Velikost textu: normální | zvìt¹it | zmen¹itInternetový magazín nejen pro seniory  

Navigace

Svátek
Dnes slaví svátek Rostislav,
zítra Marcela.

Mù¾ete jim poslat elektronickou pohlednici.

Klub
U¾ivatel: nepøihlá¹en

Více informací o klubu a èlenství v nìm se mù¾ete dozvìdìt na stránkách na¹eho klubu.

Anketa
Náv¹tìvníci stránek - vìk náv¹tìvníkù. Dìkujeme za hlasování!
 
 
 
 

Statistika



Podporují nás
OSTRAVA!!!


MOAP


Nadace OKD


SENSEN


SeniorTip.cz,
ISSN 1801-9900
Vydává: Spoleènost senior o.s.

Createt by NETtip 2006
Webhosting SvetHostingu.cz

Zrod teroristy


Tìm, kdo¾ neuvìøili, støi¾en bude šat z ohnì a hlavy jejich budou polévány vodou vroucí, je¾ rozleptá vše, co v bøichách jejich je, i kù¾i jejich, a pro nì jsou pøipraveny dùtky ¾elezné. A kdykoli odtamtud budou chtít odejít, budou tam vráceni a bude jim øeèeno: „Okuste trestu spalujícího!“ (Súra Pouti, 20-22)


To vám povím, ¾e je poctivé katolické peklo ještì holá ozdravovna proti tomu, co nás všechny èeká, a¾ padneme do rukou Alláhovi! A padneme mu do nich jeden jako druhý, my køi¾áci a nevìøící, leda by svatá kniha koránu nemluvila pravdu. Ale to je slabá nadìje. Zeptejte se kteréhokoliv muslima, i nejvla¾nìjšího: poví vám, ¾e korán samozøejmì pravdu mluví, èistou, úplnou a nepochybnou. Bìda! Náš Pánbíèek sice umí taky trestat, ale jen všelijaké zlodìje, mordýøe a smilníky, a ti ještì mají dobrou mo¾nost se z toho vykroutit lítostí a pokáním. Alláhovi se nevykroutíš. Aby nám dal støihnout roucho z plamenù, nemusíme nikoho zamordovat, postaèí, ¾e jsme vìdìli o existenci víry Prorokovy, ale nedali se do ní zapsat. A to ještì zaèíná ka¾dá súra koránu slovy Bi ismi l-láhi rahmáni ráhimi, Ve jménu Boha milosrdného, slitovného. Hrùza pomyslet, kdyby takový nebyl.


No, kdy¾ je to tak, øekl by si nìkdo, bude nejlepší pøestoupit na islám, a máme vymalováno. Ale nemáme. Alláhùv zákoník nezná ¾ádné odstupòování trestù: buï budeš odmìnìn rájem, nebo propadneš peklu. A hotovo. Dostat se však do ráje, to je slalom mezi velmi úzce nastavenými tyèkami, jimi¾ neproklièkuje jen tak ani muslim. Staèí málo – a šup! u¾ má støi¾ený šat z ohnì a na høbetì dùtky ¾elezné. Nedodr¾í nìkterý z rituálních zákazù, napije se napøíklad piva nebo nedopatøením sní nìco sma¾eného na sádle, a u¾ je i nejzbo¾nìjší muslim v pekle. Nebo to v svatém mìsíci Ramadánu nevydr¾í hlady a nìco slupne; nebo si v tý¾ èas zazpívá; nebo vynechá jednu z povinných pìti denních modliteb; nebo se sblí¾í s køes»anem èi s ¾idem; a nakonec i pohoví jakékoliv lidské radosti. Nebo» jest psáno: Kdo¾ tou¾í po ¾ivotì pozemském a jeho ozdobách… to jsou ti, pro nì¾ v ¾ivotì budoucím je pouze oheò pøipraven; marné bude to, co zde vykonali, a nicotné bude to, co zde dìlali. (súra Húd: 18-19). Tedy ¾ádné pokání, ¾ádné dobré skutky, nic: jednou jste si dopøáli svìtského potìšení, pacholci, a u¾ se vezete. Musí být, øeknu vám, v pekle pìkná tlaèenice, køes»ané s ¾idy a se zhøešivšími muslimy na jedné hromadì; komu vlastnì je dovoleno vstoupit do bran ráje? Proè vlastnì, kdy¾ se to vezme tak kolem dokola, vùbec Alláh stvoøil pokolení Adamovo? Jestli je zlé a zavr¾eníhodné všechno, co hezkého èlovìku svìt skýtá, jestli podtr¾eno a seèteno zbývá ze všeho hrsteèka tìch, jim¾ se podaøilo proklouznout slalomem prokletí do ráje, kde¾to všichní ostatní se sma¾í v pekle… nebylo by pøi takovém riziku nejlepší nebýt vùbec stvoøen? Èlovìk se a¾ musí divit, naè mají muslimové tolik dìtí, kdy¾ to s nimi nakonec má dopadnout takhle.


