Velikost textu: normln | zvtit | zmenitInternetov magazn nejen pro seniory  

Navigace

Svtek
Dnes slav svtek Lubomr,
ztra Petr a Pavel.

Mete jim poslat elektronickou pohlednici.

Klub
Uivatel: nepihlen

Vce informac o klubu a lenstv v nm se mete dozvdt na strnkch naeho klubu.

Anketa
Nvtvnci strnek - vk nvtvnk. Dkujeme za hlasovn!
 
 
 
 

E-mail
Nemte-li zde svou e-mail schrnku (adresu), mete si ji zdarma vytvoit.

Statistika



Podporuj ns
OSTRAVA!!!


MOAP


Nadace OKD


SENSEN


SeniorTip.cz,
ISSN 1801-9900
Vydv: Spolenost senior o.s.

Createt by NETtip 2006
Webhosting SvetHostingu.cz

Divokým Kurdistánem (1/2)
 
Snad nkteí z vás etli ten stejnojmenný román Karla Maye o dobrodruné cest Kara ben Nemsiho touto divokou, hornatou ástí dnešního severního Iráku. Na ten jsem si vzpomnl i já, kdy jsem se v roce 1974, v rámci své funkce v podniku zahraniního obchodu Polytechna, octl na nkolik týdn v tchto koninách Stedního Východu.
 
V posledních neblahých letech tato oblast vstoupila do vdomí celého svta zejména tragickým osudem kurdské vesnice Halabda, její obyvatele nechal vyhubit plynem despotický Saddám Hussain. V dob, kdy jsem tam zail následující píhody, však tam byl relativní klid, i kdy na pozadí naptí, které panovalo mezi bagdádským reimem a jakousi kurdskou polosamosprávou.
 
V rámci kontraktu našeho podniku s iráckým generálním editelstvím úadu Roads and Bridges, pracovala skupina geodet a inenýr tehdejšího praského ústavu Pragoprojekt na vytyení silniní trasy z obce Taslooja do Derbendi Khanu, k pehrad na ece Sirwanu, která v dolním toku mní své jméno a je z ní Diyala. Trasa mila asi sedmdesát kilometr a vedla nad Sulajmánií po náhordní rovin pohoí Hazar Mard. Skupina byla ubytována na trase zpoátku ve stanech a posléze ve zdném objektu v cílovém míst.
 
Mj úkol byl ryze obchodního a logistického rázu, ale pesto, anebo práv proto, jsem znanou ást svého pobytu trávil v terénu. Obchodní oddlení naší ambasády mi dalo k dispozici postarší ruskou Volhu, kterou jsem „pendloval“ mezi zákazníkem v Bagdádu a Sulajmanií. Mla za sebou ji takka astronomický poet kilometr, ale poád jezdila, i kdy se musela startovat piloením šroubováku na kontakty startéru a baterie, a spotebovala na sto kilometr pes dva galony benzinu. Nu, jiné vozidlo nebylo k dispozici a tak jsem se s tím smíil a nakonec jsme si oba, ona i já, na sebe zvykli a nedlali si navzájem ádné potíe.
 
Jednou, ped další cestou na trasu, jsem byl na obd v rodin delegáta našeho podniku, kdy pišla e také na mou druhou lásku, rybaení. Také on se piznal k této vášni a po vzájemném vyprávní rzných záitk a historek, mi pi odpolední káv povídá:
 
„love, kdy jsi taky rybá, tak si zkus cestou zachytat. Po cest meš v Diyale a tam nahoe jsou potoky plné ryb. Prut ti rád pjím.“
 
„Dkuji, Pavle, ale obávám se, e nebudu mít tolik asu a, ostatn, jak je to tu s povolením?“ ptám se.
 
„ádné nepotebuješ, to se tu nevyaduje“, ujišuje mne a podává mi prut s navijákem, brašnu s vlasci, háky a vezírek na úlovky, „uij si to a peji „Petrv zdar!“ louí se pítel a pidává ješt plechovku vaené cizrny jako návnadu.
 
