Velikost textu: normální | zvìt¹it | zmen¹itInternetový magazín nejen pro seniory  

Navigace

Svátek
Dnes slaví svátek Jiøí,
zítra Marek.

Mù¾ete jim poslat elektronickou pohlednici.

Klub
U¾ivatel: nepøihlá¹en

Více informací o klubu a èlenství v nìm se mù¾ete dozvìdìt na stránkách na¹eho klubu.

Anketa
Náv¹tìvníci stránek - vìk náv¹tìvníkù. Dìkujeme za hlasování!
 
 
 
 

Statistika



Podporují nás
OSTRAVA!!!


MOAP


Nadace OKD


SENSEN


SeniorTip.cz,
ISSN 1801-9900
Vydává: Spoleènost senior o.s.

Createt by NETtip 2006
Webhosting SvetHostingu.cz

Pamìtníci, vzpomínejte!


Vzpomínky, které nosíme v hlavì mají jednu nevýhodu, dokud je nenapíšeme na papír nebo nevyprávíme, nemù¾e do nich nikdo nahlédnout. Je velká škoda odcházejí-li do nekoneèna s námi, ani¾ by pouèení èi radost odevzdaly jiným. V této rubrice se sna¾íme zabránit jejich ztrátì. Spolu s vámi popisujeme dìjiny všedního dne obyèejných lidí od dìtství, pøes poznávání svìta a¾ po pøeká¾ky, které pøípadnì museli pøekonávat.


Tìšíme se na pøíspìvky, které posílejte na info@seniortip.cz Nemáte-li autorské vlohy, nevadí, vaše pøíspìvky redakènì upravíme tak, aby byly ètivé.


Do jedné vzpomínky se teï s námi pøeneste.


®ivot tropí hlouposti – aneb mé ¾ivotní paradoxy a renoncy (12)


U¾ nìkolik našich generací má s plánováním špatné zkušenosti. Plánovat cokoliv se má velmi peèlivì, obezøetnì a nejlepší mo¾ná je, neplánovat vùbec! A tak i já se teï bohu¾el zaøazuji k tìm nepouèitelným, kteøí zprvu bláhovì plánovali prokládat tyto své vzpomínky svými vlastními fotografiemi. No a asi ka¾dý u¾ poznal, ¾e velmi brzy jsem si musel vypomáhat „kráde¾í“ fotek z rùzných webových stránek a chlubit se tak vlastnì cizím peøím! Musím jen doufat, ¾e autoøi dotyèných fotek jsou také takoví entuziasté jako já, a ¾e také neuznávají moderní heslo – „o peníze jde v¾dy a¾ v první øadì!“


Zdá se, ¾e pomalu ale jistì bych mìl své jièínské paradoxy a renoncy ukonèit. Je jasné, ¾e vzpomínky na mládí jsou vìtšinou radostné, i kdy¾ naše generace „pìtatøicátníkù“ (dle roku narození) to mládí pøíliš radostné nemìla. Pøesto si dovolím pøidat ještì toto jièínské pele-mele z let 1940 a¾ 48 a vyberu ty nejpøíjemnìjší vzpomínky. Tady ale budou problémy s ilustrací gradovat a zøejmì poprosím o nìjaký ten obrázeèek pøítele FrKa- Kratochvíla.


Myslím, ¾e toto pele-mele by mohlo být docela zajímavé, nebo» se týká skuteèností dnes u¾ z nejrùznìjších dùvodù nevídaných. A zaènu našimi tehdejšími míèovými hrami. U¾ za války jsme na ulici pøed nádra¾ím hráli „bosou ligu na betónì“. Název byl pøesný zejména v létì a opravdu se kopalo na betonu. Hráli jsme vìtšinou dva proti dvìma, nìkdy nás bylo i víc, opravdu bosi a s vlastnoruènì vyrobeným hadrákem rùzné velkosti. Provoz na ulici byl témìø nulový, ovšem o menší odøeniny a ukopnuté palce nebyla nouze. Koncem války a tìsnì po ní pøišla éra „hlavièek“ a „dvojdotkù“. Obojí se hrálo na chodníku tenisákem. Soutì¾ilo se, kolik kdo udìlá hlavièek a také hráli dva proti sobì na branky, které byly od sebe asi pìt metrù a v šíøce celého chodníku. Kdy¾ se podaøilo vrátit soupeøovu hlavièku svou hlavou a dát gól, pak platil za dva! Dvojdotky se hrály nohou, branky byly jako u hlavièek, jen trochu dál od sebe. Kopalo se tenisákem po zemi a míè se musel vrátit jediným dotekem, tak¾e nìkde této høe øíkali „jednodotky“. Tì¾ké bylo vrátit míèek, který letìl tìsnì u zdi! Udìlal-li nìkdo dvojdotek, kopala se na nìj penalta z polovièní vzdálenosti, co¾ byl témìø jistý gól.