To» se ví, ne ka¾dý muslim bere pøíkazy své víry v plné a doslovné vá¾nosti; existuje i starý, mnohem vlídnìjší a tolerantnìjší islámský smìr, zvaný súfismus; chápající uèení Prorokovo spíš jako soubor symbolických podobenství. Pøíkladem súfického myšlení mù¾e být legenda o básníøce Rabíja al Al´adawíja al Qaisíja, která prý chodila po Basøe s vìdrem vody v jedné ruce a s pochodní v druhé. Otázána, proè to dìlá, odpovìdìla: „Chci nalít vodu do pekla a za¾ehnout po¾ár v ráji, aby zmizela opona obojího, a nikdo u¾ aby se nemodlil k Bohu ze strachu z pekla nebo v nadìji na ráj, nýbr¾ jen pro Jeho vìènou krásu.“ To je skuteèná moudrost, s ní¾ je mo¾no se ztoto¾nit, takovým muslimem bych dovedl být i já. Chyba ale je, ¾e myšlenky súfismu nenacházejí potvrzení v koránu, tak jak je napsán, tak¾e zejména v pøítomné dobì stále víc nabývá vlivu smìr opaèný, saláfismus, vycházející z jeho doslovného znìní. A je to znìní agresivnì nelítostné, dìs vzbuzující, v sadistických trestech si libující.


V Saláfismu je uvedených zákazù málo, tak¾e k nim pøidal další, bez jejich¾ dodr¾ení se nelze nadít vstupenky do ráje. Nejvìtší nebezpeèí pro spásu duše pøedstavuje pravému muslimovi ¾ena. Kdo nechce pøijít do pekla, nesmí se jí dotknout, nesmí s ní prodlít v nepøítomnosti pøíbuzných ani s ní promluvit, jeliko¾, jak jest øeèeno, je v takovém rozhovoru Satan tøetím. I jen podívat se na ¾enu je høíchem, i sama sexuální touha, která dojde naplnìní a¾ v ráji. Proto je ¾ena tvor opovr¾ený, s ním¾ je radno nakládat tvrdì a bez soucitu, aby se nìjaké nì¾né touhy ani nedostavovaly. Zakázáno je poslouchat ¾enský zpìv, hudbu, obzvláš» na strunné nástroje, o výtvarných projevech ani nemluvì. Ba samo myšlení (fikkrun) je vrcholnì podezøelé: myslet není vìøit, kdo myslí, stává se nevìøícím. Mozek je jako osel, dovozuje saláfický mudrc: doveze èlovìka k bránì paláce (ráje), ale chce-li do ní vstoupit, musí nechat osla venku. Proto zbo¾ný muslim nemyslí, nýbr¾ jednoduše vìøí a dodr¾uje pøíkazy své víry. Kritiku, slovem èi písmem, nepøipouští saláfismus ani pomyšlením. Kdo kritizuje, je odpadlík; a odpadlictví se trestá smrtí.


