Velikost textu: normln | zvtit | zmenitInternetov magazn nejen pro seniory  

Navigace

Svtek
Dnes slav svtek Vilm,
ztra Maxmilin.

Mete jim poslat elektronickou pohlednici.

Klub
Uivatel: nepihlen

Vce informac o klubu a lenstv v nm se mete dozvdt na strnkch naeho klubu.

Anketa
Nvtvnci strnek - vk nvtvnk. Dkujeme za hlasovn!
 
 
 
 

E-mail
Nemte-li zde svou e-mail schrnku (adresu), mete si ji zdarma vytvoit.

Statistika



Podporuj ns
OSTRAVA!!!


MOAP


Nadace OKD


SENSEN


SeniorTip.cz,
ISSN 1801-9900
Vydv: Spolenost senior o.s.

Createt by NETtip 2006
Webhosting SvetHostingu.cz

Bakrky
 
Kdy jsme se konen rozkoukali kolem hotelu, chtli jsme poznat nco víc a kousek dál. Mli jsme njaké kapesné ješt z Rakouska, a protoe se mn zdálo, e dti potebují bakrky, aby se mohly v ubytovn pezouvat, vydali jsme se asi druhý den pšky na nákup. Neznalost anglitiny a neznalost vzdáleností nás trochu vytrestala. Ješt v eskoslovensku jsme se v jedné kníce doetli, e nejvyšší budova v Sydney (kulatý mrakodrap) se jmenuje „Summit“. Od hostelu, který byl situován na mírném kopeku, jsme zahlédli kulatý vák, a tak jsme usoudili, e to bude asi ono a to byl náš vytouený bod.
 
Vyšlápli jsme vesele a plni optimizmu pro bakrky. Šli jsme dost dlouho všelijakými dlouhými ulicemi, všechny domy se nám zdály skoro stejné. Zahnuli jsme do další podobné ulice a za chvíli jsme ztratili hostel z oí, avšak naše kulatá budova (náš bod k cíli) se vbec nepiblioval. Od hostelu se nezdál náš Summit ani tak daleko. Vše bylo jako „fata morgána“. Kdy u jsme mli asi hodinu cesty za sebou, došli jsme do ulice, kde bylo obchodní stedisko a v prvním obchod jsme koupili ti páry bakrk. Mli jsme z toho – i dti – takovou radost, e jsme zapomnli na bolest nohou a e se musíme zase do veera vrátit na hostel. Ješt jsme si prohlédli pár dalších, zboím pln nabitých obchod. Oi jenom pecházely. Na nic takového jsme z komunistického eskoslovenska nebyli zvyklí. U jsme se sice trochu rozkoukali v Rakousku, zde však bylo zboí úpln jiné. Pizpsobené podmínkám a poasí Austrálie.
 
Najednou mne mrzelo, e jsem trochu déle nepokala, nebo ty samé bakrky v jiném obchod stály o 20% mén a ve tetím o 30% mén. Ceny u nás ve vlasti byly všude jednotné, tak kdo to mohl vdt? Nikdo nás o tomto triku nepouil. Jak je vidt, tak nejlepší škola ivota je, kdy si vše lovk v praxi proije sám na sob. Nemlo tedy smysl lamentovat nad cenou bakrk, ale otoit se a vrátit se do našeho nového domova.
 
To u jsme nešli tak nadšen. Únava se projevila nehled na to, e jsme stále mli „jet lag“. Najednou se nám všechno pomotalo. Nenašli jsme ani jeden smrový bod, jako si pamatujeme z Evropy. Napíklad hospoda tam a támhle, kostelíek, kaplika atd. to u jsem zaala kulhat a musela jsem sundat boty a jít bosa.
 
„Copak v takových vysokých kramflecích se chodí tak daleko?!“ posteskl si Vladimír. No jo, chodí, nechodí... mla jsem namoený kotník a po další hodin chze, kdy jsme se motali z ulice do ulice a hostel stále nikde, jsem odmítla jít dál, a e a se dje, co se má dít. Moje noha by dál stejn nedošla.
 