Zcela originální hru s tenisákem jsme vymysleli pøed jedním vchodem do èin¾áku v Denisovì ulici. U toho asi dva a pùl metru širokého vchodu byla po stranách na chodníku kovová škrabadla na bláto z bot a nad nimi na zdi, nad malým výstupkem ve výšce jednoho metru asi tøiceti centimetrová døevìná madla na dr¾ení. Mezi tìmi madly a zdí byla mezera, jen nepatrnì vìtší, ne¾ prùmìr tenisového míèku. I házelo se do protilehlého madla, zásah shora byl za jeden bod a podaøilo-li se prohodit míèek odspodu, odrazem od té malé plošinky pod madlem, bylo to za dva body. Nìkdy jsme zde hráli jakousi školku. To se házelo do té mezery za madlem postupnì z rùzné vzdálenosti, kolmo na zeï. Pokud vím, tak vchod do tohoto domu se nezmìnil a moc by mne zajímalo, zda tam ještì dìti tuto „madlovou“ hrají. A ještì nìco - v roce 1947, v dobì slavného pra¾ského mistrovství svìta, jsme na køi¾ovatce u tohoto èin¾áku klidnì hráli hokej, samozøejmì také tenisákem! A teï z jiného soudku.


Holièù i ševcù bylo v Jièínì nìkolik, ale musím zde pøipomenout dva z nich, kteøí mi uvízli v pamìti. Na Husovce – jakési hlavní tøídì – jsme chodili k holièi a musím se pøiznat, ¾e já chodil velmi nerad. Bál jsem se nejen ušmyknutých koneèkù vlasù v oèích, ale zejména bøitvy, kterou mi lazebník chtìl vyholit krk a kotletky pøed ušima. Vìtšinou to chudák musel vzdát, a teprve kdy¾ jsem zaèal chodit do školy, nechal jsem si tuto úkony líbit, ovšem a¾ po slibu, ¾e za to dostanu ¾loutkový vìneèek nebo kremroli se snìhem od cukráøe, který mìl svùj krám hned vedle holièe.

 


S druhým ¾ivnostníkem jsme však byli témìø kamarádi. Byl to jeden z místních ševcù a boty na opravu jsem k nìmu nosil rád. Obdivoval jsem v tom malém krámku témìø všechno. Jak to tam vonìlo krémem na boty a popem, jak mistr sedìl na verpánku a mistrnì dìlal šídlem díry do ko¾ených podrá¾ek a pak do nich jedním klepnutím zajímavého kladívka zará¾el døevìné floky. Jednou mi to nechal zkusit, pùjèil mi menší kladívko, ale stejnì jsem se klepl do palce. Nejvíce jsem obdivoval haldu støevícù, pøipravených k opravì. Kdy¾ jsem pøinesl naše boty, ani si je moc neoznaèil, snad jen nìjakou ledabylou znaèkou, a hodil je na tu haldu, co¾ jsem vùbec nechápal. Aby se šetøily podrá¾ky bot, dávaly se na jejich špièky kovové plíšky a na podpatky nìkdy celé podkùvky. Hezky to pøi chùzi cvakalo a dokonce jsme jimi mohli dìlat krásné jiskry! Staèilo škrtnout okovaným podpatkem o ¾ulový okraj chodníku. Je opìt mo¾né, ¾e dnešní mladí ani nìkteré ty ševcovské termíny neznají. Je smutné, ¾e toto øemeslo snad u¾ témìø zaniklo a boty se dnes u¾ vlastnì podrá¾ejí pouze na nohách oponentù!


Musím ale ještì pøidat malé saturninovské uvedení na pravou míru – pro eventuelní Jièíòáky: FrK to v mém rodném mìstì samozøejmì nemohl znát, tak¾e – cukráø mìl krámek tam, kde je na obrázku krámek ševce, který pak mìl ten svùj asi o dvì stì metrù dále smìrem k Valdické bránì a kousek za rohem. Bosý kluk s mièudou je témìø pøesný – jen dohola jsem nikdy ostøíhán nebyl.

A na úplný konec jsem si nyní uvìdomil svùj nejvìtší jièínský renons. Vzpomnìl jsem si toti¾, ¾e o „bosé lize na betonì“ i o naší „madlové“ jsem psal asi pøed rokem ve svém nostalgickém snu. No – musím doufat, ¾e to zahrneme do lítosti...


Text: Vladimír Vondráèek
Ilustrace: František Kratochvíl

* * *

Zobrazit všechny èlánky autora



Komentáøe
Poslední komentáø: 02.02.2015  21:27
 Datum
Jméno
Téma
 02.02.  21:27 kusan
 02.02.  18:29 Vesuvjana díky
 02.02.  13:18 Ferbl
 02.02.  06:27 Bobo :-)))
 02.02.  06:17 Jitka