Z toho ale plyne, ¾e je sakramentsky tì¾ké, vlastnì témìø nemo¾né se dostat k slastem ráje, zejména pro mladého mu¾ského, jemu¾ se sexuálními choutkami dìlají boule za ušima. Existuje však zpùsob, jak všechna úskalí obejít a dostat se rovnýma nohama k dívkám velkých oèí tmavých, jich¾ nedotkla se ruka mu¾e ni d¾ina ¾ádného: d¾ihád. Nikoli jeho symbolická forma, jak jej chápe súfismus, boj s nedobrými stránkami vlastní povahy, nýbr¾ váleèné ta¾ení, je¾ mù¾e být ukonèeno a¾ podrobením svìta nevìøících. Kdo je v nìm zabit, zamíøí bez ohledu na pøedchozí poklesky pøímo do ráje se všemi jeho pøíjemnostmi. Nebo» …oni bojují na cestì Bo¾í – zabíjejí, a jsou zabíjeni. A to je slib Jeho (ráj) pravdivý, daný… v koránu. A kdo vìrnìji dodr¾uje slib svùj ne¾ Bùh? (Súra Pokání: 112). Lze tak pochopit, ¾e mladý muslim, napojiv se pøísným uèením saláfismu, si pøipevní na tìlo pás s výbušninou a jde zabít sebe i jiné ve jménu Bo¾ím. Jak jinak by došel své touhy ne¾ smrtí v boji proti nevìøícím? A pøitom ho to nestojí skoro nic, jen ztrátu pozemského ¾ivota s jeho bezvýchodností, v nìm¾ dìlej co dìlej, stejnì pøijdeš do pekla.
A nepokládej ty, kteøí na stezce Bo¾í byli zabiti, za mrtvé! Naopak, oni jsou ¾iví a Pána svého odmìny u¾ívají, a radují se z toho, co Bùh jim z pøíznì Své uštìdøil… (súra ´Imrámova rodu: 169-170).

 


Kdy¾ jsem se v èase svého mládí uèil arabsky, pøišel mi divnì slovesný vzor katala. Katala, katalat, kataltu, = zabíjí, zabíjíš, zabíjím… ®e nìkdo obèas pøijde k zabití, to u¾ je svìta bìh; ale dìlat z toho mluvnický pøíklad… A¾ mnohem pozdìji mi došlo, ¾e je tahle gramatika výrazem arabské, islámem poznamenané duše. Násilné usmrcení, vra¾da, chceme-li, není v urèitých pøípadech zloèinem, ani nezbytnou okolností obrany, ale pøíkazem, bez jeho¾ naplnìní není cti na tomto svìtì ani spásy na onom. V tom je islám ojedinìlý. Neplatí obvyklý poukaz, ¾e i my køes»ané jsme… To se ví, v temnìjších úsecích dìjin byl ve jménu Krista také prolit nejeden ¾ejdlík krve, ale nikdy ze samé podstaty víry, ètìme Evangelia z konce na konec, nikde v nich není výzva k opovr¾ení a k nenávisti, nikde nenajdeme imperativ – zabij! Islám je nábo¾enstvím míru, tvrdívají obvykle na takové výtky jeho obhájci. A vskutku, sám výraz islám je formou substantiva as-salamu, mír. Nutno však dodat, ¾e mír výhradnì mezi muslimy navzájem, k nìmu¾ se ostatní mohou pøipojit, nechají-li svého odporu a pøijmou jeho pravdu. Do té doby platí meè a roucho z ohnì støi¾ené a dùtky ¾elezné. Tvrdívá se rovnì¾, ¾e násilnické pasá¾e koránu ve skuteènosti takové nejsou, to ¾e jen nìjaký zlovolník je vytrhl z kontextu… èlovìk by nesmìl korán znát, knihu tak chaoticky nesouvislou, ¾e kdo v ní najde nìjaký kontext, zaslou¾í si být vyznamenán øádem Sherlocka Holmese.