Protoe dti jsou citlivé a vycítí, kdy se nco dje a stres rodi se na n okamit penáší, zaaly pofukávat, a tak na naši zoufalost byla asi pkná podívaná. Usedla jsem na zídku u jednoho nenahozeného cihlového domu, který vypadal stejn jako všechny ostatní, kam jen oko dohlédlo. Dti usedly vedle mne, a protoe jsme v té ulici nevidli ani iváka, pemýšleli jsme, co budeme podnikat dál.
 
Na vysvtlení – tady v Austrálii se všude, díky vzdálenostem, jezdí v autech. V Evrop jsou ulice plné lidí. V Austrálii jsou plné jenom kolem obchodních stedisek anebo institucí, kde se konají njaké akce. Lidé zaparkují kolem dokola a pak se ulice lidmi hemí, jak jsme na to byli zvyklí. Tam jsme se také cítili bezpenji.
 
Jak tak sedíme na té zídce a pemýšlíme, co dál, pichází njaký pán. Hned jsme dávali dohromady slova, kterýma bychom mu naznaili, aby nám poradil, jak se dostat zpt na hostel. Vladimír, odváný mluví naší rodinky, mu ukázal na kousku papíru napsanou adresu, kde bydlíme. Pán se smál, gestikuloval, vysvtloval a ukazoval za sebe k jednomu domku. Snaili jsme se ho pochopit, co nebylo tak lehké. Dívali jsme se, co bude, a on vyjel ven s autem. Ukázal nám, a nasedneme, a díky tomuto hodnému pánovi jsme byli natotata zpt, utrmáceni, ale spokojeni, e si meme zase odpoinout  a posílit se na další neekané záitky, které nás ekají a o kterých nemáme zatím ani pontí.
 
Noha se léila týden a studené obklady jí moc nepomáhaly. Kdy jsem však vidla, s jakou láskou dti hopsají v nových bakrkách, zdálo se mi, e ta oteklá noha je prkotina na zasmání.
 
Další výlety jsme podnikali v autobusech, které se v uritých intervalech stídaly kolem hostelu, a tak návštvy obchodních stedisek u byly veselejší a snadnjší.
 
* * *
 

Anglická výuka
 
Týden jsme tak bloumali a zkoumali kolem hostelu, ne nás oficiální zamstnanci zaadili podle znalosti anglitiny do správných tíd. S Vladimírem a se mnou to moc valné nebylo. Zaít jsme museli od té nejniší tídy zaáteník a to pouze na pl úvazku (part time). Nevíme pro, ale usoudili jsme, e asi aby naše mozky nepetovali hned na zaátku. Byla to zejm pravda, co jsme si mysleli.

 
 
Hned první hodinu výuky, kdy pišla uitelka (speciáln pipravená na práci s emigranty) do tídy, postavila nás do ady a zaala vykikovat anglické fráze. My jsme museli opakovat všechno po ní, a se mn dlalo mdlo. Pro takhle a hned tak zhurta a ješt kdy ani nevím, co to povídám? Zoufale jsem sledovala Vladimíra. Zdálo se, e mu to nevadí. e je mu to úpln jedno. A si ta paní uitelka kií co a jak chce. Od více zkušených, co je hned zaadili na plný úvazek (full time) anglitiny, jsme se dozvdli, e je to nová metoda. Prý nemusíš vdt, co íkáš. Ty fráze se zakódují do zadního mozku.
 
Jméno paní uitelky si nepamatuji, byla energická a do uení dávala všechno. Jednoho dne nás vzala do obchodního stediska a tam jsme museli panákovat, co nás tak pkn nauila. Sem tam nám zastavila kolemjdoucí osobu a nkdo ze tídy se musel zeptat, jak se jde tam i onam. Pedvádla nám to názorn. Tak jsme zase opakovali po ní. Jedna z prvních frází, na kterou snad do smrti nezapomenu: Could you tell me, where is Maroubra Junction, please? tvr, kde byl hostel situovaný.
 
„Could you tell me, please“ se mi ozývalo v uchu nkolik nocí, kdy jsem nemohla rozrušením usnout. Jak jsme se s uitelkou anglitiny domlouvali, nevím, nesmli jsme si donést ani slovník, ani papíry, prost nic. To údajn její metodu uení zdrovalo.
 
