Velikost textu: normln | zvtit | zmenitInternetov magazn nejen pro seniory  

Navigace

Svtek
Dnes slav svtek Kvido,
ztra Hugo.

Mete jim poslat elektronickou pohlednici.

Klub
Uivatel: nepihlen

Vce informac o klubu a lenstv v nm se mete dozvdt na strnkch naeho klubu.

Anketa
Nvtvnci strnek - vk nvtvnk. Dkujeme za hlasovn!
 
 
 
 

E-mail
Nemte-li zde svou e-mail schrnku (adresu), mete si ji zdarma vytvoit.

Statistika



Podporuj ns
OSTRAVA!!!


MOAP


Nadace OKD


SENSEN


SeniorTip.cz,
ISSN 1801-9900
Vydv: Spolenost senior o.s.

Createt by NETtip 2006
Webhosting SvetHostingu.cz

Legionáský deník Rudolfa mejly - 1
 
Historický úvod
 
Otevíráme malou archiválii, deník mladého tovaryše, který zaal svovat deníku svá svdectví práv ped jednou stovkou let. Narodil se roku 1897 v Roudnici; vydal tiché svdectví, které odpoívalo v rodinném archivu po dlouhá desetiletí, svdectví o duši chlapce, jemu bylo práv 18 let. Byl v té dob ji ve vojenské uniform, dokonce v zajetí, daleko od domova, na Ukrajin poblí Kyjeva, a schylovalo se k událostem, které pedznamenaly osud naší republiky. Kupodivu tento chasník se bhem událostí, odehrávajících se v obilních prostorách za obzorem a na sibiské magistrále, ocital uprosted dje historického významu, ani to tušil. On psal "jen" o tom, co se stalo dnes.  
 
Abychom si mohli vychutnat etbu jeho skromného deníku, musíme osud tohoto mládence, pekae a pozdji stelce 6. roty, šestého Hanáckého pluku, tedy Rudolfa mejly, zarámovat do asových a prostorových reálií a pidat k nim mezinárodn-politické souvislosti, v nich se tento mládenec pohyboval. Tedy hned úvodem dodejme, e Rudolf patil mezi naše pedky a prapedky, mezi nimi se nacházeli kupci, bednái, tkalci i zedníci. Nevynikali niím jiným ne zápisem svých ivotních dat v matriních knihách nejrznjších obcí.
 
Tedy „všichni naši rodáci“ pocházeli z mšanských, ili stedostavovských rodin. Jejich potomci se po staletí rodili do zavedených zvyklostí a tradic, náš Rudolf se narodil v Roudnici, v rodin pekae a mlky se pedpokládalo, e i synek bude následovat v tée pekárn rodinné zvyklosti. Práv tak jako bylo souzeno Karlu Havlíkovi, pozdji zvanému také Borovský, aby se ujal kupeckého krámu v tehdejším Nmeckém Brod, a pozorovatel, který by o zmn pravidel neml ani tušení, by pedpokládal, e synek panského koího Tomáš Masaryk pevezme nejspíše bie od svého tatínka.   V 19. století, kdy se probouzel národ, a tedy ve vku, jemu bylo souzeno stát se stoletím národ, se pravidla poala mnit. A do prvních desetiletí dvacátého vku se toti s národním probuzením vyjevila i nutnost vzdlání, a další generace se vlastní pílí zaala zvedat. Z Nmeckého Brodu vzešel urnalista, pozdji proskribovaný Karel Borovský, ze zaínajícího kováe se stal univerzitní profesor a „hroba“ zavedené habsburské monarchie, nakonec i prezident republiky. Za ni v dálavách ruské Sibie bojoval bhem první svtové války s 50 tisíci dalšími dobrovolníky také Rudolf mejla.
 