Pro to vše nám, západním pochybovaèùm, pøipadá islám nevìrohodný, místy dìtinský, jinde nepøimìøenì ukrutnický, jeho svatá kniha pak pøedevším nudná. Arabská duše je však ustrojena jinak; a kdyby i nebyla, dotlaèí ji k tomu zakotvení v tradici, z ní¾ vystoupit je nemyslitelné a nemo¾né. Tìch nìkolik muslimù, kteøí svou pochmurnou víru otevøenì kritizují nebo se jí dokonce vzdali, nám mù¾e být vzorem stateènosti, jaké je na pokrytectvím poznamenaném Západì málo. Mám pøed sebou zpovìï jednoho z nich, nazvanou „Vývoj d¾ihádistovy mysli.“ Mìla by se stát povinnou èetbou pro všechny, kteøí se utìšují, ¾e teror je jen zvrhlý výhonek islámu, proti nìmu¾ je absolutní vìtšina muslimù imunní. Není. Dr. Tawfik Hamíd názornì ukazuje, jak snadno mladík z intelektuální, svìtsky orientované rodiny podlehne vábení terorismu.


Malý Egyp»an Tawfik se ve škole setká s køes»anskými (koptickými) spolu¾áky, s nimi¾ si zpoèátku hraje, brzy však zjistí, ¾e jsou u ostatních v opovr¾ení. A nejen oni; i muslimské dìti, o nich¾ je známo, ¾e nedodr¾ují pùst nebo jiná pøikázání islámu. Atmosféra nadøazené pohrdavosti Tafwika pøivede k pøesvìdèení, ¾e nevìøící jsou podøadné bytosti, je¾ je nejen dovoleno, ale pøikázáno nenávidìt. Ve vyšší tøídì je pøítomen promítání filmù o výbojích raného islámu; ty v nìm vzbudí obdiv k vítìzným hrdinùm a touhu být také takový. Však pravil Prorok: „Bylo mi naøízeno Bohem, abych bojoval a zabíjel všechny lidi, dokud neøeknou – není boha mimo Alláha!“


Bìhem studia medicíny se jednak seznámí s pøísnì saláfistickou organizací D¾amá islamíja, jednak je pøítomen pitvám. Obojí ho pøivede k pocitu, ¾e ¾ivot na tomto svìtì je bezcenný, bezvýznamný ve srovnání s ¾ivotem skuteèným, jen¾ nastává po smrti. K organizaci se pøipojí, poslouchá nenávistná kázání, ète saláfistické knihy, nechá si narùst vous, pøestane se smát a vyprávìt vtipy, je vá¾ný, ve vztahu k ostatním pøísný. V tomto stadiu se støetne s nejúspìšnìjším trikem agresivního d¾ihádismu, jeho¾ podlost západní myšlení nedovede docenit: jakýkoliv, i bezdìèný styk s ¾enou je pøísnì zakázán, zato je celá saláfistická literatura prolnutá vysoce erotickými pasá¾emi s úmyslem roznítit v mladém ètenáøi sexuální pøedstavivost. Pak u¾ staèí setkání s dr. Ajmánem Zawáhírím, aby uvìøil, ¾e jeho posláním je naplnìní Alláhova pøíkazu: pøipojit se k ozbrojenému d¾ihádu.


„Jakmile se mi podaøilo potlaèit mé svìdomí,“ píše Tafwik Hamíd, „byl jsem pøipraven pøijmout násilí bez pocitu viny.“ Není pak u¾ nesnadné se dát naverbovat do teroristického výcvikového tábora, staèí se dostavit do jisté mešity a podepsat závazek, ostatní u¾ organizátoøi zaøídí sami.


