Velikost textu: normln | zvtit | zmenitInternetov magazn nejen pro seniory  

Navigace

Svtek
Dnes slav svtek Zita,
ztra Oleg.

Mete jim poslat elektronickou pohlednici.

Klub
Uivatel: nepihlen

Vce informac o klubu a lenstv v nm se mete dozvdt na strnkch naeho klubu.

Anketa
Nvtvnci strnek - vk nvtvnk. Dkujeme za hlasovn!
 
 
 
 

E-mail
Nemte-li zde svou e-mail schrnku (adresu), mete si ji zdarma vytvoit.

Statistika



Podporuj ns
OSTRAVA!!!


MOAP


Nadace OKD


SENSEN


SeniorTip.cz,
ISSN 1801-9900
Vydv: Spolenost senior o.s.

Createt by NETtip 2006
Webhosting SvetHostingu.cz

­PADESÁTÉ VÝROÍ SRPNA (3)
 
Vzpomínky úastníka
 
Slavomír Pejoch, s pseudonymem RAVIK, se narodil 22. dubna 1932 v Jemnici na Tebísku. Na UK vystudoval moderní obecné djiny, ale úastnil se i pednášek z archeologie, navštvoval i filozofické pednášky. Sled studií skonil na Bagdádské univerzit v College of Arts, kde studoval arabské reálie a zejména arabštinu. Následovalo pak jen deset let novináské práce, kterou uzavelo dvouletí 1968 a 1969. Tehdy se autor mnoha dl stal tiskovým tajemníkem dvou vicepremiér: Oty Šika a Václava Valeše. Otovi Šikovi kompletn pipravoval jeho tehdejší televizní vystoupení.  Ovšem za všechno (za odvahu dokonce dvojnásob) se platí. Zatímco Šik z republiky odešel, Pejoch-Ravik skonil jako cenový referent v podniku invalid META, který byl znienými existencemi naplnn pes áru ponoru. Absolvoval dva infarkty, jeden bezprostedn po návštv kachlíkárny na Letné. 
 
Rokem 1989 pišla omluva a návrat dorole ministerského poradce pro kulturu. Tehdy si NATO vybralo Ravika jako svého research-fellow pro média ve stední a východní Evrop. Sepsal detailní analýzy polistopadového vývoje, které dnes ítají na 40 svazk.
 
Jeho vzpomínky  uvedeme ve tech kapitolách.
Redakce
 
Kapitola 3.
 
Ve vzpomínkách vrame se k poátku okupace, k onomu dopoledni, v nm jsem se dozvdl, e 21. srpna prost vláda nepracuje. U rozhlasu se stílelo, a moje pistole mi momentáln nebyla k niemu. Naštstí se ozval šéf Šikova kabinetu, Jan Pštross, odjinud mi nabízeli tiskárnu, take bulletin vlády, o nm se ve Strakovce dlouho hovoilo, jsem mohl zaít vydávat. A dostal jsem k dispozici i vysílaku, která byla umístna u rozhlasu, nejspíše ve spojení se stavbou metra. S Honzou jsme se vzáptí sešli v budov na Klárov, v ní se nacházela jídelna, a v pate jsme si pak zaloili detašované pracovišt vlády. Budova byla dosud neobsazená, a navíc byla vybavena takzvaným ernínem co byla vládní linka, slouící nejexkluzivnjším pacientm. A tak se stalo, e nás bylo pt, nebo co se úadu týe, (který ítal snad 300, moná tyi stovky lidí), my, bezprostední pozorovatelé, jsme mli pocit, e se nám všichni rozprchli jako kdy stelí do vrabc. Bylo to i pochopitelné – hlavní budova byla obsazena, a navíc kadý úastník této vzpoury v obsazeném mst mohl poítat jen s prohrami, s represáliemi, provrkami, ba i fyzickou likvidací. Krátce pedtím, ne jsem dorazil do tchto míst, tu Rusové odstelili na pokraji paríku mladou a vysokoškolsky vzdlanou dívku.
 
