Velikost textu: normln | zvtit | zmenitInternetov magazn nejen pro seniory  

Navigace

Svtek
Dnes slav svtek Jaromr,
ztra Zlata.

Mete jim poslat elektronickou pohlednici.

Klub
Uivatel: nepihlen

Vce informac o klubu a lenstv v nm se mete dozvdt na strnkch naeho klubu.

Anketa
Nvtvnci strnek - vk nvtvnk. Dkujeme za hlasovn!
 
 
 
 

E-mail
Nemte-li zde svou e-mail schrnku (adresu), mete si ji zdarma vytvoit.

Statistika



Podporuj ns
OSTRAVA!!!


MOAP


Nadace OKD


SENSEN


SeniorTip.cz,
ISSN 1801-9900
Vydv: Spolenost senior o.s.

Createt by NETtip 2006
Webhosting SvetHostingu.cz

Dti a psi hned poznají,
kdo je má rád.
(Boena Nmcová)

 

Méa Béa

S úlovky leze Béa pod mou postel dodnes, a já pak odtud potajmu vytahuju kosti, roztrhané papíry, a zvlášt ponoky celé naší rodiny, ty má obzvlášt rád. 
 
Já jsem s ním zaala hrát hru, ale tím jsem si na sebe upletla tak trochu bi. Moc dobe se mu toti bhalo v mém velkém pokoji po koberci, kde to nekloue. Házela jsem mu tedy hadr i rozšlapanou láhev (byla asi stejn velká jako on) a on se svou koistí utíkal nkam se schovat. Obyejn pod mou postel. Ješt jsem ho v tom podporovala výhrukami: „Dej to sem, nebo t chytím ...“ Moc se nám to obma líbilo. Jene pejsek rostl. Jednoho dne se rozbhl – a praštil se o pelest – byl toti u zase o kus vtší.
 
Byl roztomilý, jak štata bývají, hravý a nemotorný. Kdy bel za pedmtem mu hozeným, rozplácl se na podlaze a klouzal jak po másle.
 
Kadé ráno radostn vyskotail za dobrodrustvím, co byla nap. snaha ukousnout mi palec, dostat se do Markovy postele (nezdailo se, šplh stnou ješt nezvládl), rozkousat koš na odpadky i se alespo porvat s hadrem na podlahu. Chytil ho do zub a mrskal s ním do všech stran s výhruným vrením. Pak jej pinesl ke mn a chtl, abych se s ním o nj tahala. inila jsem to s po tšením, bylo to rozhodn lepší ne kdy svými ostrými zoubky láskypln navštívil moje konetiny i dokonce adra, jak jsem se nad ním sklánla.
 
Fukal po mám, ale rád si vzal nabízené jídlo, mlíko a vodu. A pak na nás zaal láskypln skákat, olizovat nás a kousat v domnní, e jsme také štata, která si s ním chtjí hrát. Pedstírali jsme, e to tak je. Dali jsme mu noviny na jedno místo, kam me urat a kakat a on to vbrzku pochopil. (Podle zvrolékae ješt msíc nesmí ven, dokud nedostane nkolik okování, a také je sníh, mráz, take je to asi dobe.) První veer mu Marek udlal pelíšek v papírové krabici. Pes tam vydrel jen chvíli, poté se vydrápal ven a udlal si své místo vedle Markovy postele pod idlí. (Má ho tam dodnes.)
Pinesl dom nikoli toho prvorozeného svtlého ani jeho sestru stejn svtlou – ob štata krátkosrstá, nýbr jednu z tch zmínných erných chlupatých koulí, jak Jana nazvala další dva pejsky. V tašce, na kousku deky, která mu vonla mámou. Hned první veer se u nás v byt shromádili Markovi mladí pátelé a pítelkyn, aby oslavili píchod štnte. A vymysleli mu jméno. Bylo to docela jednoduché. Vypadal jako malý medvídek, take méa – Béa.
 
