Velikost textu: normln | zvtit | zmenitInternetov magazn nejen pro seniory  

Navigace

Svtek
Dnes slav svtek Ivan,
ztra Adriana.

Mete jim poslat elektronickou pohlednici.

Klub
Uivatel: nepihlen

Vce informac o klubu a lenstv v nm se mete dozvdt na strnkch naeho klubu.

Anketa
Nvtvnci strnek - vk nvtvnk. Dkujeme za hlasovn!
 
 
 
 

E-mail
Nemte-li zde svou e-mail schrnku (adresu), mete si ji zdarma vytvoit.

Statistika



Podporuj ns
OSTRAVA!!!


MOAP


Nadace OKD


SENSEN


SeniorTip.cz,
ISSN 1801-9900
Vydv: Spolenost senior o.s.

Createt by NETtip 2006
Webhosting SvetHostingu.cz

Divokým Kurdistánem (2/2)

Druhý den asn zrána, kdy vzduch je ješt chladný, odjídí skupina dvma pronajatými Toyotami do terénu a vedoucí mi navrhuje, abych se k nim pipojil a prohlédl si ji hotový úsek.

„Potom si tam mete pár hodin zachytat na docela slušném potoku. Tee podél skoro celé trasy. My s naší druhou skupinou se trochu zdríme, protoe potebujeme ješt osadit njaké bench marky, take vás pi cest na obd vezmou zpt do tábora kluci z první party.“

S díky a rád jsem nabídku pijal, protoe plánované jednání se starostou v Sulajmanii odpadlo a do Bagdádu mohu klidn odjet odpoledne, a tak jsme vyrazili.

Cesta, i vlastn necesta, byla tristní. Auto pekonávalo hrby a díry jen díky své konstrukci terénního vozu a zrunosti idie a hrozilo vytást z nás duši. Po více ne hodin tohoto martyria s prachem a vedrem, perušovaného jen obasnými zastávkami s výkladem vedoucího inenýra, konen zastavujeme.

„Tak tamhle mete zaít a pjdete proti proudu asi ti kilometry a u prvního mostu vás po dvanácté mládenci seberou a v jednu jste v táboe u obda, souhlasíte?“

Samozejm jsem souhlasil a vydal se k asi dvst metr vzdálenému horskému potoku, zatímco oba vozy pomalu odjídly v oblaku prachu dál za svým cílem.

Potok byl tentokráte trochu uší ne ten verejší, ale vypadal dosti slibn. Zejména pak jeho tky, vzniklé nánosem v záhybech a nad balvany a jílem vytvoenými jízky, slouícími zejm k zavlaování drobných políek rozhozených jakoby namátkou podél jeho toku. Pipravil jsem udici, napíchl zase zrnko a spustil tiše do vody. Tka nebyla velká, tak asi tyikrát pt metr, ale zejm dosti hluboká, protoe proud v ní byl jen mírný. Protahoval jsem vodu sem a tam ji pes pl hodiny, ale poád ani uk. Pl hodiny se vám, kolegové rybái, asi bude zdát málo, ale ujišuji vás, e vydret ji pod sálajícím sluncem pi tyiceti stupních a bez kousku stínu, není nic píjemného. Nakonec to vzdávám, pehazuji si pes hlavu a ramena runík a putuji o sto metr dál, k dalšímu slibnému místu.

Tentokrát ale zkouším zamnit bobuli cizrny pkným vypaseným saranetem. A hele, ono to funguje! Splávek letí pod vodu a hned nato rybka na udici z vody. Je to tentokrát jiný druh, daleko menší, ale bojovnjší. Vracím úlovek zpt, protoe pi šoulace není moné uchovat ryby ivé, a zabité bych je v tomto klimatu stejn nedonesl do tábora ve stravitelném stavu. Ostatn, stejn jsou malé, take tohle bude jen sportovní záleitost. No, vytáhl jsem tu ješt ti, všechny skoro stejné velikosti, a tak jsem místo opustil a táhl dál.

