Velikost textu: normln | zvtit | zmenitInternetov magazn nejen pro seniory  

Navigace

Svtek
Dnes slav svtek Hedvika,
ztra Luk.

Mete jim poslat elektronickou pohlednici.

Klub
Uivatel: nepihlen

Vce informac o klubu a lenstv v nm se mete dozvdt na strnkch naeho klubu.

Anketa
Nvtvnci strnek - vk nvtvnk. Dkujeme za hlasovn!
 
 
 
 

E-mail
Nemte-li zde svou e-mail schrnku (adresu), mete si ji zdarma vytvoit.

Statistika



Podporuj ns
OSTRAVA!!!


MOAP


Nadace OKD


SENSEN


SeniorTip.cz,
ISSN 1801-9900
Vydv: Spolenost senior o.s.

Createt by NETtip 2006
Webhosting SvetHostingu.cz

ZAPOMENUTÉ OSUDY - 6
 
JOSEF SCHEYBAL, znalec mord a senzací uplynulých staletí, ást první
 
Josef Scheybal, správce sychrovského zámku, proslul v druhé pli dvacátého století jako archivalista a vynikající znalec mord a senzací uplynulých staletí. Kdy jsem zazvonil u sychrovské branky, ml u pan Scheybal vtšinu dávných archiválií svta zloinc uloenu v krabicích a ml proto radost z mé zvdavosti. Celá jeho rodina se vším všudy opouštla zámek Sychrov, protoe stohy knih, tisíce kramáských písní, svatých obrázk, fotografií a soch tu toti zúily ivotní prostory do té míry, e nezbylo, ne poídit si jiné, vtší.
 
I kdy jsem ml monost prolistovat jen ást jeho velkého kriminálního archivu minulosti, uvdomil jsem si, e pikanterie, naptí a senzace ukryté v šednoucích listech papíru u stojí za to, aby jim lovk obtoval ást svého pohodlí. Jsou lidé, kteí se rádi obklopí krásou, jsou sbratelé, kteí se štvou za vysokou cifrou inventárního seznamu. Jiným psobí radost vlastní tvorba a jsou i tací, kteí si chtjí jen docela prost po svém odpoinout. Pan Scheybal, jak sám íkal, nesbírá proto, aby ml, ale proto, aby znal.
 
Dali jsme mu za pravdu, kdy jsme se probírali jeho sbírkou. To, co lovk objeví pod smykou oprátky, na pranýi, i pod katovským meem, nebývá obvykle obsaeno v uebnicích djepisu. Pan Scheybal shromádil bezpoet katovských pamtí; jedny z nich psalo sedm generací paíských popravích mistr  Sanson. Student, proítající djiny francouzské revoluce se snadno nadchne strhujícím bhem událostí. Ale tená, listující autentickými záitky Sansonovy rodiny, jak je v osmi dílech vydal Honoré de Balzac, zstane otesen. Na projíku francouzskou revolucí v káe popravího mistra se toti hned tak nezapomíná.
 
Psal se rok 1662, kdy v krm „U vytaené kotvy“ v obchodním mst Diepe, pistoupil k mladému šlechtici Sansonovi de Longval neznámý cizinec, bezmála staec v erveném plášti. Jak píší anály, zahledl se rytíi do dlan a rozilen prohlásil: „Narodil jste se na hrozné planet, pane, v hlubokých rýhách vaší ruky vidím, e nad vaším ivotem vládne osud, jakých je málo. Nepokoušejte se nadzvednout olovnou oponu, kterou prozetelnost zavsila mezi vaše oi a dny, které vám ješt zbývají.“ „To, co mi oznámíte, je asi velmi hrozné, soud podle opatrnosti, s jakou m na to pipravujete. Tedy a do hrobu m bude pronásledovat osud, který jste odhalil v mé ruce? “ „Bude vás pronásledovat a za hrob, pejde i na vaše potomky“, vysvtlil neznámý.
 
„A za mého ivota?“ Cizinec na chvíli zaváhal a pak se otoil ke spoleníkovi mladého šlechtice: „ Vy milujete toho mladíka“, ekl. „Je to mj bratranec“, ekl de Longval. „Nue, tento mladík zeme vaší rukou.“ „Paule“, zdsil se šlechtic, „jediný píteli, já tvým vrahem!“ „Meme zabít a nebýt vrahem, pane.“ „Nerozumím vám.“ „Kat není vrah, to nevíte, pane?“ podotkl cizinec u mezi dvemi.
 