Druhý den vyráím brzo ráno, ješt za relativního chládku, na sever. Asi po dvaceti kilometrech za Bakubou zastavuji na behu eky Diyaly a chci poprvé zkusit rybáské štstí. Jene smaragdov zelená a istá voda tu bí píliš rychle, ne aby se tu dal uplatnit jakýkoliv zpsob lovu, pro nj jsem vybaven. Proto se ani o nic nepokouším a jedu dál.
 
Pokrauji pes Abu Sida, Mukhdanii a Sadii, v Jalawle pak pejídím most, pes nj vede spolen se eleznicí i silnice, a teprve po dalších padesáti kilometrech se eka trochu zkliduje. Sjídím ze silnice na beh a tším se, e si konen trochu odpoinu. Slunce pálí, je pkné vedro, a tak se svléknu do plavek, abych se ochladil v té zelené vod, která láká svou istotou a chladem. Je to opravdu rajský pocit, ale plavat proti proudu se nedá, take se podvoluji a nechám se voln unášet, abych se po nkolika desítkách metr vyškrábal na dosti píkrý beh.
 

Konen vyndávám a sestavuji nádobíko, navlékám kuliku cizrny a nahazuji do proudu. Prut je podepen jedním kamenem a druhým zatíen a trí pkn nad hladinu, take mohu dobe pozorovat jeho špiku, protoe ádné ihadlo v brašn není.
 
Usadil jsem se ve stínu auta, sndl malou svainu a nkolik fík, zapil studenou vodou z galonové termosky a trpliv ekal. Mezitím as dosti pokroil a stále ádný zábr, pestoe jsem návnadu nkolikrát pehazoval, tu dál, tu blíe behu. Zkusil jsem bobuli nahradit ivým saranetem, ale opt bez úspchu. Konen mi došla trplivost a pohled na hodinky pobízel k odjezdu.
 
Sbalil jsem tedy fidlátka, oblékl se, nastartoval šroubovákem a sedl za volant. Zaadím a chci se rozjet, jene ouha! Kola se toí, ale pohyb dopedu ádný. S kadým novým pokusem zapadá vz ím dál hloubji do písku a drobných oblázk. Zanechávám dalších pokus, které by situaci jen zhoršily a padá na mne strach, co bude dál.
 
Jsem na dosti opuštném míst, kde není píliš bezpeno ani ve dne, nato v noci, která mne tu dozajista eká. Na silnici je jen nepatrný provoz, u více ne hodinu neprojelo kolem ádné auto. Sedám si na balvan u silnice a ekám. Nic jiného mi nezbývá. Je u skoro šest hodin a pede mnou je do Sulajmanie ješt dobrých devadesát kilometr, navíc pes vojenský kontrolní bod v Derbendi Khanu, kde lovk nikdy neví, zda bude puštn dále. Mám sice patiný glejt od Roads and Bridges, ale pi cest v noci me být všechno jinak.
 
Konen se nco blíí, a tak vstávám a zdvíhám ruku, ale vozidlo se mi obloukem vyhne a jede dál. Bylo to auto irácké armády s njakým dstojníkem a odtud lze jen tko ekat pomoc. Vojáci jsou na kurdském území krajn opatrní.
 
Take ekám dalších tyicet minut a náhle se za zatákou objeví náklaák a na moje znamení zastavuje. V kabin sedí dva Kurdové ve svých typických kalhotách, s dýkami za pasem a kalašnikovy vedle sebe. Z korby na mne hledí další tyi bojovníci a pozorují mj „rozhovor“ s tmi dvma v kabin. Anglicky nemluví, a tak alespo zdravím v kurdštin: „Roš baš, kaka!“(nco jako dobrý den, brate) co jsem pochytil od našeho kuchae Matluba, a uplatuji alespo svoje znalosti arabštiny a hlavn ruce.
 
Chlapi pochopili, o jde, zvlášt kdy jeden z nich sešel se mnou k uvznné Volze. Seskoili z auta, odházeli písek zpod kol a spojenými silami jsme vytlaili ten vehikl na pevnjší místo. Pokali, a jsem vyjel na silnici, podali mi postupn všichni ruce a chtli odjet.
 
