Velikost textu: normln | zvtit | zmenitInternetov magazn nejen pro seniory  

Navigace

Svtek
Dnes slav svtek Petr a Pavel,
ztra rka.

Mete jim poslat elektronickou pohlednici.

Klub
Uivatel: nepihlen

Vce informac o klubu a lenstv v nm se mete dozvdt na strnkch naeho klubu.

Anketa
Nvtvnci strnek - vk nvtvnk. Dkujeme za hlasovn!
 
 
 
 

E-mail
Nemte-li zde svou e-mail schrnku (adresu), mete si ji zdarma vytvoit.

Statistika



Podporuj ns
OSTRAVA!!!


MOAP


Nadace OKD


SENSEN


SeniorTip.cz,
ISSN 1801-9900
Vydv: Spolenost senior o.s.

Createt by NETtip 2006
Webhosting SvetHostingu.cz

Rabštejnský Scotland Yard
 
Tenhle zajímavý pípad z povodí íky Stely mi vyprávl penzionovaný editel jednoho polesí na Jesenicku, s ním jsem jel ped lety vlakem z Mariánských Lázní, kde byl na léení, do Plzn. Pi hovoru jsem se náhodou zmínil o svých rybáských dovolených na Stele pod Rabštejnem, a on se rozpovídal o svém dtství u jeho ddy, hajného z Ostrovce, který mu všechno vyprávl tak, jak to vyslechl zase od svého táty, nadlesního Wimmera, jednoho ze ty hrdin tohoto píbhu.
 
Celou tu historku jsem jen trochu upravil do písemné formy. Do jaké míry odpovídá skutenosti, nevím. Nepátral jsem v archivu plzeského trestního soudu a myslím, e to ani není teba. Pouze jsem náhodou vylovil z minulosti jeden starý píklad nemnné lidské povahy a je zcela na tenái, jak ho pijme.
 
V rabštejnské hospod „U jeného klasu“ sedla onoho ervnového sobotního veera 1898 u karet malá nesourodá spolenost. Na lavici pod oknem pan otec Hora, mlyná ze stelského Horního mlýna a majitel hamru nad dolním Kozikovým mlýnem, proti nmu ejkovický obchodník a koeleník, Izraelita Nathan Hirschl, vedle nadlesní Wimmer, Nmec z novodvorské panské myslivny a po jeho levici si hovl kulaouký páter Adalbert Martínek, fará od zdejšího kostela Panny Marie. Scházeli se tady pravideln na partiku bulky nebo skatu a nikterak jim nevadila rozlinost jejich povolání, jazyka, nebo víry, protoe, jak se tehdy poadovalo, byli všichni „obou zemských jazyk mocni“ a ve zdejším, k ivotu dost tvrdém kopcovitém kraji, k ádným rozmíškám z takových dvod nedocházelo.
 
Ten den ale nikomu z nich jaksi nepadala karta, take nakonec nechali hry a chystali se pomalu rozejít dom, kdy se náhle rozletly dvee a do lokálu vpadl klášterní kostelník Kreuzmann: „Lidiky, u jste to slyšeli? Na silnici pod hradem pepadli vodpoledne poštovní vz, zabili koího a ukradli pytel v kterým prej bylo ticet tisíc zlatejch! U tam jsou etníci z Mantína a direktor z panský kanceláe, vodka posílali ty peníze do plzeský ivnobanky!“
 
Zpráva vzbudila, pochopiteln, velký rozruch, protoe takový mord se zde stal naposledy v roce 1866, kdy tudy táhly zbytky poraené rakouské armády od Hradce. Rozpedla se dlouhá debata o zkaenosti svta, o posledních válkách, co vedli v tomto století Napoleon, starý Prušák Fritz a v šestašedesátém zase ten Wilhelm, které zkazily lidi i morálku („O tempora o mores!“, neodpustil si páter Martínek). Ped plnocí se konen hosté rozešli, hospodský Hanzl pozhasínal lampy a na celý kraj ulehla smutná tmavá noc.
 