Dnes  sotva kdo dokáe, e ono setkání probhlo tak, jak ho zapsala ruka posledního ze Sanson. Jisté je, e zanedlouho poté se Charles Sanson oenil s dcerou popravího mistra a e tém na sklonku ivota svého bratrance skuten popravil. Tchán, mistr Pierre Jouanne mu pedal popraví úad a sedm generací Sanson tak bylo odsouzeno vykonávat krvavé katovské emeslo. Stali se vyddnci, kteí osamli uprosted milion. Nenašli ruku, která by stiskla ruku jejich, nikdo jim nenabídl pohár, aby si s nimi pipil.
 
A pece poznali ivot a osudy bezpotu lidí líp, ne kdyby se pohybovali v ohnisku spoleenského ivota. Vidli toti lidskou existenci zorným úhlem posledních nkolika minut ped popravou. Nejdsivjší údl zejm postihl tetího z dynastie, Charlese Jeana Babtistu Sansona, který pevzal katovský úad po svém otci jako sedmiletý chlapec. Protoe nebylo moné, aby píšerné emeslo vykonávalo dít, uril parlament prozatímního zástupce. Ale sedmiletý len sansonovské dynastie musel být pítomen, aby potvrdil zákonitost poprav.
 
Rukama Sanson prošli spekulanti, podvodníci, pobudové, šlechtici, atentátníci a vrazi. A pestoe praotcové dynastie byli donuceni stínat, tvrtit koským speením, rozbíjet klouby odsouzenc eleznými tyemi ped vpletením na kolo, ádný z nich by zejm nemnil s Charlesem Henry Sansonem, který vyjídl s popraví károu do ulic revoluní Francie. Hrzu masových poprav nezmenšil ani fakt, e bylo stínání mechanizováno guillotinou. Historii tohoto mechanizmu je mimochodem vnována v Scheybalov sbírce samostatná ást knihovny.
 
Bylo jistým paradoxem, e v této historii má své místo i Ludvík XVI. Kdy se  nmecký  mechanik  Schmidt, doktor Guillotin, jeho jménem byl stroj poktn  a Charles Henry Sanson roku 1792 radili o konstrukních detailech v královském paláci, objevil se znenadání v jejich spolenosti francouzský král.“ Ten n v podob plmsíce, je to vhodné?“, zeptal se. „Myslíte, e takový n se dá pesn pizpsobit na všechny krky? Na nkteré bude píliš velký, na jiné zas píliš malý. Zeptejte se na jeho mínní“, ekl Ludvík XVI a ukázal na Henryho Sansona, který bezdn pohlédl na králv krk. Vidl, e je mnohem vtší ne plmsíc nartnutý Schmidtovou tukou. „Pán má úpln pravdu“, poznamenal Sanson. „Forma noe by mohla psobit jakési nesnáze.“ Král se spokojen usmál, vzal pero a místo plmsíce nakreslil šikmou áru. O nkolik msíc pozdji doprovodil paíský kat krále Ludvíka ke guillotin, kterou si jeho velienstvo samo upravilo.
 
A kdy doktor Guillotin ješt dávno pedtím, ne zaaly masové popravy, propagoval v národním shromádní myšlenku bezpen pracujícího mechanizmu, prohlásil, e tento zpsob popravy nepsobí ádnou bolest. Unešený proudem myšlenek, dodal: „S tímto strojem vám v miknutí oka srazím hlavu a vbec vás to nezabolí.“ Páni poslanci, kteí v té chvíli vypukli  v neutuchající smích, netušili, e u zakrátko se budou moci osobn pesvdit. A Sansonové si jednou ve svých memoárech povzdechnou: „Zdá se, e jen pro nás jste udlali revoluci!“ Tak nejvtší individuality Francie, špiky aristokracie a honorace mst, která by vera ješt Sansonm nevnovala ani mrknutí oka, nabízela te velmistrm mee své kadee k ostíhání. A od chvíle, kdy podali velcí lidé Francie katovým pomocníkm ruce, je mly být ped popravou spoutány, stal se Sanson de Longval jejich posledním spoleníkem. A jedin on mohl pak zapsat, v jakém myšlenkovém rozpoloení a na jakém stupni odvahy i zbablosti zastihla smrt elitu Francie.
 
Markýz de Favras, obvinný z pípravy povstání a z pokusu o únos krále si ješt tváí v tvá smrti zachoval svj rozkazovací tón: „Konej svoji povinnost!“ ekl katovu pomocníkovi. Ludvík XVI kráel vznešen, Marie Antonietta vystupovala po stupních se stoickým klidem a kdy na okamik zbledla, pošeptal jí Charles Henry Sanson: „Odvahu madam!“ „Dkuji, pane, dkuji“, ekla minutu pedtím, ne projela vzduchem stíbrná epel guillotiny. Charlota Cordayová, odsouzená k smrti za vraedný útok na pedáka revoluce Marata, pihlíela z káry rozvášnným davm lhostejn. „Shledáváte to velmi dlouhým, e ano?“, zeptal se šetrn kat Sanson. „Oh, stále meme být jisti, e dojedeme.“ A  kdy vládce guillotiny pikryl tlem stroj, aby ušetil dívku pohledu na vraedný mechanizmus, vyklonila se Cordayová pes Sansonovo rameno a poznamenala: „Mám právo být zvdavá, nikdy jsem ji nevidla.“ Vévoda Orleánský pemáhal násilím své rozilení, a kdy mu chtli pomocníci sejmout boty, vykroil k prknu a prohlásil: „To je maení asu, zujete m snáz, a budu mrtev.  Pospšte si!“
 
