Velikost textu: normln | zvtit | zmenitInternetov magazn nejen pro seniory  

Navigace

Svtek
Dnes slav svtek Johana,
ztra Bohuslav.

Mete jim poslat elektronickou pohlednici.

Klub
Uivatel: nepihlen

Vce informac o klubu a lenstv v nm se mete dozvdt na strnkch naeho klubu.

Anketa
Nvtvnci strnek - vk nvtvnk. Dkujeme za hlasovn!
 
 
 
 

E-mail
Nemte-li zde svou e-mail schrnku (adresu), mete si ji zdarma vytvoit.

Statistika



Podporuj ns
OSTRAVA!!!


MOAP


Nadace OKD


SENSEN


SeniorTip.cz,
ISSN 1801-9900
Vydv: Spolenost senior o.s.

Createt by NETtip 2006
Webhosting SvetHostingu.cz

Píbhy osídlenc a jejich zaátky…
 
Naši lidé si ve svt dokázali poradit…

Práv v ervenci je to dvacet pt let od naší cesty Kanadou. Za všechno „mohl“ Josef ermák, který náš štáb do Kanady pozval, a který s námi tu dlouhou cestu absolvoval. Poznávali jsme neskuten krásnou kanadskou pírodu a setkávali jsme se hlavn s potomky tch, kteí tuto zemi v 19. století osidlovali. Dovolte mi, abych po letech nkolik z tch našich „aktér“ oivila. Zaslouí si to.

 

* * *
 
U se nikdy nepodaí zjistit, zda Pavel Esterházy byl hrab z Maarska nebo maarský podvodník, vydávající se za hrabte. Jen jeho podobu si meme prohlédnout v malém muzeu malého msteka Esterházy, leícího uprosted Saskatchewanu v Kanad. Kdo byl Pavel Esterházy se tedy nedovíme, ale výsledkem jeho „náboráské“ innosti dávno ve století devatenáctém jsou zkultivované nekonené prérie. Jeho piinním se sthovali do Saskatchewanu Maai, Nmci, Angliané i eši, kteí mli namíeno do Ameriky. Najatí agenti je ihned po píjezdu do New Yorku pesvdili k další neznámé cest.
 
Dodnes ijí v Esterházy a jeho okolí Kolín i Táboe potomci tch, kteí sem pišli v devatenáctém století. A dodnes si udrují eštinu Boeny Nmcové, její zpvnost uchu lahodí. Dodnes je v nich hrdost jihoeských sedlák spojená s umem a pracovitostí. A, a nkteí ji v pokroilém vku, piln navštvují kurzy eštiny, které si sami organizují. Stejn jako všude jinde se všichni chtjí vypovídat, o to intenzivnji, kdy poslední návštva z rodné zem jejich pedk byla v Esterházy na zaátku druhé svtové války a nebyl to nikdo jiný, ne Vojta Beneš, bratr našeho prezidenta Edvarda Beneše.
 
Ddeek pana Bílého pišel z jiních ech. Jeho tatínkovi bylo v roce 1886 sedm rok, a tak patil, zejm proto, e ml v sob krev jihoeského sedláka, k nejpokrokovjším farmám. Jeho paní Rena je rovn potom z prvních pisthovalc a o minulosti dokáe poutav vyprávt:
 
„Moje babika byla z rodiny Vrabcovy, babika mého mue, to byla rodina Hendrychových a tetí rodina byli Dolejšovi. Ti všichni pijeli pohromad 26. ervence 1886. Tenkrát tady byla jen otevená prérie, nejbliší msto bylo Whitewood,. Msto? Tam byla jen dráha, maliký hotel a jinak nic. První zima byla hrozná. Chytali jen divoké koroptve a zajíce. Koupili si lutý drát a chytali je do pastí. Do zem vykopali díru, nahoru dali hradby a na n drny a v tom ili. Dostali pidlených 160 akr pdy – to byl jeden homestead. K tomu dva voly, krávu a slepice. A s nimi ili první zimu v tch dírách. Naší babice se za trnáct dn po píjezdu narodila dcera, byla to moje teta a zdá se, e to tké ivobytí jí dopomohlo k vysokému vku. Doila se osmdesáti let“.
 
