svých pacient. ivot po ivot se stal ji pojmem. Mojíš i Abrahám byli osloveni Bohem, práv tak jako etní proroci, a nelze uvit tomu, e by se Bh odmlel zrovna v asech úzkostí a hlubokých krizí. O tchto momentech pojednává mj, zatím nepublikovatelný rukopis Nositelé tajemství – co je téma velmi nároné. Potenciální tenái by tyto zprávy, tebae nám je ponechali etní velikáni ducha, nevili. Navíc jsou tyto hluboké proitky tko sdlitelné. Mimochodem setká-li se kdo s Bohem, neodehrává se dialog, ale monolog, v nm oslovený pekvapen, a v neekané chvíli, jen skromn naslouchá.

Tomuto tématu se vnoval mimo jiné americký teolog nmeckého pvodu Paul Johannes Tillich (1886-1965), který napsal: „Jsme odloueni od tajemství, od hlubiny a velikosti své existence. Slyšíme hlas té hlubiny; ale naše uši jsou uzaveny. Cítíme, e od nás ádá nco radikálního, totálního a nepodmínného; ale bouíme se proti tomu, snaíme se tomu naléhání uniknout a nechceme pijmout jeho píslib.“

Tentý autor na jiném míst sdluje, e „milost nás zasahuje, kdy jsme ve velké tísni a v nepokoji. Zasahuje nás, kdy kráíme temným údolím nesmyslného a prázdného ivota… Zasáhne nás, kdy naše znechucení sebou samými, lhostejností, slabostí, znepátelením, nedostatkem zamení a usebrání se nám stalo nesnesitelným.“ Zkrátka: „V ivot je milost. Jinak bychom nemohli ít.“
 
Pitom je ohromující, e provokujeme touhou po zázracích v ase, kdy objevujeme záhady a kapacity mozku, otevíráme tajemství vesmíru i hmoty, a jedna vyešená záhada pináší nekonené mnoství dalších otazník. Bhem jednoho ivota jsme byli svdky mnoha zásadních pelom – z hrubého modelu atomu jsme dospli k záhadám teorie strun, kdysi nedotknutelné erpadlo našeho ivota – srdce, je mnno transplantací nebo nahrazováno pumpou. Za pár desítek let jsme ušli pi psaní cestu od bidlicových tabulek, pes drátko se špikami a psacími stroji k poítam, piem náš vlastní mozek má kapacitu vtší, ne špikové poítae. Toto tempo zpsobilo, e si vlastn ani nieho dost neváíme.

A to nemluvíme o nádhee pírody a ivého tvorstva, které pes všechny niemnosti, jich jsme se dopustili, stále ješt ohromují citlivého pozorovatele. idovský spisovatel Viktor Fischl (1912-2006) ve své knize o Dvorních šašcích nám zanechal následující vzkaz: „Napadlo t nkdy, e si nás Bh chová jen pro svou zábavu? Snad jsme opravdu jen dvorní šašci? I kdyby tomu tak bylo, musel bys doznat, e nás nechal hrát v nejkrásnjších kulisách. Jen se podívej na všechnu tu krásu kolem nás.“

