Velikost textu: normální | zvìt¹it | zmen¹itInternetový magazín nejen pro seniory  

Navigace

Svátek
Dnes slaví svátek Rostislav,
zítra Marcela.

Mù¾ete jim poslat elektronickou pohlednici.

Klub
U¾ivatel: nepøihlá¹en

Více informací o klubu a èlenství v nìm se mù¾ete dozvìdìt na stránkách na¹eho klubu.

Anketa
Náv¹tìvníci stránek - vìk náv¹tìvníkù. Dìkujeme za hlasování!
 
 
 
 

Statistika



Podporují nás
OSTRAVA!!!


MOAP


Nadace OKD


SENSEN


SeniorTip.cz,
ISSN 1801-9900
Vydává: Spoleènost senior o.s.

Createt by NETtip 2006
Webhosting SvetHostingu.cz

Pamìtníci, vzpomínejte!


Vzpomínky, které nosíme v hlavì mají jednu nevýhodu, dokud je nenapíšeme na papír nebo nevyprávíme, nemù¾e do nich nikdo nahlédnout. Je velká škoda odcházejí-li do nekoneèna s námi, ani¾ by pouèení èi radost odevzdaly jiným. V této rubrice se sna¾íme zabránit jejich ztrátì. Spolu s vámi popisujeme dìjiny všedního dne obyèejných lidí od dìtství, pøes poznávání svìta a¾ po pøeká¾ky, které pøípadnì museli pøekonávat.


Tìšíme se na pøíspìvky, které posílejte na info@seniortip.cz Nemáte-li autorské vlohy, nevadí, vaše pøíspìvky redakènì upravíme tak, aby byly ètivé.


Do jedné vzpomínky se teï s námi pøeneste.


Leknice


Nevím, jestli to byl výraz jenom trojanovský, ale naši staøenka nosili „leknice“ a já jako dìcko jsem mívala na sobì „šlepek“, kdy¾ jsem byla malá a „šlep“, kdy¾ jsem byla trochu vìtší.A¾ je šila frenštátská paní Štuzková, tak to teprve byly šaty. Leknic mìli naši staøenka na sobì hned nìkolik. Nejdøíve to byla suknì spodní, na ní ještì jedna nebo dvì leknice a teprve potom suknì – tedy leknice vrchní. Ta u¾ byla vìtšinou vlnìná a jednu mám v dobré pamìti. Mìla teplou hnìdou barvu se svislými èernými prou¾ky a zakonèena byla šedou vroubkovanou bordurou. Na této leknici nosili staøenka širokou plátìnou zástìru. Zcela vespod pod všemi leknicemi nosili staøenka v rozkroku rozstøi¾ené veliké kalhoty. Ty však má pamì» zaznamenala jenom visící na prádelní šòùøe.


Leknice byly poøádnì široké – a kolik mo¾ností nabízely! Kromì normálního nošení slou¾ila taková leknice pøehozená pøes hlavu jako deštník. V horkém létì, kdy¾ si staøenka schrupli po obìdì pod hruškou, pøikrývali se leknicí, aby je nekousaly mouchy. A v noci se pøehodila pøes dìcka – to¾ to, pravda, vím jen z tatínkova podání.


Kapsáø staøenka v sukních mìli nebo nemìli, to si nepamatuju, ale jaké to bylo útoèištì, kdy¾ jsem se pøed maminèiným trestem do leknic zamotala a staøenèino –„no, nìchaj ho, nìvidíš, ¾e je to dìcko!“ mi znìlo v uších jako rajská hudba, proto¾e u¾ jsem vìdìla, ¾e k potrestání nedojde.


Mezi naší chaloupkou a staøenèinou chalupou byl travnatý dvorek a podél nìho vedl veøejný chodník. Dennì po nìm šlapávala promrzlá dìcka z Karlovic do školy nebo ze školy. Karlovice – to bylo nìco jako ètvr» v tìch rozházených Trojanovicích. Po jedné stranì cesty bylo seøazeno nìkolik chalup a v nich majitelé jménem Strnadel, a Karel byl za mého mlada u¾ jenom jeden, kdysi jich tam snad bylo více – to¾ tedy Karlovice. Dìcka z Karlovic mìla v¾dycky na sobì obleèení ménì ne¾ více. Dìdilo se z dìcka na dìcko a to nejmladší u¾ na sobì mívalo jenom vetché „hábky“. Svíèka u nosu byla jejich prùvodním jevem. Útoèištìm tìchto dìcek se stávaly staøenèiny leknice. Trochu se v nich ohøálo promrzlé tìlíèko a široká zástìra posbírala svíèky z èervených nosù. A k tomu ještì vlídné slovo, kousek køí¾aly nebo cukru. Naši staøenka nás mìli rádi, ale té¾ mìli rádi všecka dìcka z okolí.


Staøenèiny leknice nás pøitahovaly pohádkami. Schoulili jsme se do záhybù a povídání o ukrytých pokladech a hrùzostrašné pøíbìhy se tak bezpeènì poslouchaly.


Staøenku z Trojanovic jsem tolik milovala, ¾e jsem døív mluvila ne¾ chodila a tak kdy¾ jsem se po zadku posunovala pøes dvùr a maminka se mì ptala, kam se sunu, odpovìdìla jsem, ¾e ke staøence. Byla jsem velmi neš»astná, kdy¾ staøenka onemocnìli a chodívala jsem jich natírat husím brèkem smradlavým kafrem, který jsem nesnášela. Asi ani pro staøenku to nebylo pøíjemné, ale trpìlivì moje ošetøování snášeli. A byla prý jsem mistr v ukrývaní rùzných „dárkù“. Staøenka mi dali tøeba knedlík s poznámkou: „staøíèek to nesmí vidìt“ a já jsem se pøed staøíkem tak mazanì pohybovala, ¾e nikdy nevidìli, co nesu a nebo aspoò dìlali, ¾e to nevidí.


Staøenèiny leknice, to byl kus jistoty mého dìtství. Souèasnost naše potomky mnohým vybavila, ale mo¾ná, ¾e je ještì o daleko víc pøipravila. Kolik poezie bylo ve staøenèiných sukních, myslím si, kdy¾ vidím vnouèata, jak sledují americké seriály na náš vkus pøíliš cizí. Bohu¾el, dnes u¾ babièky nemají tolik širokých sukní, kam se tedy mají vnouèátka schovat?

Hana Juraèková

* * *

Zobrazit všechny èlánky autorky



Komentáøe
Poslední komentáø: 08.07.2015  18:30
 Datum
Jméno
Téma
 08.07.  18:30 Blanka K.