Velikost textu: normln | zvtit | zmenitInternetov magazn nejen pro seniory  

Navigace

Svtek
Dnes slav svtek Romana,
ztra Albta.

Mete jim poslat elektronickou pohlednici.

Klub
Uivatel: nepihlen

Vce informac o klubu a lenstv v nm se mete dozvdt na strnkch naeho klubu.

Anketa
Nvtvnci strnek - vk nvtvnk. Dkujeme za hlasovn!
 
 
 
 

E-mail
Nemte-li zde svou e-mail schrnku (adresu), mete si ji zdarma vytvoit.

Statistika



Podporuj ns
OSTRAVA!!!


MOAP


Nadace OKD


SENSEN


SeniorTip.cz,
ISSN 1801-9900
Vydv: Spolenost senior o.s.

Createt by NETtip 2006
Webhosting SvetHostingu.cz

Jak se našli
 
Tam, kde koní louka a zaíná les, vyrostl ztepilý smrk. Za noci kolébal hvzdy a za svítání, kdy se les rozeznl ptaími hlásky, probouzel ze sna veveiku, co mla svtnici v horním  pate vtví. Nosila huatý rezavý koíšek, a tak jí všichni v lese íkali Rézika.
„Vstávej, u je ráno,“ tichounce jí zaševelil do ucha smrk. Rézika otevela jedno oko a ekla:  „Já mám ješt plnoc.“
„Slunko u je dávno na nohou a vítá letní poasí,“ zase zaševelil smrk. Rézika otevela i druhé oko a posadila se.
„Tak to je opravdu ráno,“ a vyskoila z postele. Kdy rozhrnula smrkové vtve jako zelené závsy, uvidla sluníko, jak bí kolem lesa.
„Ahoj Réziko,“ culilo se na ni. Rézika pekvapen vydýchla:
„Ty máš dnes ješt krásnjší šaty ne jindy. Záí zrovna jako ryzí zlato, a se z toho nádhern rozsvítil den.“ 
„Jak jinak, vdy je léto,“ zasmálo se slunce. Rézika na n upela náboný pohled. 
„Nemu od tebe odtrhnout oi.“
„Do takových zlatých šat jednou obléknu celý les,“ eklo zvesela slunce.

Rézika byla skokem u nj a zastoupila mu cestu.
„ekni, kdy to bude?“
„Na podzim pece,“ odpovdlo slunce a šikovn kolem ní proklouzlo, protoe u mlo být dávno na obloze. 
„A budou pršet lískové oíšky,“ zavolalo ješt pes rameno. Rézika zstala stát, jako kdy do ní uhodí.
„Kdo to kdy slyšel, aby pršely lískové oíšky?“ Dlouho si to nemohla srovnat v hlav, ale nakonec usoudila:
„Jednou z nebe pršely ledové kroupy, pro by nemohly pršet i lískové oíšky?“ Poslouchala ji sojka, co má v lese o všem pehled. Z kídla jí blýsklo modrým pírkem, kdy na Réziku zamávala:
„Oíšky nebudou padat z nebe, ale z vtví lísky obecné.“
„Tak je to tedy,“ pekvapen polkla Rézika. „Naštstí vím o jedné, co je oíšky pímo obsypaná.“ Líska rostla u cesty, co bela z lesa k louce a dál do polí. Zelenala se na všechny strany a chovala na vtvích bledé oíšky. 
„Co mám udlat, aby ty oíšky pršely na zem?“ vyptávala se Rézika.
„Trpliv ekat, a je podzim setese,“  zašeptala rozván líska. 
„To pece hrav svedu taky,“ hodila hlavou Rézika a hned ze všech sil zatásla lískou, div ji nevyvrátila z koen. 
„Och,“ vyjekly oíšky, co na lísce rostly, a chytily se pevn vtve. 
„Ješt je brzy. Ješt jsme neuzrály.“ Jeden oíšek se dobe nedrel a skulil se na zem. Chvíli smutn leel v tráv, pak se rozlouskl a nešastn ekl: 
„Rostl jsem zbyten, je ze mne jen tvrtjadýrko.“
„Prokrindáka, je z nho jen tvrtjadýrko,“ leklo se slunko, co vykouklo nad lesem, a honem pispchalo k lískovému kei. Rézika  stála a dívala se zahanben do zem: „To je moje chyba.“
„Copak, e jsi byla tak netrplivá? Nevíš, e všechno má svj as?“ káralo ji slunko. „Na zlaté podzimní šaty si les ješt adu týdn poká.“
„Opravdu m to mrzí,“ dušovala se Rézika. „Jene tolik jsem chtla vidt les v podzimních barvách.“ Sluníko významn zvedlo prst:  „Však letní tóny lesu také sluší.“ Rézika uznala, e má pravdu, jene pak ji pepadla starost:
„Jak ten podzim jednou pivoláme?“
„A se léto rozlouí, on se sám pihlásí,“ eklo  slunce.
„Klidn si tu spolu klábosíte a se mnou je doista amen,“ ozval se z trávy nešastný oíšek.

