Velikost textu: normln | zvtit | zmenitInternetov magazn nejen pro seniory  

Navigace

Svtek
Dnes slav svtek Oleg,
ztra Matou.

Mete jim poslat elektronickou pohlednici.

Klub
Uivatel: nepihlen

Vce informac o klubu a lenstv v nm se mete dozvdt na strnkch naeho klubu.

Anketa
Nvtvnci strnek - vk nvtvnk. Dkujeme za hlasovn!
 
 
 
 

E-mail
Nemte-li zde svou e-mail schrnku (adresu), mete si ji zdarma vytvoit.

Statistika



Podporuj ns
OSTRAVA!!!


MOAP


Nadace OKD


SENSEN


SeniorTip.cz,
ISSN 1801-9900
Vydv: Spolenost senior o.s.

Createt by NETtip 2006
Webhosting SvetHostingu.cz

Moje vzpomínka na Hrabala
 
Já mám k panu Hrabalovi zvláštní vztah od chvíle, kdy jsem peetla v Plameni jeho první lánky. Bylo to kolem roku 1964 a já jsem pracovala na ministerstvu, speciáln ve vojenské vile, v ní chvíli po sametu bydlel pan prezident. Pi obd s naší generalitou se rozvíila debata nad Hrabalovou literaturou. Jako by Hrabal hodil do vody granát a hladina se rozstíkla na všechny strany. Ti odvánjší generálové jeho lánky zatratili, jiní pikyvovali, nikdo neodporoval. Svorn se shodli, e z nho nikdy ádný spisovatel nebude. Já jsem mlela, i kdy jsem mla jiný názor. Byla jsem mladá a dobe jsem vdla, e v zamstnání bylo všechno tajné a nechci-li je ztratit, ádné názory mít nesmím.
 
Kadý msíc jsem si pravideln kupovala asopis Plamen. Kdy vyšel Hrabalv epos Bambino di Praga, byla jsem šokována nad syrovostí jeho pohledu. „Na veejný záchodek se jde po schodech dol, úrove msta znan stoupla, vdy celé bývalo o nkolik metr ní. Sousteuji se pi moení na sirku,“ taková slova, to bylo na tehdejší dobu nco neslýchaného. Pokraovala jsem: „Matka Boí s chrámu Týnského… zatímco ona nabízí své srdéko z diamant, nikdo nepichází ani pro šutr.“ Pesn tak jsem to hltala a cítila. A zárove jeho Etudy – pekrásné laskavé vty, které hladí jako padající listí: „První láska. Kdy špiky prst spoinuly na ubruse, tvé ruce vytvoily souhvzdí Casiopei, Hadí korunku. Dva trojúhelníky smíchem se neustále mnící a pece stejné. Smávala jsi se jako hrací strojek ukrytý v mariánském obrázku…“
 
Nebo ta nezapomenutelná povídka o pejeté srn. Pan fará sebral srnu ze silnice, stril ji do kufru, umyl si ruce od krve a v dom, kde se mly konat ktiny, vyndal z kufíku poniklovaného Krista a sklennou konviku. Rozsvítil svíce, ale vtom mu tatínek pošeptal: Radji všechno peneseme, tady to bude vhodnjší. Ale pro? Zeptal se pan fará, ne se dovtípil. Pane farái, my jsme tady na tom stole za svobodna, vlastn já, ne my… tam, jak je Kristus, ona mla vlasy a tady na rohu, jak je ta konvika, mla to… Tak to musíme pendat, ekl pan fará a pendávali a pendávali, a nebylo kam a pan fará rozhodl: Tedy to necháme tak, jak to je. Stejn je to všechno symbol, ale…stisknul tatínkovi loket, ale jedin ivot je skutenost a u to dátko pineste, a ty ktiny zanou…
 
A ješt nádherná Majitelka hutí. „Jsem zase na huti. U zdaleka vidím nosiku Jarmilku, jak vlee kbelíky s polívkou. Je v šestém msíci, otvírá ústa a znovu se pesvduji, e jí chybí celá plka chrupu. Ale ona je prostá a tím i kráska krásek. Kráím podle ní a šeptám: Tak Jarmilko, kdypak budeme mít svatbu? A ona odpovídá: A pokvetou hovna!“ Nemohu pokraovat, nebo tehdejší ivot na huti, aby mohl být popsán s ryzí realitou, vyadoval, e si autor nemohl vybírat slova. Na tehdejší dobu, byl Hrabalv pohled na ivot v továrnách prost šok. Pokud vím, tak v kníce byl text upraven a všechna šáva z povídky byla rázem pry.
 
Pana Hrabala jsem ádn ocenila a postavila jsem ho na stupínek nejvyšší, a po následující výzv. Spisovatelé dostali za úkol napsat vánoní povídku ne delší ne 100 ádek rukopisu, v ní bude pouito v abecedním poadí alespo jedno ze dvojice urených slov:
 
 
Bohumil Hrabal jako jediný pouil všechna slova a ne na peskáku, ale jedno za druhým a jeho povídka mla hlavu a patu a daleko pedila povídky ostatních našich spisovatel. Tím rázem jsem ho vysoko ocenila a vdla jsem, e to bude jeden z našich velkých spisovatel. Povídka Jmelí byla zveejnna v Plameni . 12/64.
 

Jmelí – Bohumil Hrabal
 
„Mám hlad jako azimut,” houkl pan Weronick na celý sál hotelové restaurace, sotva sem vstoupil po schodech ze svého pokoje. Našel si místo ve volném boxu, brzy za ním pišla u napl udlaná slena, aby jej opravila: „Snad jako mamut. Já tak ráda jmelí!”
 
„Adoptovali mi nohu,” sdlil pan Weronick své sousedce, která byla zvyklá respektovat muské zvláštnosti, take ho u nepesvdovala, e mu nohu amputovali, „a myslel jsem si, e budu mít mí hladu, kdy mám mí tla, ale píroda si bahní ve své rovnováze, bastard fidli – hlad mám poád stejný, ta druhá je te asi hladovjší.“
 
Kdy jsem si peetla povídky ostatních spisovatel, kteí ostatn pouili z kadé dvojice jen jedno slovo, nebylo co dodat. Pan Hrabal pouil ve své povídce Jmelí všechna slova, tak jak šla za sebou a povídka mla šávu, hlavu i patu a ješt pointu.
 
Od té doby si ho nesmírn cením, miluji jeho Slavnosti snenek, Krasosmutnní a Postiiny. Váím si ho pro jeho velý vztah k lidem, pro lásku, kterou do povídek vkládal. Jeho povídky nebyly umn fabulované, jeho povídky, to byl plnými hrstmi nabíraný dobrý ivot. Jednu jeho vtu nakonec: „To jsme si, volové, nejvíce dali, kdy jsme zatouili vymniti si pední nohy za ruce. Krucifix.“
 
Marta Urbanová

* * *

Kolá © Marie Zieglerová

Zobrazit všechny lánky autorky


Komente
Posledn koment: 26.06.2018  19:41
 Datum
Jmno
Tma
 26.06.  19:41 Von
 26.06.  12:41 Vesuvjana dky
 26.06.  07:16 Mara
 26.06.  00:28 olga jankov