Velikost textu: normln | zvtit | zmenitInternetov magazn nejen pro seniory  

Navigace

Svtek
Dnes slav svtek Zita,
ztra Oleg.

Mete jim poslat elektronickou pohlednici.

Klub
Uivatel: nepihlen

Vce informac o klubu a lenstv v nm se mete dozvdt na strnkch naeho klubu.

Anketa
Nvtvnci strnek - vk nvtvnk. Dkujeme za hlasovn!
 
 
 
 

E-mail
Nemte-li zde svou e-mail schrnku (adresu), mete si ji zdarma vytvoit.

Statistika



Podporuj ns
OSTRAVA!!!


MOAP


Nadace OKD


SENSEN


SeniorTip.cz,
ISSN 1801-9900
Vydv: Spolenost senior o.s.

Createt by NETtip 2006
Webhosting SvetHostingu.cz

Píbh naší Ambry
 
Moje tehdy dvanáctiletá dcera si usmyslela, e chce pejska, a já, i kdy jsem si vzpomnla, jak jsem zcela nesmle prosila tatínka o toté a jak mi pes veliký strach ze staíka vyhovl, jsem na rozpacích. „Mám, nemám?“ svuji se o pestávce natáení seriálu Zem úsmv hlavnímu protagonistovi, kterého jsme pozvali a z Prahy, Miloši Kopeckému. „To musíte obstarat své dcei pejska, a protoe naše Mra se práv eká, jeden pejsek bude Váš!“ kategoricky prohlásil.
 
Protoe jsem v té dob zaínající normalizace byla hlavním ivitelem rodiny, nesmle jsem prohlásila. „No, jene já na takového pejska, jakého máte vy, (vbec jsem nevdla o jakého psa jde), nemám peníze.“ „Prosím vás, o tom vbec nemluvte, já zvíata neprodávám!“ A dohoda byla uzavena.
 
Bylo to nkdy ped nástupem léta, kdy Mra pivedla štátka na svt a pak mezi mnou a panem Kopeckým neustále lítaly dopisy. Dokonce jsem mla pijet pro štátko o prázdninách a do mlýna, kde odpoíval, ale nevyšlo mi to díve, ne v záí. A v Praze.

Ohlásila jsem se u Kopeckých v den, kdy jsem mla v Praze njaké ízení, dokonce to bylo v archivu a nkde za Prahou, a tak tak jsem stihla ve stanovenou hodinu zazvonit na Dušní 16.
 
Mra mla u sebe štátek ješt nkolik a já jsem si mohla vybrat. Rozhodla jsem se pro feneku, hned jsem ji pojmenovala Ambra, podkovala jsem paní Kopecké a u jen tak mezi dvemi a ze slušnosti, jsem se zeptala: „Kolik dluím?“ „Tisícptsetkorun.“ S podivením m polil mráz. „Vdy pan Kopecký íkal, e zvíata neprodává.“ „Ne, neprodává, ale mi zase ekl, ty se o n staráš, ty víš, kolik ti daly práce, tak si to nech zaplatit!“ Ml pravdu, starat se o štátka dá moc práce, navíc to byla štátka istokrevná. Domluvily jsme se, e peníze pošlu nadvakrát, a já se vydala s pejskem na letišt.
 
Vdla jsem, e zvíata se musejí peváet ve skladovém prostoru, a tak jsem milou malinkou Ambiku balila na záchodech do papírové krabice. „Proboha, paní, pece ji tam nebudete dávat. Takový krásný pejsek! Vezmte ji do letadla!“ S radostí jsem vyslechla radu hajzlbabky, ale s obavami jsem pejska uloila do tašky tak, aby ho nikdo nevidl. Kdy letuška roznášela vodu, zahlídla Ambru, práv kdy jsem jí dávala pít. „Jéje, to je hezký pejsek, dovolte, a ho pohladím!“ A já jsem u vdla, e mi pejska z letadla nevyhodí.
 
Doma m ekala rozradostnná dcera, ale souasn veliká obava z paní, která hlídala mladšího chlapce a psy nemla ráda. A já jsem na ní byla závislá! První noc jsem vbec nespala. Pemýšlela jsem, jak za pejska zaplatím tolik penz a jak to udlám, aby paní, hlídající mého syna, nepekáel. Vymyslela jsem: Piznám jenom 750 korun a tu druhou polovinu musím njak ušetit z penz pidlených na hospodaení.

Ráno jsem milou Ambiku dala do tašky a šly jsme spolu do práce. Oba problémy byly vyešeny.
 
Pejsek rostl k naší radosti, denn m doprovázel, tedy byl nošen do práce, tam si mi lehl na nohy a ukáznn ekal, a zase pjdeme dom a bude si hrát s dcerou, které byl uren.
 