K tomu jeden z pšák na cest k Bohu dodal: „A te jsem pojednou vdl, e krvinky v mých ilách krouí ve stejn pedepsané dráze jako kadá z milion hvzd, krouících v letu vesmírem. To znamenalo – a to jsem vdl a te - e kadá krvinka je stejn dleitá jako planety a souhvzdí… Pochopil jsem, e nebudu nikdy vdt, co je za tím vším, pro hvzdy krouí ve vesmíru a krvinky v mých ilách; jedno mi však v té chvíli bylo jasné, e tolik nevýslovné krásy nemohlo být stvoeno bez cíle. A e ti, jim bylo dopáno postát v úasu nad vší tou krásou, nemohli být stvoeni jen pro zábavu Toho, který je stvoil. Dokonce i zmínný autor literatury, která nás zbavila iluze o podob a cestách naší civilizace, tedy George Orwell si s úasem povzdechl:  „Kdy lovk nemá radost z návratu jara, pro by ml být šastný v Utopii, kde by mly být vyešeny ekonomické problémy, ivot by ml být prostší a lovk by mohl mít více asu a nemusel se tolik namáhat? Z eho bude šastný, vdy ta radost, kterou lovk má, kdy najde první petrklí, bude vdy vtší ne radost, kterou máme, kdy pojídáme zmrzlinu za doprovodu hudby… Myslím, e kdy si lovk podrí dtské radosti z takových vcí, jako jsou stromy, ryby, motýli, pokojná a slušná budoucnost bude pravdpodobnjší. Kdy lovk káe doktrínu, e není nic hodno obdivu ne ocel a beton, pouze se trochu ubezpeuje v tom, e lidské bytosti nebudou mít jiný ventil pro pebytenou energii ne nenávist a uctívání vdc.“

A dále: „Kolikrát jsem stál a díval se, jak se áby páí nebo se pár zajíc pere v mladém obilí a pomyslel jsem na všechny ty dleité osoby, které by mi v téhle radosti zabránily, kdyby mohly. Ale naštstí nemohou. Pokud nejste pímo nemocní, hladoví i zavení ve vzení, jaro je poád ješt jaro. V továrnách se vrší atomové bomby, policie se plíí ulicemi mst, z reproduktor proudí li, ale Zem poád ješt obíhá kolem Slunce a ani diktátoi, ani byrokrati, jakkoli hluboce s tímto procesem nesouhlasí, nejsou schopni mu zabránit.“

Vskutku, jedin nadje na vný ivot, je v ivot pozemském ze všeho nejsilnjší. Tady nacházíme trvalé potšení, které nás na první pohled sbliuje se stejn zaloenými páteli. Navzdory konené na naší cest, máme jednu jistotu – e navzdory mnoha branám, které v ivot míjíme, nám Bh nakonec nabídne bránu jednu jedinou. Jak píše Exupéry, „ivot a smrt jsou sice slova navzájem svárlivá, ale pesto je pravda, e meš ít jen z toho, pro co je moné i zemít. A kdo odmítá smrt, odmítá tím i ivot. Nebo kdy není nad tebou nic vyššího, neme se ti nieho dostat. Meš brát leda od sebe. Co ti však me dát prázdné zrcadlo?“

Bylo by s podivem, kdyby tento chodící zázrak, jakým je skvle zkonstruované lidské tlo, odsouzené ke zpopelnní na konci cesty, bylo skuteným a definitivním závrem. Kdy byl tak perfektn vytvoen obal pro duši, pro by ml práv tento (samozejm potenciální) klenot práv beze stopy zaniknout. Touto otázkou se zabývali ji duchovn orientovaní renesanní myslitelé, jejich závry shrnul nakonec i Tomáš G. Masaryk. „Nedovedu si pedstavit, e by taková krásná a jemná vc, jako je myšlení, poznávání, zbonost, mravní úsilí, vnímání krásy, celá kultura, e by se to mohlo ztratit, e by to mohlo být k niemu. Fyzikové íkají – energie se neme ztratit; a co tato energie v nás?  Duše hýbá hmotou, rozum dává hmot tvar, uruje úel a pozná celý ten svt: co me ta hmota trvat a duše ne? Bylo by to divné.“

Tím spíše je teba dodat, e základní ástice hmoty, (napíklad protony), mají garantovanou existenci tém do vnosti, zatímco duše by se mla vypait po jednom pouití? Tím spíše se to týká Boha, nad ním se pozastavil albtinský státník Francis Bacon: „V Písmu se praví, íká blázen v srdci svém: není Boha.“ ( 14,1  a 53,1) Ale „to íká jen mechanicky a pro sebe; je to nco, co si moná peje, emu však zcela neví, nebo o em není pesvden. Nikdo toti nepopírá, e jest Bh, leda ti, který by prosplo, kdyby nebyl.“

Bohuel Evropa se asem zbavovala svých duchovních kotev zrovna v ase, kdy se rozhodla opustit kesanství v chystané ústav jako základ svého civilizaního koene, na nm vyrstala v poslední tisícovce let. e se jí tato kapitulace a vyloená provokace historicky nevyplatí,  tím si meme být tém jisti.