* * *
 
Ubhl týden a po kraji se roznesly zprávy o vyšetování loupené vrady. Policejní komise, povená vyšetením toho zloinu samotným zemským policejním prezidentem prý zjistila, e k inu muselo dojít kolem druhé hodiny odpolední, ergo ješt za plného denního svtla. Pachatelé e byli ti, e krom pytle s penzi byla ukradena také vozkova úední zbra, a e mu po smrti lupii stáhli z nohou i jeho vysoké boty.
 
Tyhle zvsti nemohly minout ani rabštejnskou krmu, a tak naše tylenná spolenost mla ješt pádnjší dvod ne karty, aby se v plném potu zase v sobotu u Hanzla sešla. Ovšeme tam nebyli její lenové sami. Hospoda byla plná, a jediným tématem hluné debaty byla ta tragická událost. Hlas lidu ty vrahy a jejich in ádn odsoudil a pál jim ten nejvyšší trest, co bylo jist na míst, ale potí byla v tom, e je bylo teba nejdíve dopadnout.
 
To byla sice logická, ale v tomto pípad znan obtíná podmínka. Pachatelé vbec nemuseli být z tohoto kraje, mohlo to být náhodné, nepipravené pepadení, a na míst inu nebyly nalezeny ádné podstatné stopy. Ostatn i pesné místo bylo nesnadné zjistit, protoe kon odtáhli vz i s mrtvým koím o dobrých dv sta metr dál, kde se zastavil, protoe mu upadlo kolo, u nho pachatelé vytáhli zákolník. Nakonec ale stopy podkov na cest po prudkém zastavení vozu místo vrady potvrdily.
 
„Hrzný ten in zajisté nenechá Pán bez trestu,“ pokioval se páter, „je dnes na svt tolik špatnosti a híchu, e oko Pán nestaí nad tou lidskou cháskou slzy ronit!“
 
„Boí trest je jist na vnosti stihne, velebnosti,“ vloil se do toho fot, „ale je povinností svtské spravedlnosti je u na tomto svt potrestat, pro výstrahu jiným, kdo se snad k podobným inm chystají!“
 
„Na richtig, to maj pravdu pane forstmajstr, ale jak ty kriminálníky najít a usvdit, to halt otázka!“ poznamenal Nathan Hiršl, „Vono, najít harnádli v kup sena bude pro endarmérii setsakramentská práce, ejo. A vo to horší, e nemaj ani ánunk, kde zaít. Ja, ja, so ist es.“
 
„Ale, ale, pánové, copak to maj v rukou etníci?“ neudrel se pan otec Hora, „Povídal pan starosta Krulich, kdy byl u nás pro pytel itný vejraky, e to dostala befélem plzeská policie direktn vod zemskýho policejního prezidenta. Take ádný strachy! Kdy dovede najít všechny vlastizrádce co usilujou vo svrení našeho nejmilostivjšího císae, poradí si plzeskej pan komisa Übermann i s takovejma lumpama."
 
„Voni jsou, pane Horo, samá legrace,“ dopadla Hiršlova pst na desku dubového stolu, „ale povídám, e to ani pro policii nebude ádnej underholt, ale moc svízelná práce, a jestli vona tu paká najde, tak dám tady do placu štn plzeskýho, jako e se Nathan menuju!“
 
„Ó, to vás bereme za slovo, pane Hirschl,“ ozvali se ostatní stolovníci, „to je od vás ušlechtilej in a píspvek ku zdaru pátrání. Tady velebný pán je toho svdkem a, i kdy jste tý vaší víry, jist ho uznáte za dostaten hodnovrnýho!“
 
Tak se spolenost bavila ješt drahnou dobu, padaly rozliné rady a názory, co a jak by pan komisa Übermann ml udlat a jaké tresty by ml okresní soud udlit, kdy nastala opt jedenáctá a krmá zamkl hospodu.
 