Celkem jsem vyzkoušel, za úmorného vedra, další tyi tky, nachytal a pustil ješt nkolik rybek, mezi nimi jednu podivnou, velmi štíhlou, pipomínající kostlína. Ušel jsem u pes dva kilometry, kdy mi pohled na hodinky zpsobil malý šok. Je tvrt na jednu a já mám ješt bhví jak daleko k místu setkání. Rychle skládám prut, vypiji poslední kapku teplé vody z polní láhve a vyrazím proti proudu, co znamená do kopce.

 

Snaím se jít rychle, ale terén a vedro mi v tom brání, take se potácím pes kameny a zoufale vyhlíím ten kýený most. Po více ne plhodin konen vidím na nedalekém poli dva mue a enu. Jsou zejm pekvapeni, kde se tam bere ten podivný lovk a co chce. Mele nco cizí eí a ukazuje poád dopedu. Nerozumjí mi, a tak maluji do prachu nco jako most, ale hledí na mne a nechápou. Nakonec to vzdávám a pokrauji po tentokrát ji, naštstí, relativní rovin v hledání svého cíle. Proboha, vdy u jsem ušel jist víc ne ty ti kilometry, na hodinkách u pl druhé a poád nikde ádný most. Nakonec resignuji, usedám na hromádku kamen, z ní úprkem mizí nkolik gekon, a doufám, e mne naši najdou ješt neupeeného a ivého.

Trpím, s mokrým runíkem na hlav nevím jak dlouho, kdy náhle spatím v dálce napravo blíící se oblak prachu. Ve vtein jsem na nohou a uháním, dá-li se mj pohyb ješt tak nazvat, smrem, kde bych se ml s tím jevem setkat. Po pár metrech ale vidím, e to nemohu stihnout, vz jede píliš rychle. Strhnu z hlavy runík, mávám jím a snaím se volat, ale v hrdle mám sucho, a tak jen šeptám. U se mi zdá, e mne mine, kdy náhle zazní klakson a auto zastavuje. Oblak prachu usedá, idi vystupuje a nco volá. Nerozumím, ale je mi to jedno. Hlavn e ekají.

Konen jsem se dovlekl k autu a vypil jsem snad litr vody. Pomohli mi nasednout a vz se rozjel. Kdy jsem se trochu vzpamatoval, poznal jsem, e jedu s druhou skupinou a vedoucím projektu, a tak se ptám: „Pane inenýre, prosím vás, kde je ten zatracenej most, u kterého jsem se ml setkat s tou první skupinou? Já jsem ádný nenašel a kdy jsem se snail zeptat lidí, hledli na mne jako na blázna?“

„Kruci, promite, pane kolego, já jsem si neuvdomil, e to nemete vdt. ádné mosty neexistují. Jsou teprve na papíe ale my jich a jiných bod pouíváme pi orientaci v plánech i terénu. Ješt, e jsme vás našli my. Jinak bychom se museli vrátit a hledat vás a to by pro nás, ale hlavn pro vás, bylo asi velice nepíjemné.“ Na to jsem nemohl najít ádnou odpov, ne: „Dobrá, hlavn, e jste mne vidli a zastavili.“

Po píjezdu do tábora se ukázalo, e první skupina mne „u mostu“ nenašla a pedpokládala, e z njakého dvodu se vedoucí vracel díve a odvezl mne on. Vše skonilo omluvami a mým ujištním, e vše chápu jako dsledek nedorozumní. Po dobrém obd a hodince odpoinku jsem se rozlouil a vyjel zpt do hlavního msta.

V Sulajmanii jsem natankoval, doplnil v hotelu termosku vodou s kusy ledu, vypil misku studeného lebanu, co je velice osvující a zdravý napoj podobný acidofilnímu mléku nebo zednému bílému jogurtu, a pokraoval stejnou cestou jako sem. Volha šlapala bez problém, vzduch mne otevenými okny trochu chladil, a tak jsem ujel ji tém polovinu cesty, kdy jsem na kraji vesnice Quala Shirwana píchnul pravou zadní pneumatiku.

Ukázalo se, e je to malér, protoe rezervní kolo bylo také prázdné. Te mla kadá dobrá rada cenu zlata. Blíila se zase šestá hodina, tedy do soumraku a rychlé tmy nedaleko, a já ve vsi, kde není ani hospoda, nato pneuservis.