A tak se v pátek 29. listopadu Marek vydal na erný most pro pejska. Navádla jsem ho na toho svtlého prvorozence, protoe jsem si pamatovala z mých mladých dob, kdy jsem chodila se psy na cviišt a zajímala se o psy s „papírama“, e tito jsou silní a statení. Nicmén jsem souhlasila i s tím, e si svého psa pípadn vybere sám. Protoe Marek ml dost dobrý nápad: „Mami, on kadý pejsek potebuje mít jednoho pána, víš? A já bych se chtl o nho starat sám.“ Vdla jsem, e budu mít psa stejn velmi asto „na krku“, ale odpovdnost me mít Mareek, e?
 
Pak jsem ješt vyjednávala s dcerou Janou, která se tak vlastn nedávno stala „babikou“, protoe její fena Sára porodila tyi dti. Byla šastná, e si vezmeme jednoho pejska, e zstane v rodin. Já jsem si kladla podmínku, e v pípad nutnosti musí ona i její dti, tedy moji vnuci, pomáhat. Vyvenit psa i se o nho postarat v pípad mé i Markovy nepítomnosti. Slíbila.
 
„To víš, e ne, vdy se podívej na jeho matku Sáru, jak pkn stojí na prahu pokoje a nevstoupí na Janin rový koberec,“ my na to.
„A nebude mi sem chodit do pokoje?“ pokraoval dda.
 
„No, a nebude ten pes štkat?“ ptal se dda. „To víš, e ne, náš pes bude hodný,“ ekli jsme s Markem dvojhlasn, jako kdyby existoval neštkající pes a jako kdyby to byla njaká zásluha. (Pkn jsme ddu „lakovali“.)
 
Vešli jsme k nmu do pokoje jednoho listopadového dne s Markem s jemným oznámením, k emu jsme dospli. Myslím, e se mu to moc nelíbilo. Ale bylo z nás cítit, e u jsme rozhodnuti a byli jsme v pesile, dva na jednoho. (Nutno mu piznat se ctí, e brzy jsme byli ti na jednoho a on to zvládl.)
 
Bydlíme s mým dvacetiletým synem Markem s ddou. Dda je moc hodný starší pán s kulatým bíškem, který má rád své pohodlí a dodruje své zvyky. A protoe moje maminka, která s ním ila asi ticet let, krom toho, e byla všeumlkyn (malíka, zpvaka, keramika aj.), chvala perské koky, ml k nim dda dobrý vztah a uml s nimi zacházet. Nikdy však nezail to potšení mít doma psa. A tak se toho trochu bál.
 

Jene hra se mu líbí i venku. Zatímco Marka poslechne tém na slovo, u mne respektuje: pokej, pustím t z vodítka, jdeme za pejskem, hele, klacíek, ale rozhodn nebere ván povel: ke mn. To se na mn podívá lišáckým výrazem a hraje: hele, chy si mne. A letí pes silnici, co je práv to, eho se nejvíc v té naší strašné ulici plné náklaák, bojím. Naštstí je ochoten bhat za mnou, take kdy nastane takovéto nebezpeí, vrhám se do ulice za ním, musím ho pedbhnout a pak u je zaehnáno.
 
Hned v prvních dnech jsme usoudili, e je Béa pes inteligent. Kdy ml prázdnou misku s mlékem nebo s vodou, vzal ji do zub, pinesl ke mn nebo k Markovi a strkal nám jí do rukou i do nohou. Nikoli ddovi. Pochopil, e dda je njak mimo naši smeku.
 
Dda to ml s Béou v prvních týdnech také tké. Nejdív na nho nerad šlápl a Béa kvílel jako malé dít. My s Markem jsem se zlobili. Báli jsme se, e by mu svou tkou váhou mohl ublíit. Ale pak si dda dával pozor, šoural se s bakorami po byt pomalu, pomalouku. A na Béu dlal: kšš, kšš a mával pitom rukou jako kdy odhání obtíný hmyz. Na to pes koukal pobaven, hned však pochopil, e ho dda nechce mít ve svém pokoji. Ale pro m, takové milé a chytré štn nechce, nemohl pochopit a tak za úelem zjištní dvodu vnikl ddovi do pokoje a aby to zdraznil, vytáhl mu z tašky kapesník, mával s ním s vrením na všechny strany a jakoby íkal: já to roztrhám, já ti dám, m odmítat! Vdy já jsem kamarád, tak pro ty ne? V této situaci nepomáhalo ddovo kššš, kšš ani moje i Markovo volání. Pejsek bhal s kapesníkem v tlam po pokoji a chechtal se: chyte si mn. To jsme celkem lehce zvládli, byl malý, váil tak ti a pt kilo, take jsme ho ulovili a odnesli.
 
