Velikost textu: normln | zvtit | zmenitInternetov magazn nejen pro seniory  

Navigace

Svtek
Dnes slav svtek Zita,
ztra Oleg.

Mete jim poslat elektronickou pohlednici.

Klub
Uivatel: nepihlen

Vce informac o klubu a lenstv v nm se mete dozvdt na strnkch naeho klubu.

Anketa
Nvtvnci strnek - vk nvtvnk. Dkujeme za hlasovn!
 
 
 
 

E-mail
Nemte-li zde svou e-mail schrnku (adresu), mete si ji zdarma vytvoit.

Statistika



Podporuj ns
OSTRAVA!!!


MOAP


Nadace OKD


SENSEN


SeniorTip.cz,
ISSN 1801-9900
Vydv: Spolenost senior o.s.

Createt by NETtip 2006
Webhosting SvetHostingu.cz

­PADESÁTÉ VÝROÍ SRPNA (1)
 
Vzpomínky úastníka
 
Slavomír Pejoch, s pseudonymem RAVIK, se narodil 22. dubna 1932 v Jemnici na Tebísku. Na UK vystudoval moderní obecné djiny, ale úastnil se i pednášek z archeologie, navštvoval i filozofické pednášky. Sled studií skonil na Bagdádské univerzit v College of Arts, kde studoval arabské reálie a zejména arabštinu. Následovalo pak jen deset let novináské práce, kterou uzavelo dvouletí 1968 a 1969. Tehdy se autor mnoha dl stal tiskovým tajemníkem dvou vicepremiér: Oty Šika a Václava Valeše. Otovi Šikovi kompletn pipravoval jeho tehdejší televizní vystoupení.  Ovšem za všechno (za odvahu dokonce dvojnásob) se platí. Zatímco Šik z republiky odešel, Pejoch-Ravik skonil jako cenový referent v podniku invalid META, který byl znienými existencemi naplnn pes áru ponoru. Absolvoval dva infarkty, jeden bezprostedn po návštv kachlíkárny na Letné. 
 
Rokem 1989 pišla omluva a návrat dorole ministerského poradce pro kulturu. Tehdy si NATO vybralo Ravika jako svého research-fellow pro média ve stední a východní Evrop. Sepsal detailní analýzy polistopadového vývoje, které dnes ítají na 40 svazk.
 
Jeho vzpomínky  uvedeme ve tech kapitolách.
Redakce
 
Kapitola 1.
 
Máme tu ji padesáté výroí Srpna, psaného  dávno s velkým S, as vstupu více ne plmilionové armády spojených vojsk Varšavské smlouvy na naše území. Materiál, které byly nastádány ped kritickým 21. srpnem a po nm, je pemnoho. Jen tiskoviny legální i ilegální, vydávané v prbhu prvních dn okupace byly nashromádny do bezpotu archivních krabic. A pece je 21. srpen v pamti jednoho kadého z nás trvale zakotven v nejrznjší, ale hlavn ivé podob, v nejroztodivnjších proitcích, které nikdo nikdy nezapsal. Nechtli jsme prost uvit, e kouzelná šedesátá léta, náhlé národní probuzení a rozkvt kultury mly skonit. Le stalo se – a naše pekvapení nás zaskoilo zejména proto, e jsme své bratry dobe neznali, pestoe pldruhého století jsme my sami, ale zejména naši pedkové mli pro silného pítele na východ slabost. Zásti zdvodnnou, mnohdy nepochopitelnou.
 
V 19. století napsal první protiruský a moná i první politický vtip Karel Havlíek Borovský. Byla to nejen legrace, ale také struné prození Rusi, na ni obas putovali eští vlastenci. Kdy se tedy Havlíka po návratu z Rusi, pátelé ptali, jak by tuto zemi charakterizoval, vyprávl jim píhodu o velaích. Potká náš vela ruského kolegu, a ptá se ho na podobu ruských vel. 

Jsou takové, jako ty naše? Ó nikoli, íká Rus. Naše velky jsou velké jako vaše ovce. Proboha, íká eský vela – pak na takovéto velstvo musíte stavt úly v podob obrovských chalup. Ruský kolega se zasmál a odvtil, e co se úl týe, jsou ty ruské prakticky stejn velké jako všechny úly v Evrop. To ji eský chovatel poal potásat nevícn hlavou: prosím t, pravil, jak se taková vela, která dosahuje, jak íkáš, velikosti ovce, me vejít do tak malého esna? Co me, odpovdl Rus. Musí.
 