Sluníko se pro nj hned shýblo a poloilo si ho na dla:
„K jídlu nejsi, zasadit se také nedáš… co s tebou?“ usilovn pemýšlelo. A najednou mu svitlo:
„Udlám z tebe  skítka.“ Hned oíšek zavelo do dlan, okamik s ním hrkalo a potom vyslovilo kouzelné zaíkadlo:  Abraka dabra, áry máry fuk.“ Kdy dla nakonec rozevelo, sedl na ní panáek. Ml kabátek ze zelených  vroubkovaných lístk a na hlav skoápkovou epiku.

 

„Te je z tebe skítek tvrtjadýrko, a já t vítám na svt,“ jásalo slunko. Skítka to vbec neohromilo. Brnkal si prstíkem o našpulenou pusu a mrail se na Réziku: 
„Tohle všechno máš na svdomí ty.“  
„U se na ni nehnvej,“ zastalo se jí slunce. „Na svt je tak pkn. Budeš tu urit spokojený.“ 

Skítek dlal nejdív drahoty. Chvíli koulel oíškovýma oima, drbal se za ouškem, kýval nokou, ale nakonec se zeptal:
„Co se mnou zamýšlíš dál? Nechci tu sedt se zaloenýma rukama.“ 
Sluníko se zamyslelo, okamik se rozhlíelo a nakonec eklo:
„Meš se starat o lískové kee.“

Skítek rázem oil.
„A jak bych to dlal?“ zeptal se. 
„Ráno je pomeš rosikové panence pokropit rosou, o polednách zkontroluješ oíšky na vtvích, zda se pkn kulatí a veer jim popeješ dobrou noc.“

Skítek seskoil sluníku z dlan, spokojen si protáhl kloubky a pikývl, e souhlasí.
Rézice spadl kámen ze srdce:
„O tebe se zase budu starat já,“ pivela spokojen oi a hned si tvrtjadýrka vysadila na záda a nesla si ho do smrkové svtnice.
„Podívejme,  pišla k nám návštva,“ vítal ho vlídn ztepilý smrk. 
„Kdepak návštva,“ ekla  honem Rézika. „To je skítek tvrtjadýrko a od te tu bude bydlet.“ 
„Tak a se ti u nás líbí,“ zaševelil tiše smrk a na vtvích jemn houpal smrkové šišky. 
„Ješt e všechno tak dobe dopadlo,“ oddychlo si slunko a šlo na blankytnou oblohu pást oblákové beránky.
 
Slunko kdy pase nebeské beránky
nebo si z oblak staví hrady,
den bývá hezký jak obrázky z ítanky,
protoe léto je konen tady.
 
Roztaní les i široké okolí.
Pvabn parfémem z jehlií voní.
Nebe je blankytné jak chrpy na poli,
jak luní zvonky, co na mezi zvoní.

 
Jaroslava Pechová
 
Ukázka z pipravované kníky pro dti Jaroslavy Pechové „Rézika a tvrtjadýrko“     
Pokraování za týden…
* * *
Koláe: Marie Zieglerová

Zobrazit všechny lánky autorky
 
 
 

Komente
Posledn koment: 01.05.2018  18:00
 Datum
Jmno
Tma
 01.05.  18:00 Jaroslava Pechov
 24.04.  15:12 Dana K.
 24.04.  14:06 ferbl
 23.04.  14:55 Vesuvjana dky :-)))
 23.04.  09:05 Von
 23.04.  08:04 Vclav idek
 23.04.  04:42 oga jankov