Velikost textu: normln | zvtit | zmenitInternetov magazn nejen pro seniory  

Navigace

Svtek
Dnes slav svtek Jana,
ztra Viola.

Mete jim poslat elektronickou pohlednici.

Klub
Uivatel: nepihlen

Vce informac o klubu a lenstv v nm se mete dozvdt na strnkch naeho klubu.

Anketa
Nvtvnci strnek - vk nvtvnk. Dkujeme za hlasovn!
 
 
 
 

E-mail
Nemte-li zde svou e-mail schrnku (adresu), mete si ji zdarma vytvoit.

Statistika



Podporuj ns
OSTRAVA!!!


MOAP


Nadace OKD


SENSEN


SeniorTip.cz,
ISSN 1801-9900
Vydv: Spolenost senior o.s.

Createt by NETtip 2006
Webhosting SvetHostingu.cz

Jak s hvzdami štrikovali ponoky
 
Vítr Fujavák pifiel nad les, hvízdal a povykoval, e zaléhalo v uších, a nad korunami strom se toil v bujarém tanci, a je všechny rozkymácel. tvrtjadýrko se hned vyklonil z okna smrkové svtnice, hrozil na nj prstem a volal písn: „e t to baví, obracet les vzhru nohama.“ „Schovej se, nebo ti Fujavák odnese epici,“ radila mu Rézika.

Vítr prosvištl kolem tvrtjadýrka a pískl: „Však lesa neubude, kdy mu trochu provtrám tu jeho zelenou nádheru.“

tvrtjadýrko vidl, e s ním není kloudná e, a tak radši zavel okno dív, ne vítr vyrazí sklennou tabulku. „To jsem zvdav, kdy ho to pestane bavit,“ lámal si hlavu tvrtjadýrko.
„Jak neekan piletl, neekan odletí, tak jako vdycky,“ usoudila Rézika. Jene tentokrát to vypadalo, e Fujavák jen tak neodletí. Jeho tanec nad špikami smrk nebral konce.

„Ješt e se stromy drí pevn pdy svými koeny, jinak by tu za chvíli byla hotová spouš,“ zlobil se tvrtjadýrko. Rézika  s ním byla zajedno.  „Nakonec budeme v lese klopýtat o polomy a vývraty.“

Kdy u bylo obma z tch obav ouvej, zistajasna se venku rozhostilo ticho. Rézika se tvrtjadýrkem nastraili ouška, chvíli poslouchali, a kdy se hodnou chvíli nic nedlo, oddychli si: „Vítr je pry. Na mou duši odletl.“ tvrtjadýrko si spokojen pohladil bradu: „Konen je v lese zase všechno, jak má být.“
„To teda není,“ ozvalo se za oknem. „Pojte se podívat, jak vypadám.“ Oba vybhli ze dveí a u na prahu vidli, e má ztepilý smrk vtve zpeházené a jehlií rozjeené.
„To napravíme,“ tšili ho. A hned se pustili do práce.  Nejdív rozloili vtve kolem kmene, pak na nich urovnali rozcuchané jehlií a nakonec pod samou špicí smrku perovnali šišky.
„Hotovo,“ utel si ruce o kalhoty tvrtjadýrko.
„Jsi zase nejkrásnjší ztepilý smrk,“ mhouila spokojen oi Rézika.
Ale smrk jenom nešastn povzdechl: „Nikdy nebudu nejkrásnjší, protoe nejsem stíbrný.“
Rézika nechápav zakroutila hlavou: „Co to meleš?“
„Fujavák mi dnes prozradil, e takový smrk nkde roste, a já od té chvíle nemyslím na nic jiného.“
„Za chvíli na nj zase zapomeneš,“ chlácholila ho Rézika.
Smrk se zamyslel a pak ekl pevn: „Myslím, e nemáš pravdu.“ Od té chvíle stál, díval se zasnn k obloze, kde pluly chomáe beránkové vlny, a pedstavoval si, e je stíbrný smrk.
„Jeho starosti bych chtla mít,“ ozvalo se sklesle z metlic u cesty. Kdy se rozhrnuly, vyšla odtud stonoka a dívala se sklesle na své bosé palce.