* * *
 
Následující sobota byla netypická. Týden pedtím lilo jako z konve, bouka stíhala bouku a eka stoupla tak, e mlýnská chasa na Horním, a hamerník pod ním, mli plné ruce práce a starostí, take na hospodu a karty nebylo ani pomyšlení. „U jeného klasu“ bylo poloprázdno a v naší spolenosti nechybl jen mlyná, ale i fot Wimmer, protoe na Kozích Hbetech došlo k sesuvu pdy a padlo tam pes šedesát smrk.
 
Sešli se tedy tentokrát u svého stolu jen dva z tch štamgast. Po tetím piv se páter Martínek naklonil k sousedovi: „Pane Hirschl, musím se vám s ním svit. Ona je to taková vošajstlich vc, víte, já bych o tom vlastn neml nic tento, ale pece jen tady jde o zlý skutek, eáno!“
 
„Na gut, pane páter, tak mi nic neíkaj, kdy nesmj!"
 
„Jene mn to svdomí nedá. Furt se mi pere moje knská povinnost s tou obanskou, a tak se s vámi chci poradit! Pišla mi v tejdnu ke zpovdi jedna, no, eknme oveka, plakala, co má dlat. Syn jí pišel dom po tom pošáckém mordu celý schvácený a špinavý, v cizích botách a s bolavou nohou, co mu na ni prý stoupnul v lese k pi stahování klád a roztrhal mu i botu. Nejí, jen chlastá u ida Šterna rum, kde na nj bere, to e prý ví Bh, a u tetí den nebyl v lese v práci. I hajný u se na nj ptal, ale on prý nikam nechce, e ho bolí noha. A e mi na Hod Boí svatodušní pinese pl kopy vajec, kdy jí dobe poradím, jak má toho svého pacholka pimt ke zpovdi. A tak mi napadlo, jestli to njak nesouvisí s tím mordem. Co myslíte, pane Hirschl, mám to oznámit, nebo ne? Já bych zachoval zpovdní tajemství a neprozradil bych ani jméno, ani ves, odkud ta oveka je, ale nevím, jak to zarychtovat, abych neporušil církevní reguli a pitom pomohl spravedlnosti.“
 
„Jak to já, jako id, mám vdt? A udláte tak nebo tak, vdycky to bude proti njakejm foršriftm. lovk je nádoba híšná a vobas je halt poruší. Píkladn já bych se vo šábesu neml nieho ani dotknout, vo piv a kartách ani nemluv, a vidj! Jehova mi pesto peje, kšefty jdou a zdravej jsem taky. Nechci jim radit, ale já bych to udlal jinak. Dostal jsem toti takovej nápad, ale to vám povím za tejden, a tu bude zase celá naše kartenparta, ponvad s ním musej souhlasit všichni.“
Hirschl domluvil, a protoe obma tm osamlým hrám pestalo pivo chutnat, zaplatili a odešli.
 

* * *
 
Kdy se týden s týdnem sešel, byla tu zase sobota. eka opadla, z polomu odvezeno u pes ticet kmen, a tak o dubovou desku stolu zase vesele pleskaly i mlynáovy a fotovy karty, kdy po tetím kole skatu promluvil do hry obchodník.
 
„Pánové, minulej tejden se mnou ml tady pan páter takovej diškurs vo porušení zpovdního tajemství a nedošel k ádnýmu rozhodnutí. Co kdyby se dnes svil i vám, abysme mu mohli spolen poradit?“
 
Protoe to byla docela vítaná zmna po více ne tíhodinové karetní štrapáci, došel ten návrh plného souhlasu a páter to své dilema zopakoval. Popravd bylo tch rad víc, ale pece jen úcta k té zásadní církevní reguli zvítzila, a faráovo oznámení policii bylo zavreno.
 