Moje práce bohuel nesestávala jenom ze sezení za psacím stolem, ale neustále jsem byla nkde mimo a v ten as jsme chystali penos k výroí Tatry Kopivnice. Vraceli jsme se z obhlídky, pejsek mi pkn sedl na klín a já si všimla, e mu po umáku leze njaké zvíátko. Zlikvidovala jsem ho, ale ukázalo se další a po návratu dom jsem zjistila, e jich má plný koich. Tak rychle do drogerie, pro njaké prostedky a pejsek se nevítaných host zbavil.
 
U byla rovnocenným lenem naší rodiny, u se jí vyhojila trimovaná ouška, kdy jednou, a bylo to v ase, kdy aut na naší ulici bylo skuten velmi málo, jeden soused, jako by schváln, nám Ambru pejel. Peila, ale hledali jsme ji v sousedním dom, kam v šoku utekla. íká se, e všechno zlé pro nco dobré a naše Ambra musela proít hrzu s autem, aby byla vzata na milost paní, která nám hlídala syna. U jsem ji nemusela nosit do práce. Pekávala ten as, ne se nkdo z rodiny vrátí, v pelíšku.
 
Ambika rostla, den ze dne nám dlala vtší radost, a pijel Miloš Kopecký. „Kde máte pejska, musíte mi ho pivézt!“ Byla jsem moc ráda, protoe u jsem se mohla chlubit tím, jak se o nho staráme. Jen zcela nesmle jsem se zmínila o vších. „To, to je samozejmé, prosím vás, dostala je od Mry, ta je má také!“ Uklidnila jsem se a objednala na pání Miloše v hospod svíkovou. Samozejm pro pejska. Musí mít pece to nejlepší. Pání jsem splnila a také svíkovou zaplatila.
 
Potom u to bylo normální. Mli jsme pejska istokrevného, milovali jsme ho a uili jsme se, jak se o nho patin starat. Netušili jsme, e nejvtší péi potebovala jeho srst, ale našli jsme na jedné výstav, na ní jsme zcela náhodou zabloudili, senzaního pana Drgae.
 
Ambika prospívala, dostávala ty nejlepší známky, protoe péi o její rst pevzal od dcery manel. asto se mnou jezdívala na sluební cesty a bývala lenkou štábu.
 
Byl to u nádherný, tyletý dobe stavný a velmi dobe hodnocený pes, kdy ti, kteí ho mli na starosti, rozhodli, e musí mít potomky, a partnera našli a v Bratislav. Vyjeli jsme tam v tom nejškaredším listopadovém dni. Mlha a lilo jako z konve. Krytí bylo úspšné a my jsme se chystali k tomu, e naše  Ambra bude mít krásná štátka. Všechno probíhalo bez problém, a pesn týden ped vrhem Ambra onemocnla. V nedli zaala vrhnout krev, nepomohl ani veteriná dr. Kolá, ani návštva veterinární nemocnice v Hluín. Ambra nám ped oima odcházela. Onemocnla v nedli odpoledne a v pondlí veer u se na nás dívala vyítavým pohledem svých krásných erných oí, v nich jsme etli otázku: „Co jste mi to udlali?“ Museli jsme na další návštvu k dr. Koláovi a ten ml pro nás jenom jednu útchu. Injekci, aby jí ukonil trápení.   
 
Skuten zlomeni jsme odcházeli z veterinární stanice. Najednou mi napadlo, e práv te, po letech bych se konen mla piznat manelovi, kolik jsem za ni zaplatila. „Musím ti íct, e nestála 750 korun, ale 1500.“ „Ale tch radostí, co jsme s ní uili, bylo za tisíce!“ odpovdl.  A rozplakali jsme se oba.
 
Mli jsme smutek. Po nkolika dnech nám volal dr. Kolá, e Ambika ekala sedmnáct štátek, a to a také njaké srsty, které se jí udlaly po nešastné bourace s autem, ji pipravily o ivot. Ješt dlouho jsme bydleli v byt, který s námi sdílela i naše Ambra. A já jsem ji vdycky vidla v kuchyni. Dívá se na m vyítavým pohledem, noiky jí klouou po hladkých dladikách, a krásné erné oi ádají po m vysvtlení. Pro?
 
Kdy vyšla kniha Miloš Kopecký „Já“, s velkým pekvapením jsem si v ní peetla, e ze stejného vrhu si vzal pejska i Václav Havel. Byli jsme tedy pes psy spíznni, ale jenom tyi roky. I ten pejsek, kterého si v roce 1970 od Kopeckých Václav Havel vzal, u neije, a tak sourozenci spí pokojn v psím nebi i s maminkou Mrou. U léta se o n stará zase Miloš Kopecký.
 
Hana Juraková
* * *
Zobrazit všechny lánky autorky


Komente
Posledn koment: 17.08.2018  13:11
 Datum
Jmno
Tma
 17.08.  13:11 olga jankov