Tafwik Hamíd má štìstí – nebo také smùlu, jak se to vezme: tváøí v tváø pøípravì na nelítostné vra¾dìní se v nìm probudí otcova kriticky liberální výchova. Zaène pochybovat o tezích saláfismu, prodìlává tì¾ký vnitøní boj, a¾ dojde k závìru: „Uvìdomil jsem si, ¾e ubli¾ovat nevinným lidem je nemorální, a nábo¾enská teorie, která velí k válce proti nevìøícím, musí být zka¾ená.“

 


Jak se mu podaøilo uniknout z teroristického tábora do novozélandského exilu, u¾ Tafwik Hamíd nepíše. Hledá útìchu v diskuzích se súfickými duchovními s jejich radostnou zvìstí, ¾e èlovìk má být dobrý a mírumilovný ke všemu lidstvu; pravý smysl násilných veršù koránu ¾e bude objasnìn o soudném dni. Ale ani jim, vykladaèùm dobrotivého islámu, u¾ nedoká¾e vìøit. Cítí, ¾e ty smírné vìty neodrá¾ejí skuteènost; ¾e nejsou ne¾ víc ne¾ zbo¾ná pøání, obrázek islámu, jaký by ti hodní pánové jej chtìli mít. Stejnì jako nabádání jeho intelektuálního otce mají tou¾ chybu: neodpovídají psanému svìdectví Prorokovu, nejsou podlo¾ené teologicky. Spíš se musí obávat, ¾e ti, jim¾ je na Západì poskytnuta všechna demokratická svoboda, jakou sami ve vztahu k nevìøícím s výrazem nejvyššího opovr¾ení odmítají, ho døív nebo pozdìji dostihnou a nalo¾í s ním tak, jak islám ká¾e nakládat s odpadlíky. Islám, ne islamismus, abychom se poøád nìèím nekonejšili.


Co z toho vyplývá pro nás, køi¾áky a nevìøící… asi zanechat iluzí. Bylo by krásné, kdyby naším partnerem v dialogu civilizací byl smírný, pøemýšlivý súfismus, ale není. Máme co dìlat s hlasateli vra¾edného d¾ihádu, kteøí nezaváhají ani na okam¾ik, nadejde-li pøíle¾itost k naplnìní nenávistných, dobyvaèných, opovr¾livých veršù koránu. Nedejme se zmást øeèni o nábo¾enství míru; je to maska k ukonejšení dùvìøivcù, za ní¾ se skrývá nelítostná tváø islámu. Nespoléhejme se pøíliš na umírnìnou vìtšinu, ji¾ se mezi muslimy domnívají vidìt dobré duše; vìtšina není umírnìná, jen zatím neprobuzená; neodmítá nenávistnou èást svého uèení, jen ji neuvádí ve skutek. Postaèí povzbudit, poukázat na ménìcennost svìta nevìøících, na domnìlé køivdy, vybídnout k opovr¾ení, inspirovat se pøíkladem dávných dobyvatelù a sdìlit, ¾e není jiné cesty, jak se vyhnout hrùzám pekla, ne¾ muèednická smrt… a armáda sebevrahù se dává na pochod. Slyšeli jsme prezidenta Ahmadíned¾áda vyslovit vìtu vy milujete ¾ivot, my milujeme smrt, a mysleli jsme si, ¾e ¾ertuje. Ne¾ertoval. Nejsme jako oni; èím døív se s tím zjištìním vyrovnáme, tím bolestnìjší vystøízlivìní si uspoøíme.


Naše civilizace se nachází uprostøed války o svou existenci, bohu¾el války zatím jednostranné, v ní¾ jedni útoèí, druzí zkoušejí, jakým ústupkem by útoèníka uchlácholili. Ta strategie nefungovala nikdy a nebude fungovat ani tentokrát. Je tøeba pøijmout boj, v nìm¾ není naším protivníkem hrstka bláznivých fanatikù, jak jsem si sám dlouho namlouval, nýbr¾ sama nejvlastnìjší ideologie islámu. Komu se to zdá být pøehnané, a» si pøeète zpovìï dr. Tawfika Hamída. Nebo rovnou korán.


Ludìk Frýbort

* * *
Fotokolá¾e © Olga Janíèková

Zobrazit všechny èlánky autora



Komentáøe
Poslední komentáø: 04.03.2015  20:02
 Datum
Jméno
Téma
 04.03.  20:02 Ludìk «opka
 25.02.  11:52 Mara
 25.02.  06:18 Bobo :-)))
 24.02.  10:45 Ferbl
 24.02.  10:14 Von