Inu pedstavovat Úad vlády v této chvíli vyadovalo odvahu, i kdy kadý z naší ptice o vlastní statenosti i riziku vbec neuvaoval. Jednali jsme podle vlastní pirozenosti, pidlené nám osudem a ivotními zkušenostmi. A tak se stalo, e vyšel první bulletin Úadu vlády, v nm se nacházely jak pokyny nadiktované kabinetem a urené obyvatelstvu, patiné komentáe, adresované zejména neekané návštv, ale té výzvami k dodrení obanské morálky. Take tam byla velkými písmeny zveejnna výzva španlák, nech neprojdou, ale také zásada, e bez kolaborace ztroskotá okupace. V em jsme mli v principu pravdu, ovšem (jak se známe) tato zásada vydrí jen pi bhu na krátkou tra. Nkteí vydreli vzdorovat déle, nkdo nevzdoroval vbec. Tisk probíhal v Zemdlském nakladatelství ve Slezské ulici a o expedici se postarali hoši z divadla Dostavník, který práv provozoval moji a Hrychovu hru o tom, Co Kosmas nenapsal. Dva z našich kolportér se vydali motocyklem na Karlovo námstí – a tu do nich, ped kostelem svatého Ignáce, vjel sovtský transportér. Oba mládenci byli jak se patí pošramoceni, motorka u nebyla k pouití, a oba kolportéry odvezla do nedaleké fakultní nemocnice sanita.
 
Oba chlapci však pedtím staili vstoupit do dokument doby. Letitého pítele Jiího Vaáka s otázkou, copak se vám stalo? oslovili zahraniní kameramani. Copak to nevidíte, val v bolesti Jirka, e nás ty svin vradí? A tento výkik posléze probhl všemi televizemi a filmovým zpravodajstvím svta. Jeho hlava vala do svta pes celé filmové plátno. Druhý marod, Jarda Kindl, bez ohledu na šrámy a pohmodniny sáhl do transportéru pro soudruha velitele. Sotva jej vytáhl na volnou ulici, poal jej s píslušným slovním doprovodem škrtit. To se ji zaaly klepat strachy i pihlíející davy, a u kostela dokonce zastavila tramvaj. Cestující se jali prosit Jaroslava, aby ruskému dstojníkovi povolil sevení. Vdy ty svin hned stílej a odskáe to nkdo z okolního davu, škemrali. A Jarda povolil, a posléze si poleel rovn msíc v nemocnici na Karlov námstí.
 

Kdy m v nedávné dob, kdy se vyrovnávala dávná utrpení, povolala právnice ministerstva vnitra, abych se vyjádil k této nehod, stvrdil jsem, e oba pánové rozšiovali bulletin s pokyny vlády a tedy pracovali fakticky ve slub úadu. Jarda Kindl v této souvislosti dokonce odmítl ádat o jakékoli odškodnní. Nicmén soudkyn se naší návštvou potšila, protoe ne všichni pedvolaní marodi si udreli jistou dávku humoru. Práv den ped naší cestou na ministerstvo vnitra pišel na pedvolání lovíek, který se jako jediný zachránil z autobusu, do nho narazila ruská cisterna. Všechno, vetn všech kamarád, vzplálo plamenem. Paní doktorka chtla do zápisu zapsat kdy, jak a kde k dané události došlo – le nepoítala, e stres, vrytý hluboko do pamti, me znovu vyplout na hladinu cit. I po tyiceti letech zaal svdek nehody vzpomínat na své kamarády, zhroutil se a plakal k neutišení, take z nj právnika nemohla vydolovat svdeckou výpov. Já jsem, co se automobilu týe, tenkrát rovn zhusta riskoval – vozil m toti po Praze dobrovolník s nevelkým autem ale utreným výfukem. Take jsme vydávali exploze a kulometné dávky, slyšitelné zdaleka. Kudy jsme jeli, tam cvakaly závry samopal. Kdy jsme tedy získali ješt skupinku pro zpravodajský servis, která ordinovala v podniku Aritma ve Vokovicích, (kde mli hoši pipravené i pracovní modráky, pro pípad pevleku), dal jsem pednost spojce, jezdící s poádným automobilem. Potkávali jsme se u malostranského Mikuláše, a oním kurýrem nebyl nikdo jiný ne slavný hokejista první legendární sestavy po druhé svtové válce. Jmenoval se Josef Trousílek, a hrával s legendami, jakými bývali Konopásek, Kobranov nebo Boa Modrý. V letech 1947 a 1949 se mustvo, v nm reprezentoval republiku, stalo dvakrát mistrem svta a tikrát mistrem Evropy. Cizí manafty mu pidlili pezdívku devorubec i vrah švýcarských hokejist. Tohoto Pepíka jakivo nenapadlo, e se stane kurýrem a ausgerechnet v okupaním stavu – a proti Rusákm.
 