Tyto legrácky Béa pedvádl tém denn a tak si dda na psa zaal zvykat. íkal mu Béo, Beucho a obas ho i pohladil. Také byl ochotný mu ohát jídlo, kdy jsme my s Markem nebyli doma a dolít mu vodu do misky.
 
S Markem jsme si ekli, e musíme od zaátku zabránit tomu, aby na nás pes loudil jídlo. Hezky se to íká. Jene odolejte smutným psím oím, které íkají: hele, ty si tady baštíš a mn nedáš? To jsi kamarád? Víš jak je mi smutno, kdy se dívám, jak ti chutná? A mn nic?
 
Marek byl tvrdší, já mkí. Marek je v souasné dob na civilní vojenské slub. A v bájené spolenosti. V Divadle v Celetné. Dlá tam kulisáka i osvtlovae. A sem tam si i nco zahraje. (Celá naše rodina byla odjakiva, je, i bude nadále, trochu šáhnutá kumštem.) A divadlo má také zájezdy. To znamená, e Marek odejde z domova v devt ráno a vrátí se ve ti v noci. Obas bere zvíe s sebou do divadla, ale nkdy se to nehodí, tak se starám já. Kdy ráno vstanu, dám si jogurt. A pejskovi dám taky, moc mu chutná. Pak s ním jdu ven a nastává další obad, koupení „houstiky“. Nejdív se vyvení a pak jdeme nakupovat do blízkého krámku v naší ulici. Pes eká venku a kdy vyjdu z krámu, dostane kus housky. Normáln ho vbec njaká houska nezajímá, ale tady ano. Skáe a chroupe ten svj kousek housky jakoby to byl ten nejlepší steak.
 
Ale to jsem pedbhla. Chci se zmínit o tom, jak náš pejsek zaal chodit ven. Bylo v prosinci kolem Vánoc a byl sníh. Olizoval ho a opatrn našlapoval. Koukal se na stopy svých pacek a asi se divil, co to je. Pak se rozbhl a uklouzl. Zase se divil, co se to dje. Velice rozrušen byl padajícím snhem. Chytal vloky do tlamy a skákal po nich. Poprvé ve svém ivot se mohl rozebhnout ve vtším prostoru ne v pokoji dvacet metr tvereních a navíc zastavných nábytkem. Vypadal pi tom rozebhnutí skuten jako malý medvídek. Chlupatý svtlý zadeek se mu pitom kolíbal ze strany na stranu, packy klouzaly tu po snhu, tu po blát. Moc se mu venku nelíbilo, šastn se vracel dom. Také hned nepochopil, e venku znamená záchod. Noviny pod stolem v kuchyni mly kadý den svou nadílku.
 
Kdy jsme venku potkávali jiné pejskae, ptali se na plemeno. „No, je to asi skotský ovák,“ íkala jsem, „ale nejsem si jistá,“ dodávala jsem. – „To je urit kavkazský ovák,“ íkal jeden. – „To vypadá na leonbergra,“ íkal druhý.
 
„Hele, malý ováek, e,“ íkal tetí. „Není to náhodou kolie?“ ptal se další. „Teda, pani, ten má velký packy, ten vám ješt vyroste,“ pedvídali mnozí. A Bedich skuten rostl. Kadý den. Mezitím získával zkušenosti. Sníh venku se zmnil v beku. A v té se bájen rochnilo. I kdy víme, e štata se nemají koupat, po návratu dom musela následovat vana a sprcha. Pak jsme ho zabalili do té rové miminkovské deky, ve které byl pinesený od mámy Sáry, aby se zahál a uschl. Poasí bylo promnlivé a pišel mráz. U jsme chodili s psiskem ven kadý den nkolikrát, aby si zvykal. Vesele se klouzal po ledu s roztaenými pedními packami a bradou ídil. Sem tam se mu u podailo se i vyurat.
 
