Velikost textu: normální | zvìt¹it | zmen¹itInternetový magazín nejen pro seniory  

Navigace

Svátek
Dnes slaví svátek Rostislav,
zítra Marcela.

Mù¾ete jim poslat elektronickou pohlednici.

Klub
U¾ivatel: nepøihlá¹en

Více informací o klubu a èlenství v nìm se mù¾ete dozvìdìt na stránkách na¹eho klubu.

Anketa
Náv¹tìvníci stránek - vìk náv¹tìvníkù. Dìkujeme za hlasování!
 
 
 
 

Statistika



Podporují nás
OSTRAVA!!!


MOAP


Nadace OKD


SENSEN


SeniorTip.cz,
ISSN 1801-9900
Vydává: Spoleènost senior o.s.

Createt by NETtip 2006
Webhosting SvetHostingu.cz

Pamìtníci, vzpomínejte!


Vzpomínky, které nosíme v hlavì mají jednu nevýhodu, dokud je nenapíšeme na papír nebo nevyprávíme, nemù¾e do nich nikdo nahlédnout. Je velká škoda odcházejí-li do nekoneèna s námi, ani¾ by pouèení èi radost odevzdaly jiným. V této rubrice se sna¾íme zabránit jejich ztrátì. Spolu s vámi popisujeme dìjiny všedního dne obyèejných lidí od dìtství, pøes poznávání svìta a¾ po pøeká¾ky, které pøípadnì museli pøekonávat.


Tìšíme se na pøíspìvky, které posílejte na info@seniortip.cz Nemáte-li autorské vlohy, nevadí, vaše pøíspìvky redakènì upravíme tak, aby byly ètivé.


Do jedné vzpomínky se teï s námi pøeneste.


Moje Libeò


Obèas se to stává, náhle a ne¾ se nadìji ocitám se proti plynutí èasu a¾ u samého poèátku mého vnímání svìta a všeho kolem, a to ¾asnu nad tím, jak takové vzpomínky èím jsou starší a letitìjší, tím je vidím v jemnìjších a zevrubnìjších detailech...


A tak se vracím z jedné z nespoèetných toulek s kamarády kolem potoka Rokytky, nìkdy jsme v nìm proti jeho toku došli a¾ do Vysoèan... u¾ se stmívá, kdy¾ se vracím domù, ale ještì dobøe vidím kosa, sedícího na øímse okna pokoje bytu dìdeèka a babièky. To okno sleduje oblost rohového domu a ten den jsem na té túøe kolem Rokytky svým bezvadným prakem netrefil nic – ani krysu, ani ¾ábu... a pak u¾ je to jen dílo jediného okam¾iku, jediného marného pokusu potlaèit pokušení... Vkládám olùvko do kù¾ièky praku na druhém konci dvou ètverhranných gum, které se tehdy obèas pou¾ívaly na zavaøovacích sklenicích... napnutí, svist... kos vzlétá a okenní sklo øinèí do podveèerního ticha...


Chlapèe, chlapèe, proè nemáš na mysli ono pouèné - „Dvakrát mìø a jednou øe¾!“- ptá se dìdeèek ne¾ vykroèí s vysazeným oknem ke sklenáøi… Odnáší okno z domu U libeòského pivovaru è.13, kde jsme bydleli v jednom bytì v pøízemí a pøes chodbu dìdeèek a babi. Bylo tam i piáno, které patøilo sestøe mojí máti Vìøe, které sice nevadilo, kdy¾ jsem nìkdy bìhem návštìvy u dìdy a babièky k pianinu znaèky Petrof usedl, ale své sestøe, mojí matce ho dát pro mne nechtìla. To pak máti jakoby natruc pobídla otce, aby mi koupil pianovou harmoniku, stodvacet basù mìla a dva registry a s tou jsem docházel na hodiny k panu uèiteli Sobotkovi o pùl hodiny pøed poèátkem vlastní hudební výuky. To jsem v pøedsíni opisoval do notového sešitu speciální školu panem uèitelem Sobotkou vypracovanou... a to levá ruka, pravá ruka a souhra ... a z takového sna¾ení, které tomuto zapisování následovalo existuje i fotografie orchestru pana uèitele z koncertu v jakési síni v Holešovicích. Na té fotografii jsem docela dobøe vidìt a tak je to výborný dùkaz toho, ¾e si nevymýšlím nic a stejnì tak tomu bude i v tom dalším nostalgickém pøipomínání.


Ten náš rohový dùm U libeòského pivovaru è.13 se nacházel na okraji svahu, kde pár metrù pod ním stála malá chata obývaná fousatým èlovìkem podivného pùvodu, ale vzpomínám si docela jasnì, jak jsem se v té chatrèi nìkolikrát ocitnul a byl jsem jejím obyvatelem poprávu fascinován - jeho neupraveným vousem. U¾ si nepamatuji co mi povídal a nebo já jemu, ale vím, ¾e mì hostil docela chutným èajem a já jsem pak z toho jeho obydlí vycházel jako omámený, oèarovaný...