Z eho plyne, e jsme se pohybovali, jako úad vlády, na nejrznjších adresách, v nich se ovšem musel bezpodmínen nacházet vládní telefon ernín, a na n, co se týe rizika obsazení cizími vojsky, bylo spolehnutí. A takových míst bylo v Praze, vesms na Malé Stran, vru pramálo. Z nkdejší vládní jídelny jsme se pesthovali do tsného sousedstvá Malostranské kavárny – tam se v dom pilepeném na starodávnou kafírnu, nalézalo Avicenum, nakladatelství zdravotnické literatury. Tu jsme nalezli nejen spolehlivé telefonní spojení s vládou, ubytovanou na Hrad, ale i relativn nejvtší bezpeí pro svou práci. Odsud jsem napíklad mohl svolat tiskovou konferenci vlády, zhruba tvrtý den po okupování zem.
 
Psal se 24. srpen a byla sobota.
Byl to ode m tak trochu provokaní akt, uspoádat v obsazeném mst, v nm se cizí armády zaaly cítit jako doma, setkání ministr na míst, kde to Brenvv hlavní stan vbec neekal. Kabinet kupodivu riziko opuštní hradního areálu pijal. Moností k setkání mnoho nebylo – vlastn pouze dv. Bu vládní kantina na Klárov, anebo na ministerstvu financí, které jako jedna z mála vládních budov nebylo obsazeno. Václav Valeš, který pozvání pijal, vzal naši frajeinu za svou, ale pokládal za nedstojné, aby se ministi s tiskem scházeli v obyejné kantin. Sraz byl uren na patnáctou hodinu odpoledne. Já jsem si novináe svolal k benzinové pump, která byla od ministerstva vskutku jen skok. Protoe jsme si nebyli jisti, nejsme-li odposloucháváni, a neseberou-li m tajní, jich se mstem pohyboval bezpoet, ml jsem sebou náhradníka, který kráel zhruba padesát metr za mnou. Nestalo se ovšem zhola nic – novináe pivedl tehdejší šéf Krátkého filmu a mj nkdejší rozhlasový kolega, Alois Svoboda. Celkem bez eí se všichni pidali ke mn a sto metr odsud, za rohem jsme vpluli do budovy vládnoucí eskoslovenskými financemi. Nebyli jsme ovšem zdaleka nenápadní – s magnetofony, které nabývaly v tch dobách obích rozmr a s kamerami jsme budili nezaslouenou pozornost. Sešli jsme se ovšem skoro na minutu pesn, a z vládní limuzíny (tehdy šestsettrojky) vystoupil krom Václava Valeše i Stanislav Rázl. První co by ministr zahraniního obchodu, druhý jako reprezentant eskoslovenské chemie. Hlavní slovo si vzal Václav Valeš. Od nj jsme se dozvdli, jakpak si poínají okupanti, kteí (jak ji víme) zprvu tvrdili Ludvíkovi Svobodovi, e nemají s Moskvou spojení. Druhým tématem byla sovtská ambasáda a její pedstavitel Stpan Vasiljevi ervonnko, pokládaný národem za nejvtšího alobníka Moskvy a v podstat za hlavního inscenátora tehdejšího maléru. Toho poktil Valeš nejnelichotivjšími pízvisky.
 
Klíovým momentem situace byl tenkrát pesun nákladních souprav po eleznici. Obrovským potm tank scházelo palivo, vojskm dokonce i voda, nato jídlo, a navíc se pepravovala z Rusi objemná odposlouchávací souprava, která mla identifikovat vysílaky. Stalo se toti neuvitelné – ím déle Rusové a jejich kamarádi v echách pobývali, tím intenzivnjší bylo rozhlasové vysílání. Protoe rozhlasoví technici vyuívali k napojení i vysokosíové naptí, jím byly propojeny všechny zem paktu, šíilo se vysílání i z pipojených zemí, tedy z východního Nmecka, práv tak jako z Polska i Maarska. 0bané tehdy práv proto neustále upozorovali rozhlasové stanice, kde se která souprava, nejvíce však odposlouchávací stanice nachází. V jednom okamiku však rozhlasoví hlasatelé odpovdli poslucham, a si nkterá varování a situaní zprávy ponechají pro sebe – nebo modrá armáda, jak se elezniám íkávalo, dobe ví, co a jak má konat. Tak se tedy souprava, která se tém nemohla hnout z místa, nakonec ocitla na zkušebním okruhu u Velimi, kde na pomrn širokém traovém okruhu poala jezdit plnou rychlostí, jako na kolotoi. Byla to cesta, která vlastn nikam nevedla.
 