Toté se ovšem odehrávalo ve všech osudech našich pedk – z prvních zedník se stávali stavitelé, asto i díky svému sebevzdlávání a píli, z malých kramá se stávali velcí obchodníci. Rudolfu mejlovi bylo v jeho dosplosti souzeno, aby se stal píslušníkem Finanní stráe první republiky – na choulostivé esko-polské hranici. Zkrátka rodili jsme se do karetní hry, jak by napsal britský spisovatel G. K. Chesterton, a ji pi rozdávání karet nám nebylo páno. Karbaník by podle rozdávky shledal, e jsme byli vybaveni, Havlíka s Masarykem nevyjímaje, kartou plonkovou. Tedy špatnou a slabou, bez velkých trumfových moností. Kumštovní událostí, se ovšem tato hra stává teprve po vynesení prvních list. Umním není toti sehrát skvlou partii s dobrou kartou, ale práv s plonkovým listem. A to se nkolika generacím vskutku podailo. Druhá ple minulého století je ji kapitolou ponkud odlišnou – rodí se synkové bohatých rodi, nkdy i vyloených švindlí, kteí pracují s „cinknutými“, tedy falešnými kartami – a dnes u lze za peníze poídit všechno – i politické posty. Zatímco nkdejší pedkové stáli ped velkou neznámou svého historického zadání, potomci potomk stáli na ramenou finann dobe zajištných otc.  A proto pi návratu k deníku osmnáctiletého Rudolfa se od svého momentálního pozorování svta vkol radji odpoutejme.
 
Tedy i malý, vkovitý a vetchý deníek se ve svitu tchto pravd a zkušeností stává „kronikou vítz“. Co se mejl týe, jejich inventarizace uvádí, e v roce 2014 ilo v echách ješt 98 lidí tohoto jména, z toho dobrá polovina (43) zachovávala tradici a ila dál v oblasti Roudnice a Litomic. Jak se doítáme z nejrznjších zdroj, mui typu našeho Rudolfa mají být, co nememe ne potvrdit osobními záitky, lidmi nezávislými, nepostrádajícími kouzlo a šarm a vyadujícími v rodinných vztazích toleranci. Také milují poznávání cizích kraj, co se našemu Rudolfovi hned napoprvé jaksepatí vydailo. Nemluv o citu, vkládaného do deníku, v nm se náš Ruda jak náleí, zpovídal.

 
 
A nyní ke kruciálnímu okamiku, který rozhodl o osudech milion, o podob mocenských map a konec konc i o nových perspektivách eské zem. Stal se jím sarajevský atentát na následníka habsburského trnu, pána na Konopišti Ferdinanda
d´Este. Z trestného taení na Balkán vypukla bhem nkolika dní první svtová válka trvající krušné tyi roky (1914-1918). U v prvních dnech bylo povoláno do zbran 300 tisíc ech a Slovák, poddaných vídeského mocnáe. Po první výzv následovaly další – a dohromady narukoval milion oban, vetn autora deníku, kterého vytáhli z roudnické pekárny. Víc ne kadý tvrtý zaplatil tuto pou na jatka djin ivotem. Tak mladí mui v polních uniformách táhli na Blehrad, brali zteí nekonené roviny Ukrajiny, Ruska a a Halie, absolvovali anabázi na sibiské magistrále, zatímco další z našich pedk slouili na jadranské válené flotile, prodírali se snhem karpatských prsmyk, prostíleli se k italským zákopm v Alpách i proívali niivou palbu dl na francouzské ece Somm a zapisovali si do pamti reálný obraz války u Verdunu. Zejména na východní frontu nastupoval nejeden z pluk pod vojenskou asistencí, hoši se ozdobili národními a souasn Havlíkovými barvami, ervenou a bílou. Tu a tam znla píse Hej Slované a z vlak blíících se k východní front se nesla nov upravená lidová píse o erveném šáteku. „Kolem se to, táhneme na Rusa nevíme pro“. Rusm se vzdávaly, asto i s rozvinutými zástavami, celé pluky – a ruská armáda na roztávající se front dosáhla v jednu chvíli a ke slovenskému Bardjovu. Tak piputoval do zajetí i náš Rudolf, kterého si vyplatila na trišti ukrajinská selka – (mimo jiné) i na polní práce. eny ve vesnicích zbavených muské populace, si hochy, najm fešáky, chlapce v plných silách oblíbily a ovšeme si je i pedcházely. Zajatci se – a u by skonila první svtová válka jakkoliv – mohli svobodn vrátit do vlasti a po proití nesnází a rizik na bojištích Evropy jim v daném okamiku naprosto nic nescházelo. Vyhnuli se prostým pechodem linie front bídné menái mustva i zavšiveným zákopm v bubnové palb dl. Tento fakt si musíme zapamatovat, abychom patin pozvedli jednu vtiku, v ní náš Rudolf mejla sáhl po flint, aby bojoval za prapodivnou chiméru, jí se ml stát samostatný eskoslovenský stát. Této iluzi toti nevil nikdo, najm dohodové mocnosti – ruský car, francouzská vláda i britské imperium.
 