Tak s touto frázovou kiklounkou jsme vydreli dva msíce – tyi hodiny denn!
 
Tída mla zajímavé sloení lidí z rzných kout svta. Bylo nás ve tíd kolem ticeti. Pevládali v té dob Poláci, eši, Vietnamci, Italové a Jihoameriané.
 
S jednou takovou Jihoamerickou rodinou jsme se seznámili. Elena, George a dcera Kateina. Pocházejí z Urugvaje. Moc jsme si rozumli a s odstupem asu ani nevím jak. Anglitinu jsme lámali, jak se dalo, a ty fráze naší paní uitelky moc nezabíraly.
 
Dva msíce utekly jako voda a zaaly tedy hodiny plného úvazku. Školka slouila výborn a o dti bylo postaráno. Nemuseli jsme se o n bát. Tento kurz probíhal ti msíce, osm hodin denn.
 
Mli jsme nárok na státem placený jeden part time a dva kurzy full time. Úasná vymoenost pro nové obyvatele této štdré zem. Kurz plného úvazku byl jiný. Slovníky jsme mohli pouívat a stídali se nám dva uitelé. Iljana (pvodem Ruska) a David – Australan s modrýma oima, urostlé postavy a tmavých vlas. Ml speciální auru a šarmantní vystupování. Kadá ena na nm mohla oi nechat. Nevím, jak to David zvládal, ale ti svobodné emigrantky se do nho zamilovaly a oividn to dávaly najevo.
 
Iljana si na píze taky nemohla stovat. Svobodní mládenci se mohli strhat úsluností.
 
Oba tito zajímaví uitelé mli úpln jiný pístup k uení ne pedešlá uitelka. David si oblíbil uení pi písnikách. Donesl do tídy magnetofonový pehráva... vloil pásku s jeho oblíbenými písnikami a te to zaalo. Pustil tedy jednu píse, nechal ji dvakrát pehrát. Poté ji byl pipravený s kídou u tabule a zaaly otázky. 'Kdo z vás jste si zapamatoval nebo zachytil njaká slova z písn?'
 
Hlásili jsme se jako malí školáci. Cokoli kdo vdl, David napsal na tabuli v tom poadí, jak píse pokraovala. Za njakou chvíli se ji tabule plnila slovy a pomlkami v místech, kde ješt slova chybla. Kdy jsme ji všichni byli u konce sil a nikdo si ji na nic nemohl vzpomenout, zapnul se znovu magnetofon a písnika znla sladce tídou. Byla úplná radost se na nás všechny podívat. Oi nám záily radostí, kdy bylo dílo dokonáno a my všichni jako jeden sbor zpívali píse s magnetofonem.
To je jenom další ukázka metody v uení.
 
Iljana, ta zase strašn ráda vyprávla. Moc jsme jí stejn nerozumli, ale kdy došlo k zápletce a nedorozumní, hodila se nám naše znalost ruštiny.
 
Jiná metoda uení, kterou Iljana pouívala, se nám docela líbila. Rozdlila nás do dvojic a museli jsme vyzvídat vzájemné informace. Jako napíklad – Odkud jste? Líbí se vám v Austrálii? Jak jste se sem dostali, máte rodinu, kolik dtí...? atd. po pár hodinách jsme jeden o druhém všechno vdli.
 
V hodinách anglitiny jsme se s Elenou sblíily a sedávaly jsme vedle sebe. Její mu George navštvoval jinou tídu. Poznali jsme ho více, kdy jsme se mimo školní povinnosti soukrom navštvovali.
 
Kateina si hrála s našimi dtmi a my se snaili konverzovat ochuzenou anglitinou, kterou jsme zatím doposud znali.

Pokraování píšt...

Dobrodruství eské rodiny v Austrálii - 1
 
Jana Gottwaldová
 


Komente
Posledn koment: 11.11.2016  20:06
 Datum
Jmno
Tma
 11.11.  20:06 Alena
 07.11.  11:38 Jana Gottwaldova
 06.11.  18:15 Bohumil
 05.11.  18:03 Von
 05.11.  17:07 zdenekJ
 05.11.  15:39 Mirka
 05.11.  11:44 Ivan