„La, la azizi, dakeika“,*) volám na n a mávám ptidinárovkou. Ale oni jen vrtí hlavou, smjí se a odmítají peníze. Jen jeden z nich volá „Moi, aku?“**) Chápu, chce vodu, a tak vyndávám z vozu nádobu s vodu. Všichni se napijí, nasednou na auto, zamávají mi a jsou pry.
 
Spadl mi kámen ze srdce a šastn startuji smr Derbendi Khan, kde projídím bez problém check pointem a po njakých padesáti kilometrech ji parkuji ped hotelem As Salaam v Sulajmanii. Po veei a zápisu do deníku šastn uléhám k zaslouenému odpoinku.
 
Ráno, hned po snídani, vyráím do tábora našich geodet. Cesta vede za mstem pes široký potok, skoro íku. Protoe mám asu dost, zastavím u cesty, pipravím udici a u stojím na behu. Tok je tu pehrazen jezem, take nad ním je voda dosti hluboká s mírným proudem. Dopluji udici kusem korku jako splávkem a nahazuji doprosted pehrádky.
 
Voda plyne pomalu a splávek vyrobený z kousku suchého rákosu se ji ji blíí k pepadu, kdy tu najednou prudce zmizí pod vodou. Okamit zaseknu a u ho táhnu. íkám „ho“, protoe je to ryba, pipomínající našeho tloušt. A je to pkný kousek, pes tyicet ísel. Ukládám ho do vezírku, který jsem ukotvil kusem deva do hlinitého behu a líím novou bobuli. Nahazuji, a v tu ránu druhý zábr a druhý „tlouš“na udici. Následuje za svým kamarádem do síky a udice u je znovu ve vod. Tentokrát nic nezabírá, a tak pouštím návnadu po proudu a k hran jízku a znovu nahoru a znovu po proudu.
 
Mezitím se na druhém behu shromádilo nkolik dtí, vtšinou kluk, kteí na mne volají a ukazují na nco na mé stran. Nerozumím, a tak na n jen zamávám, ale najednou slyším, e ryby ve vezírku sebou poplašen mrskají a se eí bahno. Dojdu k nim, vytáhnu síku a v tu chvíli chápu, co na mne ti kluci volali. Na vezírku visí dva krabi, kteí asi dostali na mj úlovek chu. Tehdy jsem ješt netušil, e existuje také sladkovodní druh tchto korýš. Oba drzouny jsem hodil pod jez, ryby v síce zpt do vody a ml jen tak tak as vytáhnout ješt dalšího, ím se doplnil stav ve vezírku na ti kousky.
 
V tu chvíli ke mn pišlo nkolik dtí z druhého behu a z jejich brebentní jsem pochopil, e prosí o ty moje ryby. Protoe jsem ale ml se svou koistí jiné úmysly, nahodil jsem ješt jednou a dal jednomu z tch kluk prut do ruky. Vzal ho, za smíchu ostatních, váhav, ale oividn rád. Pitom jsem na nj klidn mluvil esky a ukazoval, co má dlat, a ryba zabere a jak ji dostat z vody. Sice nerozuml, ale jist pochopil, protoe kdy k tomu po malé chvíli skuten došlo, zasekl a rybu dostal šikovn na beh. Háek jsem vyndal sám a úlovek podal klukovi, který jej s díky popadl a šastn uhánl, s hordou ostatních v patách, kamsi dom.
 
Zabil jsem všechny ti ryby, sbalil náadí a vyrazil k horskému sedlu nad Sulajmanií, kterým vedla cesta do tábora našeho týmu. Dorazil jsem tam po hodin jízdy se skoro uvaenou Volhou, která pes svj technický stav to hrozné stoupání staten vydrela.
 
Kucha ryby po arabsku (jako masgoof) u ohn pkn opekl a kolektivn jsme je sndli. Doufám, e se stejnou chutí zblajzl svou rybu i ten malý kluk, jist pyšný, e si ji sám chytil.

Pokraování píšt...
 
Ludk opka
 
* * *
Koláe © Marie Zieglerová
Zobrazit všechny lánky autora


Komente
Posledn koment: 26.09.2016  14:39
 Datum
Jmno
Tma
 26.09.  14:39 ferbl
 26.09.  13:40 kusan
 26.09.  08:51 Standa