Pipomeme si, e Rakousko se konstituovalo jako „zavedená“ evropská veleíše ji roku 1526, kdy se v rukou jednoho mocipána ocitly najednou krom Rakouska také eské zem a Uhry se svou „horní zemí“, jak íkávali Slovensku maarští mocensky ladní exponenti. Hlavním hybným momentem tohoto stavu se stalo ovšem turecké nebezpeí, jemu v daném okamiku byly s to elit jen spojené síly nkolika zemí. Za následující tyi stovky let si ovšem svt pinejmenším zvykl, zatímco nkdejší eské království se na mapách habsburského mocnáství docela rozplynulo. Inu všechny zainteresované mocnosti si u bez tohoto klasického soustátí ani nedovedly pedstavit mapu píští Evropy. O eších a jejich snech i problémech neml nikdo nejmenší potuchu, a koneckonc i autor obsáhlého díla o eských djinách František Palacký vydával zprvu svou historii v jazyku nmeckém. Co se týe Slovenska pohlceného Maary ped tisícovkou let, tedy o jeho existenci neml svt, zejména ovšem dohodové mocnosti, ani letmé pedstavy. A tu se objevila na politické scén skupina politik, která se pokoušela od prvního okamiku prolomit bariéru neznalosti a protlait zapomenuté echy a Slovensko na mapu Evropy. Tito mui, zejména T.G.Masaryk, pojednou poadují rozbití jedné íše, která ji dávno zakotvila v povdomí evropského kontinentu. Jako protiúet nabízejí zmnu pomru sil na pevnin, posílení vlivu Západu v centru Evropy a oslabení Nmecka.
 
Co se Masaryka týe, tu došlo k osudové sázce na jistotu. Jeden ze ivotopisc této pozoruhodné osobnosti, nmecký spisovatel Emil Ludwig k jeho charakteristice (Duch a in) pipomnl, e „k anglickým ministrm, kteí neznali jiného jazyka a nikdy necestovali, Francouzm, kteí spatovali v Evrop jen mraveništ nejrznjších národ, pistupoval tu jednotlivec, jen znal íslice a události, mravy i literaturu, povahy a instituce, a jen to všechno nabízel v jakémkoli ádaném jazyce.“ Tedy tento mu opustil nkdejší rakousko-uherské mocnáství práv vas, 18. prosince 1914, co by 64tiletý politik, který proíval v cizin i okamiky osobní krize, kdy válka o dva roky pozdji byla jen v poloase, a jitenka svobody byla stále ješt skryta za horizontem mnohem aktuálnjších událostí. Pipomeme si ostatn, e klíové figury této velké svtové partie se – skoro do poslední chvíle – ani zdaleka nenechaly zlákat Masarykovými pedstavami. Americký prezident Wilson, který 7. prosince roku 1917 vyhlašoval válku Rakousko-Uhersku, prohlásil v Kongresu, e „jsme sami sob povinni prohlásit, e si nepejeme íši rakousko-uherskou oslabit nebo petvoit.“
 

Legionáský odznak
 
Ješt horší bylo, e se k Wilsonovu prohlášení o nkolik dní pozdji pidal i britský premiér Lloyd George, kdy 5. ledna 1918 proklamoval, e „cílem války není rozbití Rakousko-Uherska.“ A Víde v prvních dnech dubna 1918, prozradila ústy ministra zahranií hrabte Czernina, e se francouzská strana pokouší o uzavení separátního míru. Ale to se ji formovaly legie, rozmístné okolo Kyjeva. eské pluky se dokonce zapojily ji 2. ervence 1917 k úderným silám v poínající ofenzív u Tvorova. Sedm prapor se vyznamenalo neekaným zpsobem – ti a pl tisíce chlap v uniformách s ervenobílými stukami na epicích bylo nasazeno na front široké šest a pl kilometr. Ti a pl tisíce legioná zajalo toti skoro stejný poet nepátel (3150) o mrtvých protivnících ani nemluv.
 