„Pánové, já bych ml ešení, jak ten mord pomoct vyešit a pana faráe zbavit hrozby smrtelnýho híchu!“, pekvapil své spolustolovníky Nathan Hirschl a celý plán jim podrobn vylíil. „My pece víme, e na Hod Boí svatodušní, to je vo zejtejší mši, má njaká enská pinést na faru jako dárek košík vajec. To nám staí, abysme se dovdli, v který vsi bydlí a kdo ten její, jak íká pacholek, je. Jde jen vo to, kdo se toho oukolu ujme. Já to bejt nemu, byl bych u toho kostela nápadnej jak vepová hlava na rabínovom talíi.“
 
„Myslím, e ani nikdo z nás“, promluvil pan otec Hora, „ ale Venda, náš prášek, je pro to jak dlanej a za pár šesták udlá všechno, abysme byli spokojený. To vám mu garantýrovat.“
 
Návrh byl schválen a uedník Venda se mohl tšit na svou odmnu, a o tom poslání uslyší. „No, a a tohle všechno vypetrachtujem, uvidíme, co se dá dlat dál,“ zakonil rozpravu obchodník. Do toho odbila dvanáctá, hosté zaplatili, co vypili, a po chvíli se tké dvee hospody zavely i za posledním z nich.
 
V pondlí dopoledne se nadlesní Wimmer potkal u Horního mlýna s panem otcem, který se vracel od splavu, kde „hlídal“. vodu. „Pozdrav Pámbu, pane ote, jdu práv do Vranova do kanceláe, a tak jsem si ek, e to vezmu kolem mlejna. Víte u nco vo tej enskej? Povzte mi, co ten váš kuliferda vyuchal. Hoím nedokavostí!“
 
„Ale pane lesní, to by pece ode mn nebylo správný, abych to ekl vám dív ne ostatním. Vykejte asu do soboty. Stejnak si musím ješt nco ovit. A pojte zatím do kuchyn.
Uhasíme tu vaši nedokavost a dáme si malou svainku. Máme vod poslední zabijaky v komín ješt notnej kus uzenýho!“
 
Pojedli, popili a za hodinku se rozešli, kadý za svou prací. Mlyná za chasou do mlejnice a lesník za panem dchodním do Vranova.
 

* * *
 
Ten týden po Svatém Duchu, kdy se zase sešli, dovdli se výsledek Vendova nedlního poslání. Kdy prášek po mši zmeril babku s košíkem vycházet zadními dvemi ze sakristie, šel kradmo za ní a náhoda mu pála. Na návsi ji potkal malý chlapec a pozdravil: “Pozdrav Pámbu, panímámo!“ a kdy se mu dostalo odpovdi „I dejto Pámbu Lojzíku!“ Venda nechal sledování a chytil kluka za ruku: „Tumáš, Lojzíku, na cukrovej špalek, a povz mi, kdo je ta paní.“
 
„Jo, to je panímáma Haloušková ze Stvolna, maj tam za kaplikou chalupu. Dkuju!“ vyhrkl kluk, popadl ti krejcary a rozbhl se ke kramái s tureckým medem a tmi barevnými sladkými špalky, zatímco Venda jako s keserem do mlejna, pedat panu otci raport ješt za tepla.
 
To ovšem byla informace jak náleí, a tak se ti tyi amatérští Pinkertoni dohodli na Hirschlov plánu a rozdlili si úkoly. Mlyná i velebníek u své díly splnili, a tak Hiršl zjistí pes svého švagra Mosese Šterna ve Stvolnech všechno o mladém Halouškovi a nadlesní Wimmer se poptá, zda a kde ten chasník v lese pracuje.
 
Celý následující týden zase hoel nedokavostí mlyná Hora a v sobotu se dokal. Stvolenský koaleník potvrdil, e k nmu opravdu mladý Vojta Haloušek chodí denn na tvrtku itné i to, e kulhá a nosí zánovní vysoké boty.
 