Novinái se ovšem té dozvdli, jak probíhaly pokusy okupaní generality, snaící se zdolat elezniní dopravu. Jeden z relativn slušných generál navštívil ministra dopravy – ne stail vystoupit z vozu, ml poplivaný celý automobil. Tváí v tvá davu, a tedy vlastn pravd, se psychicky hroutil. eského ministra celkem vzato slušn poádal, aby uvolnil naše trat. V opaném pípad, kdybychom nechtli vyjít vstíc, pohrozil, by musela sovtská armáda pevzít ízení elezniního provozu vlastními silami. Ministr se pousmál, a pravil, a uiní co libo – jenom by ml vzít v úvahu fakt, e jen na nejivjší ást trat mezi eskou Tebovou a Prahou by poteboval zhruba 40 tisíc kvalifikovaných mu elezniního vojska. Pan generál zvadl.
 
Beseda pokraovala i v kuloárech. Tehdy se mj pítel Alois Svoboda dotázal mého pozdjšího pítele, ministra Valeše, zdalipak si vláda uvdomuje, co pro ni novinái vykonali. Valeš pikýval a Lojza se smutn pousmál a pravil: A pesto my budeme první, kdo toto dobrodruství odskáeme.  Václav Valeš s pochopením situace poloil Lojzovi Svobodovi ruku na rameno. Potom jsme se rozešli a bhem dvaceti minut bylo obsazeno i ministerstvo financí. Unikli jsme tém o fous. V tom okamiku jsme vytušili, e i nám, toti hrstce pracovník vlády, hrozí uprosted Malostranského námstí riziko. Kdosi se vydal hledat náhradní psobišt, zatímco my jsme mli vyhledat píští sídlo vlády, v pípad, e by kabinet musel sestoupit do ilegality. Úkol nebyl jednoduchý – kabinet ml mít spojení s celým svtem, ml se nacházet uprosted msta a na co moná nejnenápadnjším míst. Nakonec se ešení našlo – a odpovídalo pedchozímu zadání pímo skvostn. Sídlem vlády se mla stát Petínská hvzdárna. Nenápadná, spojená se svtem a pitom skoro skok od ivého centra Prahy.
 
Nakonec jsme našli, tebas jen nakrátko, náhradní pracovišt i my. Byla to budova sovtské ekonomické mise na spodní ásti námstí, nebo všichni úedníci se ji na poátku invaze stáhli do budovy vlastního velvyslanectví. Pda pod nohama nás tu však pálila ji od okamiku vstupu do objektu. Tudí kolegové šli vyhledávat objekt s lepšími podmínkami, a aby udreli spojení s vládou, ponechali m na míst, s tím, e pro m, a najdou vyhovující kanceláe, nkoho pošlou. Bylo ovšem ponkud pikantní, e na této horké pd m hlídala paní Larisa, jak je patrné ji ze jména, Ruska. Byla toti provdaná za eského právníka, který pro další vydání vládního bulletinu pipravil právní rozbor trest, hrozících za velezradu, za spolupráci s okupanty, za napomáhání nepíteli Kdy jsem se pozdji vydal k tiskárn, zastavil moje auto ruský voják, který se m jal prohlíet kufr, zatímco text bulletinu, a speciáln zmínné trestní sazby, odpoívaly v mé náprsní kapse. Kdy pro m nakonec hoši pišli, sthovali jsme se do budovy výzkumného ústavu, nacházejícího se v sousedství takzvané Werichovy vily. Dodnes vzpomínám na tyto okamiky, kdy kráím po Malé Stran všemi choulostivými místy, v nich jsem se kdysi pohyboval.
 
Take kdy jsme nakonec peili týden okupace, ulice oivované zejména cizími vojsky a tanky, se opt naplnily civilisty. Byl jsem ovšem ponkud zklamán, protoe jsem nemohl realizovat nápad, který m osvítil pedchozího veera – smál jsem se zlomysln tak vydatn, e jsem ani nemohl usnout. Vojska v Praze toti trpla neuvitelnou ízní, take byla ochotna nabírat vodu i z louí, které byly oderpávány z otevených výkop. U právnické fakulty jsem pozoroval ruského vojáka, který pospíchal do dna výkopu, k roue z ní vytékala proudem voda vskutku nepitná. Ne došel s ešusem k trubici, stavbai zdroj vody okamit uzaveli. A tedy m napadlo, e by moji spolupracovníci z divadla Dostavník mli objet všechny praské lékárny. Píkaz znl: všude vytáhnout ze sklad na ulici prjmovou vodu šaratici. Bohuel, k realizaci díla zkázy u nedošlo.
 
