Velikost textu: normln | zvtit | zmenitInternetov magazn nejen pro seniory  

Navigace

Svtek
Dnes slav svtek Zlata,
ztra Andrea.

Mete jim poslat elektronickou pohlednici.

Klub
Uivatel: nepihlen

Vce informac o klubu a lenstv v nm se mete dozvdt na strnkch naeho klubu.

Anketa
Nvtvnci strnek - vk nvtvnk. Dkujeme za hlasovn!
 
 
 
 

E-mail
Nemte-li zde svou e-mail schrnku (adresu), mete si ji zdarma vytvoit.

Statistika



Podporuj ns
OSTRAVA!!!


MOAP


Nadace OKD


SENSEN


SeniorTip.cz,
ISSN 1801-9900
Vydv: Spolenost senior o.s.

Createt by NETtip 2006
Webhosting SvetHostingu.cz

O dezu a Armstrongovi
 
aneb

vzpomínky na Josefa Hlinomaze


Všechno je relativní. Je jisté, e napíklad vodomil tko najde nco, co by nahradilo válení se v moských vlnách, kdy jsou akorát té velikosti, e taktak v nich nejde o kejhák. Na to u musí být lovk na vodu, jak se íká, kanón. Bývaly ovšem doby, kdy lovk byl tak šílen mladej, e víc, ne mu dá dneska polorozbouený moe, mu dal píbramský Nový rybník. Kdysi to bývala vodní plocha tak nekonená, jako moe poznané z doslechu. Byl to oceán, na jeho bezích pro m vznikl dez. Bylo mi práv deset, kdy sem pišel dez rovnou z Ameriky. Kunsthistoriky upozoruji, e nešlo o ádnou vdu, ale o šlágry, o dez, jak jsme mu tenkrát rozumli.

Na plovárn ml kdosi gramofon a z jeho útrob vycházel podivný kvikot. Na plovárenských prknech se tancuje v plavkách, krásné dámy kroutí velectn kulatými zádmi, a tyto ušlechtile utváené trupy si tisknou k tlu bánští vysokoškoláci, z nich nkteí studují v Píbrami u dvacet let. Všichni klouzají na pipoutaném voru sem a tam, vyhrávají denn od kvtna do záí a já té muzice zaínám picházet na chu.

Podivná souvislost. Kdyby nebylo amerického otroctví, nebylo by tohoto (jak jsem se pozdji dozvdl) konvenního dezu. Nedovedu si bez této hudby svt pedstavit. Dozvuky afrických tamtam. ernoši probudili v lidstvu jakési zapomenuté pudy, rozechvli jakési ukryté struny a rozparádili nervy. Dez je mimo jiné alkohol a kokain, dez je jed. Marn se jej snaili pozdji zniit. Dez je davová psychóza, nutí nás sebou cukat a vrtt. Rytmus, bušení do bubn. Konkurence, která musí vyhrát-Zotrouje, ale je to krásné a sladké otroctví. V dezu jsme si rovni. A je to ošklivé. Ošklivé jako krásná kokovitá bestie. Mám rád takové ošklivé krásné vci. A v Paíi taní Josephina Bakerová odná do nkolika banán ... Ké bych ji vidl na vlastní oi!

Jak zázraná vc je ten malý erný kufík, který se oteve, poloí se na nj deska a celé okolí se promní. Plovárna je výletní lodí, vor pepychovým parketem. A Nový rybník je Mississippi a do New Orleansu u není daleko. Staí doma nasadit sluchátka a otoit knoflíkem...
Tu Josephinu bych chtl stejn vidt.
A Paí.
A revuální filmy.
Je to nemravná doba po první svtové válce.
Je to bájená muzika, jsou to bájené sleny Taky v radiu hrají dez, kvílí v nm saxofony, také sopransaxofon. Ti to válejí! Je to erotická konzumní muzika, která lovku dodává píjemn smutnou sentimentální náladu. Zpívá se anglicky, lovk neví o em se zpívá, me se domýšlet, spolupracuje ... Jde o lásku, samozejm, ale smysl slov nám uniká a to je práv ono. Otec nadává, kdy to fanaticky poslouchám. Nelíbí se mu to. Starším lidem se to nelíbí, chybí jim pro to orgán. Jsou mravní. Nevnímají.

Ovšem po tatínkovi jsem zddil schopnost slyšet muziku rozloen, co podotýkám proto, abych ujasnil, jak jsem pišel ke své dezové teorii. V hudební škole byl jsem nejhorším ákem, bayerovka a noty m nezajímaly. Zato jsem ale prosedl hodiny u piana a vyukával šlágry všemi prsty. Hledal jsem akordy a abych pouil nesprávný akord bylo vyloueno. Styl byl tento: pravá ruka hrála melodie v oktávách a zbývající prsty synkopovaly všelijak v téme akordu, v nm levá ruka basovala. Levá ruka zmákla bas rovn v oktáv a skonila o oktávu výš a uhodila akord v rytmu. Le po jistém zdokonalení pravá ruka jala se rovn skákati z oktávy do oktávy rzn synkopujíc, zkrátka všechny prsty mly co dlat a melodie musela znít. Zdokonalená levice ale netloukla pozdji do bas jen tak, nýbr brala decimy arpeggiem a ješt jeden tón uprosted, co vám mám povídat, byla to radost.