Dále pokrauje pan Edvard Bílý:
„Nejtší ivobytí mly eny. Ty z Kolína ( samozejm, e po píchodu do cizí zem si vlast piblíili aspo eským názvem a tak jsme vidli hbitov – jen s eskými názvy na náhrobcích a nad vstupní branou byl nápis Kolín a na protjší stran na severu neslo místo posledního odpoinku název Tábor. Dnes u jsou to jenom hbitovy, kdysi to byly celé osady) chodily ješt na práci. Nejdíve musely pšky ticet kilometr do Whitewodu, pak jely po dráze asi sto kilometr do msta a tam praly prádlo. Ubytovaly se v jednom hotelovém pokoji a chodily od domu k domu a nkde dostaly práci za dolar, jinde za padesát cent. Také ješt vydrhly podlahu a prádlo vypraly a vypiglovaly.

 
 
Ješt bych vám, nco pidal. Naše msto se jmenuje Esterházy od roku 1903. Ale pošta tady byla u asi od roku 1886. Pošák byl maarský, po nm to pevzal jeden ech, jmenoval se Josef Kourek. Poštu ml ve svém dom, kdy tady msto nebylo. No a tak si eši udlali Kolín a Maai Kaposzvár.
 
Mj ddeek, Jan Bílý, vyjel z ech 13. listopadu 1886. Ml namíeno do polední Dakoty. Dopisoval si s njakým Suchanem a ten mu vychvaloval, jak je v Americe dobe. V New Yorku ho chytili agenti a pemluvili ho, aby jel do Kanady. To, zstali na lodi, kterou se dostali do Montrealu, a pak jeli vlakem do Winnipegu. Pijeli nkdy kolem Vánoc. Dál nemohli a museli zimovat. Vzali si lacinou sednici na hotelu, ale vzadu, ta byla levnjší. Pokoje, které mly okna na ulici byly draší.
 
Ddeek ezal pro lidi díví a tatínek, bylo mu šest rok, se díval z okna na eleznici, kterou tahali konm. Z jedné strany na druhou a kon vdy museli pepáhnout. A potom se mu tam líbily hasiské vozy. Ty byly na páru. Ve voze se topilo a tím se pak hasilo.
 
Jak skonila zima, táhli dále. Nejdíve vlakem, majetek si naloili na drezínu a jeli do Langsburgu, dál u dráha nešla. Tam ddeek koupil dva voly, pluh a njakou káru a jeli dál. A pijeli na místo, kde se usadili na dýlejc. Za pidlený kousek pole – homestead zaplatil deset dolar. Homestead ml 160 akr a doma ml ddeek jen 30 akr, tak vidl, e se mu tady bude dobe hospodait. Ale na zaátku to bylo tké. I voda se pila z loue.
 
Stavli si špalíkové domy. Tak asi tyicet centimetr dlouhé špalíky se napí zazdívaly maltou z bláta a slámy. Mj tatínek jako jeden z prvních postavil v Táboe poschoový dm. Mli jsme ústední topení a veliké pokoje s drapériemi. Tatínek byl vyhlášený farmá a v roce 1913 si jako první koupil auto“. Pan Bílý mezi starými fotografiemi a dokumenty uchovává i plechové íslo auta, které bylo tenkrát i idiským prkazem.
 