A k praktické promn této anekdoty v tragickou realitu tedy došlo u nás ve 20. století nkolikrát, naposledy 21. srpna. Mimochodem, kdybychom Rusm do posledního okamiku vili, (co se ve velkém mnoství pípad stalo), pak nám ml stait protokol z jednání eskoslovenské a sovtské strany z konce ervence roku 1968, pijatý v elezniním vagonu v ierné nad Tisou. Hned v úvodu se pravilo, e v zájmu upevnní socialismu je sovtská strana pipravena eskoslovensku pomoci, a to s veškerou razancí. V té dob m navštívila paní Eva Merová, kdysi idovská dívka, kterou adoptoval jako sirotka ve finále války v Osvtimi ruský léka. Kdy dospla a dostudovala, stala se enou ruského architekta. Probírali jsme, jak jinak, monost vstupu ruských vojsk. Namítal jsem, e se sovtský stát v tomto pípad znemoní na dlouhá desetiletí. No a?, pravila paní Merová, která zemi, v ní byla vychovávána, ila. Mla prost vlastní zkušenosti, a já jsem teprve s odstupem týdn pochopil její – jen zdánlivou – aroganci. Bylo to pochopení reakce ruského velae, který si s velikostí oví vely a s malým esnem úlu prost nedlal starosti. Práv tak jsem v první chvíli nepochopil její dotaz, je-li pro m vhodné, e jsem se stal tiskovým tajemníkem místopedsedy vlády, a ekonomickým analytikem reformátora Oty Šika. Po nkolika existenních kopancích jsem milé Ev Merové tém beze zbytku rozuml. Naše pítelkyn se znaným asovým náskokem vytušila míru rizika, které jsem tehdy podstoupil.
 
Pesto ješt dnes shledávám, e jsem vlastn rád, e m osud pivál práv do Strakovy akademie, a do okruhu nevelkého potu ekonom, kteí pro Otu Šika pracovali. I kdy nkteré naše kroky zpsobily, e probuzený národ reagoval pirozen a v konených v dsledcích nedomyšlen. Kdy jsem pipravoval televizní seriál o tom, jak ijeme, jak pracujeme, stavíme i obchodujeme, (co byl vlastn obsah mé kníeky My a oni z roku 1965), rozhodli se napíklad olomoutí pracovníci Státní banky zaloit poklad republiky. Šikovi jsem tehdy navrhl, e pirozenou odpovdí by mlo být vloení kousku zlata do rodícího se pokladu.
 
Šéf ovšem pravil, e ádné zlato nemá, a tedy jsem pinesl svj vlastní zlatý prstýnek, poslední památku na své první studentské manelství. Tento kousek zlata tedy 21. srpna odpoíval v trezoru mé kanceláe.
 
Nicmén fakt, e jsme rozpumpovali nadji lidí, rozhodoval i o mn v okamiku, kdy jsem sám zvaoval, zda zemi opustit i nikoli. I kdy jsem si mohl spoíst, e další setrvání v echách bude spojeno s velkým rizikem. Toto pokušení bylo tím lákavjší, e jsem hned v okamiku okupace dostal ze Stát pozvání a bianco šek Harvardské univerzity, s moností zalenní se do pracovního týmu pro evropskou ekonomii a politiku. Co byla nabídka pro 36tiletého mladého mue na poátku existenního stoupání pímo nevídaná. Tenkrát jsem si tedy opravdu uvdomoval, e nejjednodušším ešením by byl útk, nebo odmítnutí emigrace, jak jsem si pozdji ovil, bylo vykoupeno poniující prací, mimo jiné svaováním dvou a pl milion polyetylenových pytlík. Do platby bylo teba pipoíst dva infarkty a posléze ptinásobný by-pass. O nemonosti publikovat ani nehovoím. Rozhodování nebylo snadné – a tehdy mi jistý mu, lovk, s ním jsem se setkal všeho všudy dvakrát v ivot,  vyzval (po vlastních zkušenostech z váleného exilu), abych si poloil elementární otázku. Jsem-li ochoten si íci, e m echy neokouzlují, e se mi nebude stýskat po švestkových alejích a Hradanech, potom by bylo velkou škodou, kdybych se zde by jen chvíli zdroval. Nech se tedy stanu Amerianem se vším všudy. Byla by m tady velká škoda. Jestlie však, jak pravil, si nejsem jistý, e bych citov obstál v daleké cizin, a vezmu-li v úvahu své vazby k této zemi, potom uiním lépe, kdy zstanu, nebo v nejhorším pípad mohu (jako kdysi on), odcestovat jako brzda v nákladním vagonu.
 
A paní profesorka Melniková-Papoušková, (potomkyn kníete Bagrationa), s ní jsem spolupracoval v ase, kdy jsem se zabýval staroitnostmi, a kterou, jako ruskou emigrantku kdysi tato zem pijala za vlastní, mi pipomnla, e stromy umírají vestoje. Kdy tedy tato stará dáma v této zemi proila všechny zvraty, a dodnes ji pokládá za svou vlast, íkal jsem si, bylo by ostudné, kdybych odcházel práv já, zatímco násilníci, kteí nás jedné noci pepadli, by mli v kraji, v nm jsem se narodil, dál stanovat. Tak bylo rozhodnuto.
 