No a jak ty ruce skákaly z oktávy do oktávy, asto se netrefily a uhodily vedle. Nevadilo to, protoe systémem ta-da skoily na správné místo bu synkopikou nebo skluzem, a kdy byl omyl o více tón, hupslo se klouzav nebo ukancem chromaticky dol nebo nahoru systémem tadadada. Chápu, e úplný laik tedy neví o co kráí, dezmenovi však je to jasné. Byl jsem diletant, jene muzikální. To, e jsem se trefoval vedle a v rytmu to dohánl, bylo ale práv ono, to bylo to, co jsem ml odposlouchané; po dkladné praxi hodin a hodin prosezených u klavíru, hrálo mi to nkdy najednou samo, lehce a bez námahy, a te po tyiceti a nco letech vznikla má teorie. Zde je: Ti ernoši si po zrušení otroctví opatili nástroje a hráli. Moc toho neumli, ale mli nepedstavitelný smysl pro rytmus a mísili po svém africký rytmus a americkou melodii. Trefovali se vedle a porušovali rytmus z neumní - a to na všech nástrojích. Jene to hned zase dohonili. Na foukacích nástrojích skluzem, na bubnech, udeili-li díve nebo pozdji, chvilku pokali a v píštím taktu napravili chybu. A všichni ovšem poslouchali bliního svého, jako sebe samého. A hráli denn nebo non nkolik hodin, ten styl je ovládl a oni nakonec zvládli styl. A to co pvodn dlali z diletantismu, dlali pak schváln, vlezlo jim to do krve a dokonalí profíci, co pišli po nich, to v nesíslných a opojných extazích pivedli a do absurdní dokonalosti - a to u byli Armstrongové a Ellingtoni a plejády ostatních. A celý svt je zaal napodobovat, nebo v muzice jsou si všichni lidé rovni bez ohledu na barvu pleti.

Armstrong! Byly toho plný sluchátka, kdy ešt radio hrálo na krystal, ist a bez poruch a kdy u gramofonu kadých pt minut se natahovalo péro klikou, aby nedošel a neudlal z tenoristy basistu a z basisty medvda. A u tenkrát ozýval se z tch pístroj ten fantastický chraplavý hlas, který vzbuzoval u tenkrát pedstavu starého ernocha, akoliv jeho majitel byl tenkrát mladíkem a jmenoval se Louis Armstrong zvaný Satchmo, bez nho je dez nepedstavitelný. s hlasem a do té doby pro zpv nepouitelným udlal zázrak: jedinený a niím nenahraditelný hudební nástroj.

A zázrak osobnosti, která se nepizpsobuje svtu a které se pizpsobuje svt. A není nikterak pehnané, ekneme-li, e donutil miliony lidí na celém svt, aby nad tímto hlasem šíleli nadšením. Nad zpvem lovka, který, ne zaal zpívat, pišel o hlas. Takové paradoxy se obas djí. Díla vznikají ne z toho, co tvrce umí, ale z toho, co neumí. Z akademického hlediska pece neuml malovat nejen Henri Rousseau, ale ani ostatní jeho malíští souasníci - není teba je jmenovat, je jich píliš mnoho.

Nemálo Armstrongovi ovšem pomohl mikrofon. A tím víc je jeho hlas hlasem dvacátého století. Nebo, a si kdo chce co chce íká, opera má svj kulminaní bod za sebou. Trvá samozejm a bude trvat.

V devatenáctém století ale byla bez konkurence. A Satchmo je bez konkurence ve století dvacátém. Opera sice neztratila nic ze svého kouzla, ale jména jako Caruso, Šaljapin, nebo Destinová nemohou v tomto století vzniknout, nebo jako hvzdy jsou zastínni jinými hvzdami.

Ale vrame se k mui, který hnul hudebním svtem, a který zemel. K mui, který ke svému neuviteln nelibozvunému hlasu byl jen tak mimochodem po mnoho let prvním trumpetistou na svtovém ebíku dezmen, mui, který hraje a zpívá evergreeny a uvádí pes pl století nesíslný poet lidí do extaze a do atmosféry, ve které nastává mrazení a naskakuje husí ke a kde vzniká nové nadšení neznámého pvodu.

A kde ale zárove vznikají obrovské sympatie k tomu ernochovi, stídajícímu chraplavý hlas s brilantní trumpetou na vrcholu virtuosity. Ale to je málo.

On toti stídal taky plá se smíchem, dojímal a vzáptí zesmšoval sebe i všechno kolem. A stídal i obrovský smysl pro humor se smyslem pro lidskou tragedii. Zpv, trumpeta, chechtot a plá, to byly jeho rekvizity. A miloval své posluchae a oni jeho.

Rozumli si a v kadém vystoupení vydával ze sebe všechno, aby to zítra opakoval a pokadé odcházel zpocený jako ze sauny a šastný. A pro posluchae to bylo toté co po mnoho let Chaplin pro diváky. Nebo daleko díve ne vdci a intelektuálové zaali psát o Chaplinov umní a ne zaali s jeho kvalifikací a klasifikací, prostý i rafinovaný divák celého svta val smíchy.

Ale smrt Louise Armstronga znamená i smrt jedné epochy. Epochy, se kterou se v poslední dob louí i jiní, Harold Lloyd, Fernandel ... Bohuel. Tak to na svt chodí. A nejen lidi, ale i vzájemn se prolínající epochy mizí, aby se z nich staly jen více i mén zaznamenané djiny pro ty, co pijdou po nás.
Slavomír Pejoch- Ravik
 
* * *
Koláe © Olga Janíková
Zobrazit všechny lánky autora


Komente
Posledn koment: 13.09.2017  18:01
 Datum
Jmno
Tma
 13.09.  18:01 ferbl
 13.09.  16:16 zdenekJ
 13.09.  09:15 Von
 13.09.  07:33 miluna
 13.09.  06:14 Bobo :-)))