Kdy¾ jsem z naší ulice zahnul za roh, tak jsem se ocitl v ulici Andrštovì, tam bydlel mùj spolu¾ák, takový jelimánek Hájeèek a nevím jak se to stalo, ¾e právì s ním jsme se nìkolikrát zavìšovali na øímsu okna vedoucího do pokoje, kde na kanapi le¾ela Jitunka Korbeláøová v šatièkách a bez kalhotek a kdy¾ jsme se vynadívali, tak šla k oknu a vybrala od nás po korunì od ka¾dého... A v té¾e ulici bydleli i bratøi Hatanové, jejich maminka byla taková fešná paní a jednou na lavièce dìtského høíštì na bøehu Rokytky, kde jsme mezi tìmi lavièkami hráli na botách hokej, tak jeden z tìch bratrù øekl vìcnì: „Vèera jsme fotøíkovi propíchali všechny volaèky!“... Tehdy u¾ jsem znal význam toho slova, stejnì jako mo¾ný následek takového èinu.

A tady, kdy¾ v tom mém souèasném domovì nastane podzim, tak si obèas pøipomenu takový tehdejší podzim... tu omamnou zvláštní vùni, kterou vydávaly bøehy Rokytky a ještì víc bøehy Vltavy, která plynula ke Troji pod Thomayerovými sady, pod pìknou cestou roubenou letitými kaštany a tam, kde se Rokytka vlévala do Vltavy. Na zbytcích zdymadla sedávali rybáøi ve svém klidném zadumání a nadìji a my pøecházeli po tìch kamenných zbytcích na Libeòský ostrov a nebo snad poloostrov - pøesnì bych to mohl stanovit, kdybych rozevøel mapu Prahy a podíval se do ní, ale právì se mi to udìlat nechce. Ostatnì, poloostrov jako ostrov, co na tom zále¾í, kdy¾ v tom pra¾ském mìøítku nejde o nìjaké velevýznamné a veliké plochy... A to nejen u Rokytky, ale i po podél bøehù Vltavy jak dál plynula od zdymadla ke Troji, po kamenné náplavce. Na jejím bøehu jsme podnikali dlouhé túry a¾ pod most Barikádníkù - jakobych ještì dnes cítil tu typickou bahenní vùni, jinak silnou z jara, jinak na podzim, ale v¾dy tak aromatickou a nezapomenutelnou.


Ty výpravy jsme podnikali nìkdy v kompletní, nìkdy ne ve zcela úplné sestavì... Karel Malcher, jeho¾ sestra veèer co veèer odcházela do libeòského divadla a snad i v nìm hrála, Petr Turek, zvaný Šišatá Dula podle anglosaského tvaru jeho hlavy, nadaný malíø a stejnì nadaný kreslíø Jarda Lomoz a jiný Jarda, takový silný a pomalý chlapík Novák a podìs Jiøí Strnad, co se rozhodnul na kole sjet krkolomný kopec plný drnù s velmi pravdìpodobným výsledkem (ten jeho pád se mi pak ještì nìjaký èas v mysli zjevoval, i ta cesta jak jsme ho odvádìli na støedisko). A býval s námi i pozoruhodný a na sporty talentovaný Mirek Kadeøávek, zvaný Kadík.


A všichni ti kamarádi a kumpáni bydleli v ulicích které se nalézaly na nevelikém prostoru tvoøeném ulicemi U libeòského pivovaru, Andrštovou, námìstím dr.Václava Holého, kde bydlel hezoun Pavel ®áèek a stejnì tak hoch s ohnìm na krku, dneska velmi známý výborný re¾isér Hynek Boèan, a nejménì jednou do roka udivovali tam provazochodci Tøískové ve svìtle reflektorù, tehdy mìli pod sebou záchrannou sí», ale konec koncù i mistr Wallenda nedávno pøecházel pøes Niagarské vodopády jištìný a riskující vlastnì jen nezdar a zklamání diváctva, ale nikoli ¾ivot... Kotlaska, Na hrázi, proslavená Bohumilem Hrabalem, který tam bydlel, Pivovarnická, Nad Kotlaskou, Na Rokytce, kde jsem vcházel do holièského krámku pana Jemelky, kde vedle vchodu na zdi rotoval èervenobílý válec, jakási znaèka holièského povolání ... ulice Chocholouškova, Voctáøova a dál pak Švábky, kde bydlel se svou rozvedenou matkou Pavel Plicka, majitel nádherného akvaria, které jsem tam chodil obdivovat ... a nìkdy mne napadá, proè právì takovéhle návraty mají takové snad a¾ mystické kouzlo, ¾e to není jen vìcná pøipomínka jistých událostí, ale ¾e je to návrat do minulosti podobající se jízdì na tobogánu, neopakovatelné a nikdy pozdìji u¾ nepro¾ité. A navzdory mnoha detailùm v takovém pøipomenutí nechybí ani záhada o její¾ rozluštìní se vlastnì ani nepokouším ... ta malá boudièka na bøehu na libeòském ostrovì, na kùlech a s pøístupem po malém ¾ebøíèku. Zavedl mì tam Mirek Kadeøávek, ale i svojí dívku Evièku Macourkovou s na svùj vìk velikými òadry a mojí Jindru Leblovou, takový miniaturní ráj provonìný v lampì spáleným petrolejem, stìny polepené fotografiemi Zátopka, Schadeho, Futerera a jiných atletù. Ani jsem se neodvá¾il Mirka zeptat jak k pøístupu té chaloupky pøišel, ze strachu, aby mì tøeba u¾ pøíštì s sebou nevzal.


