Velikost textu: normální | zvìt¹it | zmen¹itInternetový magazín nejen pro seniory  

Navigace

Svátek
Dnes slaví svátek Marek,
zítra Oto.

Mù¾ete jim poslat elektronickou pohlednici.

Klub
U¾ivatel: nepøihlá¹en

Více informací o klubu a èlenství v nìm se mù¾ete dozvìdìt na stránkách na¹eho klubu.

Anketa
Náv¹tìvníci stránek - vìk náv¹tìvníkù. Dìkujeme za hlasování!
 
 
 
 

Statistika



Podporují nás
OSTRAVA!!!


MOAP


Nadace OKD


SENSEN


SeniorTip.cz,
ISSN 1801-9900
Vydává: Spoleènost senior o.s.

Createt by NETtip 2006
Webhosting SvetHostingu.cz

Svatba jako øemen


Honza Frait je velký obdivovatel veteránù. S partou kamarádù zrekonstruoval forda 16 a 67, èervené hasièské auto pragu RN, do které se chystají vmontovat orchestrion. Ve sbírce jim však nechybí ani vojenská technika. Na dvoøe mají zaparkované bojové vozidlo pìchoty BVP 1, tatru 813 a obrnìné auto OT – 64 Skot.

 


Právì na otéèku se rozhodli odvézt na veselku kámoše Petra. Sòatek byl do posledního puntíku co nejpeèlivìji pøichystán v zájezdním hostinci Citadela na Køelovské fortové habsburské pevnosti, která bývala souèástí císaøsko-královského olomouckého opevnìní a teï je oblíbeným místem svatebních obøadù.


Kamarádi obsypali auto jako osvoboditelé na fotografiích z pìtaètyøicátého roku a ¾enich Petr, v temnì modrém obleku s motýlkem a støíbrnými man¾etovými knoflíèky usedl vedle øidièe Honzy. Nejprve otéèko vyrazilo smìr olomoucká botanická zahrada za zahradníkem Láïou Všetièkou pro svatební pugét, proto¾e právì on je na vazbu pøesnì takových pugétù vyhlášený mistr.
„Gerbery barvy champagne ve vazbì biedermeier, ty zaruèenì nevìstu ohromí,“ ujiš»oval ¾enicha.
Popadli pøenádhernou svatební kytku - a fofrem pøes celé mìsto smìr Køelov, aby byli pøesní jako švýcarské hodinky. Byl konec èervence, slunce ¾hnulo jako pominuté a v otéèku vládla skvìlá nálada. Najednou uprostøed volné krajiny auto škrt! prd! chvíli poskakovalo jako splašená koza a pak zùstalo stát.
Sakra,“ zaklel Honza. „Asi nám kecnul vzduch. Pérování je v èudu.“
Mìl pravdu. Oteèko nemá ani tlumièe, ani péra, ale nadnášejí ho vzduchové polštáøe.
„Rupla nám pøívodová hadice,“ zoufal si Honza. Všichni stáli bezradnì nad kompresorem, a èas letìl. Zachránila je a¾ izolepa, kterou nakonec našel Honza v kapse maskáèù.


Kdy¾ zas vzduchové polštáøe natlakovali, kluci rychle naskákali do oteèka. Honza zasedl za volant a Petr se postavil vedle nìho do otevøeného poklopu, aby mìl pøehled, jak cesta ubíhá. I spolujezdci vystrkovali hlavy z vyklopených deklù ve stropì vozu.
Vyrazili.
V prùzoru u øidièe se klikatila silnice - a cíl cesty byl v nedohlednu.
Kdy¾ objeli kruhák na Pra¾ské, ¾enich zavelel:
„Vem to zkratkou, jinak jsem v loji!“
Honza poslechl a hvízdnul zatáèku na ètyøi kola.
„Musíš se strefit mezi svodidla!“ jeèeli mu za zády kamarádi.
„Naper to tam!“
„Nema¾ se s tím!“
„A jedem na plnej knedlík!“


Oteèko valilo na plný plyn nahoru polnièkou, pøeskoèilo lávku pøes potok a hurá po oranici, podél lesa smìr pevnost.
Osm kol drtilo pole vyprahlé sluncem, prach víøil v hustých oblacích a motor øval jak pominutý.
„Za pìt minut mám svatbu,“ pøekøikoval ho ¾enich.
Stál vzpøímenì s pohledem upøeným na své náramkové hodinky. Aby nemìl prachu plné oèi, nasadil si tankistické brýle.
„Za tøi minuty mám svatbu,“ øval, a¾ mu pøeskakovaly hlasivky.
„Právì se ¾ením,“ hulákal, kdy¾ ruèièky na jeho primkách ukázaly okam¾ik, kdy mìl zaèít obøad.