Realisticky uvaující Masaryk ovšem tušil, e skutenou trumfovou kartou v této rozporuplné he me být jen vlastní ozbrojená moc. Byl to sen o armád, která nedovolí Západu, aby ignoroval naše historické, ba i pirozené nároky. „Postavíme-li armádu, dostaneme se tím do právního postavení k Rakousku i Spojencm. V kadém pípad nebudou moci Spojenci ani Víde pejít kolem nás mlky, budeme-li mít vojáky… Bez rozhodného boje – i vojenského, nedostaneme však nic od nikoho.“ Jenome ozbrojovat zajatce je jevem ponkud nevídaným a tém neopakovatelným. Proto francouzský kabinet váhal s povolením náboru do legií, tebae eská rota Nazdar krvácela na západní front u Arrasu po boku de Gaulla ji na samém poátku války. De Gaulle na tento okamik nikdy nezapomnl. Nejdéle váhali s ozbrojením echoslovák Italové, a v Rusku se promn zajatc ve váleníky bránili i statkái a podnikatelé, kteí si nemohli kultivovanou pracovní sílu naší provenience ne vynachválit. Nicmén car Mikuláš, s pedstihem ped vlastní abdikací, stvrdil svým podpisem povolení ádné legie na ruském území.
 
My se ovšem musíme vrátit k osudovému rozhodování jedinc, kteí po proití všech válených hrz zvaovali, zda vstoupit do voj a riskovat. Zda volit sen, neb iluzi o   naplnní chimér samostatné republiky, je dlouho nemly pesné kontury a nebyly vbec jištny západními mocnostmi?  Mui ve válce mají ovšem málokdy na vybranou. Kdy jim navlékali uniformy rakouského mocnáství, museli prost jít. Náš kroniká Rudolf svlékl pekaskou zástru a navlékl na sebe šedivou polní uniformu. Nikdo z branc si ani nemohl lámat hlavu, zda jde i nejde rád umírat na válená pole za cizí zájmy. Podle toho se také tito vojáci chovali, kdy jejich „odhodlání“ i „vrnost“ mila poprvé palba fronty. Tudí, stejn jako mejla všichni nadšen pijímali ostnaté dráty zajateckých tábor, nebo slubu u pohostinných vesnian, u proto, e tím mli všechny hrzy války za sebou. A tu se pojednou ocitli všichni v situaci, v ní se voják ocitá vru jen málokdy: Mli právo volby. Jít anebo nejít. Vzít zbra a vrátit se do bubnové palby kanon, anebo doít konce války v tichém závti ukrajinské vesnice. Ale stalo se neuvitelné – jednosto tisíc chlap sáhlo po zbrani. Padesát tisíc na front ruské, dvacet tisíc ve Francii a okolo 30 tisíc na front italské. Na trase, kterou se ubíral Rudolf mejla, jelo 60 vlakových souprav, „tplušek“, dobyták upravených pro vru dlouhodobý pobyt. Celkem dv divize perfektn vycviených a skvle organizovaných jednotek. Šli znovu do války – v jist naivní víe, e se jejich palbou zrodí svobodné eskoslovensko. Ale u fakt, e ekli „ano“ – a chopili se zbraní, lze kvalifikovat jako hrdinský in – tím spíš, e se – na všech frontách – opakoval stotisíckrát.

 
 
V pedtuše nastávajících komplikací se vydal Masaryk osobn do Ruska – snail se toti pesunout legie jako celek na jedinou tehdejší frontovou linii, která probíhala na francouzském území. Padesát tisíc chlapc pedstavovalo toti dosti tkou a tudí i viditelnou váhu, dokonce v tehdejším mobilizovaném svt. Navíc se rozpadala ruská fronta, bolševické vedení vyjednávalo s centrálními mocnostmi, tedy s Rakouskem a Nmeckem o uzavení separátního míru, co legie pijímaly, pirozen, jako zradu na svých vlastních ivotních zájmech.  Ruské vedení se navíc obávalo existence dvou dobe spoádaných divizí na vlastním území, navíc kdy samo tonulo v nepehledném a obecném násilí.  I kdy se Masaryk snail vymanit legionáe z nepopulárních ústupových boj, legie se nemohly vyhnout velkému stetu u elezniní stanice Bachma – nmecké jednotky pronikaly toti v tomto okamiku na Ukrajinu a ohroovaly kiovatku tratí, z nich se legie vydávaly na východ. V obran tchto míst se mimo jiné vyznamenala i rota našeho deníkového referenta mejly. Udrovala elezniní uzel pod kontrolou, dokud neopustily poslední ešalony tuto stanici. Boj trval od 8. do 13. bezna – a na trati vkol si vyádal ivoty 145 legioná, zatímco pronikající nmecké útvary zaznamenaly dvojnásobn vyšší ztráty.
 