Jak stojím bezradn nad placatým kolem a nemén prázdnou rezervou vedle nho, sebhl se, jako obvykle, houf zvdavých a pokikujících dtí a po nich pišli i dva mui, nabízející mi napl arabsky, napl anglicky, pomoc. Jeden z nich kamsi odbhl a pivedl dalšího, který byl ochoten odvézt svým autem ob gumy do vsi Klar, kde má dílnu „pankarí“ (opravá pneu, z anglického „puncture“- propíchnutí). Bylo riskantní svit neznámému lovku, a navíc poád ješt v kurdské oblasti, cenná dv kola a peníze na opravu, ale jinou monost jsem neml. Plácli jsme si a za pár minut chlapík skuten pijel celkem zachovalým pickupem, naloil ob kola a odjel.

 

Sedím v aut a ekám, kdy se objeví další dva Kurdové, jeden mladší a druhý s bílým vousem. Ten mladý se ptá, dobrou anglitinou, pro tady stojím. Vystupuji, ukazuji na druhé stran holou nápravu a líím mu celou situaci. On to pekládá starci a ten mu zase chvíli nco odpovídá. Nakonec z toho vyrozumím, e starý je pedstaveným zdejší obce a nabízí mi veei a nocleh.
 

Mezitím se toti rychle setmlo a já ml docela strach z noní cesty, která by byla v této oblasti opravdu riskantní. Protoe se dobrodinec s koly stále ješt neobjevil, vidl jsem, e asi nemám jinou volbu, ne pozvání pijmout, a v duchu jsem se hrozil, co, i kolik mne to asi bude stát. Podkoval jsem tedy s tím, e tu pokám na opravená kola a prosím, aby pro mne pozdji nkdo pišel.
„Ne, píteli“, povídá znan kategoricky mladší poté, co tlumoil mou odpov staršímu, „jste zván hned, veee je pipravena a na kola pokám u vašeho auta já“, a usedá na moje místo za volantem. Staec ke mn pistupuje, bere mne jemn za ruku a vede mezi domky.

No t bh, íkám si v duchu, a u vidím, jak se vracím do Bagdádu bez auta, bez penz a bez doklad, pokud se vbec vrátím. S tmito chmurnými pedstavami jsme došli k vratm, na kurdské pomry rozmrné usedlosti, a vešli do domu, kde ve velké místnosti sedlo na kobercích nkolik váných mu za velkými tácy s rýí, zeleninou, peenými kuaty a skopovým masem v ervené omáce a hromadou nekvašeného arabského chleba na slamných podnosech. Hostitel mi pokynul na jedno prázdné místo s velkým polštáem a usedl v ele této podivné skupiny. Podivné proto, e pozstávala ze samých starých mu, ozbrojených dýkami a nkteí i pásem náboj pes ramena, sedících kolem opulentní tabule mlky a takka bez pohybu. Teprve poté, co jim mne staešina patrn pedstavil a popsal, pro tu jsem, dali se do hovoru, jeho pedmtem jsem byl, soud podle toho, jak si mne bezostyšn prohlíeli, oividn já. Staec pokynul a všichni se dali do jídla.

To bych byl uinil s radostí také, ale se znanými rozpaky, protoe se jedlo rukama a já je ml po demontái kola jako un. Dda si toho všiml, zatleskal a objevila se stará ena s mísou vody. Omyl jsem se, jak to jen bylo bez mýdla moné, utel do kapesníku a pustil se do jídla. Chutnalo výborn a to nejen proto, e jsem ml hlad. Arabská kuchyn je toti, díky velkému mnoství rzného koení, velice pikantní a delikátní.