Fot Wimmer se zase dozvdl od hajného eháka, e „toho lajdáka vyhodil, protoe se v lese u trnáct dní neukázal a chlastá, a e mu k pi stahování stoupl na nohu je le jako v, pane lesní, dy s konima ani netahal, to u mn dlaj Josef Kraus a Franta Janek.“
 
To byly sice dobré zprávy, ale jako dkaz zatím bezcenné. Zdálo se, e pátrání je v koncích, ale po nkolika dnech došlo v Mozesov koaln ve Stvolnech k výtrnosti, která, jako ten píslovený kamínek, spustila lavinu událostí. Haloušek se tam pohádal s njakým cizím lovkem, který si pišel s demionem pro ti litry rumu. Zpoátku to vypadalo na nevinnou pi mezi dvma opilci, ale kdy Haloušek zaal vykikovat, e chce dalších tisíc zlatejch, na který má právo, vytáhl druhý chlap n, bodl ho tikrát do bicha a utekl. Ukázalo se, e pijel na bicyklu, co bylo tehdy na venkov ješt málo obvyklé, a tak se mu podailo rychle zmizet.
 
Jen dva výrostci, kteí ten „stroj“ ped krámem obdivovali, chlapa popsali a ekli, kudy odjel. Zranného odnesli dom a poslali do Mantína pro doktora, který sice pijel brykou trapem, ale u ho nezachránil. A tak tu byla druhá vrada.
 
Policii se nepodailo nalézt na míst ádnou stopu, protoe tílitrový demion se zaplaceným  rumem Štern pohotov zatajil. A bylo dobe, e se ho nezbavil, protoe jeho švagr Nathan a nadlesní Wimmer, kteí se k nmu druhý den vypravili, nalezli na dn nádoby nálepku s jménem  ihelského drogisty Hamánka.
 
A tak kdy tu zprávu v sobotu povdli ostatním, radili se, jak dál. „To je dobrá stopa“, poznamenal fot, „jedu v outerý do Pehoova na pilu, tak se v ihli u toho materiálisty poptám. Snad si bude pamatovat, komu ten demion prodal“. To bylo jednomysln schváleno, Wimmer slíbil, e si pi tom povede zcela nenápadn, a spolenost pro ten veer zapomnla na všechny vrady a vnovala se u jen své oblíbené vášni.
 

* * *
 
V úterý odpoledne vyrazila z vrat novodvorské lesovny bryka s fotem na kozlíku a zatoila doleva na silnici k ihli. To je dnes dost velká, pes dva kilometry dlouhá obec s více ne dvanácti sty obyvatel, ale ped sto lety tomu tak zdaleka nebylo. Proto to k zámku, pod ním ml v jedné ulice drogista svj krám, nebylo daleko, a tak u nho zastavil lesník u po nkolika minutách. Zvedl z košatinky za sebou tu osudnou nádobu a vešel dovnit. Za pultem stál majitel a po stran jakýsi mladík rovnal bedniky s mýdlem.
 
„Pozdrav Bh! Mám k vám takovou prosbu, pane Hamánku,“ oslovil šéfa fot, “nedávno u nás hauzíroval njakej chasník s malinovou šávou. ena si od nho ti litry koupila a on si u nás v senci zapomnl tuten demion, co v nm tu šávu pinesl, a taky epici. Ponvá je na tej flašce vaše jméno, tak si moje ena myslí, e byste moh vdt, komu jste ho prodal, abych mu ho moh i s tou jeho pajdou vrátit.“
 
„Milerád, pane, ale to opravdu nevím. Je to demion od estragonovýho octa, který jsme asi prodali i s tou nádobou, ale komu, to vám opravdu nepovím. Rate, prosím, vdt, e naše firma dodává nkteré zboí ve vtším mnoství jen na zámek, ale v poslední dob si ho zde pan správce ani nikdo jiný nekoupil.“
 