V rovinatých prériích nebyl kdysi ani jeden strom. Vtrm, které k prérii patí, nebyl kladen ádný odpor. Ale jenom do té doby, ne se tam usídlili eši.“

 
O putování svého rodu nám vyprávl dvaaosmdesátiletý Ladislav Martinovský, úspšný sada. Jeho pedkové se vypravili do svta v roce 1883 pes Voly. A dnes nám povídal perfektní eštinou o tom, jak pokrauje v sadaení, které zaloil jeho otec. Tak trochu poruil vtru. Nejdíve zaloil vtrolamy a teprve pak zaal sázet ovocné stromy. Dnes se v kdysi neúrodné prérii pstuje nejen obilí a epka, ale také výborná jablka.
 
Mnohokrát jsem si pi putování Kanadou uvdomila nejen sílu a um našich lidí, kteí dokázali si poradit i v tch nejtších situacích, ale také nco nepojmenovatelného, co dodává lovku putujícímu pes rzné zem a asem – sílu udret si svj rodný jazyk a pedávat ho dalším pokolením. Pan Martinovský je toho dokladem.
 
V Esterházy pracuje eskoslovenské sdruení. Jeho tehdejší pedsedkyn, Olga áková, se po delším pobytu v nemocnici necítila dobe, pesto povídání neodmítla.
„Moji rodie pišli z Volyn v roce 1927 – to mi bylo dva a pl roku. Anglicky jsem neumla ani hymnu, ani motlitbu. Jen jsem se drela maminky.
Rodie mého mue pišli v roce 1939, vzali jsme se v roce 1942 a a do roku 1980 jsme ili na farm.
Kdy jsme vidli, e v rukou nejstaršího syna bude naše úsilí pokraovat, pesthovali jsme se do msta.
My jsme byli na farm moc šastni. Pstovali jsme jemen, epku, mli jsme slepice i krávy. Práce bylo mnoho, lidi v Evrop nechtjí vit, e to zastane jeden lovk. Ale tady má kadý traktor, obdlávají se vtší kusy pole, dobytek je na pastv hned u domova. Není bída o krmení a nikam se nemusí jezdit. Mli jsme asi 480 akr, to je asi 200 hektar.

 
 
Naše dti mly do školy dv míle. Poídili jsme jim kon a vozejk. Kdy byla pkná pohoda, ídil nejstarší syn. V nepohod je vozil manel. A kdy bylo hezky, tak šly pšky. Dodnes na to vzpomínají jako na velikou radost. Šly pírodou, vidly zajíce, zv. Ale ne šly dti do školy, musely udlat doma všechny práce a vracely se a po tvrté hodin. Ó, to byla moc dobrá léta!“
 
eština Olgy ákové je nejen pvabná, ale mnohý z nás by jí mohl onu vybroušenost závidt. Jak jste to dokázala?
„Nebylo to tké. V roce 1932 sem pišel jeden knz. Kázal v Kolín a vdl, e já se zajímám o eštinu. Dal mi pár eských knih a slovníky. Já jsem zaala esky psát (musím podotknout, e vtšina potomk eských vysthovalc nedokáe esky napsat ani jedno slovo a stejn tak peíst, i kdy esky umjí) a pak u to pro m byla hraka. Nauil nás zpívat, hrát divadlo, všemu krásnému nás nauil. Já na to do smrti nezapomenu. Moje máma zpívala esky od rána do veera. Te, kdy máme eský spolek, zase zpíváme. Kdy jsem nedávno leela v nemocnici a ekala jsem na ošetovatelku, tak jsem si potichu zpívala. A to mi pomohlo.“
 
Paní áková skonila a zavela oi. Moná, e se jí v hlav promítala krajina, kde se narodili její pedkové a k ní má ona tak velý vztah. Pesto, e ji nikdy nevidla a u asi neuvidí.
 
Hana Juraáková
* * *
Zobrazit všechny lánky autorky


Komente
Posledn koment: 23.07.2017  19:11
 Datum
Jmno
Tma
 23.07.  19:11 KarlaA
 23.07.  17:01 Josef ermk Nejhez dob mho ivota!
 23.07.  10:56 olga jankov
 23.07.  07:32 Kvta dkuji