Na závr bychom si mli pipomenout text amerického sociologa a historika Lewise Mumforda, (1895-1990), který naše spoleenství pipodobnil k ladní orchestru, práv v poslední tisícovce let. Tento náš souasník toti shledal, e „poínaje desátým stoletím nástroje skípaly a byly ladny. Ješt ne se svtla rozsvítila, picházeli noví a noví hudebníci do sálu a namáhali se peíst noty. V sedmnáctém století ji byly smycové a devné nástroje pohromad a v ostrých, vysokých tónech hrály pedehru k velké opee mechanické vdy a vynalézání. V osmnáctém století se k orchestru pipojily esové nástroje a poátek hudebního díla, v nm kovové nástroje pevládaly nad devnými, zaznl do všech síní a galerií západního svta. Konen v devatenáctém století nesmle zaznl také lidský hlas, do té doby zakiknutý a tichý, do soustavných nelibozvuk souhry, a to práv v dob, kdy byly zavádny podivuhodné bicí nástroje. Vyslechli jsme celé dílo? Ani zdaleka. Vše co se dosud odehrálo, byla skoro jen zkouška, a kdy jsme konen poznali význam orchestru i sboru, budeme musit pedlat partituru, piem budou zmírnny píliš pronikavé est a bubny a do popedí se dostanou housle a lidské hlasy. A stane-li se to, bude náš úkol ješt tší; nebo budeme musit znovu skládat hudbu, zatímco se bude hrát, mnit kapelníka a peskupovat orchestr, a to práv, kdy budeme petváet nejdleitjší ást díla.“

Inu doufejme, e budeme mít na pípravu dost asu – zejména kdy jsou v orchestišti ješt nedoukové, a na míst kapelníka se stídají nelibozvuní psychopati, kteí o skutené opee, hodné toho jména, nemají ani potuchy. Zazní tato muzika i do nebeských sfér a nebude orchestr provokovat našeho výsostného Posluchae?

Tak jsme s touto otázkou prošli poslední branou svých djin, vstoupili jsme do tetího tisíciletí s rozladným orchestrem, s mnoharozmrnými krizemi vkol. Pokud nechceme, abychom platili za všechny pelomené peet apokalypsy, co nebude snadné, budeme muset mnit nejen zmínné partitury, ale také mapy našeho poznání, které by mlo míit k hodn vzdálenému horizontu. Samozejm musíme projít zmnou i my, chceme-li bez úhony zvládnout všechny promny, které nás ekají.

Navíc nemáme recepturu ani na podobu zmn ani na jejich ešení. Proto jsme tuto úvahu vedli snad všemi potenciálními maléry, které jsme si sami pipravili. Svt je toti v pohybu, a nezbývá, ne najít cestu k nekonen velké ale stále vzdálené nadji. Jen jednu jistotu máme stále po ruce. Jsou to biblické texty a jejich vzkaz. V tomto silném svazku jsou obsaeny desítky knih, jejich tení není snadné. Ovšem jedno jediné a podstatné slovo v rozsáhlém díle stojí za to, abychom si je uloili v srdci. Je to toti jednoslovní vzkaz, ujištní, vybídnutí i pozvání. Kdy oslovil Bh Mojíše i Abrahama, odkázal tento klíový vzkaz pro všechny minulé souasné a budoucí generace:

 
JSEM
 
 
Slavomír Pejoch-Ravik
* * *
Zobrazit všechny lánky autora


Komente
Posledn koment: 28.11.2018  23:13
 Datum
Jmno
Tma
 28.11.  23:13 olga jankov
 28.11.  15:24 Von
 28.11.  14:48 ferbl
 28.11.  09:14 Von