„Dovolte, vašnosti“, oslovil lesníka píruí, „myslím, e vím, komu jsem ho prodal. Je to asi týden, co ho koupil ten koí z panskýho dvora v Podboánkách, kterej od nás kupuje kolomaz, njakej Kunc. Prodal jsem mu ho, prázdný, za pt krejcar, za víc nestál, protoe ml kus hrdla odštípnutýho a všechen ocet z nho jsme rozlili do jinejch lahví. Já si to pamatuju taky proto, e ten Kunc sem pijel na novým bicyklu vod Laurina a Klementa a kluci mu ho ped krámem obdivovali.. Byl jste tehdá, pane šéf, v Plzni objednat zboí, a tak o tom nevíte, ale milostpaní dala ty krejcary do kasy.“
 
„Dkuju vám, pánové, to jsem rád, e mu jeho vci mu vrátit. Moc jste mi pomohli. A te mi ješt zabalte tucet svíek do lucerny.“, skonil radostn Wimmer, vzal balíek svic a demionek, zaplatil a naskoil do vozu. „Hyjá, Fuchsa,“ práskl biem, vyjel na silnici a zatoil na cestu k pehoovské pile. Tam svou záleitost rychle vyídil a vzal to pes ihli k myslivn svého kolegy u Chvojkovského mlýna, nadlesního Koráka.
 
„No to je dost Huberte, e sem taky nkdy zavítáš!" pivítal ho kamarád. „emu vdím za tu návštvu?“
 
„Ále, náhod, Franci, náhod. Jedu z Pehoova, a tak jsem si ek, podíváš se na kamaráda, jak ije a jestli má ješt trochu tý svý dobrý jalovcový!“
 
„No to, abych pro tebe neml, jen poj dál, moje t taky ráda uvidí!“ hlaholil Korák a vedl hosta ke stolu v kuchyni, který se, jako ten pohádkový, vzáptí prostel laskominami paní domu. Povídat si toho mli dost, nevidli se pár týdn, a tak jak šla e, tekla jalovcová a vonlo uzené, jelení paštika a malinový kolá, zmínil se Wimmer opatrn o koím Kuncovi a jeho zapomenutém rumu u ida ve Stvolnech.
 
„Jo Ferda Kunc, ten koí ze dvora v Podboánkách,“ chytil se hostitel, „ten je te bohatej, kamaráde. Povídali v hospod, e prej zddil po tet z Moravy vosum tisíc zlatejch a chalupu nkde u Brna. Však si taky koupil bicykla, z kterýho prej mockrát spad, ne se na tom nauil jezdit, a tekom s tím rejdí po okolí a ve dvoe dal výpov. Prej se vodsthuje do tej moravskej chalupy. Bejval to docela dobrej chasník, ale co se dal dohromady s njakým Šimsou, takovým oralou z Libyn, stal se z nj lajdák. A ten Šimsa nemlich tak. Ten prej zase vyhrál v lotynce terno, koupil si rajtferda, chlastá a rajtuje po vokolí jako ten Ferda. Jo, tak to v ivot chodí. Štstí maj takoví, co si to nezaslouej a dobrej lovk vostrouhá.“
 
„Jo, jo, to máš recht, kamaráde, ale já u budu muset jet. Za chvilku se smrkne a já musím ješt nakrmit kobylu a tu svou vostatní menaerii a spoítat tejdenní tbu. Dchodní ve Vranov u na to eká. Dkuju za pohoštní a bute tu s Bohem!“ louil se Wimmer.
 
„S Pánembohem, Huberte, a nebu takovej vzácnej. Pije i s paní Anikou, Boka si s ní ráda popovídá!“ podává mu ruku kamarád, „A šastnou cestu!“
 

* * *
 
Byl to u sedmý týden od první vrady, kdy nadlesní vyloil pátelm všechno, co zjistil, a tveice samozvaných detektiv usoudila, e je as srovnat sebrané poznatky a vytvoit o obou zloinech pravdpodobnou teorii.
 