 

Rézika se tvrtjadýrkem si vymnili pohledy. „Pro jsi bosa?“ podivili se. „To t netlaí oblázky do pat?“
„Nemám dnes den,“ zajíkla se stonoka. „Vyprala jsem si ponoky v tce, rozloila je do lopuch, aby je usušilo sluníko, a fuííí, piletl Fujavák a rozfoukal je do všech svtových stran.“ 
„Tak my ti je pomeme najít,“ tvrtjadýrko s Rézikou nabídli ochotn stonoce pomoc.
„Ani za sto let by se nám nepodailo všechny najít,“ posteskla si. „Rozletly se do svta a kdo ví, kde je jim konec.“ Co tak mluvila, do lesa se provlíklo stmívání. „V patách mi kráí tma,“ zavolalo silným hlasem. „A sem pijde, nebude vidt na krok.“
„To je nesmysl,“ posunul si tvrtjadýrko epiku do ela, e mu byla málem vidt jen brada. „Dnes bude úplková noc, a to je vdy les plný msíního jasu.“  Za chvíli se opravdu na oblohu vykulil jako velká bílá obru Msíc v úplku. Sotva se dotkl vrcholk strom, les prostoupila zvláštní záe. Msíc se díval z oblohy jako z vysoké rozhledny a vtom uvidl stonoku, tvrtjadýrka a Réziku, jak sedí u cesty.
„Co tam tak posedáváte?“ kývl na n.  „Pospšte pece na paseku, a vidíte, jak ji za chvíli stíbrn pocukruju.“

Pšina byla hrbolatá, a tak vzal tvrtjadýrko stonoku do náruí, aby si neukopla palce. Kdy s Rézikou došli na paseku a posadili stonoku na paízek, msíc se podivil:
„Pro nosíš v náruí velkou stonoku jako malé miminko?“

Rézika msíci hned od zaátku do konce všechno vypovdla. Msíc se nejdív dlouze zamyslel a pak ekl:
„Co stonoce uštrikovat nové ponoky?“
Rézika se plácla do ela: „e m to nenapadlo, kdy byla odpoledne obloha plná beránkové vlny.“
„Stíbrné nit jemné jako pavuina nejsou pece také k zahození,“ usoudil Msíc a zaal z nebe rozhazovat stíbrná vlákna. tvrtjadýrko s Rézikou bhali po pasece, hledali jejich koneek a motali je do klubíek. Nakonec je snesli na jednu hromadu. 

 

„Kdo svede uštrikovat rychle sto ponoek?“ dostala najednou starost Rézika. Msíc se usmál, a pak rozprostel dlan a tmi dlanmi svolával k sob hvzdy, a jich kolem nj bylo nepoítan. Pak jich odpoítal rovnou stovku a poslal je na paseku. Slétly tiše z oblohy, rozesedly se v kruhu a z kapsiky vylovily pletací jehlice. tvrtjadýrko s Rézikou hvzdám podávali klubka a ony sedly v loui msíního svtla a štrikovaly ponoky, a jehlice cinkaly jako stíbrné  zvonky. Najednou se cinkání ozvalo i ze ztepilého smrku. tvrtjadýrko nevil svým oím. „Z  tebe je stíbrný smrk,“ pekvapením mu spadla brada na límec. „To Msíc m celého postíbil,“ odpovdl šastn smrk. „Nezapomnl ani na šišky.“
„A kdo na n cinká?“ moural do modrého šera tvrtjadýrko.
„To jsem já, Fujavák,“ špitl tiše vítr, který sedl na horní vtvi a byl mírný jako holubika.
„Prokrindáka,“ lekla se Rézika, „snad nám to tu nakonec všechno nepeházíš vzhru nohama jako odpoledne.“ 
„Snad mi zas nepobereš moje nové ponoky,“ zstala paf stonoka.
„Kdepak,“ ujistil je Fujavák. „To byl jen takový mj povtrný nerozum, který mi u dávno uletl za hory.“
„Tak to jsem si oddychla,“ málem zazpívala stonoka, pak podkovala hvzdám za jejich výtvory, se všemi se rozlouila a rozbhla se rovnou cestou dom, a se jí za patami stíbrn prášilo.
 
Znám starosti stonoky.
Vítr jí vzal ponoky.
Vyprala je v lesní tce,
usušit je mlo slunce.
Celé dny chodí te bosa
a do pat ji studí rosa.

Kdo stonoce poradí,
díve ne se nachladí?
Dív, ne ukopne si palce
a radost jí zmizí v dálce?
Ponoky jí uštrikují
hvzdy, co nad lesem plují.
 
Jaroslava Pechová
* * *
Ukázka z pipravované kníky pro dti Jaroslavy Pechové „Rézika a tvrtjadýrko“
Koláe Marie Zieglerová

Zobrazit všechny lánky autorky


Komente
Posledn koment: 30.04.2018  22:24
 Datum
Jmno
Tma
 30.04.  22:24 Jaroslava Pechov
 30.04.  16:45 Ferbl