A pokadé, kdy opustila kára zdi vzení, provázel ji ohlušující kik davu a Sanson slyšel tuté boui, kdy cestoval ve spolenosti šlechtic, stejn jako v okamicích, kdy doprovázel druhou garnituru, zástupce bohaté buroasie v konventu – girondisty. Projevy davu se nezmnily ani tenkrát, kdy vyjel na svou poslední cestu poslanec Hébert se svými páteli, pod jejich tlakem se dostal teror na poad revoluce. Dával pednost pátelm, stojícím v ad, a kdy prostor mezi ním a guillotinou se vyprázdnil, zanaíkal: „Ješt ne!“ „Jen si zaku“, volal dav „a jestli jsi zapomnl dýmku na kamnech, vypj si njakou od Sansona, ale dej pozor, abys mu ji nerozbil!“ A kdy Hébertova hlava padla, vykikl dav nadšen: „A ij republika!“
 
Pak stanul ped porotou tribun revoluce Danton. Na obvyklé otázky po jménu a bydlišti odpovdl: „Jsem Danton, dosti známý v revoluci. Mým bydlištm bude zítra nicota, mé jméno bude ít v pantheonu djin. Ani jeho neminula cesta v popraví káe. Kdy koí pobídl kon a kára se pohnula, prohlásil Danton“ „Ti pitomci budou kiet – a ije republika -, a nás uvidí. Za dv hodiny bude republika bez hlavy. Jeho spoleník, významný publicista revoluce Desmoulins se vyklonil z povozu a vykikl: „Na mé volání padla Bastila! Nepoznáváte mn? Já jsem první apoštol svobody. Její socha bude postíkána krví jednoho z jejích dtí. Pomoz  lide 14. ervence, nenech m zavradit!“ Odpovdli mu evem. Danton se k nmu znechucen obrátil a povídá: „Ml, myslíš si, e dojmeš tu sprostou luzu?“ A kdy pišla ta poslední ze všech chvil, byla jeho poslední slova adresována Sansonovi, který ho vyzval, aby se odvrátil, zatímco budou odklízet pedchozí mrtvolu“ „O nco víc, o nco mén krve na tvém stroji, co na tom. Hlavn nezapome ukázat mou hlavu lidu. Takové on nevidí kadý den.“ Kdy podle jeho posledního pání nosili Dantonovu hlavu kolem popravišt, skandoval dav v prvních adách: „At ije revoluce!“
 
A  nakonec se touté cestou ubíral Robespierre a jeho káru doprovázeli tanící Paíané. Jedna ena se chytila vozu a vykikla zlomenému revolucionái do tváe: „Jdi do pekel, zloine, proklínán všem manelkami a matkami!“ Uatou hlavu Robespierrovu, jako kdysi hlavu královu a Dantonovu, pozdravil dav opakovaným potleskem. Není divu, e i Sansonovi došly síly. Ukazovali mi karikaturu, napsal do svých memoár, která koluje po mst, a na ní  jsem vyobrazen, jak se sám guillotinuji uprosted plán, do nedohledna pokryté tly bez hlav a hlavami bez tl. Tese se mi ruka, a tese se tolik, e u nemohu stíhat a svazovat odsouzence. Ti jsou tu, jedni plaící, druzí modlící se, všichni pesvdeni, e proívají svou poslední chvíli. Jen já se nemohu pesvdit o skutenosti toho, co se dje. Vodím je na smrt a nemohu uvit, e zemou. Je to jako sen, z nho se nemohu probrat.
 
Je jist mnohem snazší, vidt djiny oima školních uebnic ne pohledem kata, myslím si uprosted listování ve Scheybalov sbírce. A pitom ta malá ukázka autentických vzpomínek je jen nepatrným zlomkem obrovského archivu.
 
Slavomír Pejoch-Ravik
* * *
Zobrazit všechny lánky autora


Komente
Posledn koment: 26.02.2018  09:01
 Datum
Jmno
Tma
 26.02.  09:01 Ivan
 24.02.  16:20 ferbl
 24.02.  11:47 oga jankov
 24.02.  08:33 Von