Po chvíli se na dvoe ozval motor auta, koberec, nahrazující dvee se odhrnul a do toho refektáe vstoupil ten mladý chlapík, který auto hlídal a pedával mi klíe od Volhy a jeden a pl dináru z pti, které jsem dal na opravu. Chtl jsem mu je ponechat, co hrd omítl, a na pokyn staešiny se usadil po mém boku. Díky jeho anglitin se konen rozproudila debata, kdy jsem já ekl nco o sob a o naší práci nad Sulajmánií a naopak od nich jsem se dovdl o nerovnoprávném postavení kurdského národa nejen v Iráku, ale i na území Íránu a Turecka a o jejich historickém boji za samostatnost a nezávislost. Po nezbytné káv veee dost pozd v noci skonila a já byl uveden do další místnosti s matracemi na zemi a pikrývkami a polštái, kde jsem ml pespat. Ovšem ješt s pti dalšími mui, kteí se veee nezúastnili a pro n jsem byl zcela neznámým spolunocleníkem.

Okukovali mne, a snaili se njak se mnou domluvit, ale kdy zjistili marnost své snahy, uloili se ke spánku a zhasli. Odloil jsem na podlahu vedle sebe prut s brašnou a opasek s dýkou, které jsem pouíval jako rybáského noe. Peníze a doklady jsem zapnul do zadní kapsy a obleen a nemytý sloil hlavu na tuhý polštá. Únava a stres z proité smly vykonaly své a já jsem ihned usnul...

Ráno, kdy jsem se kolem šesté hodiny vzbudil, byl jsem v tom „karavanserailu“ sám. Matrace prázdné, nikde nic po nikom nezstalo, a tak jsem s úlevou vstal, vyšel na dvr, kde stála moje Volika na všech tyech naducaných kolech a s plnou rezervou v kufru. Nedaleko ní trela ze zem trubka s kohoutkem, u nho jsem si, zase bez mýdla, omyl alespo tvá a ruce.

Kdy jsem se vrátil do nocleny pro své vci, zjistil jsem, e v brašn chybí cívka s vlascem a krabika s háky a z mého opasku zmizela rybáská dýka. Zkontroloval jsem rychle obsah kapes a po zjištní, e peníze a doklady jsou v poádku, mávl nad tou ztrátou nad ztrátou rukou.

Vešel jsem do domu, kde se pede mnou rychle schovaly dv mladé eny, ale po minut se objevil mj hostitel. Tentokrát mne uvedl ven na jakousi travnatou pedzahrádku s nkolika fíkovníky, po jejich kmenech se pnuly stonky neznámé rostliny s krásnými modrými kvty. Usadil mne na jednu ze ty idlí u malého stolku, ekl: „Dakeika, azizi!“ („Moment, píteli!“)
a zmizel ve stavení.

Byl jsem dost netrplivý, byl bych rád oelel jakoukoliv snídani, jen abych u byl na cest, ale chápal jsem, e nemohu jen tak, bez dík a rozlouení odjet, a tak jsem ekal, naštstí však ne dlouho. Z domu vyšla stará ena a poloila na stl slamný tác s chleby, nakrájenými rajaty a uvaenými vejci a odbhla, aby se za minutku vrátila s konvicí aje a miskou cukru. Po ní se objevil i verejší mladý tlumoník a zakrátko také mj blovousý hostitel. Pozdravili jsme se, pochválili Aláha a mlky posnídali.

 

Konen nastala chvíle rozlouení. Já jsem se snail vyjádit co nejsrdenji svj dík za pomoc, pohoštní a nocleh, ale starý pán pronesl ponkud delší, a podle pekladu kvtnatjší, projev. O jakékoliv finanní úhrad odmítl vbec hovoit. Po vzájemném objetí s obma mui, z nich ten mladší se ukázal být hostitelovým synem, jsem opustil tento pohostinný dm a s úlevou odjel.

Veer, v Bagdádském hotelu Adam, jsem potom na lku dlouho pemýšlel o všem, co jsem zail, o divoké kráse hor, o nebezpeí, ale i o ochot, laskavosti a pohostinnosti zdejších lidí, a usínal s údivem, co všechno se za pouhých osmatyicet hodin me lovku pihodit. Inu, divoký Kurdistán.

 
Ludk opka

* * *
Kolá © Marie Zieglerová
Zobrazit všechny lánky autora


Komente
Posledn koment: 04.10.2016  10:10
 Datum
Jmno
Tma
 04.10.  10:10 ferbl
 04.10.  08:19 kusan