Na diplomu našeho pedka je tedy uveden následující soupis, stet, v nich se vyznamenal – poínající Marianovkou, Jekatrinburkem, eljabinskem, Bachmaí a Irkutskem. Bolševická moc byla ovšem nevypoitatelná – bolševici eského pvodu ve stanici Penza zastavovali jednotlivé vlaky, které se snaily ujídt k Vladivostoku. Pemlouvali, agitovali a vyhroovali zajateckými tábory, zvyšovali hladinu cholesterolu jednotek spchajících na jedinou monou frontovou linii. Tak se stalo, e zatímco mohla být celá armáda bhem msíce naloována na pepravní plavidla, jednotlivé ešalony byly seazeny v nepohyblivých šrách vagon. Napjatá situace tedy zrála ke konfliktu. Bolševická nesolidnost piloila ovšem pod kotlem. V rozmezí šesti beznových dn roku 1918 tak velitel sovtských vojsk na Ukrajin Antonov-Ovsejenko vydal prohlášení, e „naši druhové z eskoslovenského armádního sboru, kteí slavn a chrabe bojovali… nyní odcházejí z území Ukrajiny a odevzdávají nám ást výzbroje. Revoluní vojska nezapomenou bratrské pomoci, kterou eskoslovenský armádní sbor prokázal v boji pracujícího lidu Ukrajiny s bandami loupeného imperialismu. Výzbroj odevzdávanou echoslováky pijímají revoluní vojska jako bratrský dar.“ Ne ubhl týden, zastavil tý velitel pohyb vlak v Penze – legie si údajn ponechaly více zbrojního materiálu, ne bylo dohodnuto, a krom toho si Ovsejenko postoval na drzé a vyzývavé chování ruských dstojník v eskoslovenských slubách a na špatné chování eskoslovenských legioná vi civilnímu obyvatelstvu. Tudí poádal o odzbrojení legií – eská strana navrhla, e si ponechá pro kadou vlakovou soupravu 164 pušek a jeden kulomet. Co bylo tém neúnosné, vezmeme-li v úvahu, e v jedné souprav dobytích vagon cestoval zhruba jeden prapor zvící okolo pti stovek ozbrojenc. Nadále se mli echoslováci pepravovat ji nejen jako ozbrojené jednotky, ale jako skupina svobodných oban, která má u sebe urité mnoství zbraní pro svoji ochranu.
 
Legionái se ovšem v zemi zmítané revolucí a revoluními bandami odmítali zbavit vtšiny své výzbroje – a tedy pušky a kulomety uloili pod slamníky anebo do dvojitých stn svých zateplených vagon. Tedy se blíil okamik, v nm ml o prbhu a vývoji událostí promluvit deníek Rudolfa mejly, který v té chvíli ji nejspíše namáel své pero do skleniky s inkoustem. Jak v nm, nyní ji dvacetiletým chlapcem, rezonoval sled tchto událostí, se ovšem ani zdaleka nedovíme. A tu pojednou dorazila na trat nová depeše – tentokrát šlo o telegram lidového komisae zahraniních vcí ierina, datovaný 21. dubna. Depeše naizovala sibiské vlád, aby okamit zastavila pohyb eskoslovenského sboru – mimochodem proto, e mla být tra uvolnna pro pesun nmeckých zajatc z východní Sibie na západ, tudí na frontovou linii nmeckých armádních sbor.
 
V telegramu se doslova píše, e o toto uvolnní pepravních cest „Nmecko drazn ádá…“ Legie pochopily, e tak byla stvrzena jejich dávná obava, e se Rusko, jako ji tolikrát v minulosti, ale i v dohledné budoucnosti, stane zase jednou nmeckým satelitem, v tomto pípad pisluhovaem vilémovského Nmecka. Tudí setkání s nmeckými zajatci na magistrále ji dozrávalo, a náš autor deníku byl, jak jinak, ne u toho.
 