Le vrame se k 21. srpnu, který nás všechny, nebo skoro všechny šokoval. To pekvapení bylo posíleno navíc mnohamsíní nejistotou, a dokonce i vysocí vládní úedníci do poslední chvíle nemli o pipraveném útoku ani potuchu. Tak íkajíc v obraze byli pouze lenové takzvané dlnicko-rolnické vlády, banda potenciálních kolaborant, kteí nesli v duši nechu k takzvanému Praskému jaru od samotného poátku. Podle informací Václava Valeše, který se pozdji stal, (by jen nakrátko) mým šéfem, mi prozradil organizaní stránku této zrady. Hlavní figurou, která organizovala tento kolaboraní kabinet byl nkdejší editel rozhlasu, pak ministr Karel Hoffmann. Byl to on, kdo obcházel všechny ministry regulérní vlády a poptával se, kdopak by pijal a podepsal prohlášení, které pokládal na stl. V dokumentu se napíklad poadovalo obnovení cenzury a ada tvrdých vnitropolitických zásah. Kdo z potenciálních len kolaborantského kabinetu k tomuto pamfletu pikývl, a tím se, samozejm, poítalo jako s budoucím ministrem. Ti, kdo se o dokumentu s Hoffmannem nebavili, si podepisovali budoucí ortel. Dnes se u vlastn ani nepíše o tom, e vybraná elita dlnicko-rolnického kabinetu, se naopak sešla ješt v pedveer invaze, take pánové a dámy vdli ji pár hodin o chystaném neštstí národa. Take jen nemnoho ech bylo do komplotu zamotáno, a mezi tmito kolaborantskými prominenty se objevilo i jméno ministryn spotebního prmyslu, Boeny Machaové-Dostálové. Ta také hned ráno po vstupu vojsk navštívila ministra zahraniního obchodu Václava Valeše, sídlícího v tzv. Pekárn, tedy v budov nacházející se proti dnešní Státní opee. Z oken bylo moné odsud dohlédnout a na vršek Václavského námstí.
 
Paní Machaová mla v budov oekávat manaery píští vlády. Le Rusové se ponkud unáhlili a spustili palbu na Národní muzeum dív, ne se sešel kolaboraní kabinetu. V tomto okamiku se však ukázalo, e vlastenectví se stává – pro ty lepší z nás – vtším pokladem ne mocenská a finanní kariéra. Tak se stalo, e v jenom okamiku se všechno zlomilo, paní ministryn vyhodila z budovy manipulátory kolaboraní moci, a s telefonem v ruce obvolala všechny ministry. Spojila se také s prezidentem republiky, generálem Svobodou, s ním se  znala  jako hlasatelka eského moskevského vysílání, ji z as druhé svtové války. Pak se celá kolona mu a en, kteí v kritické chvíli objevili hloubku svého charakteru, vydali na Hrad. Tam zatím nejvtší srpnoví darebové, mimo jiné Kolder i Indra a další paráci, pemlouvali prezidenta Svobodu, aby vzal v úvahu daný stav vcí, pijal nový kabinet, s tím, e se ve mst fakticky nic nedje, a jiné ešení se nenalézá. Tehdy se rozrazily dvee, v nich stála jindy bezvýznamná ministryn Dostálová; za ní pak celý hrozen ministr legální vlády.  Svoboda pochopil, e má pohromad regulérní kabinet, a niemové, kteí vidli, e jednání s prezidentem se hroutí, písahali, e se na naší zemi nedopustili zrady. Od této chvíle dostal bh událostí jiný obrat.
 
Dokonce ruská generalita, která se zprvu vymlouvala, e nemá spojení s Moskvou, dostala za uši od generála Ludvíka Svobody. Ten, co by voják, vdl, e nelze vyslat do vzdálené zem pes pl milionu lidí bez vztahu k vlastnímu hlavnímu mstu, v tomto pípad k Moskv. Nakonec tedy pánové, kteí mli pozatýkat legální vládu, sáhli po sluchátkách, a pod tlakem událostí se pojednou dovolali. Kdy se dozvdli z úst nejvyšších pohlavár, e jim nezbývá ne vyjednávat s legálním kabinetem, byli rázem s to pekonat všechny rekordy ve skoku vysokém.
 