Jakmile tedy vojska vyklidila vládní budovu, pospíchal jsem do Strakovy akademie, a zprvu jsme tam byli sami s vedoucím úadu. Vzáptí dorazil slavný fotograf Karel Hájek, který se snail zaznamenat dílo zkázy. A potom i úklidové sluby a misti dezinfekce, kteí se jali budovu istit. Ponkud jsem tyto chlapce drádil, nebo jsem nelehkou práci provázel komentái. Poznamenával jsem, e kdybych pišel k nkomu na návštvu, a oni vzáptí desinfikovali celý byt, e bych se doopravdy urazil. V té chvíli unavení a znechucení hoši ztráceli smysl pro humor, a kdybych nebyl vládním úedníkem, visela by facka doslova ve vzduchu.
 
Karel Hájek objevil svdectví vybrané istoty jednoho z hostí. Ten si trvalé hladovní zpestil omýváním natrhaných švestek v klozetové míse. Osud tomu chtl, a chlapec neopatrn zatáhl za šrku splachovadla. Polekal se tedy, pišel o švestky a samopalem v pohnutí mysli rozstílel vládní hajzlík. Objevil jsem i pytlík sušené ovocné polévky, který jsem poslal na památku Otu Šikovi do Švýcar, a v suterénu zstaly osielé vysoké a sešlapané vojenské boty, takzvané pllitry. Nejlepší z herc divadla Dostavník byl jimi obdarován na konci divadelní sezóny, a tyto vstupitelské boty byly v divadle uchovávány jako za Pemyslových as ukládali na posvátná místa vladaovy stevíce lýené. Diváci se pi odmování málem umlátili smíchy, nebo ji pouhé shlédnutí tchto pllitr stailo k pochopení smyslu hry, bez dalšího komentáe. Nebylo tedy divu, e se tyto pllitry staly nakonec souástí divadelní garderóby.
 
Tak tedy konilo jedno dobrodruství, které mlo pt úastník, z nich nejspíše iji u jen sám. Byli jsme nakonec po zásluze potrestáni. Jediným uspokojením, které vyvauje naši odmnu se stal trest, kterým Rusové platili za kupanské násilí od první chvíle. Vyplynulo to i z hodnocení invaze Severoatlantickým paktem. To zaínalo slovy, e si sovtský blok svou nehoráznou agresí odepsal ticet nejlépe vycviených divizí, vybavených navíc nejvtším intelektuálním potenciálem východu.
 
Bylo však jen otázkou asu, ne jsme byli zlikvidováni my, jako svdkové a úastníci, a nakonec po nás pišlo o existenci pl milionu vesms kvalifikovaných oban, vtšinou na vrcholu rozvoje svého potenciálu. Vtšina z nás se dokala snahy o intelektuální poníení – co byl sice as bolesti a utrpení, ale také zrání a petváení uráek v zaslouené zmoudení. Pitom jsme se všude rozcházeli na dohodu, jako by náš odchod z kvalifikovaných pozic byl naším vlastním rozmarem. Trvalo práv tyicet let, ne jsem obdrel vyjádení, z nho vyplynulo, e styl, jím se se mnou zacházelo, lze nazvat persekucí.
 
Vzpomínky koní. Kroniká Kosmas, který hraje roli v divadelní he, ji jsme sepsali v pedveer Praského jara, kdysi, tedy ješt ve své dob, rozdloval zdroje informací na oité svdectví, ve druhé ad na svdectví lidí, kteí se o djích dovídali z úst oitých svdk. Teprve na tetím míst se nacházelo bájné vypravování starc. Ó jak jsem rád, e patím do první kategorie, e jsem se zúastnil djství, které se neopakuje kadý den. Cena tohoto svdectví byla pomrn vysoká, ale ohlíím-li se zpt, shledávám, jako antití filozofové, e nejvtší rozkoší je ohlédnutí zpt na dje, které nás zkoušely, na události, v nich jsme trpli a odolali.

Padesáté výroí srpna (1)
Padesáté výroí srpna (2
)
 
Text: Slavomír Peoch-Ravik
Fotokoláe: Olga Janíková
* * *
Zobrazit všechny lánky autora


Komente
Posledn koment: 25.08.2018  09:20
 Datum
Jmno
Tma
 25.08.  09:20 ferbl
 25.08.  04:18 Jana Reichova
 24.08.  11:51 miluna
 24.08.  11:18 Von