Tak došlo ke 14. kvtnu roku 1918 – tedy ke dni, kdy – pi dobré vli sovt mohli být ji legionái ne-li na vlnách Indického moe, tedy pinejmenším ve Vladivostoku. Bylo 11 hodin dopoledne, kdy kdosi z projídjícího vlaku vyhodil kus eleza po stelcích 6. pluku. Jeden z legioná byl zrann, rozhoené legionáské stráe vlak zastavily a nechaly vystoupit všechny nmecké zajatce. Mezitím se rozšíila mezi legionái zvst o tom, e zranný legioná zahynul. Co byla naštstí jen fáma, vznikající v podobných situacích. Nmci, jim hrozilo lynování, nakonec vydali viníka a skupina legioná ho probodala – pes protest bratra mejly – bajonety. eljabinský sovt vzal do vazby legionáské stráce, kteí údajn nezvládli situaci – co si legie nemohly nechat líbit. Osvobodily zatené, odzbrojily rudoarmjce a rovnou obsadily msto eljabinsk. Ne náhodou tedy mezi zastávkami, v nich figuroval autor deníku, byl na dokumentu zásluh jmenován práv eljabinsk.
 
Do dvou dn pak dorazil telegram hlavního stelce sovtské obrany Lva Trockého – jeho obsah byl vru „slovem do rvaky“. Dokument stvrzený datem 25. kvtna 1918 pak poaduje, e „kadý echoslovák, který bude nalezen se zbraní na linii elezniní dráhy, budi na míst zastelen. Kadý ešalon, v nm se ukáe tebas jeden ozbrojený, musí být vylouen z dopravy a zaven do zajateckého tábora… Zárove jsou posílány v týl eskoslovenských ešalon spolehlivé síly, kterým je pikázáno dáti nauenou buim.“ Takto se ovšem nejedná s vycvienou armádou, ítající padesát tisíc chlap, za nimi – alespo sympatiemi – budou stát i západní mocnosti. Lenin se podle dobových svdectví v této chvíli zbavoval posledních vlas – „vbec nemohu Lva Davidovie pochopit", pravil. Do dvaceti let Lev Davidovi na svou roli v djinách doplatil.

Bolševické síly, které mly dát, jak víme, za vyuenou „buim“, se pokusily odzbrojit legie násilám – ve dvou stanicích – Zlatoust a Marianovka. Hlavní útok byl veden na druhou z obou stanic, v ní si zapisoval bh událostí stelec Rudolf mejla. Bhem nkolika dní legie zajistily nejvýchodnjší úsek trati, jimi mly pvodn projídt všechny ešalony, a 7. ervence den poté, co se spojily všechny vlaky na této trati, se obrátily legie i opaným smrem – toti k Volze. Obsadily tak rovnou 8000 kilometr trati a píslušné území na sever i na jih od magistrály. V tomto okamiku eskoslovenská republika vstoupila vskutku a razantn do djin. Noviny celého svta popisovaly hrdinskou anabázi v okrajové ásti jinak stále ješt válícího svta. Od této chvíle ji nebylo moné echy smáznout ledabyle z mapy svta a z centra Evropy. Od tohoto okamiku u záleelo a záleí jen na nás, jak si s touto jedinenou šancí po tyech stoletích poradíme. Zatím jsme nejspíše v rozpacích. Masaryk se svými nejblišími sice pipravil ešení na diplomatické pd, avšak trumfové eso, o nm Masaryk snil, vytáhly a legie osudného 14. kvtna, kdy se postavily ozbrojenému bolševickému útoku. A tento den by mohl být rovnou státním svátkem místo 28. íjna, práv tak jako 7. ervenec, kdy legie opanovaly celou magistrálu – od Volhy a k Vladivostoku. I vojenští odborníci smekali své brigadýrky. V daném okamiku vstoupil boj legioná na trati do povdomí milion. Zásluhou tisíc (56.000) hrdin vzal svt na vdomí existenci státu, který ješt de facto ani neexistoval.
 
Velkolepý triumf ovšem Rudolf mejla nezaznamenal – a v dané chvíli ani neproil. Zapisoval zase "jen" den ode dne sled událostí, netuše, v jak významných historických kulisách se v tomto okamiku pohyboval. On zapsal zase jen touhu, s jakou se legionái vraceli dom a poté i radost ze shledání s rodinami ve své svobodné vlasti.

Pokraování píšt...
 

 
Slavomír Ravik
 
* * *
Zobrazit všechny lánky autora


Komente
Posledn koment: 22.02.2017  12:03
 Datum
Jmno
Tma
 22.02.  12:03 ferbl
 08.02.  10:13 Von
 08.02.  09:33 JitkaHonkova
 08.02.  06:22 zdenekJ