Velikost textu: normln | zvtit | zmenitInternetov magazn nejen pro seniory  

Navigace

Svtek
Dnes slav svtek Ludvk,
ztra Bernard.

Mete jim poslat elektronickou pohlednici.

Klub
Uivatel: nepihlen

Vce informac o klubu a lenstv v nm se mete dozvdt na strnkch naeho klubu.

Anketa
Nvtvnci strnek - vk nvtvnk. Dkujeme za hlasovn!
 
 
 
 

E-mail
Nemte-li zde svou e-mail schrnku (adresu), mete si ji zdarma vytvoit.

Statistika



Podporuj ns
OSTRAVA!!!


MOAP


Nadace OKD


SENSEN


SeniorTip.cz,
ISSN 1801-9900
Vydv: Spolenost senior o.s.

Createt by NETtip 2006
Webhosting SvetHostingu.cz

ZAPOMENUTÉ OSUDY - 7
 
JOSEF SCHEYBAL, znalec mord a senzací uplynulých staletí,
ást druhá

 
Všechnu bídu svta zapsal do svých vzpomínek i Jan Ktitel Pipperger, kat rakouského mocnáství. Zachovaly se i dokumenty jeho nevlastního syna, slavného popravího mistra Wohlschlegera. Ten na slovo vzatý odborník, který zmil objem krku oprátkou bezpotu zloinc, také jednou selhal. Jist i kat má právo nkdy ztratit nervy. Wohlschlegerovi se to naneštstí stalo ve Vídni: popravoval tu vraedkyni dítte, Julii Hummlovou. Tato vídeská premiéra praského mistra skonila úplnou katastrofou, protoe odsouzená se svíjela nkolik minut v oprátce, ne na ni definitivn sáhla smrt. Soudní komise se zásti porouela a z dalšího eventuálního angamá ve Vídni jednou provdy sešlo. Kavárník Lang, který byl krátce potom jmenován císaským a královským katem íšského hlavního msta, se pozdji uškleboval: „No jo, pro provincii byl Wohlschleger dost dobrý, ale do Vídn ho po takovém skandálu povolat nemohli. Takový packal!“ I Langovy pamti se staly soukromým majetkem pana Josefa Scheybala.
 
Nejslavnjší poprava Leopolda Wohlschlegera se odehrála roku 1897 v Liberci. Tenkrát šlo o krk Josefu Köglerovi, šestinásobnému loupenému vrahovi a nejobávanjšímu lupii severních ech. Je pitom zajímavé, e se po dvou tetinách století nahromadilo sbrateli k tomuto pípadu tolik dokument, e by si pan Scheybal v roli alobce mohl celý proces ješt jednou  zopakovat. e „prokurátora“ Scheybala  by v této he nebyla tak jednoznaná jako soudní výroky, pronesené koncem devatenáctého století. Pinejmenším by se tu našlo nkolik polehujících okolností. Josef Kögler byl mimochodem zruným a pracovitým kameníkem. Nebýt toho, e ve slabé chvilce ukradl kdesi králíka, mohl po sob zanechat trvalou památku na hbitovních kamenných pomnících. Naneštstí si na nj zasedl policejní komisa Hübner v severoeském Jablonci. Pi kadé krádei udeil domovní prohlídkou pedevším na Köglera, který neustálou nervovou zát nevydrel. Jednoho dne sebral starou bambitku, utekl z domova a zaal se ivit emeslem, které bylo nesrovnateln mén namáhavé ne kamenická profese. Ze šesti vrad, které byly pipsány na jeho konto, byla prokazatelná jen jediná. Ve skalách na Ojpín postelil njakou enu, která se tam vydala v doprovodu mue. I toto svdectví bylo jen velmi sporné. Mu, který vystupoval v roli korunního svdka, neuml psát a tak tedy nakreslil situaní nárt, z nho mli soudní znalci a páni porotci poznat, jak tragická událost probhla. Kögler bhem pátrání utekl a do Alírska a dal se naverbovat do cizinecké legie. Ani ta velká vzdálenost ho však neochránila od šibenice. Rakouská vláda si ho na udání vyádala a milý kameník putoval šupem k libereckému soudu. Ješt jednou se pokusil o útk oknem zámku, v nm byl na as ubytován. Navázal adu prostradel a sešplhal se bezmála a k zemi. Je neuvitelné, e tomu vnému smolai scházely pouhé ti metry prostradel a e ten bný sportovní skok skonil zlomeninou nohy.

Ve Scheybalov archivu nechybí ani novinové reportáe z posledních hodin Köglerova ivota. V jedné z nich uvádl prezident soudu na pravou míru nepoloené legendy, podle nich prý má odsouzenec právo ped popravou spoádat, co hrdlo ráí. Prezident vysvtlil, e je dovoleno utratit za poslední hostinu jeden zlatý. Podle údaj, provázejících další Wohlschlegerovu ob, vraha Sandtnera, se dala za tento obnos poídit docela slušná hostina.
 