A jak dokonale cítím pivní vùni stoupající z mokrého mosazného výèepu v malém hostinci, kde byl vedoucím pan Daòhel a kde mu èasto vypomáhala i jeho man¾elka, to se málokdy vidí, aby si man¾elé byli tak podobní, vypadali spíš jako sourozenci ne¾ man¾elé ... to byla doslova hospùdka, nikoli hospoda, prostor kolem výèepu malinkatý, u okna do ulice zabraný trojdírovým kuleèníkem. Docházel jsem tam pro pivo do d¾bánu a kdy¾ jsem zjistil, ¾e pan Daòhel obèas malinko upraví správnou míru, upíjel jsem cestou a doma pak pøípadné otázky touhle obèasnou skuteèností vysvìtloval. Pøímo pøes ulici, naproti té hospùdce pod svahem a vedle chaty toho podivína bylo dost veliké prostranství, kde se kdysi promítaly filmy, a kde se i tanèilo, ale my u¾ tam chodili abychom se oddávali mezi kmeny stromù zábavné høe, ty stromy tvoøily brány a my se hlavièkami sna¾ili dát soupeøi gól.


A kouzelník pamìti pojednou mi pøipomíná opojnou chu» citrónové limonády, kterou nám podával pan Svoboda, otec kamaráda Jiøího, kustod na fotbalovém stadionu SK Meteor XIII, krátce po Únoru 1948 pak TJ Lodìnice XIII, na tom škvárovém høišti pøi klubových zápasech v bránì stál fešák brankáø Mizera a kdy¾ byla hra na druhé stranì høištì díval se na tribuny na krásné sleèny, které se chodily na fotbal dívat, ale jen, kdy¾ hrál Meteor s panem Mizerou v bránì...


Ten kouzelník Èas, ten eskamotér, se nevyhýbá ani jiným okam¾ikùm, jednoho rána se na kolejích pøed naší školou Na zámeèku objevila zaprášená a zkrvavìlá lidská ruka, hrùzostrašný pozùstatek neštìstí k nìmu¾ došlo jinde, mìl jsem z toho pohledu nìkolik nocí narušený spánek...


Èas plynul a nastalo léto 1952 a pøed tím domem v ulici U libeòského pivovaru zastavil veliký stìhovací vùz znaèky Hanomag a silní špeditéøi se dali do práce a všechno to, co dosud bylo v našem bytì a v bytì dìdeèka a babièky pøes chodbu domu mizelo v útrobách vozu, ¾asnul jsem jak se tam všechno vejde a jakou mají ti lidé od firmy sílu a zruènì do vozu skládají naše vìci jako by to byly sardinky ... a pak zaklaply jeho veliké dveøe a dveøe u kabiny pro øidièe a spolujezdce, z výfuku se vyvalil kouø, ozvalo se zaøazení rychlosti a vùz se rozjel, pomalu a pak stále rychleji, babièka a dìda nastoupili do taxíku a otec, máti bratr a já do našeho tenkrát svìtlebé¾ového automobilu Opel-Olympia a pak jsem ještì chvilinku a se smutným pocitem, ¾e je to naposledy, projí¾dìl nìkolika ulicemi, které jsem tak dùvìrnì znal…


Vladimír Cícha

* * *

Zobrazit všechny èlánky autora



Komentáøe
Poslední komentáø: 27.10.2014  13:13
 Datum
Jméno
Téma
 27.10.  13:13 Vesuvanka díky
 24.10.  05:21 vladmir c.
 23.10.  08:11 Inka
 22.10.  19:37 Tonda Libeò.
 22.10.  14:54 ferbl
 22.10.  06:12 Bobo :-)))
 21.10.  20:06 Blanka B.
 21.10.  17:34 Von