A ledy a snhy roztály. Zazpívali první ptáci. A nejen zazpívali. Oni si i ti kosáci sedli do trávy a hýbali se! Béa byl z tch divných jiných „pejsk“ celý štajf. Rozebhl se za nimi, aby si s nimi pohrál, ale ouha, oni mu utekli nkam nahoru, no tedy, páni, to je nevídané!

A taky potkával na venení, pedevším na blízké psí louce, plno potenciálních kamarád. Jene, bu byli u moc staí a nechtli si hrát, nebo byli moc velcí a jejich packy dopadající na jeho záda byly moc tké, nebo, co se stalo nedávno, byli naopak moc malinkatí. Jako to štátko, velké asi jako moje bota, na které zase Béa poloil svoje tlapky v provokativní výzv „poj si se mnou hrát“. Ratlií štátko bleskurychle zhodnotilo situaci a skoilo skrz plot do hájemství holešovického Telecomu. Bedich sice reagoval také tém bleskurychle, ale u neodhadl velikost plotových dr. Proskoil plotem za svou koistí, ale uvízl chycen za pánev a zadní nohy. „Au, au, au, joj, joj, co se mi to tak hrozného dje,“ val hystericky do svta a mrskal zadníma nohama v marné snaze se osvobodit. Ratlíek se zatím chechtal a strouhal mu mrkviku. Já jsem Béu vytáhla zpátky a snaila jsem se ho pouit, e nemá lézt do kadé díry, která se mu naskytne.
 
Chodila jsem s Béou, kdy byl Marek ve slub, i vyizovat rzné záleitosti. Vdycky, kdy jsem ho pivázala venku, zpsobn sedl a ekal. A tak jsem s ním šla jednoho dne v Holešovicích nakoupit. Ped obchodem však nebyl ádný pevný bod na uvázání zvíete, jen jakési zábradlí, zapuštné mírn do zem, které tu zstalo po oprav chodníku. Zkusila jsem s tím pohnout, zdálo se to pevné a tak jsem tam psa uvázala. Samozejm s pokynem: Bu hodný, zsta, koupím ti masíko. Vzdálila jsem se od nho jen asi dva ti metry, kdy trhl zábradlím, strhl jej na sebe, strašn se uhodil a lekl a hnal se i s ním do vozovky mezi auta, smrem k domovu. Pitom šílen naíkal. Vybhla jsem z krámu a vidla, jak pes bí ulicí, za sebou táhne elezné zábradlí a ve. Vrhla jsem se za ním. Chytla jsem zábradlí, upadla jsem a byla jsem spolu se zábradlím taená naším tímsíním štátkem mezi kolejemi Osadní ulicí. V tom piskoil jeden pán, co ekal poblí na tramvaj, která naštstí nejela a zábradlí pišlápl. Pomohl mi vstát. Já jsem odchytila psa, hladila ho a utšovala a pánovi jsem do ruky s díky vrazila to zábradlí.
 
Byl to odstrašující záitek a u s Béou od té doby nechodím nikam nakupovat, krom krámku ped naším domem, kde je zvyklý ekat na „houstiku“.
 
Mám na nohou i na rukou spoustu stop po Béových ostrých zubech. Desinfikuji si je kysliníkem, zlobím se na nho, ale stejn neodolám a táhám se ním denn o hadr, o klacík i pet láhev, ím se nutn musím potkat s jeho zuby.
 
U se nauil v noci spát, ale jakmile se nco, i nkdo brzy ráno doma pohne, vyskoí jak ertík z krabiky a ádá si venení. Tedy te, kdy u pochopil, e má záchod venku. Bývá to kolem šesté a já na rozdíl od Marka, který chodí spát k ránu a tedy prospí celé dopoledne, ješt rozespalá hodím na sebe nco co mám na blízku a vybhnu s ním ven. Krom „vyvenení“ mu házím klacíky, nebo ho nechám si hrát s dalším psiskem, ádoucím vzruchu a pohybu. Zjišuji, e je to docela píjemné, vybhnout ráno ven a vítat picházející den.