Doítáme se toti, e Sandtner spoádal ped popravou ti porce roštné, patnáct škubánk a ti sklenice plzeského. V archivu tedy nechybí nic, co by chtla soudní porota pouít pi obnov procesu s Köglerem. Dokonce tu leí i oprátka, na ní severoeský loupeník dodýchal. Aby nebylo pochyb o pvodu smyky, je u ní pipojeno vysvden popravího mistra Wohlchlegera. Traduje se, e katovská oprátka slouí jako ochranný talisman. Dovídáme se z historických pramen, e kousek oprátky nosil u sebe i autor 75 loupeí, známý Martin Lecián.  Nicmén  6.íjna roku 1927 ani on šibenici neušel. Moná byl ten kousek píliš malý ve srovnání se smykou, kterou mu tesoucími se u prsty utahoval i staiký pan Wohlschleger.
 
Ve sbírce pana Scheybala nescházejí ani rozsudky smrti, které se prý rozdávaly pihlíejícímu publiku tsn ped popravou. Takový rozsudek byl vynesen a zveejnn s Karlem Hermannem Frankem. Peliv archivované  ml staré novinové zprávy, dokumentující mordy a sensace devatenáctého století. Dokonce na deset tisíc kramáských písní vypráví o asech, v nich roli novodobých soudniká zastávali pouoví vyvolavai. Dovídáme se z nich o skotské rodin, která po dv generace mordovala lidi v opuštné jeskyni. Titulky vyprávjí „o tké zkoušce bohabojné rodiny“, „o ukrutné a pateronásobné vrad a samo vrad“, i „o utrpení jeptišky Barbory Ubrykové, dvacet let zavené pod schody v kláštee karmelitském v Krakov“.
 
Pochopiteln jsem tu musil narazit i na Babinského, který inspiroval k výtvarné práci pana Paíka. Ovšem dokumenty popírají sloky známé písn, v ní se praví, „e mu hlavu usekli a po samu fusekli…“. Ve skutenosti Babinský peil špilberské utrpení a doíval v spolenosti jeptišek v epích u Prahy s docela prozaickými revmatickými potíemi, nedstojnými pro vdce loupenické tlupy. Václav Babinský si po zrušení špilberského vzení roku 1855 odsedl zbývající díl svého dvacetiletého trestu v Kartouzech u Jiína. Tam o nho peovaly milosrdné sestry, je dbaly o spásu duše i tla svých svenc. Díky mimoádné péi, jí zahrnovaly Babinského, si nebohé jeptišky vypjily zlé jazyky. Roku 1861 byly pro špatnou povst donuceny opustit Kartouzy. Do nového psobišt v epích si však vzaly Babinského s sebou, aby, jak praví dokument, „obdlával jejich zahrádku“.
 
Celý majetek, který mu na konci ivota zbyl, sedmdesát centimetr dlouhá fajfka, bambitka, kudla zasazená do jeleního parohu a vybledlý obrázek, odevzdal dozorci vznice v epích. Škoda, e tyto relikvie neskonily v rukou pana Scheybala, kde by byly nalezly své pravé místo. Nakonec toto ddictví skonilo u úvalského kronikáe. A našinec si povzdechne nad nemilosrdností historických pramen, které bezcitn strhnou nimbus, jím legenda ozdobila hlavy hrdin. A tváí v tvá dobráckému oblieji fousatého ddeka na blednoucí daguerrotypii mizí iluze, vyvolaná romantickým líením pedk: „Skály se chvly pod ranami hrom, blesky ozaovaly divokou  krajinu,  kdy šlechetnomyslný onen vdce povstných bandit Babinský, zahalen v tmavý pláš,  lehl nedbale na zem. Bradu o pravou pst, loket o koleno opíraje, zdál se  pokojn (akoli s trudn zaníceným zrakem) zuení ivlu pozorovati. Hlavu jeho kryl široký klobouk, zpod nho husté tmavorudé vlasy se vinuly. Tu odkryl vítr ást jeho vlajícího plášt a pod ním zableskla se v zlat vyšívaném a drahokamy posázeném pasu zastrena blyštící se dýka a ti velké bambitky…“
 
Kdoví, která z tch tí skonila v byt úvalského kronikáe a kdoví, zda Babinského revmatické bolesti se nedatují od onoho leérního povalování se v mokré tráv. tenái starých legend nezbývá, ne povzdechnout si nad dávnou slávou. Kde je jí konec?
 
Slavomír Pejoch-Ravik
* * *
Zobrazit všechny lánky autora


Komente
Posledn koment: 22.03.2018  08:22
 Datum
Jmno
Tma
 22.03.  08:22 Von