Naše vláda byla tedy uzavena na Hrad, a dole v podhradí se našla nevelká, ptilenná skupina dobrodruh, kteí tvoili její zázemí. Dalo by se tudí íci: bylo nás pt. Pro m se ovšem vstup vojsk stal velkou osobní zkouškou. Nechci hovoit o tom, e jsem se okamit ozbrojil trofejní pistolí z druhé svtové války Walter, se dvma zásobníky. Co odpovídalo mé nátue, ale také mi zbra dodávala jistotu, pro pípad, e by došlo ke skutenému bojovému stetu. Krom toho bych se ml zmínit o zásadách, které jsem proklamoval v pedsrpnových asech, kdy se pracovníci vlády ist teoreticky dohadovali, zdali nás Rusové napadnou i nikoli. No co bys dlal ty, ptávali se m, kdyby pišli? V tom pípad, odpovídal jsem, by pro m skonili jednou provdy. Prost by pro m nebyli a nebudou, a jejich existenci bych nebral na vdomí. Kdy tedy došlo k okamiku zkoušky mých slov, zstal jsem vrný svým rozhodnutím. Oblékl jsem se do bného obleku s tradiní bílou košilí a kravatou, a protoe mstská hromadná doprava nejezdila, stopl jsem si slušného idie, který m ochotn dovezl a na Klárov. Tedy kousek od budovy pedsednictva vlády. To jsem ji vdl, e jsou ve Strakov akademii pozatýkáni policisté, Štrougal s erníkem, také domovník se svou paní, a kdekdo koho náhodou pochytali v budov.
 
Na samotném Klárov stála v paríku protiletadlová dla namíená proti davu, tísnícímu se na protjší stran námstí. Ulice ke Strakov akademii byla zablokována dvma tanky a houfem výsadká s ervenými barety. Dal jsem na svá pedsevzetí, a prost jsem je nevidl a nevnímal. Rusové pro m skonili.  Nepozoroval jsem ani namíené samopaly, které mohly kadým okamikem vystelit. Noví mocipáni v maskáích však s druhé strany vidli suverénní krok obana, který jde svou zemí, za svým zámrem, a tedy mi uvolnili prostor.
 
Uniformy ustoupily, a já procházel dál naprosto vylidnnou ulicí. Nikde ani ptáek nezazpíval, atmosféra jako po tetí svtové válce. Teprve poté jsem si uvdomil, e jsem si nadrobil lehkovánou pitomostí. e se prost jen pidám k zástupu zatených, který ekal, a pijede idi ze sovtského velvyslanectví, který ml urit kdo ze zatených je parchant, (tím byl momentáln erník), tedy koho je nutné sebrat, a koho lze pustit na okupovanou svobodu. Budova byla zatím obsazena trapnými, i kdy nebezpenými mui v maskáích, a sovtští hosté se tu usadili po svém.
 
Skonili jsme ovšem u okamiku, kdy jsem procházel mezerou mezi tanky, které mly uzavít cestu k vládní budov. Kdy jsem tak zvolna kráel trapnou cestou své beznadje, ozval se za mnou najednou dupot. Dobhl m podsaditý ukrajinský major, který se m pokusil zabránit v další cest. Kudá?, zeptal se.
 
Rabóta, odpovdl jsem strun. Kudá rabóta? Já sekretár pravitlstva, pravil jsem.
 
Pravítlstvo sivoda nrabótajet, ozvala se odpov.
 
Tak to vám, vy kurvy hned tak nezapomeneme, odvtil jsem esky, nebo jsem byl v cizin, zejména ve stresových situacích, zvyklý odpovídat tím nejbliším, tedy rodným jazykem. Otoil jsem se, a namíil své kroky k rozhlasové budov, nebo jsem se stal v noci jedním z prvních, kteí se o vstupu dozvdli, a tudí jsem adu svých kamarád  kolem plnoci tahal z postele. Ale o tom, e vláda dneska nepracuje, co bylo pitoreskní, m zase informoval velitel tankové uzávry cesty k Úadu vlády.
 
Jistého zadostiuinní se mi ovšem pece jenom dostalo, kdy v té chvíli ped budovou na Klárov zastavil vojenský gaz s vysokými dstojníky. Mli na klín, na mou duši, rozloený zempisný atlas, a nahlíeli práv na dvoustranu, na ní se nacházela mapa Evropy. Jako záloní dstojník jsem nevil vlastním oím. Le pochopil jsem, e vyrazili do neznámého terénu, netušíce nejspíše, v jakée to zemi se nacházejí. Z mého hlediska to byl prost pohled, jak se íká pro bohy.
 
 
Slavomír Pejoch-Ravik
* * *
Zobrazit všechny lánky autora


Komente
Posledn koment: 16.08.2018  12:27
 Datum
Jmno
Tma
 16.08.  12:27 zdenekJ
 16.08.  11:12 ferbl
 16.08.  10:23 Von