Ješt ped venením však nastává ranní vítání. Spoívá v tom, e kdy Bedichovi otevu dvee, vrhne se na m, jako bychom se nevidli dva msíce. Skáe, kvií, kouše m, olizuje, dává hubiky, vrhá se na záda a vystrkuje bíško k pošimrání, To všechno v tak závratné radostné rychlosti, e jeho milostné návrhy nestaím naplnit. Naštstí je mu to fuk. Hlavn, e m má chvíli pro sebe a e pak jdeme ven. A po návratu? Ješt lepší. Kdy Mareek spí dál, dám psiskovi snídani. Následuje další série radostí a po ní výzva „poj si hrát“ („nebo uvidíš!“). Pt minut po jídle se o nj dostaví pebytek energie a zdravé psí agresivity, která chce ven. Taháme se o hadry, boty a pet lahve, o klacíky, které si pedtím pinesl z venku, dupeme a skáeme po byt a veme. Zatímco on bojovn štká a vrí s dalšími výzvami k boji, já kiím: nech u toho, musím dlat také jiné vci ne ti házet blbosti po byt, musím jít do práce, víš, musím nco napsat, musím ... ach jo, pro poád nco musím...
 
Eva Stíovská
 
Eva Stíovská zpvaka a publicistka. Léta psala pro hudební asopisy, v roce 1990 zaala vydávat vlastní trnáctideník, pozdji zmnný na msíník – eský dialog. Jeho zamením je dialog s echy v celém svt. ivý zájem tená dal vzniknout i jeho ivé podob – Mezinárodnímu eskému klubu, jeho je Eva Stíovská pedsedkyní.
 
Prvního psa mla v pti letech, jmenoval se Tobík a byl to velice chytrý ratlík. Uml jít napíklad kadé ráno s malou bandikou v malé tlamice jít koupit mléko. Po Tobíkovi, který zahynul pod koly auta, kdy bel za psí slenou, pišel bílý špic Jupík a pak další psi, koky a zvíata, o kterých autorka píše v kníce i svém mládí.
 
* * *
Z knihy Václava idka a Blanky Kubešové „Kolja... to neznáte mého psa!“
Míšenka, krasavice z Pekingu (Blanka Kubešová)
ivot na psí kníku (Václav idek)
Vildóóó k noze! (Václav idek)
Naše Jessy aneb vliv psa na polidštní lovka (Jaroslav Vlach)
Mj pes má rád drobeky…(Vlastimil Brodský)
Pro nkteí dvounoci ijí na psí kníku? ! (Václav idek)
Jak si psi ochoili lidi (Jaroslav Kovaíek)
Psí rozhovory (Josef Fousek)
Louení se psem (Jaroslav Kovaíek)
Mj ivot s fenkou Anny (Petr Hromádko)
Mla Kolinka obdivuhodnou duši? (Emilie Krulíková)
Bojare, Bojare…! (Radovan Lukavský)
Medvídek, Montík a kolekái (Blanka Kubešová)
Nesahejte na nj, patrn má blechy! (Pavlína Filipovská)
Hajný ve slubách ertíka Bertíka (Zdenk Hajný)
Láska na první pohled (Ctirad Pánek)
Óda na Kaenku (Jana Reichová)
Moje baby Jesty (Stella Májová)
Moji pejskové  (Miloš Nesvadba)
Andulka, Fanynka, Boenka (Soa ervená)
Vzpomínka na Neru (Miloslav Švandrlík)
S tím Švandrlíkem musí bejt švanda (Miloslav Švandrlík)
O psí cestománii (Václav idek)
Nuda?... aneb Chlapeek a jeho štteek (Václav idek)
Objevilo se štn (Marta Kubišová)
Mají netopýi psí duši? (Kvta Fialová)
Rufík a Všichni moji dobí rodáci (Vojtch Jasný)
Jen rolnika cinkla a on tam stál...(Marina Huvárová)
Náš Profesor (Alice Frostová)
Parák (Milan Dibák)
Jakub a Cedrik (Zuzana Trankovská)

Psí láska (Olga Wister)
Nudle dlouhá ušatá (Blanka Kubešová)


Komente
 
 Datum
Jmno
Tma