„Take, pánové“, zaal pan otec, jako nejstarší, „víme, e Vojta Haloušek ze Stvolna pišel druhej den po tom mordu dom v juchtovejch botách, vo kterejch nevdla ani jeho máma, pestal chodit do práce, kulhal na pravou nohu a lhal, e mu na ni stoupl k pi práci, e ml najednou peníze na tolik chlastu a e v koaln chtl po cizím chlapovi tisíc zlatejch, ne ten mu tikrát propích bicho. A kdopak byl ten grázl a jezdec na bicyklu, jediným v celým vokolí, kterej nakonec nechal v koaln ten demion? Koho oznail materiálistv komí jako kupce tý nádoby? No pece ten panskej koí Kunc, co ml zddit po tetice majlant! Te u chybí do tý mordýský trojice jen ten libyskej Šimsa, co se na nj tak najedenou vobrátilo štstí v lotynce, a vyhrál hned terno. Kamarádi, já vám povídám, e ty mordýe máme na emínku jako korotve. Te se jen musíme domluvit, jak a komu to povíme.“
 
„Co takhle dopis rovnou komisai Übermannoj. Anonýmní, samozejm, abysme se do toho nezamíchali a nakonec nemuseli, prokristapána, k soudu,“ navrhl fot.
 
„Ne, ne, myslím, e by bylo lepší íct to všechno starostovi. On, jako úední osoba to me poslat paketem do Plzn líp ne my, eáno,“ namítl páter Martínek, „a bude to taky estnjší!“
 
„Richtig, to je vono, velebnosti“, potvrdil ten návrh Hirschl, „teba dostaneme od eráru njakou odmnu, to se pece stává, a propijem ji tady na památku toho ubohýho postiliona.“
 
„Souhlasím, pane Hirschl, ale myslím, e odmnu pošleme jeho vdov. Zstaly jí na krku tyi dti.“, protestoval velebníek.
 
„Tak je dohodnuto,“ uzavel konferenci mlyná, „já zajdu zejtra na radnici za Krulichem a všechno mu vyklopím. Jenom mi musíte slíbit, e mi ten raport potvrdíte, kdyby mi jako starosta nevil!“ Pánové si na to podali navzájem ruce, dopili, zaplatili a rozešli se, šastni, dom.
 
Následující stedu dostal plzeský policejní komisa tlusté rekomando, které jakoby píchlo do vosího hnízda, a den nato byly provedeny domovní prohlídky u všech tech podezelých.
 
Výsledkem bylo nalezení pošákových holínek, které Haloušek ukradl, protoe mu jeden z koní, kdy se je snail zastavit, šlápl na nohu a zniil mu jeho bagane (které se dodaten našlo na míst inu), nález balíku s tinácti tisíci zlatých ve slamníku koího Kunce a plechovky s deseti tisíci, ukryté spolu s revolverem obti za trámem na pd Šimsova domku v Libyni.
Oba pachatelé se nakonec k inu piznali, byli odsouzeni k trestu smrti a po tvrt roce Na Borech povšeni. Je teba ješt íct, e ti tyi hrdinové sice ádnou odmnu nedostali, ale Natha Hirschl dodrel slovo a zaplatil to slíbené štn plzeského, které s radostí nad svým úspchem spolen vypili.
 
A tak tedy skonil kriminální pípad plzeské c. a k. policie, na jeho vyešení mla lví podíl malá karetní spolenost v nejmenším mst monarchie. 
 
Ludk opka
* * *
Ilustrace © Aleš Böhm

Zobrazit všechny lánky autora

 

Komente
Posledn koment: 12.03.2017  10:07
 Datum
Jmno
Tma
 12.03.  10:07 stan