Svatebèané zatím netrpìlivì pøešlapovali u vchodu, natahovali krky, jak vyhlí¾eli ¾enicha, a nešlo jim do hlavy, kde ¾e se zapomnìl, kdy¾ právì v tuhle vteøinu má stát vedle budoucí novoman¾elky pøed oddávajícím, pøipravený vyøknout „ano“.
Atmosféra houstla jako pudink.
„®enich nepøijede. Nechá holku sedìt. Ta chudìrka zùstane na ocet. U¾ si ji nikdo nevezme, odlo¾eninku,“ šla tichá šuškanda od úst k ústùm.“
Rodièe ¾enicha by se nejradši nevidìli.
„Bo¾ínku, kde ten kluk je?“ v duchu se køi¾ovali.
Otec nevìsty je provrtával urputným pohledem. V jeho oèích èetli údiv nad tím, jak mohli vychovat tak nezodpovìdného flinka, ba dokonce nedùvìryhodného spratka, co se nedostaví vèas ani na vlastní svatbu.
A tomu ¾e teï má dát svoji holèièku?
U¾ po nìkolikáté vylovil z kapsy saka plácaèku a dlouze si lokl slivky, proto¾e ta je, jak známo: na radost, na ¾alost - prostì na všechno, jak se øíká tady na Hané.

 


Vtom svatebèané spatøili píseènou bouøi valící se k pevnosti. Z jejího støedu se vyøítilo obrnìné auto, s pøíšerným rachotem proletìlo bránou a zarazilo na nádvoøí, div se pod koly nezachumelilo jiskrami.
Fort se otøásl radostnou ovací a mohutné valy z èervených cihel ji mezi sebou odrá¾ely v ozvìnì. Všem spadl kámen ze srdce. Veselka byla zachránìná.


®enich, celý zasnì¾ený tím rozvíøeným prachem, hupsnul svi¾nì z obrnìného auta. Z oblièeje mu vesele svítily zuby, a kdy¾ sundal tankistické brýle, ze zaprášeného oblièeje mu svítily i bílé kruhy kolem oèí.
Z otéèka seskákali i kamarádi, co také vypadali, jako kdy¾ právì pøešli Saharu a postupnì se s napøa¾enou pravicí vrhali k nevìstì. Tiskli jí ruku a z celého srdce jí upøímnì pøáli takového švarného a bájeèného sympa»áka, jakým je jejich kamarád, po jeho¾ boku pro¾ije ¾ivot jedna báseò.
Ona však stála nehnutì jako solný sloup - celá bílá. Krajkové šaty, jemné rukavièky, mušelínový závojíèek pøehozený pøes úèes, ale i ramena a oblièej byly jako køída. Krve by se v ní nedoøezal.


„Lásko, tak jsem tady!“ zubil se na ni ¾enich a vtiskl jí polibek na bledou tváø. Po jeho našpulených zaprášených rtech zùstalo na nevìstinì makeupu ušmudlané razítko.
Propíchla ho pohledem a procedila mezi zuby:
„Kytku máš?“
Dlaní se plácl do èela, vrátil se k oteèku a vynesl odtud na svìtlo bo¾í svatební kytici ve vazbì biedermeier, ze které zbylo jenom chvoš»átko. Tou zbìsilou jízdou nerovným terénem pøi mohutných otøesech z gerber opadaly okvìtní lístky a zbyly jen zelené stonky s tmavými terèíky na konci, omotané drátkem, co trèely na všechny strany z povadlého asparágusu.


Okam¾ik to vypadalo, ¾e budoucí novoman¾elku raní mrtvice. Ale pak vylovila tátovi z kapsy plácaèku, polkla poslední lok slivovice, co na dnì zbyl, a øekla:
„Mu¾ je dost dobrý vynález, ale musí ho vzít do ruky ¾enská.“
Vzala ¾enicha za loket a odkráèela støedem mezi svatebèany pøed oddávajícího, který je dlouhým dojemným proslovem uvedl na spoleènou ¾ivotní cestu zvanou man¾elství.


Jaroslava Pechová

* * *
Kolá¾e pro Senior Tip © Marie Zieglerová

Zobrazit všechny èlánky autorky



Komentáøe
Poslední komentáø: 15.05.2014  17:46
 Datum
Jméno
Téma
 15.05.  17:46 Von
 15.05.  17:43 Von
 15.05.  12:17 ferbl